57. den – uvědomuji si důležitost vody, miluji vodu…

57. den, Má první velká cesta do zahraničí, Vodou do Maroka

Ráno jsme si chtěli přivstat na východ slunce, který nám včera doporučil Hassan. Měla jsem budíka na 6.30 s tím, že východ měl proběhnout kolem 6.50 – zkrátka před sedmou. Trochu jsem se v noci budila, ale stejně jsem se relativně dobře vyspala. Ten písek v posteli byl výjimečný, ale ne zase tak super :D. Moc se mi nechtělo vstávat, protože nad ránem jsem si na to všechno už tak nějak zvykla. Pospa se prý vyspal velice dobře. Ráno jsem zažila takový ten pocit, kdy nevíte, kde vůbec jste a jste úplně zmatení. Pak si uvědomíte, že jste jeli do pouště a je všechno v klidu :D. Jen stěží tedy vstávám z postele a budím Pospu. Otevírám stan a poprvé se můžu pořádně podívat na to, jak kemp vypadá ve skutečnosti.

_IGP7888

Ranní pohled na klidné stanové městečko…

Včera večer stany vypadaly tmavě až černě, dneska zjišťuji, že jsou vlastně hezky barevné. Trošku jsem se vyděsila, že jsem ten východ Slunce zaspala, protože už bylo vidno :D. Sluníčko už bylo blízko východu, ale na oblohu ještě nevykouklo.

_IGP7890

Slunce ještě nevyyšlo, ale brzy se nám ukáže…

Strašně mě zajímalo, jaká bude teplota třeba v poledne nebo už jen teď, až Slunce vykoukne. Vypadá to, že celý kemp ještě spí. Myslela jsem si, že Hassan půjde s námi nebo tak, že ho máme vzbudit, ale jelikož jsme ho už včera po tom výšlapu neviděli, tak ani nevíme, kde spí. Trošku se mi chce čůrat, už se mi chtělo včera večer, ale říkala jsem si, že to nechám na dnešek a pořádně zjistím, jak se to tady „dělá“. Teď ale ten východ Slunce. Hledala jsem někoho, kdo nás vezme někam, kde ten východ hezky uvidíme. (No, mohlo mě napadnout, že to bude někde na duně :D) Všude kolem bylo doslova hrobové ticho. (Pokud se chcete někam jet zrelaxovat a chcete hlavně klid, není lepšího místa, nežli pouště!!!) Bála jsem se, že někoho vzbudím pouhou chůzí po písku :D. Jdu prozkoumat terén a narážím na jakousi „kuklu“ na zemi. Někdo tady spí ve spacáku :D. Je to Hassanův bratr… Už je vzhůru, tak využívám situace a ptám se ho, kde máme jít na východ Slunce. Ukazuje mi doleva, kde jsme včera nechali velbloudy. Jdu tam. Zdravím naše velbloudy.Kromě Bobyho a Jimiho jsou tady ještě další dva, na kterých asi přijela ta klučinova skupinka s Hassanovým bratrem. Přichází Pospa s foťákem.

_IGP7891

Jimi Hendrix, Bob Marley, Alpha Blondy, Michael Jackson

Po chvilce zjišťujeme, že my tři nejsme jediní vzhůru. Od velbloudů totiž vidíme na vrcholek duny, na které jsme byli včera večer. Sedí tam nějaký človíček se zřejmě stejným záměrem, s jakým jsme brzy vstávali my. Rozhodli jsme se, že mu půjdeme dělat společnost. Možná do té doby odejde. Kdo ví. 😀

_IGP7894

Nějaký človíček byl rychlejší než my…

Přecházíme opět přes spací kuklu Hassanova bratra.

_IGP7892

Jdeme se kouknout na východ Slunce…

Škrábeme se znova na vrcholek té duny. Teď už mi nepřipadá ani tak vysoká jako včera. Avšak stejně těžce se na ni škrábu. Je štěstí, že foťák má na krku Pospa a já můžu zase použít všechny čtyři.

_IGP7896

Metoda po čtyřech je nejúčinnější způsob, jak se vyškrábat na vršek duny…

Zjišťujeme, že už se probudila i ta partička klučiny, co jsme s ním mluvili včera. Ptá se nás, jestli to má cenu se hned po ránu vysilovat a lézt na tak vysokou dunu. Jestli prý není lepší jít pokračovat ve spánku. My mu odpovídáme, že to určitě bude stát za to, že by to jen tak vzdávat neměli. Východ Slunce jsem uviděla asi tak ve ¾ kopce.

_IGP7897

Kuk… 🙂

A když jsem se konečně dostala nahoru, sedla jsem si a uklidňovala svůj dech. Skupinka těch tří (byl to ten kluk ze včera, holka a pak další kluk) také úspěšně šlapala nahoru, ale nedošli až za námi a zakempovali asi za polovinou kopce. Taky si sedli a sledovali tu nádheru.

