55. den – natrefili jsme na couchsurfing vyžírku…

55. den, Má první velká cesta do zahraničí, Vodou do Maroka

Ráno vstáváme nějak normálně, kolem 9 hodin.

Michael má dneska již zabookovaný hotel někde jinde (zařídila mu to tak ta společnost, díky které tu cestuje), takže si na něj bereme telefon, facebook a tak, abychom se mohli později, nebo ještě dnes zkontaktovat a někde se sejít… Již se s ním loučíme, protože se jde ještě projít do Mediny a pak na 12 hodin přijde (to je čas, kdy všichni hosti musí být sbalení a jít pryč, aby se mohlo v hostelu uklízet), ale to my už budeme pryč.

Máme ještě nějaký ten čas na potvrzení couchsurfingu a naplánování místa setkání. Našim hostitelem bude Marokánec Tadjousti a máme se setkat u kavárny Café de France na tom velké náměstí. Jsem moc ráda, že jsme někoho našli a nebudeme muset platit další peníze za ubytování. To jsme ale ještě nevěděli, co se bude dít.

Zašla jsem si pro suché oblečení na terasu a byla jsem ráda, že jsme nezaplatili ty 2 eura za snídani, protože jsme tak nějak chtěli snídat ovoce a něco zkrátka veganského.

Sbalili jsme se,

_IGP7563

Takhle nějak vypadal pokoj v Happy & Young Hostel Marrakesh… Pospa spal v posteli vlevo nahoře, já dole, Michael v posteli napravo nahoře…

vyzvedli si 50 DH jako zálohu za zámek a rozloučili se s personálem. Zakovi skončila noční již dříve, takže se s námi rozloučil už ráno.

_IGP7564

Z okna hostelu šlo vidět na rušnou ulici… plnou aut, náklaďáků, koňských spřežení, cyklistů, motorkářů, pěších – a to jak místních tak turistů…

Vydali jsme se pěšky na náměstí,

_IGP7568

Jdeme pěšky na náměstí Djemaa El Fna

_IGP7569
_IGP7570

_IGP7572

Drobné uličky Marakeshe plné obchodníků a řemeslníků přes den… v noci skýtaly poněkud strašidelnější a temnější atmosféru…

kde jsme se měli setkat s Tadjoustim. Před Cafe de France jsme na něj chvilku čekali.

_IGP7579_1

Proslulé náměstí Djemaa El Fna přes den…

_IGP7580

Za 4 DH u těchto pojízdných stánků seženete skvělou pomerančovou šťávu…

Objevil se s třemi Čechy přibližně ve věku 35-45 let – všechno chlapi – kteří u něj doma spali. Byli jsme moc rádi, že jsme si na chvíli pokecali s nějakým Čechem tady v Maroku.

Tadjousti se nás ptal, co bychom rádi dělali. První věc, kterou jsme chtěli provést, dát si k němu domů naše batohy.

_IGP7587

Známou mešitu Koutoubiu chce vidět spousta turistů…

_IGP7594

A zde to vidíte také – jeden policajt a dva vojáci po jeho bocích … tak se zde starají o bezpečnost lidí…

Zjišťujeme, že Tadjousti nebydlí moc blízko centru. Bydlí ve čtvrti Massilah 2 – a to je pár minut taxíkem. OK. Pojedeme tady poprvé taxíkem, bude to žůžo.

Tadjousti stopl tzv. velký taxík – starý mercedes. Ten je pro místní obyvatele a není tak drahý jako petit taxi a nějaké další novější taxiky, protože obvykle neberou turisty a vleze se tam 7 lidí!!!! Řidič + 2 lidi na předním sedadle + 4 lidi vzadu. Taxiky pro turisty vždycky vezmou jednu skupinku turistů a už nenabírají další lidi.

_IGP7598

Tadjousti v taxiku…

_IGP7599

Já v taxiku a vedle mě vlevo sympatický pan řidič a napravo bohužel na fotce nelze viditelná osoba, s níž jsem se dělila o sedadlo… 😀

Řeknu vám, byl to teda zážitek. Sedím na předním sedadle s nějakou muslimkou, Pospa namačkaný vzadu, řidič usmívající se s otázkou, zda si užívám Maroko.

DŮLEŽITÁ VĚC, jestli chcete do Maroka, učte se francouzsky!!! Všichni tady totiž mluví arabsky, berbersky (to je jakési nářečí Marokánců) a taky francouzsky. Anglicky tady lidi moc neumí!!! Jsem moc ráda, že jsem v hodinách francouzštiny dávala tak nějak trošku pozor a něco umím. Hlavně číslovky, ať se dá domluvit cena!

