56. den – ten nejhorší i nejlepší zároveň…poušť, velbloudi, Hassan

56. den, Má první velká cesta do zahraničí, Vodou do Maroka

Je tady šílený den. Den, kdy jsme všechno posrali, ale zároveň jsme zažili nejlepší okamžiky tady v Maroku.

Měli jsme vstávat před šestou hodinou nebo tak nějak. Vůbec se nám nechtělo, ale věděli jsme, že se musíme řádně zabalit, rozhodnout, co tady necháme a co ne, že musíme stihnout autobus. Šla jsem vzbudit Tadjoustiho a ten se samozřejmě nemohl vyhrabat z postele. Řekl nám, že si ještě půlhodinky pospí.

  1. Nějak jsme to zkousli, jelikož jsme měli ještě dostatek času, ale už jsme začali stresovat. Pospa byl k tomuhle idiotovi od začátku nedůvěřivý… později se nám ukázalo, že na něj měl správný čuch. Ono je to složité. Někdy vycítíte, že je něco špatně a fakt to špatně je, někdy ale zbytečně vyšilujete a vůbec nemáte proč.

Češi vstávají taky, neboť dneska odjíždí na pár dní do hor. Nechávají si tu některé věci, tak jsme se rozhodli, že si celé bágly brát nebudeme – necháme tu jenom oblečení a to, bez čeho se dá obejít. S sebou si vezmeme foťák bez objektivů, 2 teplé mikiny, mobily, notebooky, nabíječku na mobil (Tadjousti nám až v autobuse řekl, že v poušti je elektřina – tak to jsem už byla zmatená úplně nejvíce – brácha mi říkal, že v poušti nenajdu moc záchodů, ale Tadjousti tvrdil, že elektřina tam samozřejmě je), zubní kartáčky, já si beru na sebe žabky, trenky, jedno tričko (do batohu pro jistotu teplé náhradní boty), Pospa si bere na sebe dlouhé kalhoty, tričko, teplé boty s ponožkami, v batohu má trenky a žabky.

Tadjousti se konečně vzbudil. Ptá se nás, jestli máme jeho občanku a ten papír pro policajty, že je náš průvodce. Všechno máme, můžeme jít.

Hned je tady první útrata za taxíka do autobusové stanice, ze které vlastně náš autobus vůbec nejede… jeli jsme do ní pouze proto, aby si Tadjousti změnil čas zpáteční cesty z pouště do Marrakeshe. Pospa prý věděl, že to šel dělat, ale já ne. Oficiálně nám to vůbec neřekl, protože zřejmě nechtěl, abychom viděli tu cenu na jízdenkách a taky to město, do kterého jedeme. Celý výlet nám tak blbě popsal, že jsme vlastně vůbec nevěděli, co má v plánu.

Na našich jízdenkách jsme měli odjezd z Marrakeshe do pouště v 8,00 27. 4. 2015 + odjezd z pouště 29.4.2015 v 9,45. Tak jsme si to včera měli vybrat na papírku, který nám předložil Tadjousti před koupí jízdenek. Milý Tadjousti si odjezd změnil na 27.4.2015 v 23,00, aby se mohl vrátit pro tu Londýnskou dívku. Tohle jsme ale vůbec nevěděli – přišli jsme na to až později, kdy jsme se začali zajímat o to, kde jsme se vlastně ocitli.

Já jsem žila v tom domnění, že do té autobusové stanice jsme jeli proto, že se tam musel potvrdit náš odjezd nebo tak něco, a že prostě pojedeme odtamtud. Bohužel jsem se mýlila. Museli jsme se dostat úplně na jiné místo, kde stály autobusy CTM (ne Supratour, které nám doporučoval Zak). Byli jsme ve stresu, spěchali jsme, bylo horko, vůbec jsem se necítila dobře, ale věřila jsem, že všechno se nakonec nějak povede.

Přišli jsme na zastávku autobusů CTM (autobusy jsou tady hezké, žádné rachotiny). Raději už se koukám, co je na nich napsáno. Žádný z autobusů není označen cedulí Marrakesh – Merzouga. Což je mi tedy divné. Stojí tam autobus Marrakesh – Errachidia. A do toho nás Tadjousti bere. Ptám se ho, proč tam není napsáno Merzouga. Vysvětluje mi, že Merzouga je po cestě do Errachidie. Nebo alespoň takhle jsem to pochopila. (Zak nám ale říkal, že nejlepší je vzít si přímý bus z Marrakeshe do Merzougy – hádám, že tenhle způsob dopravy asi nebude ten, který nám doporučoval. Dobře. Máme ale levnější variantu. Říkám si.)

Nastupujeme do autobusu, batohy jsme dali do úložného prostoru do spodku autobusu. S Pospou sedíme na zadních sedadlech, Tadjousti kousek před námi. Během jízdy se neustále jako nějaký hyperkativ někam přesunuje. Nejdříve se prochází přes uličku směrem k řidiči a na něco se tam ptá, pak jde zpátky, přisedá si k němu nějaký pán, tak se zase baví spolu.

Blížíme se k pohoří Atlas. Myslím, že je to taky nějaké mýtické pohoří jako Olymp, nebo možná není :D, nevím. Každopádně je obrovské a na jeho vrcholcích se ještě drží sníh. Musíme přes Atlas přejet tímhle autobusem. Začíná mi být nevolno z té představy. Bohužel se ta představa velmi brzo naplnila.

_IGP7827

Blížíme se k pohoří Atlas (následující fotografie jsou foceny za jízdy v autobuse přes sklo, takže to není moc kvalitní, ale pro představu to myslím si stačí)

Jedeme v šílené výšce, autobus si to pěkně dává v zatáčkách, svodidla tady nejsou v moc dobrém stavu nebo úplně chybí. Tahle jízda mi připomněla výlet kdysi dávno na chorvatskou Juru. Mamča z té výšky byla úplně vyřízená, já jsem teď z toho byla vyřízená taky. Bylo mi strašně blbě. Jednak jsme seděli úplně vzadu a ty zatáčky byly pořád, bez přestávky, jednak to bylo strašně, fakt strašně vysoko, a mě se zmocnily myšlenky o tom, že spadneme a umřeme. Na druhou stranu to mělo i jedno pozitivum. Snad nikdy jsem neviděla lepší výhled. Takže jsem se snažila něco vyfotit a nevyzvracet se zároveň. 😀 Jo a ještě jsem se snažila vnitřně podpořit řidiče a posílat mu jakousi sílu, aby nás prostě nevyklopil do té propasti po námi.

_IGP7833

Jedeme přes Atlas

_IGP7834

Úchvatné výhledy…

_IGP7837

Pidi cestičky, velké výšky…

Konečně je tady zastávka na čůrání 😀 v nějaké horské vesničce. Jsem ráda, že na chvíli můžu vypadnout z tohohle autobusu. Jelikož jsme od rána vůbec nic nejedli (což je ale dobré, protože kdybychom jedli, bylo by jednodušší se z toho všeho poblít), rozhodli jsme se navštívit místní stánek s ovocem a zeleninou. Tadjousti šel s námi, aby pro nás vyjednal nějakou dobrou cenu.

_IGP7847

Malé typické vesničky všude kolem…

Koupili jsme si několik pomerančů a žlutý meloun (tvrdí Pospa, já si myslím, že to bylo nějaké jiné tropické ovoce – vypadalo to myslím podobně jako žlutý meloun, ale bylo to myslím trošku zelenější a byly tam nějaké divné pecičky). Už si nevzpomínám, kolik jsme přesně platili, ale myslím si, že tak 15 DH, což je poměrně dost málo. Tady v těch malých vesničkách lidi všechno prodávají za velmi nízké ceny. Hodilo se nám to. Nevěděli jsme, jak máme to tropické ovoce rozřezat. Tadjousti sebral klučinovi, co tady dělal prodavače, nůž, a prostě to tam nařezal na novinách, které sloužily jako podklad na stole, kde se všechno vážilo. Udělal tak chudákovi klukovi strašný bordel. No, ale byl svůj. Rozdělili jsme si ten kousek ovoce na měsíčky a snědli to tam.