_IGP7920

Vepředu ta trojička, o které jsme mluvila – toho vepředu prý včera shodil jeden velbloud, což se ještě nikdy nestalo… Hassan nechápe proč…

S Pospou jsme nafotili pár hezkých fotek, protože z vršku jsme mohli vidět dost velkou část pouště.

_IGP7889

Stopy velbloudů, stopy lidí…

_IGP7898

V poušti jsme nebyli sami… Stačilo se kouknout doleva, doprava či trochu dozadu, a ihned jste spatřili nějakou další výpravu na velbloudech…každopádně to množství výprav bylo velmi příjemné – necítili jsme se jako v Číně nebo na přecpané pláži v Chorvatsku… bylo to úplně, jako bychom v poušti byli sami…

_IGP7904

Pohled na Merzougu a Hassi Labied – což je místo, kde se nachází dům Hassanovy rodiny (nebydlí přímo v centru Merzougy, ale právě pár kilometrů dále v oné vesničce)…

_IGP7909

_IGP7917

Písek je velmi pro chodidla velmi příjemný… taktéž funguje jako přírodní bruska na nohy… nevěřili byste, jak vám za pár minut chůze v písku budou vaše nohy vděčné…avšak nejpříjemnější je to ráno či k večeru, neboť přes den písek dosti pálí… je třeba to chvilku vydržet, ale chce to teda pevné nervy.. asi záleží i na člověku, Pospovi to moc velký problém nedělalo…

Pak jsme slezli dolů, vrátili se do kempu a já se ptala Hassanova bratra, jak je to tady se záchodem. 😀 Ukázal mi menší písečný kopeček a zeptal se mě, zda mám toaletní papír. Ten už jsem u sebe měla, tak jsem se vydala na cestu. Za kopečkem byl menší kopeček s nějakými kostmi kdoví z čeho. Zalezla jsem za nejvyšší část toho kopečku a modlila se, aby mě nikdo neviděl. Pořád jsem to ze všech stran kontrolovala. No z kempu na mě naštěstí vidět nešlo. Vykonala jsem potřebu a zahrabala to čím jiným než pískem. No, tak takhle se tady prosím chodí na toaletu 😀 Vracím se zpátky a uvažuju, kde si umyju ruce. Než jsem odešla na pouštní záchod, viděla jsem tady Hassana, jak něco myje pod kohoutkem, jímž tekla voda! Tak možná tady. Ale zase jsem přemýšlela, jestli nebudou nasraní, když si ty ruce umyju. Vždyť je tady málo vody! 😀 No, tak jsem se „umyla“ pískem a pak myslím na sucho kapesníkem. Zas tak hrozné to nebylo. Protože jsem byla ještě unavená a neviděla jsem nikde našeho Hassana, šla jsem ještě na chvilku spát. Pospa taky. Vůbec nevím, v kolik hodin jsme přesně vstali. Ale myslím, že tak v 10. To jsem si myslela, že celou dobu bdím, abych mohla zareagovat, když uslyším nějaké kroky kolem našeho stanu. Třeba Hassanovy. Aby si neřekl, že jsme nějací divní, že jsme v poušti a spíme :D. Budu to brát tak, že je dobré dělat to, co prostě chcete dělat, když nikoho neomezujete. Vykoukla jsem ze stanu a všude bylo ticho. Budím Pospu a myslím na snídani :D. Třeba bude v tom jídelním stanu! Ještě chvilku počkáme, ať nevypadáme nějak nenažraně. Pak se vydáváme na cestu. Přicházíme do stanu a zjišťujeme, že tam na nás už čeká! Snídaně! J Jupííí Usedáme ke stolu. Za 30 sekund nám přišel dobré ráno popřát Hassan a přinesl nám čerstvý marocký chléb a mátový čaj. Prý nás slyšel vycházet ze stanu. No, to mu neunikne nic. Vždyť jsme šli jako myšky! Na stole tedy máme marocký chleba, dva druhy marmelády (jahodovou a pak nějakou zvláštní oranžovou), dvě vajíčka natvrdo, nějaké super Hassanovou koření, sůl, olivy, dva balené muffinky, dva mini jogurtíky no a už si asi nevzpomenu, co tam bylo. Ale vypadalo to kráááásně J. Největší radost mi dělal ten marocký chléb a marmeláda. No, pak jsme si s Pospou dali i jogurt, protože jsme prostě měli chuť, já ještě zhřešila a dala si muffina :D. Posnídali jsme. (Je blbé, že s námi nikdy nechce Hassan jíst, myslím, že jsme se ho jednou ptali a nechtěl, tak jsme se už dneska ani neptali…) Chvilku jsme ještě poseděli v tom jídelním stanu, Pospa si zahrál na bubínky a pak jsme šli do našeho stanu sbalit si věci, napít se z našeho barelu vody,

_IGP7931

Níš 5litrový barel vody…musím říct, že jsem tady v poušti zjistila, jak je voda dobrá a cenná!