Jedeme šíleně nekontrolovaně, řidič troubí na ostatní taxi řidiče, řežeme zatáčky, předjíždíme všechno, co se ani předjet nedá :D. Ta doprava je tady zkrátka velký chaos. Na motorkách tady jezdí celé rodinky!!! Mamka, taťka a uprostřed děcko… Šílené…

Bezpečnostní pásy tady nikomu nic neříkají, spravedlivé počitadlo na kilometry taky ne, přechody pro chodce znají lidi tak možná z filmu…

Platíme za taxíka 30 DH. – První věc, na které se společně s Tadjoustim nedělíme… Ale bereme to. Domluvil dobrou cenu a ještě u něho spíme.

Vystoupili jsme v jeho čtvrti. Má tady spoustu přátel, tak je všechny zdraví. Cestou nám ukazuje kavárnu Café Al Ouns,

_IGP7601

Cafe Al Ouns – důležitý bod pro Tadjoustiho, jeho přátelé a Couchsurfing hosty… docela příjemný podnik, kde se dalo připojit na WIFI…

kde se prý můžeme připojit na WIFI (u něj doma wifi není). Dáváme si věci k němu domů. Bydlí v paneláku v typickém marockém bytu.

_IGP7602

V jednom z těch bytů napravo jsme s Tadjoustim strávili jednu noc…

Místo ložnice je salon se sedačkami, kde se spí. Jeho rodiče mají samozřejmě svou ložnici. Není tady sprcha!!! Prý se můžeme jít umýt do lázní a budeme jako miminka. No, to určitě, nemáme peníze na lázně :D.

Je tady záchod! Není aspoň turecký… ale pozor, toaletní papír opět chybí a místo splachovadla, které je součástí WC, je tady opět kýbl a kohoutek na vodu….

Češi si tady taky nechávají věci, takže věřme, že vše bude ok a nikdo nám nic nesebere. Přesto si bereme doklady a mobily s sebou. Notebooky teda necháváme u něho.

Seznamujeme se s Tadjoustiho mamkou, která je velmi plachá a vypadá dost naštvaně. Třeba spolu Tadjousti a máma nemají nejlepší vztah. Prý zrovna vstala… No jo, je ještě brzo :D… Asi 11:00.

Vykládáme Tadjoustimu náš příběh a sdělujeme mu, že máme naplánováno jet do pouště za 2200 DH. Vykulil na nás oči a řekl, že nás tam může vzít za méně, a že prý budeme mít čtyřkolky, velbloudy, jídlo, no prostě všechno. Podala jsem mu papír s tužkou. Vypočítal konečnou cenu na 1800 DH. Pak ještě řekl, že nám může zařídit celou Essaouiru, ale to jsme nechtěli, protože na co bychom mu něco měli platit za další plán? Chceme do pouště. Chvilku jsme s Pospou přemýšleli a rozhodli jsme se tedy na jeho cenu přistoupit. Alespoň ušetříme a budeme toho mít víc. To jsme se ale VELICE, VELICE ZMÝLILI.

Na výlet jsme přistoupili s tím, že jedeme zítra, a nechali jsme Tadjoustimu volnou ruku. Přistoupili jsme na plán dokonce i s tím, že nám řekl, že s námi pojede do pouště, zařídí nám tam všechny věci za levné peníze a pak bude muset odjet zpátky do Marrakeshe pro nějakou holku z Couchsurfingu z Londýna… pak se s ní prý pro nás vrátí… slibuje… říkáme OK a vůbec nás nenapadalo, že to vlastně vůbec nejde stihnout a že je to celé nějaké divné…

Napsala jsem Zakovi zprávu, že mu moc děkujeme za záložní plán, když nám vybouchl couchsurfing. Taky omluvu za to, že na jeho plán pouště nepřistoupíme, protože jsme našli levnější variantu. Ještě jsem se zmínila o tom, že mu napíšu na couchsurfing pozitivní referenci a taky něco napíšu hostelu. Zak mi odepsal ve velmi pozitivním tónu, ale nechtěl, abych něco psala do hostelu (nechce to takhle propagovat) a ještě přidal, že jestliže budeme chtít poradit, pomoct nebo něco, ať ho neváháme kontaktovat. Je super mít kontakt. Ani nevíte, jak se později hodil!

Pak se jdeme najíst. Zdůrazňujeme Tadjoustimu, že náš rozpočet je velmi omezen. Chápe to. Bere nás do nové restaurace poblíž jeho domu, kde pracují jeho kamarádi. Sdělujeme Tadjoustimu, že jsme vegani. Zatímco jsme čekali na oběd, Tadjousti nám donesl kuskus chleby. Byl tady jako doma. Víme o něm, že rád vaří svoje verze tajinu apod.

