59. den – natrefili jsme na dobré lidi, odjezd do Essaouiry, couchsurfing u super Poláků

59. den, Má první velká cesta do zahraničí, Vodou do Maroka

Vzbudili jsme se nějak kolem deváté hodiny ráno. V hostelu jsme mohli zůstat a zařizovat různé věci až do poledne, ale nebyla to třeba. Ještě než jsem vylezla z lůžka, jsem totiž zkontrolovala Couchsurfing a zjistila jsem, že v Essaouiře budeme mít hostitele! Takže nebudeme muset platit hostel a podobné věci a možná nám vyjde nějaký ten peníz na suvenýry. I když to teda bude velmi, velmi malá částka.

Byla jsem docela ráda, že jsme narazili na jiného než marockého Couchsurfing hostitele. Bude nás hostit Maciej z Polska, který podle obrázků vypadá docela fajn J, tak uvidíme. Připomněl mi jednoho herce z jakéhosi slovenského seriálu o horské službě.

Zatím tedy souhlasí s tím, že nás bude hostit. Napsal mi jméno hotelu, u kterého bydlí – Mogador. Až tam budeme, máme mu zavolat (z bytu na něj vidí).

Čekala jsem na telefonní číslo, protože to je vždycky nejzásadnější pro komunikaci. Naštěstí za malou chvíli přišlo. Jupí. Ještě jsem koukala na mapu, kde ten hotel Mogador je, no a pak jsme s Pospou ještě hledali cestu, na které bude nejvýhodnější začít se stopováním.

Teď je třeba uvést informaci o našem dalším plánu, který se bude odehrávat v UK.

Pospa přes Gumtree před pár dny zkontaktoval Jonathana Hurste nabízejícího práci v hotelu Patterdale pro páry. Já bych mohla dělat pokojskou a Pospa v kuchyni pomocníka kuchařů. Je to za 6,5 libry na hodinu, s ubytováním na týden 19,20 liber pro jednoho v chatce pro zaměstnance poblíž hotelu a s jídlem zadarmo. Říkali jsme si, proč ne? Sice to není naše vysněná práce (Pospa sice chce pracovat v kuchyni, ale rád by připravoval veganské nebo RAW jídlo, a tamta hotelová restaurace je obyčejná – vaří všechno), ale je to fajn příležitost, jak se naučit anglicky, nasát trochu anglické atmosféry a hlavně vydělat peníze. Veškerou komunikaci s Jonathanem zařídil Pospa, poslal mu naše životopisy a Jonathan nám napsal, že jestliže dorazíme před 5. květnem, práce bude naše.

No tak jsme si pospíšili a koupili jsme letenku už na 1. května. Sice jsem zprvu namítala, že máme na Maroko strašně málo času, ale nakonec jsme už stejně potřebovali odjet – neměli jsme peníze, potřebovali jsme je někde dostat a taky jsme se těšili na čisto a lidi, kteří po nás nebudou chtít na každém rohu peníze (během pobytu v Maroku jsme si s Pospou několikrát přáli už sedět v letadle a získat někde ty peníze… obzvlášť teda Pospa věty tohohle typu opakoval až moc často, což mě trošku znepokojovalo, protože jsem cítila, že v Maroku není rád… ale stejně si myslím, že to byly jen takové chvilkové ponorkové nemoci a ve výsledku byl za tyto zkušenosti stejně moc šťastný a např. pouští stejně okouzlený jako já). Já osobně jsem se k tomuto plánu postavila tak nějak spíše pozitivně, protože vím, že peníze je teď potřeba vydělat a je to rozhodně lepší cesta, než se vrátit domů a makat tam měsíc za plat, který můžeme dostat za týden a něco tady – a navíc se naučíme anglicky a budeme žít za minimální náklady. Na druhou stranu jsem ale věděla, že nebudu dělat něco, po čem jsem nějak tak toužila, i když vlastně ani pořádně nevím, po čem toužím, ale říkala jsem si, že by se mi líbila práce au-pair, práce ve veganském podniku či možná pečovatelka v anglickém domově důchodců, a to všechno pokud možno, abychom s Pospou mohli pracovat spolu, tedy ještě se nerozdělovat – ale jelikož se nic takového nerýsovalo (na au-pair se mi ozvali jenom podvodníci nabízející královské peníze za práci v rodince, kde je všechno růžové – na to jsem přišla až na Pospovo upozornění, abych jejich jména zkontrolovala na Googlu – např. Big Steve :D, který za každou větou v e-mailu připsal i nějaké křesťanské výrazy), byla jsem za tuhle možnost velmi ráda.