_IGP7933 uvázat pouštní šátky v barvě Sahary (v barvě modré) no a pak jsme se vydali na cestu. Byli jsme rádi, že nebyl naštvaný, že jsme tak dlouho spali. Stejně jsme totiž museli čekat na velbloudy. Včera, jak jsme čekali na Hassana až přijede z pouště a dá velbloudům napít, to určitě bylo tak, že Hassan byl v poušti s bráchou a s tou trojičkou lidí. Byli tři (možná 4, ale ráno jsme viděli jen 3), takže museli mít tři velbloudy. Hassan č.2 (jeho bratr, fakt se tak jmenoval) je musel doprovodit do kempu a pak si mohl náš Hassan vzít 2 velbloudy pro nás. No a včera večer se tady setkali 4 velbloudi, a protože už dneska ta trojička odjížděla domů, tak je někdo musel doprovodit do města (zůstávali v poušti jen jednu noc). Takže závěr – čekali jsme na velbloudy, až nám je přivede zpátky. Přivedl ty další dva, na kterých jsme včera nejeli. Jeden se jmenuje Alpha Blondy a druhý Michael Jackson. Hassan je zase nakládá jako včera.

_IGP7934

Chystáme se na další přesun…

V taškách vidím jablka a pomeranče! Třeba budeme mít zase dezert :D. Již poučena ze včerejška si ještě před sednutím na Michaela sundávám žabky a dávám si je do batohu, abych je nemusela furt přidržovat pod sebou. Včera jsem si je totiž sundala moc pozdě a už jsem nedosáhla na Pospovu ruku, aby mi je schoval do batohu. Velbloudi sice jezdí za sebou, ale dost daleko. Zase jedu první a tentokrát mám i většího velblouda. Blbě se mi na něho lezlo… Mám za úkol něco nafotit z hřbetu tohoto úžasného zvířete, tak uvidíme. Vyjíždíme. Začíná být pěkné dusno a horko. Ještě, že nemusím jít po svých… ach jo, jsem hrozná…doufám, že je o velblouda aspoň dobře postaráno, ale myslím si, že je. Náš PENTAX je plný písku. Uvidíme, jestli prodejci splní své slovo a opravdu v ruce držím odolný fotoaparát proti dešti, prachu a dalším přírodním živlům. Zjišťuju, že nelze automaticky zaostřovat, neboť se asi dostal písek mezi kontakt. Šteluju to na velbloudovi a zjišťuju, že to asi nespravím, protože když scházíme duny, foťák se šíleně kymácí, já mám co dělat, abych se sama udržela, no a ještě musím dávat pozor na krytku. Ptám se Hassana, jak často velbloudi pijí. Teď prý jednou za týden nebo tak nějak, v létě pijí i každý den. Jinak jim prý dává nějaké lístečky na žvýkání. Nevím no… No nakonec se mi podařilo udělat pár nedobrých snímků. _IGP7940

_IGP7950

Z velbloudího hrbu…

Hassan od nás odbíhá lovit cosi do keře. Viděla jsem rychlý pohyb čehosi bílého. Prý to byla desert fish (pouštní ryba), tzv. salamandr. Je moc rychlý, no, a když něco uslyší či uvidí, hned zdrhne. Toho asi neuvidíme. Konečně se foťáku zmocnil Hassan a udělal nám s Pospou pořádnou fotku :D.

_IGP7966

Již známá „facebooková“ fotka na velbloudech – fotil Hassan 🙂

Pak fotil ještě Pospa.

_IGP7978

A takhle jsem vnímala svět na velbloudovi…

Jízda na velbloudovi už mě tolik nebolí. Zvykla jsem si. Ale nejraději jsem byla, když jsme asi po hodině zase zastavili v nějakém dalším stanovém městečku.

_IGP7980

Kemp č.2

Opět jsme nechali velbloudy poblíž na vyvýšeném místě.

_IGP7987

Je to sympaťák! 🙂

_IGP7988

Velbloudi jsou úžasní tvorové…a mají velmi zajímavé „skládané“oči 🙂

_IGP7991

Tajemné dálky…

_IGP7984

Velbloudi jsou fajn…

Hassan je odsedlal, svázal jim přední nožky

_IGP7986

Hassan velbloudům lehce svazuje přední nožky, aby neodešli příliš daleko. Mohou chodit, ale dělají menší krůčky…

a poslal je typickým „tstststs“ dolů pod kopeček, aby se prošli, kam chtějí.