Pak jsme se vrátili do autobusu. Za chvíli jsme pokračovali v jízdě.

Tadjousti si chtěl půjčit foťák, ale my jsme mu ho nedali, protože jsme věděli, že bude zase fotit všechny blbosti a ještě ne moc kvalitně, takže by nám vypotřeboval celou baterku, kterou jsme potřebovali na 3 dny do pouště (nevzali jsme si nabíječku, neboť jsme nepředpokládali, že by byla v poušti elektřina nebo zásuvky – to nám pak řekl on během cesty, že tam samozřejmě jsou). Pak si vyžádal Pospův bloček – napsal nám tam něco, co prý navštívíme. Moc mě to nezajímalo, co tam píše, protože jsem chtěla navštívit poušť Merzougu a co v ní, o tom už byl Tadjousti dávno informován. Navíc jsem to po něm vůbec nepřečetla, takže jsem to jen tak zkoukla a moc to neřešila.

Zjistila jsem, že do kožených zimních bot je nutné vzít si ponožky. Protože jestliže jedete v šíleném vedru a ty ponožky nemáte, strašně to smrdí 😀 – a to je fakt cenná rada!!! Ráno bylo na žabky moc zima a teď byly sbalené v batohu ve spodku autobusu.

Chvíli jsme váhala, jestli mám ty pomeranče vůbec jíst, abych se náhodou nepoblila nebo tak něco. Nikdy mi nebývalo v autobuse špatně, ale tentokrát fakt jo. Pospa byl v klidu :D, což jsem si přála být taky.

„Blicí podmínky“ se ale za chvíli radikálně zhoršily. Sice jsme už přejeli ty klikaté cesty ve výšinách Atlasu, ale smůlou bylo to, že žaludky několika ostatních cestujících to už nevydržely.

Pospa začal mluvit o tom, že hlavně nechce pocítit zvratky. Protože jestliže je člověk jednou ucítí, blije taky.

Tadjousti se přestěhoval na jiné sedadlo – dělal společnost nějaké holce, kterou strašně bolela hlava. Chtěl po nás nějaký prášek – jenomže my prášky u sebe fakt nemáme. No jeden mám u Tadjoustiho doma pro případ největší krize, kdyby mě třeba rozbolely zuby nebo tak. Ale tady jsem žádný prášek opravdu neměla.

Za malou chvíli se někdo před námi začal někam přesazovat. Nevěděla jsem proč. Pospa však zvětřil nějaký problém. Rozhodla jsem se zjistit, o co jde. Naklonila jsem se přes sedadlo a všimla si nějaké sáčku na zemi, ze kterého vytékala nějaká fakt nechutná věc. Vypadalo to jako vajíčka v polívce. No buď to byly zvratky nebo nějaké jídlo – a buď to prasklo, nebo ten sáček prostě někdo blbě zavřel a položil na zem. Ta představa, že by to mohly být zvratky, mě docela přitížila. Ale rozdýchala jsem to.

Rozhodla jsem se sníst trochu pomerančů, abych si v puse vytvořila nějakou dobrou chuť.

O chvíli později si všímám nějaké mladé paní, která seděla blízko nás. Urputně hledala nějaký sáček. Myslím, že vytáhla průhlednou igelitku, ve které měla tavené sýry z té kulaté krabičky Veselé krávy (to tady docela frčí). Vyndala z ní ty věci a pak se do ní prostě vyzvracela.

Ten pohled na ni jsem snášela fakt těžce. Ale musím říct, že mi pomohl Pospa, protože o celé situaci začal sarkasticky vtipkovat. Začali jsme si užívat to, že jsme Češi a nikdo nám tady nerozumí (snad teda nikdo nerozuměl). Upravovali jsme texty českých lidových písniček, aby se tam objevilo slovo zvratky, blitky apod. 😀 Možná to zní fakt trapně :D, ale v té situaci nebylo lepší řešení, než se smát a brát to s humorem… Protože jsem mohla myslet na něco jiného, než na to, že se asi brzo pozvracím taky z toho, co vidím :D.

Co mi ale hlava nebere – ta paní ten sáček s tím nadělením pouze zabalila do nějaké neprůhledné igelitky a hezky ho pověsila na sedadlo. Ani ho nevyhodila na další zastávce!!!

Vůně zvratků se za chvíli dostala k nám a my jsme pouze zesílili se zpěvem našich podivných písniček a začali jsme se více smát.

Pavel pak přišel na to, že vůně pomerančových slupek je přírodní zázrak. Protože když si jimi přejedete po nose a po částech těla, zanechají vám na pokožce příjemnou vůni, která přebíjí ten hrozný smrad.

_IGP7848

Pospa a jeho pomerančové vtípky… :D… opravdu mi přišly vhod 😀

Smáli jsme se o sto šest, vymýšleli „blicí verze“ písníček: Ještě, že tě zvratku mám“, Blit, blit blitulenka, apod. 😀

_IGP7849

Další z vesniček…

_IGP7851

Pomalu ale jistě se už přibližujeme 🙂 .

Na místo jsme dorazili v 12.15 – což se „mírně“ vzdaluje plánu Zaka („do pouště přijedete až 21:00 večer, protože cesta trvá 12 hodin). Myslím, že se Tadjousti o něčem již dříve zmínil, že přijedeme v 16.00 nebo tak nějak, tak jsem si myslela, že zná variantu, kdy se do pouště dostaneme o něco rychleji. B

Hodně lidí zůstalo sedět v autobuse. Vystoupili jsme my a ještě pár lidí. Vylezli jsme z autobusu, ocitli jsme se v nějakém normálním městě, kde to teda vůbec nevypadalo jako poušť.

Začala jsem mít fakt velké obavy. Pospa začal s tím, že to věděl, že nás někde nechá v poušti a tak. Ještě jsem si ale pořád říkala, že to dopadne dobře :D.

Ptám se Tadjoustiho, jestli jsme už jako v poušti, že to teda fakt tady nevypadá jako poušť. On říká, že jsme v jakémsi městě Ouarzazate (prý mi to psal do toho bločku, co všechno navštívíme), městě marockého Hollywoodu. What??? Viděl naše výrazy a zeptal se nás: „To nechcete vidět něco navíc? Je to na vás!“ Pomyslela jsem si – doprčic, jela jsem tady kvůli poušti, velbloudům, hvězdám a vším, ne abych tady chodila s batohem po nějakém městě, ve kterém nikdo není, v tomhle horku navíc!!!

Byla jsem upřímně pěkně nasraná, ale snažila jsem se to nějak zvládnout. S Pospou už jsme věděli, že jsme v prdeli, že je to všechno špatně. Ale nějak jsme to ještě překousli.

Vzali jsme si batohy z autobusu a vyšli z busové stanice ven. Tadjousti se ještě na něco vyptával řidiče.

U dveří stál policajt v civilu s vysílačkou v ruce a už si Tadjoustiho volala na kobereček. (V Maroku jsou 2 druhy policajtů – policie pro dopravu a policie pro turisty – tenhle byl policajt pro turisty). Chtěl po Tadjoustim právě ten papír, kvůli kterého jsme seděli včera v té kanceláři a kvůli které jsme zaplatili těch 50 DH…

Tadjousti měl docela strach v očích, když mě žádal o ten papír a jeho občanku – měla jsem všechno u sebe.

