58. den – odjezd z pouště a vyřizování účtů s Tadjoustim

58. den, Má první velká cesta do zahraničí, Vodou do Maroka

Je to tady. Za pár hodin budeme muset opustit toto krásné, neobyčejné místo.

Vstáváme velmi brzy, již v 4:45, abychom stihli autobus v 8:00. Máme vzbudit Hassana, ale potíž byla v tom, že jsme nevěděli, kde vlastně spí. Ještě byla dost tma a nechtěli jsme budit ostatní. Měla jsem ale takový pocit, že si Hassan po včerejším „spaní s velbloudy“ ustlal v jídelním stanu a taky jsem měla pravdu. Potichoučku jsem obešla toho průvodce od rodinky, který spal uprostřed kempu pod širákem, vstoupila do jídelního stanu a párkrát jsem dlubla do spacáku, který vypadal, jako by v něm někdo opravdu spal. Ano, spal tam Hassan. Ozval se jakýsi vzdech a po něm slova „ještě půlhodinky“.

Chudák, dělat průvodce pouští a zařídit, aby se každý klient dostal včas na zpáteční autobus, je někdy fakt otrava. Protože jsem ale usoudila, že jsem sama z čehosi zničená taky, ještě jsem zalezla do stanu, kde už měl Pospa všechno zabaleno. Oba jsme ještě ulehli do postele a nedali si budíka. Nějakým záhadným způsobem jsme se vzbudili asi v 5.45. Začala jsem mít trochu strach, že to nestihneme, ale nakonec vše dobře dopadlo.

Šla jsem podruhé vzbudit Hassana, ale ten už byl vzhůru a zrovna začínal nosit věci k velbloudům. Velbloudi se ale v noci zase někam přesunuli, takže pro ně Hassan musel naštěstí jen kousek dojít.

V celém stanovém městečku bylo ticho a na obloze hvězdy postupně začaly ztrácet svou záři. Posbírali jsme si všechno ze stanu, já jsem chtěla ještě k velbloudům přinést jeden z Hassanových vaků, který jsme vždycky nosili s sebou, aby pro něj Hassan nemusel chodit tak daleko.

U velbloudů jsem zjistila, že ten vak nebyl náš, ale toho druhého průvodce, tak jsem ho šla ještě rychle vrátit.

Hassan byl po ránu velmi tichý, pouze naložil velbloudy a nechal nás s Pospou čekat. Byla jsem trošku nervózní, protože jsem nevěděla, kolik času nám to zabere pro dostání se zpátky do Hassi Labied.

Říkala jsem si, že když Hassan nevypadá, že by spěchal, bude to v klidu. Dokonce ještě poodešel kousek dále od nás a pomodlil se směrem k místu, kde bude za chvíli vycházet Slunce.

Již sedíme na velbloudech a jedeme pryč z pouště. Užíváme si naposledy tuto skutečnost (snad jen tento rok, rozhodně bych se sem chtěla vrátit). Vůbec nemluvíme.

Tentokrát jedeme velmi dlouho. Už mě bolí zadek, Pospu prý taky bolel.

Již je zcela vidno, avšak Slunce stále za dunami.

Vjíždíme do vesničky, kde už to na velbloudech není tak pohodlné, neboť terén se změnil z písku na hlínu, a tudíž jsou došlapy velbloudů podstatně tvrdší.

Konečně mám šanci vidět zdejší domečky detailněji a všímám si toho materiálu. Čistá hlína s kousky slámy či sena? To přesně nevím. Vypadá to kouzelně. Na to, jak je tady odlišný a na první pohled se zdá že i chudý život (zdejší lidé jsou však velmi šťastní a nepřipouští si fakt, jak žijí lidé jinde, protože to vlastně ani neznají – a kdyby znali, nevím, jak by to celé viděli, ale spíš bych řekla, že by své místo milovali stejně tolik, jako jej milují teď), je zde hodně reklamních cedulí – převážně lákajících na tyto velbloudí výpravy a taky na přespávání v místních hotelích. Zprava se na nás směje hezounký oslík J. To jsem možná zapomněla zmínit, že oslíci jsou pro tuhle oblast velmi typičtí.