_IGP7993_1

Velbloudi jdou na procházku…

Lehce je vždycky plácne po zadku, tak doufám, že je to moc nebolí. No, to se mi moc nelíbí, ale tak snad jsou silní a je to pro ně v pohodě. Ještě jsme si je stihli vyfotit. Bobík Alpha Blondy má pod očima slzičky. Celou cestu se chudáci ošívali hlavou, protože je otravovaly mouchy. Stejně tak, jako nás. Nad stanovým městečkem je takové pěkné posezení. Už se těším, až si tam sedneme.

_IGP7992

Posezení v poušti, jako doma 😀

Pomáháme Hassanovi odnést věci do zdejší kuchyňky.

_IGP7994

Kuchyňka je na fotce ten menší stan vlevo…

Bude pro nás prý vařit oběd, zatímco my se máme pomaličku projít na ten největší písečný kopeček tady, ze kterého jde prý vidět celá poušť.

_IGP7996

Náš cíl…

Řekli jsme si, proč ne? Naplnili jsme si jednu Cameltank láhev (to je ta Pospova zelená láhev s násoskou a kamínkem a mušličkou uvnitř) vodou a vydali se na cestu.

_IGP7998

Takhle krásnou poušť zastinují mraky…

Bylo zrovna to nejvíce horko – takové to „pouštní poledne“. Jdeme pomalinku, písek zatraceně moc pálí… Chvilku jdu v žabkách, ale to se jde strašně blbě, chvilku naboso, ale to zase nemůžu vydržet to pálení písku. Vybíráme si co nejschůdnější cestu nahoru přes vrcholky různých dun. Fotíme a koukáme se kolem. Po chvilce chůze na přímém Slunci pociťuju velice nutnou potřebu pít vodu. Nikdy mi nechutnala tak jako teď. Nikdy jsem neměla větší žízeň než teď a nikdy jsem si jí nevážila tolik, co teď. Byli jsme asi v půlce cesty a měli jsme už jen půlku lahve. Docela jsem pociťovala beznaděj… třeba tady umřu na uschnutí, na spálení Slunce nebo tak něco :D. Jdeme hodně pomalu, ale stejně jsem šíleně vysílená. Dávám si pauzu a sedám si do žhavého písku, Pospa leží.

_IGP8009

Totální vyčerpanost, ale velmi výjimečný pocit…

Koukám se zpátky, kolik jsme toho ušli. V dáli si všímám našich velbloudů, kteří se za tu chvilku odešli projít docela daleko. Snad je pak Hassan najde. V poušti mám ráda ty úseky, kde když někam šlápnete, neproboříte se hluboko do písku, ale v pohodičce si jdete dál. Zrovna v takovém úseku jsme zase na chvíli zastavili a fotili si naše stopy v písku :D, napsali vzkazy do našich rodišť apod. Zase jsme se posunuli o něco blíže k té nejvyšší duně.

_IGP8005

Ještě kousek…

Zjišťuju, že už ani neumím rozeznat, která je ta nejvyšší. Vypadají všechny podobně. Zaostřuju na duny vzadu a zjišťuji, že ta, na kterou míříme, není ta úplně největší. Ta největší je úplně vzadu a na to už nemám sílu. Budu ráda, když nezhynu po cestě na tu, co jsme si ji zvolili my. Myslím, že z ní bude taky hezký výhled na celou poušť. Opět se otáčím dozadu a koukám, jak moc jsme se vzdálili od kempu. Piju a je mi už docela blbě. Pospa má určitě taky pouštní krizi, ale zdá se být více v pohodě než já. Škrábu se nahoru všemi možnými způsoby. Po čtyřech, po dvou, bez boty, s botami. Konečně jsme došli nahoru. Ptám se Pospy, zda můžu dopít naši poslední zásobu vody tady na naši túře :D. Souhlasí.

_IGP8080

Dobro došli… ale bez vody 😀

Nevím sice, co budeme pít na cestě zpátky, ale to je v pohodě. No odpověď je jednoduchá – nic. Snažím se uklidnit své bušící srdce a téměř uškvařený mozek :D. Sedíme tam, kde jsme sedět chtěli a chvilku koukáme na poušť. Pospa medituje. Je tady docela příjemně – ale kdybych měla vodu a nebylo zrovna to největší denní horko, bylo by to ještě lepší. Okamžiky lehkého větříku si opravdu užívám.