Chvíli tam s tím policajtem postával a kecal si tam s ním. Pospa mi začal říkat, že jsme v pěkné kaši, že ten policajt je nějaký divný a že třeba plánujou nějaký náš únos nebo něco :D. Protože Tadjousti na všech zastávkách furt někam odbíhal, bavil se s cizími lidmi v arabštině – my vůbec nevěděli o čem – no a teď přišlo toto. Tadjousti byl propuštěn a já se ho zeptala, jestli je vše v pohodě. Tadjousti přikyvoval, ale dodal, že na tom papíru chybí nějaké razítko od policie, které jsme prý včera nemohli dostat, neboť byla neděle a policajti v neděli nepracují. Cože???? Říkám si. Dělá si srandu? Pomyslím si. Pak dodává: Půjdu to zítra zařídit do Marrakeshe, jak pojedu pro tu holku z Londýna, vyřídím to tam a pak se s ní pro vás vrátím, protože by ten papír nebyl zítra v pořádku. Zítra už tam musí být ty podpisy. -à O tom jsme ale vůbec nevěděli!! à Tak buď jsme blbí my a neuměli jsme se s ním domluvit na jasném plánu, nebo nás Tadjousti chápal od začátku, co chceme, jenom nás chtěl osrat… Myslím, že to bylo to druhé, protože jsme mu jasně řekli, co chceme (možná tam byla jen ta konverzační nejasnost ohledně noci v poušti, protože nepochopil, že chceme spát v poušti a ne v hotelu, ale pak nám řekl ALL INCLUSIVE za 1800 DH a větu: o nic se nestarejte).

Tadjousti řekl, že si tady projdeme město a ve čtyři budeme pokračovat do pouště – do Merzougy. Máme si prý nechat tašky tady na stanici – o tom Pospa ani nechtěl diskutovat. Věci bereme s sebou. Tady člověk nikdy neví. Ještě v tomhle případě.

Byla jsem tak blbá a řekla si, že mu teda budu věřit, že ve čtyři pojedeme. Říkala jsem si, že aspoň uvidíme teda něco navíc. Chudák Pospa táhl v tom vedru batoh.

Tadjousti říkal, že v tom městě tady je studio, kde se natáčí marocké filmy. To je možná pravda, ale mám takový pocit, že on tady v životě nebyl! A vlastně si celý tenhle výlet naplánovat hezky tak, aby se podíval tam, kam sám on chtěl. Protože se zeptal první paní, kterou jsme potkali, kterým směrem je studio. Zděšeně jsem se na něj podívala a on mě „ubezpečil“, že si prý jen ověřuje cestu.

No nakonec jsme vylezli nějaké schody, o kterých nikdo nevěděl, kam vedou. Z vršku bylo hezky vidět pohoří Atlas. Tadjousti zavelel, abychom si udělali fotky, a pak řekl, že bychom měli jít zpátky na stanici, abychom zkontrolovali čas odjezdu autobusu a prý si tam můžeme dát ty tašky.

_IGP7854

Ty schody znamenaly všechno… všechno, co se bude dít dál… rozhodly o našem osudu 😀

_IGP7856

Fotka z Ouarzazate… Atlas je už úspěsně zdolán…

V té chvíli jsme už s Pospou ztratili nervy a řekli jsme Tadjoustimu, že žádné Ouarzazate vidět nechceme a že chceme jet do pouště. Tadjousti to naštěstí pochopil a šli jsme tedy zpátky na tu busovou stanici, kde jsme předtím vystoupili.

Tadjousti samozřejmě absolutně neznale šel za tamním úředníkem busové stanice a na něco se ho vyptával. Pak přišel za námi a zavelel, že si musíme pohnout, že poslední a jediný autobus do Merzougy odjíždí TEĎ (jezdí 1x denně!!!!) a že mluvil s tím úředníkem, že tam zavolá, že na nás počká…

Tak to už jsem úplně pěnila, Pospa mě beztak proklínal, protože jsem do té pouště samozřejmě chtěl já :D. Museli jsme si vzít opět taxíka a zaplatil za něj – myslím, že jenom nějak 15 DH.

Přijeli jsme na místo a neměli jsme lístky. Museli jsme si je samozřejmě koupit v agentuře, která byla nedaleko zastávky autobusu. Jdeme dovnitř. Všichni tři. Tam se nic smlouvat samozřejmě nedalo a Tadjousti nemohl dělat ty svoje „manévry“. Zaplatili jsme za každou jízdenku 140 DH!!!!! – tedy dohromady 420 DH!!!

Čuměli jsme na to s Pospou jak na zkázu světa. Mlčeli jsme. Samozřejmě to byla agentura Supratour, o které nám říkal ZAK – že se jedná o jediný přímý autobus z Marrakeshe do Merzougy, který vyjíždí každý den jen 1x denně v 8,30 z Marrakeshe.

Takže jsme ho vlastně zastihli v jedné z jeho zastávek.

Ani jsme si nedávali batohy do zavazadlového prostoru a hned jsme nastoupili. Už v něm nebylo moc míst k sezení. Sedli jsme si s Pospou rozděleně, protože na jedno dvojsedadlo jsem si sedla já a vedle sebe jsem dala na druhé sedadlo batohy.

Byla jsem udýchaná, bylo mi horko, sral mě Tadjousti, srala mě jenom ta jeho přítomnost v tom autobuse (aspoň, že seděl jindě). Věděla jsem, že už nám zbývá jenom 800 DH z celkového rozpočtu na tenhle výlet. Seděla jsem sama, chvilkami jsem usínala, chvilkami jsem přemýšlela. Strávila jsem tak asi 3 hodiny.

Pak jsem se vzbudila. Tadjousti už zase cestoval po autobuse.

Byla tady zase zastávka, tentokrát na oběd – delší, tedy 20 min. Sedli jsme si s Pospou ven na lavičku a začali jsme přemýšlet, co budeme dělat. Zavolali jsme si Tadjoustiho na kobereček. Chtěla jsem, aby mi znovu řekl, co zamýšlí a jak vše bude. Moc jsme mu totiž s Pospou nevěřili, že by se pro nás mohl vrátit. Ujišťoval nás ale, že se vrátí.

Pak jsme mu řekli, že náš rozpočet už se nebezpečně blíží ke svému konci. Oznámili jsme mu, že nám zbývá 800 dirhamů a ještě jsme ani nedojeli na poušť. Pak se dozvěděl, že chceme vlastně trávit noc na poušti a ne v hotelu s tím, že nás přesvědčoval, že hotel je lepší (asi prostě chtěl spát v hotelu, v pohodlíčku a chtěl, abychom mu to platili). Nakonec jsme se ale domluvili tak, že zařídí alespoň jednu noc v poušti. Půjčil si bloček, přeplánoval cenu. Cena samozřejmě převýšila tu částku, na které jsme se domluvili. Přetekly nám nervy.

Taky jsme si nebyli vůbec jistí tím, že nás někde nenechá nebo že se pro nás vrátí toho 28. května do pouště (tedy 3. den našeho výletu).

Byli jsme si nejisti taky tím, že nám vyjdou peníze. Tadjousti tvrdil, že ty lístky z Marrakeshe do Ouarzazate jsou i zpáteční, takže to prý už platit nemusíme (včera jsme si vybírali akorát čas, kdy budeme chtít odjíždět z pouště (to jsme si teda mysleli, ale ve skutečnosti to bylo z Ouarzazate, takže se to nedalo stihnout :D) – 9,45. Co se týče placení dopravy, zbývalo nám zaplatil akorát znovu 140 dirhamů za cestu z Merzouhy do Ouarzazate na jednoho.

Tehdy jsme zjistili, že je Tadjousti pěkně mimo. Nevěřili jsme mu ani nos mezi očima. Chtěli jsme vidět lístky, které včera koupil. Chtěli jsme vidět, jak si tam změnil to své datum odjezdu pro tu holku z Londýna. Pak jsme se chtěli ujistit, že nám ty lístky dá, abychom se vůbec měli dostat jak domů, protože stoprocentně nebudeme mít dost peněz. Tadjousti překvapivě lístky vytáhl. Tehdy jsem si ani nevšímala ceny. Spíše mě zajímaly ty časy. Takže na jízdence samozřejmě byla napsána trasa Marrakesh – Ouarzazate (kdybych to viděla dříve, už bych se ptala, co to má znamenat) v 8,00 a pak naše zpáteční toho 28.4. v 9,45. Poslední lístek, Tadjoustiho lístek, je opravdu přepsán – a to na dnešek v 23:00.