Je něco málo před sedmou a my dorazili k Hassanovi domů. Hassan odsedlal velbloudy a zavedl je na jejich domácí místo, kde bylo připraveno seno.

Maminka i tatínek Hassana již byli vzhůru a přivítali nás. Dokonce už tam na nás čekal i řidič, zase v tom tradičním marockém hábitu J.

Posbírali jsme si věci z Hassanova pokoje – notebooky, mikiny, no zkrátka vše, co jsme u něj nechali, a usedli jsme ke stolu v salonu, kde pro nás byla připravena snídaně. Byl opět výborná jak vždycky. Obsahovala to stejné jako včera, akorát jsme místo vajíček natvrdo dostali jakousi vaječnou omeletu. Taky jsme jí kousek zkusili. Uvažovala jsem nad tím, zda se nemáme přísedících (maminka Hassana a řidič) zeptat, zda nechtějí jíst s námi. Nakonec jsem tu situaci vyhodnotila tak, že jsem Hassanova tatínka už viděla jíst, tak ten je snad nasycen, no a Hassan s námi nikdy nejedl (kromě jednoho oběda), no a maminky Hassana jsme se stejně neuměli zeptat, no a pak to nejdůležitější, chtěli jsme se dostatečně nasytit na cestu. Oba dva jsme se ale shodli na tom, že se nám špatně jí, když se na nás někdo dívá. Máme zábrany a nesníme všechno :D. Nechali jsem například muffiny a úplně jsme nevylízali mističky od marmelád. Možná, že to ale bylo proto, že jsme spěchali na autobus.

Chtěla jsem, aby mi na sebe Hassan napsal nějaký kontakt – vše, co mi dal, jsem uvedla v předešlém příspěvku. Telefon,

Zaplatili jsme Hassanovi 1500 DH (dali jsme mu alespoň 100 DH dýško…chtěli jsme mu dát více, ale bohužel nás Tadjoustiho plán vyšel moc draho) a řidiči 100 DH (50 DH za minule (to už mu ale platil Hassan, a když jsme s ním mluvili, souhlasil s tím, že mu zaplatíme jen cestu zpátky, takže těch 50 DH bylo pro řidiče něco jako dýško) a 50 DH za teď – s tím, že nám myslím ještě kupoval vodu a ta byla za 10 DH, ale to se nechalo už tak nějak ve vzduchu no…)

Po rychlé snídani jsme se rozloučili s Hassanovou rodinou, poděkovali v arabštině (šokram) a pak se vydali s řidičem i Hassanem na cestu na autobusovou zastávku.

Hassan s námi zašel koupit jízdenky. Platili jsme 220 DH na osobu. Vyšlo nám to tak akorát – poslední peníze jsme měli přesně vypočítané. Proto jsme se na chvíli zděsili, když nám muž za pultíkem řekl, že musíme ještě zaplatit za batohy. Naštěstí to nebyla stejná cena jako za osobu, ale jenom nějakých 5 DH, což se dalo.

Rozloučili jsme se s Hassanem i s řidičem, naložili jsme do autobusu naše krosny a hupsli jsme pěkně dozadu do autobusu, dokud tam ještě bylo místo.

V autobuse bylo během zpáteční cesty šílené vedro. Klimatizace vůbec nestíhala.