_IGP7604

_IGP7605

Obsluha přinesla 3 talíře super chutných fazolí, olivy, rajčatový salát, marocké chleby, čaj, vodu, hranolky a pálivou omáčku.

Najedli jsme se dosyta a byli velice spokojení. Tadjousti je dobrý v tom, že pro náš dokáže domluvit dobrou cenu. Průser je v tom, že všechno platíme ne za 2 lidi, ale za 3 lidi, takže ho vlastně živíme. Ale zatím je to v pohodě. Platíme 60 DH.

Tadjousti nás seznamuje se svými přáteli z restaurace, kteří v ní pracují.

_IGP7610

Jeden z Tadjoustiho přátel…

Nabízí nám motorku :D…

_IGP7607

Neustále někde lítá shánět a prodávat hašiš. Taky ho samozřejmě kouří. Je hubený, hyperaktivní a zatím moc netušíme, že nemá prachy a vlastně ho živíme. To zjišťujeme později. Moc nejí, vždycky chce, abychom vše dojedli.
Říká, že bychom si do pouště měli pořídit nějaké letní oblečení. Trenky, žabky, šátek na hlavu a tradiční hábit. Zatím souhlasíme s těmi trenkami a žabkami, tak nás bere do jeho sousedství na trhy.

_IGP7641

Prodává se tady na pultech i na zemi… na zemi vidíte typické nádoby na přípravu tajinu, který je typickým pokrmem pro marocký lid…

_IGP7651

_IGP7657

Luštěniny, koření,… vše, na co si vzpomenete…

_IGP7659

_IGP7662

I výrobků z plastu se zde najde převeliké množství…

_IGP7670

Boty, botky a botičky…

_IGP7673

_IGP7677

Většina lidí nám pózovala opravdu ráda…

_IGP7678

Tak u tohohle klučiny jsme koupili trenky… 😀

_IGP7680

Vybíráme…

_IGP7682

…a zkoušíme boty…

Tam jsem si koupila levné žabky (60 DH) a Pospa nazouváky (za stejnou cenu, tedy 60 DH). Pak jsme ještě koupili dvoje trenky ZARA (to je tady nějaká slavná značka :D, co bude u nás bych řekla jako Vietnamci nebo tak), které se dají použít i jako plavky. V životě bych si něco takového nekoupila, ale teď se to bodlo. Hlavně jsem se nechtěla potit teď a už vůbec ne v poušti. 2 trenky nás stály dohromady 120 DH. Tadjousti nás neustále přesvědčoval, že je to good price (dobrá cena). Z té fráze se mi už ježí chlupy všude na těle. For you it‘s good price, šokran, taxi – to jsou fráze, které už ráda zase brzo neuslyším! Je to fakt děs každého přesvědčovat, že nechcete u něho jíst, že nechcete jeho zboží, že nechcete taxi, že nemáte tolik peněz, že je to pro vás ta nejlepší cena, i když je fakt velká :D… nejsme přece v Maroku proto, abychom si tady koupili stejně drahé ne-li dražší věci….

Tadjousti nám sebral foťák a byl jím doslova nadšen. Fotil všechno. Byli jsme docela rádi, že budeme mít nějaké společné fotky, ale než se naučil ostřit a mačkat zelené tlačítko pro úpravu ISA, trvalo to. Navíc furt někam odbíhal, s našim foťákem na krku a později taky s naší taškou, protože je prý v jeho rukou více chráněná (Marokánec nebude krást Marokánci).

_IGP7685

Čekáme, až si Tadjousti vyřídí nějaké své záležitosti… pak jsme jím byli upozorněni, abychom se k sobě moc v téhle starší městské čtvrti nelísali, protože by se to tady někomu nemuselo líbit…

Snažíme se věřit Tadjoustimu a jsme relativně spokojení, že máme nějaké letní oblečení.

Tadjousti nás bere zpátky k sobě domů, abychom si prý mohli převléct do nového oblečení, ať nám není tak horko. Souhlasíme. Po cestě jsme koupili 1 kg velmi dobrých jahod.