Věděli jsme, že je to celé špatně, protože Tadjousti zkrátka nemůže jet s námi do pouště a zařídit všechno, co nám slíbil… proč? Protože by se nestihl vrátit do Ouarzazate na čas odjezdu 23:00!!! Do pouště Merzouga totiž zbývalo ještě dobrých pár hodin cesty autobusem – čas příjezdu byl 21:00, tak jak nám řekl Zak. Tudíž Tadjousti by potřeboval více 8 hodin na to, aby se dostal do Ouarzazate. Supertour autobus (což je přímý autobus z Marrakeshe do Merzougy pouště jede 12 hodin!!!).

Nevěřím mu vůbec nic. Myslím, že v té poušti ještě ani nebyl :D. A to si hraje na průvodce :D.

No pěkně nás nasral. S Pospou jsme se ještě nijak nerozhodli, ale už jsme věděli, že se ho musíme nějak zbavit, nebo zůstaneme bez peněz.

Ten neřád ještě po Pospovi chtěl 10 DH a ani nám neřekl za co. Pospa mu ty peníze samozřejmě nedal, tak se nějakým způsobem Tadjousti nafoukl a šel dál. Na tom odpočívadle, kde si někteří cestující z busu dávali oběd, zase Tadjousti všechny obcházel jako pako. Seděli jsme venku u stolu, co patřil restauraci. Tadjousti přišel a přinesl nám vodu zadarmo. Pak zas někam šel. Na poslední chvíli jsme se s Pospou rozhodli, že si dáme čaj. To už ale řidič troubil k odjezdu.

Tadjousti s námi jede vesele dál. Snažili jsme se mu vysvětlit, že ten zpáteční bus prostě nemá šanci stihnout. Takže jsme mu vlastně ještě my museli vysvětlovat, jak to vůbec je. Uznal, že to posral, omluvil se a chtěl po nás 100 DH na zpáteční cestu. Dali jsme mu je, protože jsme se ho chtěli hlavně zbavit. Neskutečně nás sral.

Nechal se vyhodit na nejbližší zastávce, napsal nám kontakt na nějaký levný hotel v Merzouga poušti (i když jsme mu 100x vysvětlovali, že v hotelu tam spát nebudeme) a to bylo vše.

Já okamžitě našla telefonní číslo Zaka z Hostelu Young and Happy. Napsala jsem mu, že jsme se dostali do nějakých problémů a byli bychom rádi, kdyby nám domluvili toho průvodce, o kterém nám vykládal, že je to jeho známý apod.

S Pospou jsme narychlo v autobuse museli přeorganizovat a přeplánovat celý výlet. Rozhodli jsme se, že v poušti místo 2 nocí strávíme jen jednu, aby nám vyšly peníze. To však znamenalo, že budeme muset nějak zrušit nebo přeplánovat ty zpáteční jízdenky. Ten hotel od Tadjoustiho nakonec bylo dobré mít, kdyby zase nevyšlo tohle. Ale ta myšlenka, že budu muset Tadjoustimu, až dojdeme do toho hotelu k určitému člověku volat kvůli redukci ceny, mě hrozně deptala. Nenávist k Tadjoustimu s ujetými km blíže k poušti vzrůstala i vzrůstala. Zároveň ale vzrůstalo i uspokojení z toho, že už je někde pryč a nebude nás tady štvát… Žebrák jeden. Chci vidět, jak se za těch 100 DH dostane domů!!! Když my museli platit tolik!

Nejdříve jsem Zakovi psala SMS. Je tak skvělé mít kontakty!!! Rozhodli jsme se čekat hodinku na odpověď. Pospův plán poslední záchrany bylo otočit to zpátky. Buď hned teď a nebo až přijedeme do pouště. To by mě ale pěkně sralo. Představte si to. Někam jedete 12 hodin a pak si to ani neužijete? To nepřicházelo v úvahu. Rozhodli jsme se na poušť obětovat poslední zbytečky našich peněz, co jsme měli určené pro „zábavu“ (tedy ne naši peněžní rezervu).

Zakova odpověď pořád ne a ne přijít. Možná mu vůbec nepřišla, protože to už se mi stalo několikrát, že někdo tady v Maroku neobdržel moji zprávu. Rozhodla jsem se Zakovi zavolat. Zvednul to. Mou zprávu samozřejmě nedostal. Musela jsem mu vše vysvětlit po telefonu. Zak je skvělý člověk. Slíbil nám, že to zařídí, jen mu máme dát trochu času. Uběhla půlhodina, žádná odpověď. Volám Zakovi. Zak prý potřebuje více času.

Strašně jsme si přála, aby to vyšlo. Bylo mi jedno, že utratíme nakonec dvojnásobek. Chtěla jsem do pouště, byli jsme jí blízko a Tadjousti byl daleko od nás. Ideální kombinace.

Volám Zakovi potřetí (jo pro informace, hovor 66 Kč/minuta!!! a příchozí 54 Kč/minuta… – docela masakr… nechci vidět ten účet, až přijedu domů… to budou dluhy!)… Zak oznamuje, že v 20,30 nás na autobusové zastávce v Merzouga vesničce bude čekat náš společník.

Byla jsem štěstí bez sebe, že to tak narychlo vyšlo. Ještě jsem mu raději zopakovala cenu, jestli vše sedí. Chtěli jsme si vzít jen jednu noc, protože jsme už fakt neměli dost peněz. Zak ale tvrdil, že za tu jednu noc vůbec nic nestihneme, že si máme vzít noci dvě. To ještě s Pospou pouvažujeme a pak se domluvíme s tím společníkem. Děkujeme Zakovi a už relativně klidně dále cestujeme do pouště.

Přišly myšlenky na naše věci, které jsme nechali u Tadjoustiho doma. Nemáme vůbec chuť k němu zpátky jít, když jsme kvůli nepovedenému plánu a kvůli jeho žaludku a zadku museli utratit tolik peněz. Sice jsme u něj strávili jednu noc zadarmo, ale to by nás stokrát levněji vyšel hostel. Co když nám ty věci ukradne? Co když nás pak zavře u něho doma nebo tak? Rozhodli jsme se napsat Čechům, co u něj ještě nechali věci. (rada: berte si kontakty na všechny lidi, co je potkáte a měli jste s nimi něco, i jen něco málo, dočinění) Zeptali jsme se, kdy přijedou pro věci a tak, a že nás Tadjousti pěkně dostal. Pak už Pospa vypnul telefon, ať zbytečně nevybíjíme baterku.

Pak jsme se s Pospou konečně v klidu zabořili do sedadel Supratour busu a prodiskutovali jsme, jak to bude s tou pouští. Rozhodli jsme se, že v ní teda strávíme 2 noci, jak jsme původně plánovali. Lístky z CTM busu necháme propadnout a v klidu si koupíme zpáteční jízdenky na přímý autobus z Merzougy do Marrakeshe v 8,00, jak nám říkal Zak. Bude to sice všechno strašně moc peněz, ale když už jsme takovou chvilku od cíle, prostě to riskneme. Ještě se ptáme parťáka řidiče, který se vždycky při každé zastávce autobusu chodí nahlásit do Supratour poboček zdejších vesnic, kde je možné si vybrat z bankomatu peníze (v Merzouze už prý bankomat není) – slíbil, že nám řekne. Pár vesniček před Merzougou jsme tedy během krátké zastávky rychle vyskočili z autobusu, utíkali si vybrat peníze a taky jsme stihli záchod v jakési restaurac (tady po vás nechtějí peníze, nemají kecy apod. – tady vás prostě vyčúrat pustí zadarmo! Evropani by se měli učit!)