_IGP8373

Kvalita těchto fotek není jejich předností (jsou foceny z autobusu za jízdy, přes sklo a ještě nejsou RAW, takže jsem je nemohla upravit ve svém oblíbeném programu ke K20D PENTAXU, ale jen ve Photoshopu, se kterým ještě moc neumím) – myslím ale, že pro představu, jak jsme se cítili, naprosto dostačují 🙂

 

_IGP8379

Ten malý človíček uprostřed dole představuje způsob, jakým zde zdejší lid žijící v horských vesničkách přenáší zeleň – na zádech v koši

_IGP8380

Zde pro představu o něco bližší záběr…

_IGP8381

Ta větev vlevo se mi tam prostě připletla (jsem ráda, že PENTAX ještě tak nějak žije (akorát je asi zničený objektiv – je plný písku a nedá se hladce ostřit ani přibližovat a oddalovat, ale snad to časem povolí, taky jsem jím párkrát během focení v autobuse ťukla o sklo, když jsme zrovna přejeli jakousi díru nebo přišla trošku prudší zatáčka….ale FOTÍÍÍÍÍ) – pohled na typickou horskou vesničku v Atlase

_IGP8382

Takhle se tady suší ručníky, koberce, oblečení…

_IGP8383

Série lepších fotek – formát RAW

_IGP8384

_IGP8385

_IGP8387

_IGP8389

_IGP8390

_IGP8391

Doslova rudé hory…

 

_IGP8393

:)))

 

_IGP8394
Já seděla na jednom zadním dvojsedadle, Pospa na druhém, takže jsme každý měli dost místa. I když už jsem notebook měla konečně u sebe, žádné příspěvky jsem během cesty nevytvářela. Jednak jsem nechtěla, aby mi bylo zase nevolno, a jednak stejně nemám moc silnou baterku – no a na Pospově MacBooku se mi psát nechce, protože na to nejsem zvyklá.

Pamatuji si, že jsme si v autobuse ostříhali nehty na nohou :D. Pak jsme to po sobě tak nějak uklidili, jak se dalo, ale pohled na Pospou s nůžkami na manikúru během jízdy byl docela strach vyvolávající. Myslím, že já jsem to učinila někdy během zastávky.

První polovina cesty až do Ouarzazate nebyla tak strašná, protože jsme nejeli přes Atlas. Zastavovali jsme na čůrání a oběd na stejné zastávce jako minule. (poznatek: na toaletách většinou sedí žena nebo nějaký klučina, kteří se snaží za použití toalet vybrat nějaké peníze…spíš tam ale sedí, aby ve vás probudili nějaké nutkání něco přispět… když však nepřispějete, nic vám neudělají – na toaletu jsem šla za tento výlet mockrát (protože jsem byla ráda za normální záchod – na těchto turistických „zastávkách“ většinou natrefíte na normální toalety, ne ty turecké, a dokonce i se splachovadlem, ne jen s kýblem s kohoutkem, kterým teče voda) a ani jednou jsem neplatila a vždy to bylo bez problémů – myslím, že na Pospu někdo cosi volal, ale když těm dotyčným naznačil, že má peníze v autobuse, normálně ho pustili; místo mýdla tady najdete prací prášek, to je další místní specialita) V obchodě jsme se rozhodli koupit si balenou vodu, protože jsme nechtěli riskovat, že bychom pak dlouho seděli na záchodech, které tady nejsou něco, na co jsme doposud byli zvyklí z Evropy, a taky balení sušených fíků. Chtěli jsme si přikoupit ještě něco, ale opět v tom obchodě nebyly fixní ceny. Když jsme tedy přišli s našim nákupem za prodavačem, oznámil nám velkou cenu, tak jsme myslím ty jakési buchty, které jsme tenkrát chtěli koupit na zasycení, nakonec nebrali.

V Ouarzazate nastoupilo hodně lidí. Už jsme si mysleli, že nebudeme mít vzadu pohodlíčko a budeme si muset sednout k sobě. Naštěstí to vyšlo.

Cestovala s námi nějaké šikmooká Asiatka, která vypadala jak Alenka v říši divů. Byla sranda pozorovat, jak si s sebou na zdejší toalety bere kosmetickou taštičku.. 😀

Zase projíždíme tím zrádným Atlasem. Vidíme jakýsi autobus pro turisty trčící v příkopě, trochu odřený, možná se trošku otřel o skálu napravo. Nevím. Každopádně to ve mně určitě nevyvolalo pocity bezpečí.