_IGP7696

Domácí chuť sice moc neměly, ale obchodní taky ne. Bylo to něco mezi. Zaplatili jsme jenom 10 DH. Cestou jsme polovinu sáčku snědli. Ani jsme si je neumyli. Hygienu už moc neřešíme, protože ta se tady fakt moc neřeší :D. Chleby tady prodejci přepravují na motorce, nezakrytý, berou ho holýma rukama, jako by se vůbec nechumelilo… (mě osobně tahle skutečnost nevadí, ale Pospa byl docela v šoku :D). Stěžuje si taky na to, že tady prostě nikdo neuklízí, nikdo tady nemá sprchu, většina lidí ani normální záchod. No já jsem z toho v šoku byla taky, ale rozhodla jsem se to přijmout. Pospa to taky přijmul. Nic jiného nám nezbývalo… Nejsme v Evropě…

Po cestě ještě fotíme Tadjoustiho kamarády u jejich auta.

_IGP7694
Marokánci se tak rádi fotí!!! Někteří však za to, že jste si je vyfotili, chtějí ještě peníze 😀

Doma u Tadjoustiho Pospa z několika jahod udělal svůj oblíbený drink a la rozmačkané ovoce ve vodě – tentokrát jahody.

_IGP7702_2

Sedíme v typickém marockém salonu… Pohovka do U, docela tvrdá, spí se na ní, sedí, sleduje televize, všechno…

_IGP7704

Na ubruse z textilu je další ubrus, ale igelitový –> pro přípravu rychlého jahodového koktejlu velmi praktická záležitost… kdo by všechno pořád pral… 😀

Bylo to dobré, ale musela jsem si to trochu přisladit. Stejně tak si to přisladil Tadjousti. Víc mi chutnaly jahody celé :D, ale jahodové pití bylo zas super na osvěžení.

Převlíkli jsme se do trenek a nazuli si žabky. Vypadám v těch ZARA trenkách fakt strašlivě, ale neřeším to. Ty žabky se asi za chvíli rozpadnout a ještě mě z nich bolí prostor mezi palcem a ukazováčkem. Ale je to rozhodně pohodlnější než v riflích a v zimních botech s kožešinou. Tadjousti se mě ptá, jestli vypadá dobře. Převlíkl si totiž tričko 😀

Další program je návštěva Menara garden (zahrada Menara) – je to zadarmo, takže chceme jít. Průser ale je, že je to zase blízko centra a my se tam tedy musíme dopravit taxíkem. Opět platíme kolem 40 DH.

Procházíme si zahrady. Čekali jsme od toho více – protože jsme si mysleli, že se jedná o jinou zahradu, která byla krásně zelená (už jsme ji zahlídli po cestě do hostelu). Tady ta zahrada obsahuje jenom nějaký rybník se špinavou vodou, ve které prý plavou ryby.

_IGP7709

Pak velké množství velmi starých olivovníků a dlouhou cestu.

_IGP7717

Snad všechny cesty tady vedou k mešitě …

Zdejší lidi tady chodívají na piknik nebo na randíčka, ale musím uznat, že u nás máme tedy fakt hezčí parky.

Moc nás to nebaví a ještě je nám horko. Tadjousti navíc psal těm třem Čechům, že se tady setkáme.

Tadjousti asi zjistil, že nás to tady moc nebaví. A když se tady ukázali Češi, byli pěkně naštvaní, že tady šli tu dlouhou cestu pěšky z Mediny kvůli ničemu. Protože jsme jim řekli, jak to na nás působilo, rozhodli se jít zpátky po té cestě, kterou přišli, s námi, protože jsme se rozhodli jít do mešity Koutoubia (anglicky je mešita mosque) – je to modlitební budova. 5x denně z ní vychází jakési Alláhovské modlitby. Cestou jsme je trošku vyzpovídali. Ptali jsme se jich na poušť, jak cestují apod. Poušť si vychvalovali a doporučili ji nám stejně jako můj brácha, Zak v hostelu i Tadjousti. Oni tam však jeli sami pronajmutím autem a měli trošku větrno. Prý nám tu dlouhou cestu autobusem vůbec nezávidí, jestli teda nakonec pojedeme.

_IGP7729

Jízdu na velbloudech bylo možno vyzkoušet i tady v Marrakeshi…

Čekala nás fakt šílená štreka ke Koutoubii směrem do Mediny. Byla to cesta bez stromů – tudíž nás šíleně pálilo Slunce, a navíc vedle chodníku vedla cesta, takže se tady teplota zvyšovala ještě kvůli aut. Každou chvíli jsme museli odmítat taxíky. Tadjousti nás začal pěkně srát, protože se nás ptal, jestli raději nechceme jet taxíkem (samozřejmě bychom zase platili my). Ne, chtěli jsme to dojít pěšky.

Po cestě jsme zase potkali tu hlídkujícího policajta s dvěma vojáky se samopaly. Tadjousti je zdraví a směje se na ně.