_IGP7858

_IGP7859

_IGP7861

_IGP7863

_IGP7865

_IGP7867

Zbývá už jen pár hodin do 21:00 – času našeho příjezdu. Začíná se stmívat. Začínají vysvitávat hvězdy – na ty se těší hlavně Pospa. Chce totiž zkusit nafotit startrails.. takové ty hvězdné „kruhy“, které vznikají vlastně tím, že se Země otáčí. Už nejedeme přes hory, ale přes malé vesničky. Krajina už začíná připomínat krajinu pouštní. Lidi jsou tady jinačí. Žádní turisti, spousta muslimek v černém, muslimů v bílém, děti tady mají zvláštní hřiště na fotbal.

_IGP7868

Fotbalové hřiště v polopoušti…

Jsme už docela z toho dnešního velkého stresu a failu unavení. Přejeme si jen, aby už dneska všechno vyšlo.

_IGP7875

_IGP7876

Západ Slunce… již se přibližujeme k poušti!!!

V 21:00 přijíždíme do Merzougy. Autobus zastavuje na svém obvyklém místě a my se díváme z okna, jestli neuvidíme nějakého člověka, co je tady pro nás. Popravdě je tady hodně lidí, kteří tady čekají na někoho z autobusu. Moc nás v něm nezbylo. Řekla bych, že jsou tady jen lidi, kteří jako my mají domluveného nějakého společníka do pouště.

Když jsem tehdy v hostelu mluvila se Zakem, říkal, že nás s Pavlem vyfotí, aby člověk, který nám bude dělat pouštního společníka, věděl, jak vypadáme. Tehdy, kdy jsme ještě předpokládali, že pojedeme do pouště právě podle Zakova plánu (to jsme ještě neznali Tadjoustiho), jsem se ráno po našem odchodu z hostelu se Zakem vyfotila, aby tu fotku mohl poslat právě onomu člověka. Doufala jsem, že někdo z těch lidí dole u východu z autobusu je pro nás.

Věci jsme si z autobusu sbírali docela pomalu a nechali jsme ostatní, aby vystoupili ještě před námi.

Už stojíme taky u východu a koukáme se na tu tlupu Marokánců, volající různá jména. Pátrala jsem očima, který člověk by tak mohl být pro nás. Pak náhle, jeden vzrůstově docela malý mladý Marokánec v modrém hábitu, vzhledově velmi hezký a fajn, se na nás směje a očima se nás vyptává, zda jsme to my.

Vystupujeme z autobusu a míříme k němu. Vytahuje mobil a ukazuje nám na něm jakýsi text – je tam: Pavel and Tereza, nebo něco v tom smyslu.

Okamžitě se mě zmocňuje krásný pocit štěstí a úlevy. Protože kdyby tu pro nás nikdo nebyl a nevyšlo by ani tohle, nevím, jak bychom v téhle tmě hledali ten Tadjoustiho hotel nebo vymýšleli plán sami. Zaku, díky za to, že jsi. Fakt jsi nám pomohl.

Je to hrozné, ale zapomněla jsem na to jméno toho pána, který nás vyzvedával. Pamatuji si jen, že nás doprovodil ke svému autu (bylo to větší auto s větším kufrem, ale ne dodávka), dal nám tašky do kufru a vyzval nás k tomu, abychom si k němu sedli do auta.

Anglicky uměl jen trošku. Mysleli jsme si, že to je ten člověk, co s námi půjde do pouště. Líbilo se mi jeho tradiční oblečení. Vypadal jako z pohádky. Bohužel nám oznámil, že on není našim společníkem, že je pouze řidič, a že vůbec neví, jak to bude celé probíhat (ptali jsme se ho totiž, jak vše bude).

Je to kamarád Hassana (Hassan bude našim průvodcem v poušti), který si přivydělává jako řidič a taky jako někdo, kdo když je potřeba vodí velbloudy z Hassanova domu do pouště a naopak. Teď prý dostal pokyn od Hassana – má nás zavézt k němu domů, kde si nás Hassan později vyzvedne – musí se nejdřív vrátit z pouště a dát napít velbloudům.

S Pospou o celé situaci přemýšlíme. Pořád jsme ještě trošku nedůvěřiví z předešlé zkušenosti.

Náš řidič má telefon, volá mu Hassan. Předává telefon Pospovi, aby se spolu mohli domluvit. Pospa mi to pak přetlumočil – zkrátka nás řidič zaveze k němu domů, dáme si tam čaj, počkáme na něj a pak s ním vše vymyslíme a domluvíme.

To znělo jako dobrý plán. Vůbec jsem si neuměla správně představit, v jakém domě bude Hassan žít. Celou záležitost jsem si představovala tak, že nás tento kouzelný řidič zaveze k němu domů, kde nikdo nebude, a my se třeba budeme moci obsloužit a dát si nějaké pití a jídlo, protože jsem už byla docela hladová.

Jedeme s tím řidičem docela daleko. Odjíždíme z centra. Ptáme se ho, kterým směrem je poušť. Ukazuje nám, že po pravé straně. Je tma. Nic nevidíme…

Všímám si akorát toho, jak se mění cesta, po které jedeme. Už nejedeme po asfaltce, ale po jakési hliněné cestě a vjíždíme vlastně do nějakého území domů z hlíny a slámy (jsou tady úplně jiné domy než u nás).

Po chvíli zastavujeme u jednoho z nich. Řidič nás provádí skrz nějaké dveře a vede nás do Hassanova obydlí. Procházíme přes jakýsi dvorek a vstupujeme dřevěnými dveřmi dovnitř. Dům je velmi prostý, ale čistý a hezký. Vlevo je klasický salon se třemi sedačkami posazenými do tvaru U. Uprostřed je konferenční stolek, pod ním arabský koberec jak od džina v láhvi, ve stejném stylu jako potahy na sedačkách.

Pokynul nám, abychom se posadili. Sedl si s námi taky. Za chvíli přišel jakýsi starý nízký muž v marocké čepici a bílém hábitu. Byl to Hassanův otec. Vřele se s námi pozdravil a celou dobu se nás hezky usmíval. Uvařil nám mátový čaj.

Celou dobu jsem byla vnitřně velmi šťastná, že jsme to zvládli. Že teď poznáváme pravé Maroko, pravou kulturu u pouště bydlících lidí. Byli jsme velmi zvědaví, jak vše bude v následujících hodinách probíhat. Pospa si myslel, že tuhle noc strávíme tady. Nevěřil, že ještě dneska pojedeme na velbloudech.

Řidič nám řekl, jak to bývá obvykle. Hassan prý vezme lidi teď v noci na velbloudech na poušť, tam strávíme noc, prý tam budou stany, budeme tam i jíst večeři. Ráno se prý taky snídá v poušti, ale pokud je den odjezdu, snídá se u Hassana doma. Jeden velbloud bere jednoho člověka. Byli jsme za tyto informace velmi rádi, ale ještě pořád jsem si to nemohla vůbec představit. Jak by to asi mohlo vypadat.

Za chvíli přišla Hassanova maminka, která se taktéž usmívala od ucha k uchu, pozdravila nás a přisedla k nám. Zjistila, že už máme studený čaj. Sebrala ho a šla udělat nový. Ještě k tomu přinesla arašídy v té červené slupce. J

Chroupali jsme, pili mátový čaj a čekali na Hassana. Dozvěděli jsme se, že to, v čem teď sedíme, je prostě rodinný dům, kde bydlí Hassan se svým rodiči. Řidič je Hassanův kamarád – Hassan vlastně řidiči nabízí práci.

Ptáme se řidiče, zda je tenhle princip „dělání výletů do pouště“ obvyklý pro všechny turisty, kteří se rozhodli využít služeb Hassana. Říká, že ano. Prý tady často chodí i velké skupiny lidí – byla tady i skupina českých turistů, kteří zde přijeli nějakým vlastním autobusem.