Snažím se tento úsek prospat, aby mi zase nebylo blbě a neměla takový strach. Prokládám to troškou focení. Každý tady fotí. Nemám už však na kartě ve foťáku místo (hodně fotek je z pouště) a baterka notebooku pro možné přesunutí fotek je příliš slabá, takže jsem mohla fotek udělat jen pár.

Ještě je zde jedna typická věc- když projíždíte těmito horskými vesničkami, uvidíte zdejší lid, jak nosí na zádech velký koš a v něm zeleň. Pak zde lze taky spatřit ovce, oslíky, kteří jsou zde využíváni jako tažná zvířata, no a v neposlední řadě samozřejmě koně.

Blížíme se k Marrakeshi a vymýšlíme s Pospou, co uděláme. Zase se nám vrací nenávist k Tadjoustimu. Ještě u něj máme věci. Musíme pro ně jít.

Počítáme peníze, co nám zbyly. Musíme vybrat rezervu z kreditek. Velké nakupování suvenýrů v Essaouiře se asi konat nebude L.

Přejeme si, aby Tadjousti nebyl doma. Nemáme chuť ho ani vidět. Nejradši bychom prostě přijeli k němu domů, zaklepali, jeho rodiče by nám snad otevřeli, vzali si věci a odešli.

Dnes můžeme spát v hostelu Young and Happy za 10 euro na noc pro jednoho, strávit noc u Tadjoustiho zadarmo (ale to jsme nechtěli, protože nás strašně nasral a odrbal) nebo jsme mohli ještě napsat Morgane (ta by nám na noc pronajala za nižší cenu než je hostel část svého bytu, ale netekla by teplá voda), ale jelikož jsme na ni neměli mobil, tak už jsme neměli možnost ji nějak jinak rychle zkontaktovat. Vybrali jsme si tedy hostel.

Do Marrakeshe jsme přijeli něco po půl deváté večer, úplně na čas. Zase máme trošku šok z toho velkého množství lidí, co tady je.

Jdeme najít nějaký bankomat, kde jsme vybrali peníze, ať máme na hostel a 2 taxiky, které prostě zaplatit musíme, neboť ten idiot Tadjousti bydlí moc daleko.

Vybrali jsme peníze, pak jsme museli shánět taxika. Mysleli jsme na to, co nám před tím říkal Tadjousti. Nebrat petit taxi (malé taxi pro turisty), ale raději velké taxíky – staré mercedesy. Žádný starý mercedes nejel, tak jsme se rozhodli vzít nakonec to petit taxi.

Opět musím pozdravit do Frýdku-Místku p. učitelku Krublovou – využila jsem francouzštinu – respektive číslovky (vzkaz: jedna z motivací pro studenty, aby se učili francouzštinu – pokud chtějí jet do Maroka a chtějí si pokecat s tamními obyvateli, je třeba znát francouzštinu – jestliže tedy umí arabsky, francouzština není potřeba… ale jen s angličtinou moc v Maroku nepochodíte). Plus bych zavedla změnu ve výuce cizích jazyků. Jako lekci č.1 bych dala číslovky a věty, které se dají využít při cestování. To je totiž to nejdůležitější!!!

Domluvili jsme se s tím velmi milým řidičem, že nás hodí do Massira II (což je název čtvrti v Marrakeshi, ve kterém Tadjousti bydlel – napsal nám to do Pospova bločku, ještě než vystoupil z autobusu) za 50 DH (cinquante – francouzsky) – které jsme tedy byli ochotni zaplatit (kdybychom jeli s Tadjoustim, bylo by to max. 40 DH – ale smůla, s ním už nechceme mít nic společného). Několikrát jsme tu trasu Medina – Massira II už absolvovali, takže jsme tak nějak věděli, který směrem to asi je a jak dlouho se tam jede. Řidič musel ještě před námi někam odvézt jednu muslimskou ženu. Říkala jsem si, že je naše cesta trošku delší asi z toho důvodu. Pospa si však myslel, že schválně najíždí kilometry. Nechtělo se mi tomu věřit, protože jelikož jsme se domluvili na fixní ceně, tak prostě bude dodržena, i když pojedeme kdekoli. Po několika dalších minutách už mi to ale přišlo taky divné a jenom jsem se modlila, aby nás ten řidič zavezl tam, kde jsme chtěli. Jel s námi přes ty nejužší uličky, kde se proháněli kluci na kolech a na motorkách. Dokonce do něj ťuknul nějaký kluk na kole, tak si trošku zanadávali. Je to tady fakt šílené.