1.května tedy letíme z Essaouiry do Londýna Loutonu – Pospa našel super levný let (za samotnou letenku pro jednoho jsme zaplatili kolem 700 Kč – dohromady jsme ale zaplatili 2654 Kč, protože jsme si k letenkám ještě připočetli dvě dvacetikilová zavazadla (pro jistotu – neměli jsme k dispozici váhu, tak jsme si jen tak tipli, kolik by to tak mohlo dohromady vážit… no Pospa říkal, že to je určitě méně, ale než něco dokupovat až na letišti a řešit zase peníze, už jsme to teda zaplatili).

Hodně jsme přemýšleli nad tím, jak se do Patterdale, což je vesnička v Lake District v severní Anglii, kde se nachází stejnojmenný hotel – tedy místo našeho pracoviště – dostaneme. V úvahu přicházela cesta vlaky či autobusy – samozřejmě žádný přímý spoj a všechny strašně drahé.

Napadlo nás kouknout na BlaBla car, což je způsob, jak se můžete levněji dostat z určitého místa na určité jiné místo s řidičem, který někam prostě z různých důvodů musí jet, má volná místa v autě, tak prostě datum, čas a směr své cesty zveřejní na webovou stránku, no a vy si ho můžete najít, přečíst si o něm něco, přečíst si na něj reference lidí, kteří s ním už jeli, apod.

Našla jsem jistého pána Shahzada, který jel 1. května kolem 16. hodiny z Londýna do Glasgow. Ani jedno město se neshodovalo s tím, co potřebujeme my, ale je to poměrně blízko. Rozhodla jsem se ho zeptat, zda by nás za nějaký příplatek byl ochotný vyzvednou v Londýně – Loutonu na letišti a hodit nás přímo do Patterdale. No světě div se, odpověděl a řekl ANO. Jedeme za dohromady 80 liber z letiště až na místo! Super levná cena.

Cítím se líp, už mě přechází pocity úzkosti :D. Koupili jsme si letenku, máme domluvenou práci a už i odvoz. Teď už si snad můžeme užít zbytek našeho výletu.

Mimochodem – chtěli bychom s Pospou z těchto denních zápisků a fotek vydat knížku (elektronickou i tištěnou podobu). Začala by vysvětlením, proč odjíždíme a skončila by první pracovní den v Anglii. Myslím, že by to mohlo být super. Základ by tvořily mé zápisky s tím, že Pospa by dodal svoje poznatky, vše by bylo proloženo fotografiemi + jako bonus nějaké stopařské tipy a triky :D, rady, … Nechci to pojmout jako prostředek na vydělávání peněz, vlastně ani nevím, jestli by to někoho zajímalo… spíš bych měla z té knižní podoby velkou radost… co myslíte?

Teď už ale zpátky do dění v Marrakeshi.

Je třeba se sbalit. Včera jsem si nechala v kuchyni na zábradlí vyprané oblečení z pouště. Ráno tam nebylo – tuším, že kvůli snídaní mi je přesunuli nahoru na terasu (na chvíli jsem si taky myslela, že mohlo uletět). Naštěstí jsem všechno našla na terase.

Zak už v hostelu nebyl. Skončila mu noční směna.

Ptali jsme se dívky na recepci, kterou jsme poznali již minule, zda je možné si v hostelu vytisknout letenky (máme totiž jejich elektronickou podobu – takový ten černobílý kód – některá letiště mají zařízení pro čtení těchto kódů např. z mobilů, ale zrovna Essaouira to neumožňuje…) Nešlo to. Tak snad najdeme příležitost někde jinde – už v Essaouiře.

Sbalili jsme si věci, napustili si do Cameltanku vodu, odevzdali klíček a vydali se přes rušné centrum Marrakeshe podle GPS na cestu, kde jsme měli začít stopovat. Bylo šílené horko, všude panoval jako vždycky zmatek a my se potili a sledovali, jak strašně pomalu se ta naše tečka na GPS posouvá k místu, kde začíná ona silnice, kde bychom někoho měli najít. Cestou se stavujeme ve směnárně, kde chceme změnit pár českých stovek a drobných na dirhamy – bohužel to není možné.

Dostáváme se zase na tu dlouhou cestu, kterou jsme šli nedávno s Tadjoustim z Menara Garden k mešitě. Mám pocit, že to je tak 50 km… Ono s bágly na zádech se všechno zdá dál.

Zase nám chtějí zastavovat všecky taxíky a brát nás, protože vidí, že jsme turisti.

Ale v okamžiku, kdy jsme konečně přišli na jakousi hlavní silnici, na které je více taxíků než čehokoli jiného, odložili batohy na zem a vytáhli papír s nápisem Essaouira – najednou byl klid. Žádný taxikář tam nejede :D.