(poznámka: první konverzace, kterou budete vést s Marokánci bude o tom, že se vzájemně pozdravíte – já: Salam alejkum, někdo druhý: alejkum salam…to je pozdrav… pak proběhne konverzace, která prověřuje lidské nálady – Marokánec na tebe zkusí větu: Jak se máš? několika jazyky… po chvíli zjistíš, že je to španělština, tak odpovíš bien… pak ty začneš s angličtinou, on zjistí, že anglicky něco umí… ptá se tě, odkud jsi… ty řekneš from the Czech republic… on se na chvíli zamyslí a pak se zeptá: Czechoslovakia??? à ano, oni znají jenom to… museli jsme je poučit o datu, kdy jsme se rozpojili… myslím, že o rozpojení vědí, ale neví, kdy se to stalo, tak pořád prostě v hlavě mají Czechoslovakiu :D)

Hassanův otec rychle vstává. Všimnul si čehosi černého rychle pohybujícího se po zemi. Byl to šváb nebo skarabeus, teď nevím. Ale myslím, že spíš ten šváb. Toho, chudáka, nikdo doma nechce.

Přichází Hassan. Vypadá jako nějaká kouzelná bytost z arabských pohádek. Na sobě má světle modrý marocký tradiční pouštní hábit, na hlavě obrovský oranžový turban z šátku (vypadá trošku jako profesor Quirell z Harryho Pottera :D). Po obličeji je fakt pěkný, tmavý Marokánec (on a Zak jsou nejhezčí Marokánci, které jsem tady viděla). Vypadá šíleně tajemně a taky tak nějak mluví…

Vypadá klidně, uvolněně, jako kdyby něco hulil nebo něco takového.

Hassan se nás ptá, jestli máme vodu. Říkáme, že ne. Hassan posílá řidiče koupit 5litrový barel vody, který poneseme s sebou a musí nám stačit na celý náš výlet a pak taky nějaké marocké chleby.

Ptáme se Hassan na celý nadcházející výlet. Všechno nám vysvětlil stejně jako řidič: teď pojedeme na velbloudech do pouště, kde budeme mít večeři, tam strávíme noc. Zítra budeme mít v poušti snídani, pak nás vezme na nějakou velkou dunu, budeme mít oběd, pak se budeme zase přesouvat a strávíme další noc v poušti, no a další den brzo ráno vyjedeme zpátky k nim domů, kde posnídáme a odtamtud nás hodí řidič na autobusovou stanici.

Pověděl nám taky, že jeho rodina už dlouho dělá tenhle business – výlety do pouště na velbloudech. Kdysi prý žili jako nomádi – tedy žili v poušti a různě se stěhovali. Teď už bydlí tady.

Ptáme se Hassana, co potřebujeme do pouště. Prý dlouhý rukáv a šátek. Dlouhý rukáv nemám. Jen Pospovu teplou mikinu z Nepálu a to se asi upeču. No nějak to vymyslíme.

Ještě zjišťujeme, jak je to s autobusy, jak si to na 28. dubna ráno vyřídíme, když budeme v poušti. Hassan říká, že prostě

Chviličku ještě všichni společně sedíme. Povídám všem o tom, co se nám stalo s Tadjoustim.

Pak jdeme do Hassanova pokoje, dát si tam věci. V pokojíčku má, myslím, jen postel a na ní a vedle ní plno věcí, zvláště oblečení a bot. Do rožku pokoje si dáváme naše věci. Přebalujeme si batoh. Necháváme si tady notebooky, bločky, všechno, co se je zbytečně si do pouště s sebou brát a zatěžovat tak velbloudy. Mám na sobě žabky, kraťasy, tričko a šátek, který mi před chvíli správně zavázal Hassanův taťka. Pospa bere nazouváky, dlouhé kalhoty, do batohy kraťasy (myslím), tričko, nebere mikinu, pak bereme homemade (domácí) krém jako opalovák, foťák, mobil, toaleťák, tampony, láhev na pití. Vše ostatní necháváme u Hassana.

Čeká nás teď noční cesta do pouště na velbloudech.

Jdeme před tím ještě na záchod. Záchod tady mají venku, v takovém pidi „domečku“. Je hezký, čistý, předpokládala jsem, že turecký, a taky takový byl. Zde mi to ale vůbec nevadilo, protože vše bylo OK. Toaletní papír přítomen, světla svítila, umyvadlo ne v kuchyni, ale opravdu určené pro WC (tyhle 3 věci u Tadjoustiho prostě nebyly). Konečně už nemám takovou hrůzu z tureckých záchodů. Zvykla jsem si. Už se ani nebojím tady chodit na velkou 😀 a to jsem se dříve fakt necítila dobře, když jsem musela. No a když se to vezme komplexně, tyhle záchody jsou i hygieničtější.

Řidič už se vrátil se vším, co měl nakoupit. Využíváme situace a ptáme se Hassana, kolik máme zaplatit řidiči za svezení, třeba i za tu vodu. Hassan říká, že teď mu 50 DH zaplatil on a příště, až nás poveze zpátky na autobusovou stanici, mu můžeme zaplatit my.

Jsme již nachystaní, batoh bere Pospa. Ještě prozváním Zaka, aby věděl, že si nás Hassan převzal. Hassan ještě v modlitebním pokoji provádí večerní modlitbu.

Vycházíme ven z Hassanova domu, jde s námi i Hassanova maminka, s tatínkem jsem se již rozloučila a řekla shukran (děkuji). Ani se mi nechce, protože ta kouzelná marocká atmosféra mě tady úplně dostala.

Zjišťuji, že je sice poměrně hezká teplá noc, ale je poněkud větrno, takže se vracím pro Nepál červenou mikinu od Pospika, kterou se mi Pospik rozhodl na naší společné cestě propůjčit.

Velbloudi čekali za domem. Byla tma, takže jsem moc neviděla, na čem vlastně stáli a k čemu byli přivázaní. Byli dva, což jsem si nemohla vysvětlit. Myslela jsem si, že každý bude mít svého velblouda. No asi pojedu s Pospou nebo nevím, jak to bude. Chvíli postáváme vedle velbloudů a čekáme, až je Hassan připraví. Musí je „osedlat“ nebo nevím, jak se tomu u velbloudů vůbec říká.

Nejprve na ně dává jakýsi přehoz, pak deku, pak dělá něco kolem jejich pusy. Ani ty velbloudy v té tmě pořádně nevidím. Vidím, že tu na zemi sedí něco velkého chlupatého. Nemůžu vůbec uvěřit, že na nich teď pojedu! Je to tak vzrušující :D. Pospa má myslím si stejné pocity. No, hlavně jsem strašně ráda, že to vyšlo!!! Jak malé děcko.. .

Cítím se jako v pohádce.

Hassan mi ukázal velblouda, na kterého si mám sednout. I když sedí, je poměrně vysoko, takže je těžké se na něj „vyškrábat“. Úspěšně se mi při tom podařilo kopnout Hassanovu maminku. Chudák. Nevím, jak se arabsky omluvit, tak snad ten zvuk, který mi pak vyšel z úst, něco ze stylu provinilého „jé“ pochopila jako „omlouvám se“.

Sedím na velbloudovi!!! Hassan přikračuje blíže a dělá na velblouda jakési „tststststst“ a ukazuje mi „držátko“ u sedla, za které se mám prý pevně chytnout. Velbloud se se mnou zvedá. Je to teda síla. Už vím, proč se mám držet :D.

Jupí 😀 je to tak vysoko 😀 sedím si tady na velbloudím hřbetu někde u pouště Merzouga poblíž hranic Maroko-Alžírsko. 😀 Je to prostě brutálně úžasný pocit…

Je tady ticho, vane lehký teplý větřík, na nebi jsou hvězdičky, všechno dopadlo dobře.