Konečně jsme se dostali na trošku povědomou cestu. Pospa má však pocit, že to schválně šíleně objíždí.

Dorazili jsme na místo. Blbé však bylo to, že když jsme jezdívali s Tadjoustim, všechno to řídil on. Řekl řidiči, kdy má zastavit, aby to bylo co nejblíže jeho domu. Massira II je moc široký pojem. Tak jsme řekli řidiči, aby nás vyhodil u kavárny Cafe Ounss, která byla poblíž Tadjoustiho bytu – byla tam WIFI, tak ji Tadjousti svým hostům vždycky doporučoval, neboť doma WIFI neměl. Volali jsme Čechům, jaká je situace. Teď jsou prý u Tadjoustiho. Budou u něj trávit jednu poslední noc. Tadjousti je prý doma. Kurnik. To jsme nechtěli. Předtím nás napadly tyto myšlenky: může být doma a třeba tam na nás bude čekat s pistolí a pak nás bude chtít odbouchnout, když mu nedáme nějaké peníze nebo cenné věci, nebo tam přijdeme a zjistíme, že nám vzal všechny věci… apod. Ve skutečnosti mě ale ten fakt, že jsou tam Češi, trošku uklidňoval – ty nejhorší scénáře se stát nemůžou… Stejně jsme si ale přáli, aby tam nikdo kromě jeho rodičů (aby nám otevřeli) nebyl a my se mohli v klidu sbalit a ani toho hnusáka nepotkat. No, ale nikde není napsáno, že by nám jeho rodiče otevřeli. No, takže uvidíme. Každopádně jsme chtěli zachovat klidnou hlavu. Už jsme věděli, jak to asi bude probíhat. Prostě jsme si chtěli vzít všechny naše věci, zkontrolovat, jestli něco nechybí a třeba si vyžádat zpátky nějaké peníze. Uvidíme.

Byli jsme docela ztraceni a docela bez peněz (mně osobně byla ještě zima) ale rozhodli jsme se z taxiku vystoupit a prostě to najít. Nic jiného nám nezbývalo. Já osobně jsem byla z celé situace velmi rozhořčena, protože jsem to setkání s Tadjoustim chtěla mít brzo za sebou.

Jsme úplně blbí. Nedali jsme řidiči přesně 50 DH. Měli jsme u sebe jenom 100 DH. Beztak, když to viděl, naúčtoval nám 77 DH z počítadla km, kterého jsem si vůbec nevšimla! Byli jsme pěkně nasraní, protože nám nejdřív vrátil 20 DH a pak, když jsme po něm začali chtít zbytek do 50, nám dal myslím ještě 10 DH a dál už s námi nechtěl diskutovat… ukazoval jenom na to počitadlo. No, vždyť jsme se domluvili na ceně 50 DH! Jak si to jako představuje? No, kdybychom si nedali batožiny do kufru, prostě bych mu dala těch 50 DH a vystoupila z auta a prostě bych se na něho vykašlala. Máme ponaučení pro příště – batohy k sobě dozadu a dávat přesnou částku. A to ten řidič byl tak hodný, povídal si s námi a tak…