Stojíme na Slunci, není zde žádného stínu. Asi za 15 min k nám přichází jakýsi muž, který se nám snaží vysvětlit, že stopování tady není bezpečné. Za pár sekund nám totiž zastavuje auto a chce nás do Essaouiry vzít za peníze. Odmítli jsme ho. Muž nám radí. Prý nemáme k takovým lidem vůbec sedat…
Doporučuje nám autobus, vysvětluje nám, odkud vyjíždí, kolik stojí apod. Vysvětlujeme mu, že si autobus už fakticky nemůžeme dovolit a že už stopujeme z nouze – a to jsme fakt stopovali. A teď jsme mu málem neuvěřili. Normálně nám dal 100 dirhamů na jízdenku!!! Jen abychom nejeli stopem! Přišla nás ještě pozdravit jeho maminka a pozvala nás k nim na oběd… to už jsme ale z časových důvodu odmítli. Chtěli jsme být co nejdřív v Essaouiře, abychom se cítili tak nějak „že to letadlo stíháme, že už jsme blízko letadla“ :D. (to jsme udělali chybu, později v buse jsme měli docela hlad, a kdybychom věděli, že ještě budeme tak dlouho na ten bus čekat, tak jsme na ten oběd mohli jít :D)

A tady je důkaz, že v Maroku najdete velmi dobré a laskavé lidi, pak taky lidi trošku zlé. Je tady prostě všechno! Ale myslím, že převažují ti dobří ;).

Byli jsme za peníze velmi rádi, neboť nám velmi ulehčily situaci. Úplně jsem najednou změnila názor na zdejší lid, který hlavně kvůli Tadjoustimu na chvíli nebyl ten nejlepší. Teď jsem si ale zakázala říct něco špatného.

Chvíli jsem si říkala, že bychom ty peníze mohli využít na něco jiného, tedy na tolik chtěné marocké kalhoty s rozkrokem dole :D, na čaj, na koření, protože bychom ještě mohli zkusit stopovat někde jinde tady, ale nakonec jsem připustila, že by to nebylo vhodné. Ten člověk nám dal peníze na určitou věc, tak je taky třeba ty peníze na tu určitou věc využít.

Jdeme na autobusovou stanici, kde zjišťujeme, že autobus do Essaouiry jede TEĎ, ale bohužel už je plný, tak musíme počkat na druhý, který jede až v 17,30.

Spousta lidí se do jednoho autobusku nevešla, tak čekali s námi. Cena, jak říkal Zak, 70 DH na osobu a zavazadla zdarma. Takže super J

„Bezpečně“ se přesuneme do Essaouiry, kde Couchsurfing prostě musí vyjít! Teď už všechno musí vyjít, když se toho před tím tolik posralo…..Říkám si…

Čekáme uvnitř v jakési čekárně na autobusové stanici. Je tu zásuvka, tak můžu psát blog J. Na toaletách se tu platí (nebo možná ne, ale ta hajzlbabka tam pořád sedí a všechny tak nějak sleduje, tak nebudu dělat zbytečné problémy… ještě se mi tolik nechce). Chtěli jsme si napustit vodu ve zdejším barelu pro veřejnost, ale nakonec jsme to myslím pro jistotu nepili. Už si nevzpomínám, jestli jsme vodu ochutnali nebo ne.

V 17,30 odjíždíme autobusem do Essaouiry. Zak nám říkal, že to bude trvat asi 2 hodiny, tak píšu Maciejovi, že přijedeme v 19,30. Volá mi jakési divné číslo. Rozhodla jsem se to vzít. Co kdyby. Je to jakýsi člověk a volá prý ze Skypu. Můžeme u něj zůstat – je z Couchsurfingu. No já a hovory v angličtině přes mobil – to je jedna velká katastrofa (to Pospa to tehdy s Jonathanem zvládl na jedničku – chtěli jsme to udělat přes Skype, ale internetové spojení ve Španělsku na to nebylo moc stavěné, tak nakonec domluva probíhala přes telefon). Málem jsem odmítla samotného Macieje!!! Kdybych se ho na poslední chvíli nezeptala, jestli není z Krakova, už bych ho odmítla s tím, že nám CS nabídl už někdo jiný. No byla to haluz… 😀 Řekl, že nás vyzvedne na zastávce – takže nemusíme hledat hotel Mogador a rovnou nás vyzvedne… super J

Mám jen trošku obavy z toho našeho příjezdového času. Máme totiž jednu zastávku na čůrání a v celku už jedeme déle než 2 hodiny. Nevím, zda Maciejovi volat či psát (to asi ne, protože ne často jsou mé SMS na marocká čísla doručeny), že přijedeme později… nechci utrácet… No na poslední chvíli asi v 20.00 jsem mu teda napsala SMS, že se opozdíme, a on kupodivu odepsal, takže vše bylo doručeno.