_IGP8084

Pospova pouštní meditace s pískem…

Za chvíli se vydáváme na cestu zpátky. Ještě, že to šlo lépe – je to stejné jako když jedete odněkud domů – vždycky to rychleji uběhne. Jednak se lépe šlo a jednak jsme se nejen v hlavě, ale i vizuálně přibližovali našemu 5litrovému barelu vody. Konečně jsme se zase vrátili do kempu – nejdříve do toho hezkého posezení. Tam jsem si sedla na židli a už nevstala :D. Podívala jsem se na Pospou jak nejvyčerpaněji jsem dovedla a poprosila ho, jestli nemůže zajít pro vodu :D. Obětoval se a šel. Sranda byla, že když ji donesl, ještě jsem se tak hodinu nenapila :D. Za chvíli za námi přišel Hassan a ptal se, zda chceme obědvat. Po té túře v horku jsme moc neměli chuť a navíc jsme pozdě a dobře snídali, tak jsme ho poprosili, jestli nemůžeme jíst později. Souhlasil. Přinesl dvě měkké podušky a sedl si k nám. Smál se mým kraťasům ze ZARY :D. Já se jim směju taky, jsou děsné :D. Poprvé jsme se pořádně o všem pobavili. Zjistili jsme, že Hassan nikdy nechodil do školy, pak jsme se dozvěděli o tom, jak je pro všechny Marokánce těžké vycestovat někam do zahraničí, o jeho bývalé holce z Německa, která chtěla o jeho vízum pro navštívení zahraničí požádat sama, ale nepodařilo se to (víza Marokánci dostanou jen v případě, že mají dost peněz, nebo tady mají dobrou práci – tudíž je pustí do zahraničí a ví, že se zase kvůli práci vrátí a neemigrují, nebo v případě, kdy si vezmou někoho z jiné země – to je pochopitelné), pak jsme se dozvěděli taky o tom, že „mít holku nebo kluka“ tady na menších vesnicích prostě nejde (ve městech už je to zcela normální, ale ve vesničkách se koncentruje hodně muslimů a tohle není tak jednoduché), pak jsme se bavili o muslimech (o tom, kdy mívají děti, kdy se holky žení (no vůbec tady není divná svatba třeba v 16 nebo 17 letech, a děti obvykle bývají hned a když jich bývá více, tak jich bývá více taky hned :D), pak mě něco zajímalo o jeho rodině, jaké to bylo, když žili jako nomádi. Nevím, jestli jsem tady o tom psala, ale nomádské rodiny se stěhují v poušti z místa na místo kvůli počasí – např. v létě se nemůžou zdržovat uprostřed pouště, protože je příliš velké horko (třeba i 50°C) – jdou tedy na okraje. Taky nás zajímalo, jak se dělá tajin a marocký chleba (to prý bude vědět jeho maminka, můžeme se jí zítra ráno zeptat). Dozvěděli jsme se, že Hassan chce v budoucnu změnit práci. Dělání průvodce v poušti ho už moc nebaví. Chtěl by sám organizovat výlety pro turisty v Maroku. Chtěl by být třeba i řidič. Jinak rád sleduje fotbal a učí se různé jazyky. Působí taky na Couchsurfingu, přes který by chtěl hostit co nejvíce lidí z různých zemí… Hassan je vlastně super. Oblíbila jsem si ho. A pevně věřím, že vy byste si ho oblíbili taky. Ještě jsme si pokecali a pak nám Hassan přinesl oběd.Konečně jedl s námi.

_IGP8095

Oběd v poušti :))))

Měli jsme výborný rýžový salát, marocký chléb, vajíčko natvrdo a pak nějaká omeleta připravovaná v nádobě na tajin, ale to už nevím přesně, jak to bylo. Nabídli jsme pomoc Hassanovi s umytím nádobí. Souhlasil, ale prý až po dezertu. Měli jsme opět náš oblíbený dezert – pomeranč se skořicí a jablka.

_IGP8115

Tomu tvorečkovi se taky zachtělo nektaru…

Hassan si s námi něco málo dalo a pak zmizel. S Pospou jsme na chvíli ještě ulehli na ty podušky a myslím, že jsem na chvilenku usnula. Pamatuji si, že jsem se tehdy cítila velmi zrelaxovaná a v takovém blaženém stavu. Byla jsem najezená, napitá, na poušti, všude bylo ticho, neměla jsem starosti, slyšela jsem jen trošičku pohyby písku díky slabému větříku. Byla to nádhera. Myslím si, že každý člověk, který hodně pracuje nebo jen chce prožít opravdový relax a opravdově si odpočinout – ne tím způsobem, že bude plánovat šílenou cestu do Chorvatska, což mu zase vezme plno sil a vůbec se nezrelaxuje, by si měl zkrátka koupit letenku do Maroka a dostat se na pár dní na poušť. Nebo si udělat auto-výlet. Když jsme s Pospou a jedním broukem všechno dojedli a řádně se probudili z odpoledního relaxu, vzala jsem poslední talíř, že ho odnesu do kuchyně a začnu s mytím. Hassan už však všechno měl umyté. Umyla jsem alespoň ten jeden talířek a 2 vidličky. No aspoň jsem se mohla podívat, jak to vypadá v takové malé pouštní kuchyňce. Vesele jsme během odpoledne pili vodu, což jsme moc neměli, protože nám ta polovina barelu musí vydržet až do zítra, jak říkal Hassan. Trošku jsme se tedy vylekali, ale nakonec to vyšlo a ještě zbylo (to až zítra). Hassan zjistil, že velbloudi ušli docela hodně dlouhou cestu. Musí pro něj jít a přivést je zpátky, abychom mohli pokračovat v naší cestě do dalšího kempu, tentokrát již blíže městečku, abychom zítra ráno stihli autobus. Seděli jsme s Pospou zase na tom posezení, povídali si a tak, relaxovali, já zase na chvíli spala… no čekali jsme na Hassana, který s velbloudy pořád nikde! Najednou slyším nějaké zvuky. Někdo sem jede na čtyřkolce. Asi nějaký další průvodce? Nevím. Jede rovnou do stanového městečka. Neřešíme to, není to naše starost, kdo se tady pohybuje :D. Za malou chvíli další hluk. Jede sem výprava 5 terénních vozů.Kola zápasí s pískem – úspěšně se „podhrabaly“ až k nám.