Jupíí…

Pospa si sedá na druhého velblouda stejným způsobem. Velbloud se s ním zvedá. Je nadšený stejně jako já z toho, co teď prožívá. No lépe to dopadnout nemohlo. Doufám, že už mi nikdy nevyčte, že jsem tady chtěla jet.

Každý máme vlastního velblouda. Ale kde má velblouda Hassan? Říkám si.

Hassan mi podává ještě teplé marocké chleby, abych je nějak připevnila k „sedlu“. Všímám si, že kolem mých nohou jsou plné vaky různých věcí – nevidím v té tmě jakých. Na Pospově velbloudovi je připevněna voda.

Hassan připevňuje za provázek mého velblouda k puse velblouda Pospy.

Hassan se ptá, jestli jsme připraveni. Odvětili jsme mu, že ano. Bere mého velblouda za provázek, který je připevněný k velbloudově puse.

Pochopila jsem, že Hassan bude velbloudy celou cestu jenom vést. Tudíž my si budeme hezky sedět a on bude chodit celou dobu pěšky. Asi už je zvyklý.

Velbloud se mnou dělá první pohyby. Chvíli mi trvá, než zjistím, jak na něm sedět, aby mě to nebolelo. Důležité je si sednou před nebo za hrb. Narovnat záda a nějak se uvolnit. Pak jsem musela najít pohodlnou polohu pro nohy. Nejlepší bylo obejmout nohama velblouda tak, abyste cítili jeho srst. Bylo to příjemné se takhle „spojit“ se zvířetem.

Během prvních pár metrů jízdy jsme si s Pospou nadšeně povídali. Pak jsme zase mlčeli, protože jsme nasávali tu energii, ticho, dívali jsme se na tu krásnou oblohy, jejíž hvězdy svítily čím dál tím jasněji.

Nejdříve jsme s velbloudy odjeli z vesnice, pak začala poušť. Pravá nefalšovaná poušť. Taková, jak jsem si ji vždycky představovala… Plná písku :D.

Chůze velblouda po písku byla příjemnější než ta po stěrku a hlíně ve vesničce. Celé se to tak nějak změkčilo. Museli jsme ale dávat pozor na okamžiky, kdy velbloud scházel z vysokých míst do nízkých. Bylo třeba se ho pořádně držet, neboť tohle nebyla žádná sranda.

Nechávali jsme vesničku dál a dál za námi. Postupně jsme vplouvali do pouště. Ani se mi nechtělo mluvit, protože jsem nechtěla kazit tu specifickou atmosféru.

Popsala bych to jako největší klid na světě, vánek tropické letní noci, úžasný pohled na oblohu, na velbloudy, na okolní tuny písku, ale taky na malé keříčky, které se daly najít téměř všude (nikde na poušti to nebylo bez něčeho zeleného, což mě překvapilo, protože jsem si poušť představovala jako fakt jen písek a nic).

Zajímalo mě, jak dlouho pojedeme, protože zadek už mě začínal docela bolet. Přirovnala bych to k celodenní jízdě na kole, když na to nejste zvyklí :D.

Chtěla jsem navázat konverzaci s Hassanem. Jela jsem totiž na první velbloudovi, takže Pospa asi nic moc vzadu neslyšel. Chtěla jsem trošku poznat člověka, kterému na necelé 3 dny svěřujeme svůj život…. ne tak hekticky to brát nebudu J spíše jsem ho chtěla poznat, jaký je a tak. Jestli rád mluví apod.

Začala jsem s klasickými otázkami o velbloudech. Jak dlouho se dožijí (myslím, že 25-30 let), jak staří jsou ti, na kterých jedeme (myslím, že můj velbloud byl ve středních letech, tedy ani malý ani velký na učení se), jestli jsou to samečci nebo samičky (samičky nevozí lidi ani náklady, protože nejsou tak silné – jsou jen na velblouďata), kolik velbloud uveze kilo (přes 100 kg už je to na něj moc), jak se jmenují velbloudi, na kterých jedeme (Jimi Hendrix a Bob Marley :D)… pak jsem se ho ptala, kolik má teď lidí na tyhle výlety… no, upřímně jsem tady čekala zástupy turistů, ale byla jsem příjemné překvapena, že jsem tady nic takového neviděla. Je tady klid, pokoj od všeho, je to tak velký rozdíl od Marrakeshe, vlastně od jakéhokoli velkého města tady… Tady jsme jenom já, Pospa, Hassan a 2 velbloudi. A písek a hvězdy.

Vypadá to, že Hassan není moc komunikativní typ. Ale třeba se to změní. Navíc jsem mu moc nerozuměla, protože se pořád díval dopředu na cestu a když ke mně během své mluvy nebyl otočený, moc jsem toho neslyšela. Jeho slova se ztrácel jistě ale přece v poušti… Chudák Pospa už rozuměl jen zřídka čemu.

Po zbytek cesty se jen koukám kolem na tu záplavu písku, pak na velbloudí krk, na tu výšku, ve které jedu, na ten celkový pocit, který z toho mám, pak nahoru na hvězdičky. Pospa musí být v rauši. Tak se na to těšil! Má s sebou dokonce i izolačkou slepené brýle, aby vše pořádně viděl. V uzdravování vlastního zraku ale pořád pokračuje. J

Ani nevím, jak dlouho jdeme. Možná tak hodinku? Za námi je ještě vidět okraj vesničky, takže ještě nejsme v úplném „srdci“ pouště. Myslím, že to stejně ani nebudeme. Ale zajímalo by mě, jestli někdy uvidíme jen písek a ne nic v dáli.

Po pravé straně je cosi černého. Hassan říká, že je to kemp, ve kterém strávíme dnešní noc.

Týjo. Tak to jsem vůbec nečekala. Představovala jsem si to tak, že někde prostě vybereme místo, tam Hassan postaví stan a ohřeje polívku nebo nám dá ten chleba, co si tady vezeme. No a že ve stanu prostě budou nějaké důležité věci a my budeme spát pod širákem venku. No, jelikož jsme si nebrali spacáky a Češi nám říkali, že „deky TAM byly“ (s tím, že ale nevíme, jaký typ výletu do pouště absolvovali oni), měla jsem asi očekávat něco takového.

Necháváme velbloudy na vyvýšeném místě poblíž kempu. Hassan jim sundává ta sedla a všechny věci a svazuje jim přední nohy, aby nemohli daleko odcupitat. Pak jim přikazuje sednout si. Je velmi zajímavé, jak se velbloudi hezky posadí. Vypadá to jako složitý mechanismus skládání kloubů.

V poušti NENÍ absolutní tma. Poušť je ozářená hvězdičkami a měsícem.

Chudák Hassan tahal do stanového městečka plno věci. V tom stavu zaujetí jsem se ho ani nestačila zeptat, jestli nechce pomoct. Myslím, že Pospa byl taktéž oslněn. No zkrátka jsme přišli do stanového městečka.

Nebyly to stany, jaké si s sebou berete na stanování do lesa či na stopování, jaký máme my. Byly to pevné stany, z bambusu, z různých koberců apod. postavené dokolečka, takže když jste byli mimo kemp, nemohli jste vidět žádné světlo. Myslím, že jich bylo přes 10 s tím, že jeden sloužil jako kuchyňka a jeden jako jídelna a společenská místnost zároveň.

Hassan nám ukázal kuchyňku, jídelnu a tyhle věci. Pak nás zavedl do NAŠEHO stanu :D. Rozsvítil v něm světlo. Byla v něm obrovská postel pro dva, s dekami, polštáři, prostě jako doma, taky dva noční stolečky. Na zemi byl koberec zasypán pískem. Hassan ještě setřepal trochu písku z našich peřin. Říkal, že včera byl vítr, tak proto je tu tolik písku. Dneska je taky větřík, ale ne nic hrozného. Je příjemný.