Vytáhla jsem svou GPS na mobilu, ale ta nám k ničemu nebyla. Museli jsme se prostě někoho zeptat. A najít někoho normální na ulici téměř v noci, aby nám poradil cestu a nechtěl za to šílené peníze, bylo taky trošku obtížné. Nejdříve jsme se teda ptali v jakémsi obchodě, kde bylo více lidí a nějaké ženy. Ti vůbec nevěděli. Pak jsme se ptali jakýchsi dvou mužů, se kterými jsme směrem k našemu cíli ušli pár metrů, ale nakonec jsme stejně zase nic nenašli… No a nakonec jsme se zeptali jakýchsi dvou mladých kluků… ti nás vedli ještě docela dlouho někam pryč. Trošku jsme se báli, aby nás třeba nechtěli obrat nebo tak. Pospa mi pořád připomínal, že mám chodit před ním, a raději jsem mu měla dát svou tašku s doklady… Naštěstí to byli kluci dobráci, a když nás dovedli ke Café Ounss, ze kterého už jsme věděli, kde jít k Tadjoustimu, byli velmi překvapeni, když jsme jim chtěli dát nějaké drobásky za pomoc… skoro je ani nechtěli přijmout.

Tak jsme konečně stáli před Tadjoustiho bytem. Klepeme na dveře, otevírají nám Češi. Pospa rovnou zamířil do pokoje, kde jsme nechali naše věci. No naštěstí tam byly. Tadjousti ležel na pohovce, vedle něj těhotná holka z Londýna z Couchsurfingu, pro kterou vlastně musel jet (ani se mi nechtělo věřit, že nám nekecal :D)… Byl velmi překvapen, že nás vidí zpátky. Zůstala jsem chvilku u Čechů, co spali vedle, a řekla jsem jim, co se nám stalo. Moc udiveně nevypadali. Asi je to nezajímalo. Oni tři drželi při sobě a s Tadjoustim vlastně ani netrávili tolik času co my. Pobyt u Tadjoustiho je tedy prakticky nestál ani dirham.

Posléze jsem se přesunula do pokoje k balícímu Pospovi, usměvavému Tadjoustimu (ten předváděl úsměv, jako by se nic nestalo) a k nic netušící černošce vedle něj. Naše nakvašené ksichty mluvily za všechno. Pospa pomalinku a řádně balil všechny naše věci, já se pokoušela s Tadjoustim promluvit pár slov a snažila jsem se znít přiměřeně nasraně. Když Tadjousti odešel za roh, v rychlosti jsme se snažili té černošce vysvětlit, s kým má co do činění a ať si dává bacha.

Za chvíli začal Tadjousti kecat cosi o nějaké mapě. Ach ano! Uklízela jsem foťák do brašny a zjistila jsem, že objektivy jsou sice všechny, ale mapa, kterou jsme nosívali v přední kapsičce, chybí! Tadjousti si prý půjčil naši mapu pro jakéhosi taxikáře a zapomněl ji tam. Prý tam zavolá a až ji získá zpátky, pošle nám ji poštou, nebo si prý pro ni můžeme někam zajít sami! 😀 No to už byl vrchol. Na co by marockému taxikáři byla mapa Evropy??? No krucinál, to nás pěkně naštvalo. V Olomouci jsme za ni zaplatili 299 Kč, tolik jsme s ní zažili a teď je beztak někde prodaná, aby měl Tadjousti na hašiš. Tak to už ve mně vřelo úplně všechno. Ale pořád jsem se k němu nechtěla chovat tak, že by mě zavřeli za pokus o vraždu :D.

Raději jsem mlčela. Ale pozor. Přichází na scénu Pospa. Ten to zahrál fakt hezky. Před černoškou z Londýna z Tadjoustiho dostal tu 100 DH za zpáteční cestu. A to jsme po něm ještě nechtěli 100 DH, které si uškudlil pro sebe, když nám kupoval ty jízdenky! Na to jsme přišli později (to byla ta situace, kdy po nás chtěl 700 DH, ve skutečnosti jsme měli platit 450 DH – ale vrátil nám jen 150 DH !!! takže si stovečku hošánek nechal pro sebe… No to už jsme neřešili.