_IGP8121

Návštěva…

Vystoupilo z nich 5 řidičů a myslím, že 5 turistů. Pozdravili nás. V jednom autě byla vzadu v kufru lednička s chlazenými nápoji. Účastníci výpravy si u nás udělali přestávku, napili se piva nebo coca-coly a taky nabídli nám! J Pospa si vzal pivo, já coca-colu.

_IGP8243

Již nás opouštějí…

Za chvíli jsem se vydala na menší kopec rozhlédnout se, jestli někde neuvidím Hassana. Někde v dáli vidím oranžovou tečku a za ní 2 větší tmavé tečky. Vypadá to, že Hassan velbloudy nakonec našel. Neupíjela jsem moc z coca-coly, abych mohla dát napít Hassanovi. Pospa má obavy z toho piva, aby mu něco Hassan neřekl (muslimové nepijí alkohol – ale jestliže se živí jako řidiči kamionu, občas si dají pivo po vozem, aby je Alláh neviděl – to je fakt, který jsme se kdysi dozvěděli od Míry, toho kamioňáka). Hassan konečně dorazil, trošku coca-coly si dal a docela se divil, že nám ti lidi z té výpravy něco dali.

_IGP8246

Velbloudi se našli…

Pak šel ještě za tím mužem, co přijel na té čtyřkolce no a pak pro nás připravil velbloudy a jeli jsme dál do našeho posledního stanového městečka.

_IGP8255

Naše stíny jedou dál :D…

Cestou jsme s Pospou hádali, co je to na té zemi za kulaté věci. Já si myslela, že jsou to kameny. Pospa si myslel, že jsou to všechno hovínka velbloudů. Nakonec jsme se shodli na tom, že je to mix… Hassan nám později říkal, že když velbloud vykoná potřebu, hovínko v tom písku velmi rychle ztvrdne, a tudíž je tvrdé jako kámen. Zajímavé taky bylo, co se stalo, když jste plivli do písku. Z plivance se vytvořil takový zajímavě barevný útvar – něco jako kamínek na náhrdelník :D. Hassan nám po cestě zase udělal skvělé fotky

_IGP8260

🙂

a my mu na oplátku slíbili, že ho budeme propagovat všude možně :D, protože jeho program na velbloudech a v poušti, no zkrátka celý náš výlet, sakra stojí za to! Taky jsme mu udělali nějaké fotky.

Takže zde je na něj kontakt: email: hassan-camel-trekking@hotmail.com facebook: hassan desert tel.: 00212673266849 (mluví anglicky, takže jestli chcete zažít krásné dny v poušti, neváhejte a napište mu!)

_IGP8263

Do pouště jedině s Hassanem!!!

Nebo napište mě a já to domluvím

Přijeli jsme do posledního stanového městečka. Opět je tady mini posezení.

_IGP8286

_IGP8287

Vchod do stanového městečka, ve kterém jsme prožili naši poslední noc v poušti…

Hassan opět z velbloudů sundává všechny zátěže a svazuje jim přední nožky (jen tak mimochodem – už jsem se naučila to „tststs“ na velbloudy, aby popošli trošku dopředu :D) a pouští je typickým „tstststs“ dolů z kopečka, aby se prošli, kam chtějí. (Jen pro informaci, velbloudi se musí vycvičit, aby takhle poslouchali – tím se Hassanova rodina zabývá taky) Už se zase začínalo stmívat. Hassan nám jen rychle ukázal náš stan a někam zmiznul.