Odložili jsme si do stanu naše věci. Byla jsem úplně v transu. Byla jsem stoprocentně příjemně překvapena.

Hassan nám přišel oznámit, že za chvíli budeme mít večeři. Večeří se ve velkém stanu, který nám předtím ukázal. Nejen, že se tam večeří, snídá apod., ale taky se tam scházejí lidi z kempu.

Tak to už jsem nečekala vůbec.

V jídelním stanu byl dlouhý dřevěný stůl s dřevěnými lavicemi na sezení, pak světlo, asi tři dvojité africké bubínky z kozí kůže a snowboard (na sjíždění dun :D). Hassan nám přišel zapálit svíčku na stole. Zatím nám přinesl nás barel vody a skleničky.

Seděli jsme s Pospou a radovali se z toho, jak hezky se máme. Užívali jsme si ten pocit, že jsme na poušti, to ticho tady… vlastně nám ale ani nepřišlo, že už jsme tady :D.

Za chvíli přišel nějaký klučina, co dneska taky přijel, akorát na s jiným průvodcem. Byl z Maroka. Prohodili jsme pár slov o ceně tohoto výletu. Když jsme mu řekli nás příběh, vytřeštil na nás oči (měli jsme to podle něj moc drahé), ale neřešili jsme to. Vypadal, že všechno ví, všechno zná. Přitom kdoví, kde je pravda. Nakonec řekl, že jsme blázni, když jsme tady přijeli autobusem. Prý je to moc nebezpečné, protože zdejší řidiči řídí strašně a navíc jedou moc rychle… no, přežili jsme to a přežijeme to snad i zpátky…

Za chvíli nám Hassan přinesl obrovský tajin s marockým chlebem.

_IGP7880

Romantika na poušti :D… tajin!!!

No, v tom opojení jsme se Hassanovi samozřejmě zapomněli zmínit o tom, že nejíme maso. Všechno ale bylo tak strašně dokonalé a Hassan byl tak moc hodný, že jsme to už ani pozdě nezmínili a ani to nechtěli řešit. Měli jsme šílený hlad. Celý den jsme nejedli nic pořádného. A byli jsme moc rádi za tohle luxusní jídlo.

Nechápu, jak ho tady v poušti připravili (všechno jsem zjistili až na druhý den – je zde solární panel pro ohřev vody a na světlo, vody je tady málo, je tady něco jako studna, ale pitnou vodu, která se nepřevařuje, máme jen jednu – a to je těch 5 l). Důležité je, že ho připravili. Ale muselo to být těžké. Takže nepřicházelo v úvahu, abychom mu řekli, že tohle jíst nebudeme. Navíc tajin se dělá několik hodin – jestliže obsahuje maso. Když je jen vegetariánský, je rychleji.

S chutí jsme si na talířky nandali lilek, rajčata, brambory a i to maso. Bylo tam. Myslím, že je kuřecí a vepřové – to je nejčastější kombinace.

Nelituju toho, že jsem to snědla. Nebudu si to vyčítat. A řeknu jen jedno. Bylo to dobré. Bylo to vynikající.

Snědli jsme úplně, ale úplně všechno.

Hassan nás nechal celou dobu o samotě. Pak nás přišel zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku. Viděl prázdné talíře a nestačil se divit. Řekl si, že ještě určitě nejsme dosyta najezení. Zase se ztratil.

Mezitím přišel ten klučina a rozloučil se s námi, prý už jde spát.

Hassan přišel s ovocným talířem – kousky jablka a kolečka pomeranče se skořicí…

_IGP7884

Dezert!

Jééééééééé…. tak jsme si ještě samozřejmě dali no…

Pak nás obeznámil ze zítřejším plánem – ráno se prý koukneme na východ Slunce – máme si přivstanout. Pak půjdeme na nějakou velkou dunu a tak. Znělo dobře… ale to zase zítra.

Seznámili jsme se s Hassanovým bratrem, který zde přijel právě se skupinkou lidí, do které patřil i ten klučina, co jsme se s ním bavili.

Poslední velký zážitek přišel teď. S Hassanem a jeho bratrem jsme se vydali vyběhnout nejbližší nejvyšší dunu. Šla jsem bez bot, stejně tak ostatní. Trvalo mi ale trošku déle, než jsem zjistila, že je to tak lepší… Trošku fučelo, takže se mi do vlasů i do očí dostával písek. Nasadila jsem si kapuci. Kluci všichni stoupali strašně rychle. Nestíhala jsem je. Navíc po tom jídle se to fakt moc nedalo. Hassan viděl, jak se trápím, tak mi podal kousek svého turbanu. Prý se mám za něj chytnout a on mě svou chůzí vpřed potáhne. Tak jsem to zkusila. Protože jsem mu nechtěla působit bolest, tak jsem sama zrychlila, abych tolik netáhla. Pospa mi pak pomáhal vytlačováním výše. Šíleně jsem se zadýchala, div že mi nevyskočilo srdce. Jak kdybych běžela maraton. Šílené. Hassan se svým bratrem už to nahoru stihli 150x :D, volali na nás, že už půjdou a pak, že se vrátí (nebo že se máme vrátit my – to už nevím a ani tehdy jsem to nevěděla :D). Pospa měl náskok, já jsem se rozhodla vylézt na samý vrchol po čtyřech :D. Bylo to lepší, neboť jsem se s každým krokem nevracela jako ve sněhu o půlmetru zpátky a nepropadala jsem se tolik do písku a neujížděly mi nohy. Konečně jsem nahoře. Vidíme skoro celou poušť, koukáme do dáli, na nebe a na hvězdičky. Chvíli s Pospou sedíme a díváme se na tu krásu.

Asi po 15 minutách jdeme zpátky. Kromě písečného větru slyším někde v dáli i nějaké hlasy. Bude to určitě Hassan s bratrem, neboť ten klučina a jeho partička už šli spát. Říkala jsem si, že bychom na Hassana měli počkat, až se teda pro nás vrátí. Připadala jsem si strašně daleko od kempu, že bych tam ani netrefila v té noci :D, ale byl to fakt jen kousíček. Hassan asi ani neměl v úmyslu se s bráchou pro nás vrátit. S Pospou jsme se proto do kempu vrátili sami.
Cestou jsme ještě viděli cosi pohybujícího se černého, nevěděli jsme, co to je, tak jsme už radši šli do kempu :D. Snad to bylo nějaké zvíře, ale prý tu žijí akorát pouštní lišky, skarabeové, brouci, zahlídli byste zde ptáčky, mouchy, desert fish – což je nějaký salamandr, ještěrky, v létě jedovatí štíři, pak i prý nějací hadi. To je všechno. Velbloudi tady v poušti sami nežijí – jsou tady jen s lidmi a právě za účelem těchto turistických atrakcí nebo pro nomádské rodiny. Zajímavost taky je, že jestliže velbloudi sami v noci překročí hranici – zde Maroko – Alžírsko (třeba když někomu utečou nebo si prostě udělají noční procházku se svázanými předními nohami trošku dál), vojáci a policie už nedovolí, aby si pro něj majitel přes hranic přišel. Nechají je v Alžírsku či naopak v Maroku (v případě lidí z Alžírska) à no a takto byste v poušti narazili na „divoké“ velbloudy.

Jinak mě taky zajímalo, jestli velbloudi běhají. Běhají, když se třeba splaší, ale jinak prý ti, na kterých jsme jeli, normálně neběhají. V jiných afrických státech prý na „běhací“ druhy narazit můžete.

Byli jsme unavení, ve stavu obrovského uspokojení, naše žaludky byly plné, zbavili jsme se Tadjoustiho, byli jsme na nejklidnějším místě na světě (oba nemáme moc rádi hodně lidí ve městě, takže tohle bylo nebe a dudy) – v poušti. A právě jsme ulehli do písečné postele a usnuli…

Už teď vím, že je to můj nejlepší zážitek tady, ne-li nejlepší v mém životě.