Přijíždíme do Essaouiry, již jsme na zastávce. Koukám se do davu lidí, zda uvidím někoho, kdo vypadá stejně jako na fotce z CS. Je tady spousta místních, co opět mají vyzvedávat turisty, takže všichni u dveří zvenku pořvávají, ukazují mobily a papíry se jmény. Jen jeden člověk venku vypadá jinak než ostatní. Je to běloch, s blonďatými vlasy, ve slušivých červených úzkých kalhotách, kostkované košili, pěknými boty. Že by to byl Maciej? Nechtělo se mi věřit. Po výstupu z autobusu jsme byli ujištěni – je to Maciej J.

Jupí, tak s tímhle člověkem, který se směje od ucha k uchu strávíme naše poslední dny v Maroku. Proč ne? Vypadá fajn. O věci se snad nebudeme muset bát, a ani tak o naše peníze.

Nasedáme k Maciejovi do auta. Je to Polák, takže známe cosi málo z jeho řeči, on zase z naší. Žije tady se svou ženou Stefaniou, oba pracují z domu. J

Cestou si povídáme – preferujeme angličtinu místo polštiny :D, tu fakt moc neumíme. Jo kdybychom věděli, jak to dopadne v Anglii :DD (všude plno Poláků :D)

Maciej se Stefaniou bydlí v tradičním marockém bytě v 1. patře jakýchsi marockých řadovek. Dole v přízemí bydlí marocká rodina, které jde vidět do salonu :D, je tu všechno strašně moc průhledné, žádné soukromí. Naši Couchsurfing Poláci mají normální uzavřený vchod do bytu. Ložnici, pracovnu, kde je nejsilnější WIFI (tu jsme se rozhodli využít až další den), kuchyňku, koupelnu s normálním WC + klasický salon. Jinak to u nich vypadá docela evropsky, což je pro nás docela příjemné.

Pokecali jsme s Maciejem, Stefania zrovna hovořila se svou kamarádkou. Maciej pracuje jako webový designer a má rád různé věcičky na tvorbu hudby na PC, tak byl Pospa v sedmém nebi a mohl od něj dostat nějaké tipy.

Maciej nám nabídnul pivo, tak jsme si dali. Později jsme s ním šli nakoupit nějaký marocký chléb a zeleninu na vegetariánský kuskus, který jsme připravovali v nádobě na tajin.

Pak s námi povečeřela i Stefania. Drobná hnědovlasá sympatická Polka, žena Macieje.

Kecali jsme o jejich životě tady, o tom, jak to tady chodí.

Nesprchovali jsme se, protože netekla teplá voda. Maciej se Stefaniou nám doporučují navštívit místní něco jako lázně, kde se chodí lidi pořádně umýt (hodně lidí tady asi nemá koupelny s teplou vodou apod.). Jedná se o oddělené „mycí“ místnosti pro muže a ženy, kde je obvykle vana, člověk se v ní může umýt a tak, ale je dobré si s sebou vzít nějakou nádobu na vodu, na smývání mýdla apod. Je to placené – myslím, že nějak za 15 DH jeden vstup, ale nevím to jistě. Tohle jsme se rozhodli nevyužít (na druhý den jsme se umyli u Poláků doma ve studené vodě :D, ale bylo to super J

Stejně jako všichni Marokánci a Španělé, i Maciej měl doma kvalitní hašiš, tak s chutí kouřil. J

Stefania nám dala tip na místo, kde si můžeme vytisknout naše letenky. Prý tady nějaký pán nabízí službu tisknutí dokumentů z flashky (z PDF a tak), ale prý tomu někdy sám moc nerozumí a když je nějaký problém a nejde to, okamžitě to svádí na problém v PDF nebo ve flashce, a přitom nemá zapojenou tiskárnu k PC. 😀 No uvidíme.

Jinak se dozvídáme, že podnikání v Maroku je strašně super, protože např. průměrný programátor z Česka tady může být za hvězdu (to stejné i s jinými profesemi) a prý není třeba se k podnikání nikam zprvu registrovat. Všichni tady žijí z vlastních malých obchůdků. Postavili tady nějaký Carrefour nebo co a nechodí tam nikdo jiný než turisti, kteří už mají plné zuby nefixních cen. Že bychom začali business v Maroku? No, to nevím. J Každopádně je tu teplo, fajn lidi, super zelenina a ovoce, je to tu levné… proč ne?

Večer jsme ulehli do jedné malé postele :D, ale přežili jsme to. Bylo to fajn J, cítit se zase tak nějak „bezpečně“.

Jinak se moc omlouvám, ale dnes jsme nic nefotili… zítra budou fotky z pláže z Essaouiry…