_IGP8281

Teréňáky, co nás odpoledne navštívili, si zajely nahoru na dunu…

S Pospou jsme se rozhodli zajít na dunu za stanovým městečkem a pokusit se nafotit nějaké noční fotky hvězd. Moc se to nepovedlo, ale za to máme hezké západy Slunce.

_IGP8338

Západ Slunce v poušti…

Příště to musíme nastudovat ještě před cestou a ne pak všechno zjišťovat a štelovat narychlo až tady… Všimli jsme si, že je tu s námi nějaká rodinka. Pár a malé děcko. Sedí kousek od nás na vedlejší duně. No a když jste se tady rozhlídli kolem a koukli jste jen trošičku do dálky, zjistili jste, že tu v poušti vůbec nejste jen tak sami… jsou tady další stejné výpravy (průvodce + pár turistů à někdy 2 jako my, někdy je průvodce třeba s 5 velbloudy a tak… no různilo se to… každopádně tu nebylo rušno a přecpáno lidmi, jak jsem si nejdříve představovala… myslela jsem si, že to tu bude tak, že budu čekat frontu jak na tobogán, abych se mohla svézt 5 min na velbloudovi —- no moje očekávání se příjemně nevyplnila :D) Na duně jsme s Pospou strávili docela dost času. Asi půl hodinky po definitivním začátku temné noci jsme se vrátili do stanového městečka. Potkali jsme se s Hassanem, který se zrovna odcházel modlit. Zjistili jsme, že s tou rodinkou přijel nějaký další průvodce právě do kempu, ve kterém jsme zrovna my. Ten druhý průvodce zrovna vyšel ze zdejší kuchyňky a poprosil nás, abychom si sedli ke stolku uprostřed městečka. Za malou chvíli za námi přišla i ta rodinka. Byla to muslimská rodinka z Rabatu s malou 1 a čtvrt roční holčičkou. Uměli trošku anglicky, tak jsme si povykládali. Byli velmi milí a měli tu nejhezčí marockou holčičku pod sluncem (děti tady jsou fakt hezké J). Holčička se mě moc nebála, tak jsem si s ní mohla taky pohrát a „pokecat“. Druhý průvodce nám všem přinesl mátový čaj, arašídy v té červené slupce a jakési oplatky. To bylo na chuť před večeří. Na večeři jsme se přesunuli do jídelního stanu. Hassan s průvodcem č.2 pro nás ukuchtili obrovské tajiny (jeden vegetariánsky, jeden s masem), pak nějaké speciální marocké polévky, a k tomu jsme dostali marocký chleba a myslím, že i olivy. Bylo fajn v poušti zase poznat někoho nového. Hlavním tématem toho večera mezi námi a tou rodinkou bylo náboženství. Sdělovali jsme si vzájemně, co obnáší naše víry. Snažili jsme se jim nějak vysvětlit, že věříme v jakousi energii, ve vlastního Boha a že všechna náboženství mají vlastně stejnou myšlenku, akorát ji každá podávají jinak. Oni pořád opakovali, že je důležité, že věříme v JEDNOHO boha, že korán je souhrn všech knih náboženství a tak. Docela nás nedokázali pochopit a řekla bych, že ani nechtěli. Viděli ve svých myslích jen svého Alláha a to bylo všechno. Jiné možnosti a vysvětlení pro ně neexistují. To ale vůbec neubírá na jejich dobrotě a na tom, jak skvělí byli. Taky jsme se pobavili o tom, jak je špatné, že hodně Evropanů hází všechny Muslimy do jednoho pytle – např. stane se něco hrozného, někdo někoho unese, píše se o teroristovi, někdo někoho zabije, média a lidi okamžitě „ví“, že to byl muslim. To je největší lež na světě. Něco vám řeknu. Tihle lidé (např. Hassan) ani neví, co je to slovo TERORISTA. Je to výmysl americké vlády, iluze a sračka. Přijeďte do Maroka, poznejte zdejší lidi a hlavně dopředu neříkejte, jaké to kde jde, když jste to sami nepoznali. Nešiřte dále neověřené myšlenky, které jste si vydedukovali z fantasy knížky nebo jste je slyšeli v médiích. Ona to totiž vůbec není pravda. Hassan a průvodce č. 2 s námi zase nechtěli jíst. Mám pocit, že tam kdesi kouřili trávu, protože jsem ucítila tu známou vůni. Za chvíli přišli za námi, donesli dezert – žlutý meloun – a rozhodli se nám k tomu něco zahrát na bubínky. Nejdřív hráli sami, pak si vzali Pospu, protože Hassanovi Pospa předtím řekl, že je bubeník. Bylo to fajn. Pospa neuměl jejich rytmy, Hassan s průvodcem č.2 zase rytmy Pospovy. No a pak jsem vystřídala