Sbalili jsme si naše věci, rozloučili se s Čechy i tou těhulí, popřáli jim šťastnou cestu (zítra už jedou domů do ČR) a opustili jsme Tadjoustiho domov s Tadjoustim v patách. Byla tady nucená objímačka a Tadjoustiho vážná slova o tom, že máme přijet zas za pár měsíců, že to už bude mít práci a bude pohostinný a bude to super. No, myslím, že už nikdy. Chystáme se mu napsat velmi, velmi hroznou referenci… (za pár dní jsme zjistili, že Pospa nemá MP3 a sluchátka – já MP3 mám, protože jsem si ji nechávala v obale od notebooku, který jsem s sebou měla v poušti, ale zato zase nemám taktéž sluchátka… že by si to vzal taky Tadjousti? No to nevíme jistě. Jo ještě jedna smutná zpráva, Pospa zapomněl na šňůře u Tadjoustiho na balkóně své Macbeth ponožky)

Jupíí… máme batohy. Jsem ráda, protože v nich byly i věci, o které bych nerada přišla – např. talismany pro štěstí od rodiny, přátel apod., pak samozřejmě drahé a dobré objektivy, no a prostě všechno… všechny mé věci jsou mi milé… nechtěla bych o ně přijít…

Jdeme hledat dalšího taxika. Domlouváme se s taxikářem, že nás za 40 DH hodí někde do Mediny. Mohl nás hodit na Rue de Barrima, kde je hostel, ale to už by bylo dražší, takže jsme se rozhodli ten zbytek dojít. Tenhle taxikář už neměl počitadlo jako taxikář před ním, který si ho zapíná beztak na začátku směny :D, takže to bylo ok. Zaplatili jsme 40 DH a byli jsme tam, kde jsme být chtěli.

Cestou k hostelu jsme si na večeři koupili žlutý meloun. Chtěli jsme si koupit i marocký chléb, ale nakonec jsme tak neučinili.

Po pár minutách jsme už spokojeně došli do hostelu, kde jsme zazvonily a přišel nám otevřít zachránce Zak. Vyjádřila jsem mu tisíceré díky a zeptala se ho, zda pro nás ještě dneska mají nějaké místo. Měli… jupííí J

Zaplatili jsme zase každý 10 euro a mohli jsme jít do pokoje, kde nikdo nebyl, jenom my. Zak byl rád, že nám pomohl. Chvíli jsem s ním kecala, vykládala mu náš příběh, zase mu stokrát děkovala, dala mu naše pasy a tak. Pak jsem se seznámila s nějakým dalším člověkem, co tam zrovna přespával, ale nepamatuji si na jeho jméno.

Konečně jsme se osprchovali po těch několika šílených dnech bez mytí (Pospa použil sprchu vedle – ta pokažená je prý pořád zavřená, ještě se na ni nikdo nedíval, ale když jsem se šla sprchovat, byla otevřená :D, tak teda nevím, co s ní dělají). Všechno bylo fajn. Po sprše a dobití naší elektroniky jsme si sedli do kuchyně, dali si zelený čaj, co jsme našli někde v kredenci (mně chutnal jako čaj z mořských řas nebo co) a rozkrojili ten náš žlutý meloun.

Seděli jsme, povídali si a vzpomínali na to, co jsme všechno zažili. Na stejném místě v jiném čase, TEĎ, už mezi námi panovala fajn atmosféra. Ne jako minule.

Ještě jsem si vyprala oblečení z pouště a dala jsem si to sušit na zábradlí od kuchyně. Bylo trochu větrno, tak jsem doufala, že to neodletí někam dolů. Čápi ještě neodletěli, krmí a cvičí mláďátka.

Tehdy večer jsme toho už moc neřešili. Byli jsme extrémně unavení. Pouze jsme nabili elektroniku, já odeslala na Couchsurfingu žádosti o přespání v Essaouiře na 2 noci co nejvíce lidem, co uměli anglicky, pak jsme s Pospou ještě hledali způsob, jak se dostaneme z Londýna do Patterdale za tu malou sumičku peněz, která nám zbyla, no a pak jsme šli zkátka spát s tím, že zítra brzo vstaneme, abychom všechno dořešili… Byl to náročný den…