Pospu já a to byla katastrofa :DDD. Já a bubny, to nejde do sebe… 😀 A to jsem „hudebnice“ :D. Muslimská rodinka se již s námi rozloučila. Malá holčička už dávno spala, průvodce č.2 už taky odešel a my zůstali sami ve stanu s Hassanem. Hassan se mě zeptal, jestli s ním nepůjdu najít velbloudy (samozřejmě jsou zase někde daleko :D), abychom je mohli přivést zpátky. Prý můžeme jít s Pospou oba. Chtěla jsem jít, ale sama ne. Pospa naštěstí šel taky. Velbloudi naštěstí nešli moc daleko. Udělali si výlet jen kousek. Hassan pro ně v sáčku přinesl zbytky z večeře – krmila jsem velbloudy 😀 byla to sranda. Docela jsem se bála, že mě uhryznou, nebo tak něco. Snědli i cibuli, což jsem nečekala 😀 Hassan si dneska ustlal u velbloudů. Pobídl nás, abychom si s Pospou sedli k němu na deku. Začal nám ukazovat souhvězdí, vykládat hádankové vtipy (např. jak dát velblouda do ledničky třemi kroky – od čehož se odvíjely další 2 vtipy následující) a na mých nohou ukazovat, jak se balí lidi do písku, když mají nějaký teplotní šok nebo co. Furt mi chtěl nohy schovávat k sobě pod deku, aby mi náhodou nebyla zima. Jo byl milý až moc a já jsem byla celou pouští a tím teplem, tou atmosférou, velbloudy a vším tak omámená, že jsem se ani ničemu nebránila. (Hassan je takový ten typický krásný kluk z časopisů pro dívky, o kterém holky píšou ve svých článcích z dovolených u moře 😀 – nebo aspoň tak si to pamatuju, když jsem to ještě četla). Pospa věděl, že mě Hassan tak nějak nabaluje 😀 a naschvál si ještě udělal minutovou procházku kolem velbloudů a nechal mě tam s Hassanem samotnou! Pak se vrátil, na chvíli si sednul k nám a řekl, že už půjde spát a zase mě tam chtěl nechat samotnou, ale to už jsem se zvedla a rozhodně šla s ním, protože jsem nechtěla, aby na mě něco Hassan zkoušel … Sice se mi u velbloudů na dečce pod hvězdičkami hodně líbilo, ale mojí spřízněnou duší je zcela jistě Pospa a té se chci držet. Díky němu, nebo respektive díky sobě navzájem, si tady teď prožíváme tohle dobrodružství. Utíkám za Pospou, Hassan se diví, že s ním dneska nebudu spát u velbloudů :D. Natahuje ke mně ruku – prvně jsem si řekla, že mě chce beztak stáhnout k sobě na deku nebo co, tak jsem se trochu zdráhala, ale pak řekl, že chce pomoct nahoru, tak jsem mu tedy pomohla zvednout se. Cestou do kempu mě ještě dlubnul do boků. Zjišťuju důležitou věc – dotýkání se holek je zde asi oblíbená činnost Marokánců, neboť všichni, se kterými jsme tady trávili dny, nikdy nemeškali, a když se Pospa ztratil z dohledna, prostě si rádi jakýmkoli způsoben šáhli 😀 … zařadila bych je do dvou skupin: zádoví šahači a a la „razím ti cestu davem, tlačím tě vpřed“ = patrné u Oussamy, Tadjoustiho, no a tady Hassan patří do skupiny bočních dlubačů :D… Je to srandovní. Stejně mi přijde zvláštní, že tohle Hassan může dělat, když je muslim. Jak jsem ho ale vyzpovídala za pár dní na Facebooku, je věřící, ale určitá muslimská pravidla nedodržuje, jelikož si chce trošku užít život. Například tu věc s přítelkyněmi. Ty si nezakazuje. Jdu s Pospou spát a ptám se ho, jak na něho Hassan působil a proč mě tam s ním chtěl nechat samotnou. Prý viděl, jak jsem si to náramně užívala… :D, tak mi to chtěl dopřát :D. No, trošku jsem si to užívala, ale stejně jsem po celou dobu věděla, že je to jenom jakási hezká pouštní iluze a že s tou hezkou skutečností, díky které vůbec vznikla ta hezká iluze, teď ležím ve stanu, a té si musím važit a zbožňovat ji. Zbožňovat Pospu :). Pospa je moc fajn. Jsem ráda, že se s Pospou máme i přes všechny nesrovnalosti a neshody, co jsme na cestě měli, pořád rádi. Je to fajn. Kdybych ho tady vedle sebe po celou dobu neměla, nevím, jak bych dopadla, kde bych skončila, co bych vůbec zažila a nezažila. Ve dvou se to prostě lépe táhne, je znát určitá podpora, ztráta bojácnosti něco udělat, někoho oslovit, někam jít. Je to fajn. Usínáme v naší poslední noci v poušti…