_IGP7737

Uprostřed té velké hlavní cesty byla velká fontána… Samozřejmě jsme se museli jít ovlažit :D… zdejším strážníkům se to moc nelíbilo, protože o nás měli v té šílené dopravě trochu strach… Nakonec jsem to ale přežili ve zdraví… (+ samozřejmě jsme se naučili přecházet cestu úplně jinak, než jsme byli doposud zvyklí… docela sebevražedně… ale jinak by to tady ani nešlo, to byste totiž na druhou stranu nepřešli ani za 10 let :D)

_IGP7738

Ještě, že to není jen v arabštině :D…to bychom se museli učit asi moc dlouho…na to by nám ani těch pár dní, co ještě v Maroku plánujeme zůstat, nestačilo…

Přišli jsme k tomu Moscu a koupili si na rohu od nějakého prodejce 3 sladké kostičky z ořechů (dohromady za 6 DH). Byla to takový sladký bonbonek. Taky jsme se napili ze zdejšího barelu na vodu.

_IGP7739Na některých místech tady najdete prostě barely s vodou, kohoutkem a několika plastovými kelímky. Zdejší lidi tu vodu normálně pijí. No, trochu jsme se toho báli, protože jak už jsem říkala, hygiena tady moc nefrčí a pitná voda asi taky moc ne. Bylo nám ale takové horko, že jsme to riskli a z použitých kelímku jsme se té vody napili. Díkybohu nepřišla žádná sračka ani nic podobného :D.

Pak jsme překročili docela dost širokou cestu plnou provozu bez použití přechodu pro chodce. Je to tady šílené. Když se tady takhle nenaučíte chodit přes cestu, nedostanete se na druhou stranu nikdy. A když se to jednou naučíte, pak už to nezapomenete a budete tak určitě chodit i v ČR…V ČR však asi budete nepochopeni. Tady je to zcela normální vlézt řidičům do cesty a přinutit je zastavit kdekoli. Chodci z toho totiž mít problémy nikdy nebudou. Jejich práva za zajetí člověka potrestají pouze toho, kdo lidi zajel…

Tadjousti nakupuje hašiš u zdejšího tajného dealera, který sídlí tady ve křoví. Je obklopen dětičkami, které rozdávají živé růžičky zdarma. Zřejmě na odvedení pozornosti. Taky jednu dostávám.

Tadjousti potřebuje vyřídit nějaký papír, který je potřebný pro výlet do pouště. Je to papír, který ujistí policii, že je Tadjousti nás průvodce, a on z toho tak nebude mít problémy. (Asi je to tu časté, že si Marokánci takhle nějak přivydělávají a pak třeba okradou lidi nebo nevím, proč se to muselo dělat). Šli jsme si sednout do nějaké úřednické kanceláře, kde jsme předložili naše cestovní pasy a Tadjoustiho občanku. Paní napsala nějaký papír s našimi jmény a datem… Zaplatili jsme 50 DH.

Krásy náměstí Djemaa el-Fna a uliček kolem:

_IGP7755

_IGP7760

_IGP7762

_IGP7763

_IGP7766

_IGP7767

_IGP7786

_IGP7788

_IGP7790

_IGP7792

_IGP7794

_IGP7797

Jednu podobnou krasavici si Pospa odvezl do Anglie z Essaouiry, do které jsme měli namířeno po Marrakeshi…

_IGP7796

_IGP7795

Tadjousti se fotí s makakem, co jsme ho viděli v Gibraltaru. Pro turisty je to samozřejmě placené, on neplatí nic. (Nic vlastně nemá, ale to zjišťujme pak)

_IGP7779

Další zastávkou byl obchod s šátky do pouště. Tadjousti nás ujistil, že to bude opět good price. Šli jsme někam na trhy do Mediny, ne úplně do centra, ale do takového schovaného místečka, kde obchodníci prodávají tradiční marocké oblečení. Tadjousti nám vybral modré šátky s tím, že modrá je barva Sahary. Taky jsme si je nechali na hlavu správně uvázat. Jeden šátek však stál 60 DH a my u sebe měli jen 50 DH. Slíbili jsme obchodníkovi, že se vrátíme s dostatečným množstvím peněz. Vzali jsme jeden šátek a šli zpátky do centra vybrat peníze.

Pospa se necítil moc dobře, takže se rozhodl si sednout do Cafe de France na čaj. Já měla jít s Tadjoustim vybrat peníze, zajít pro šátky, doplatit cenu a vrátit se do kavárny zaplatit čaj.

Jdu s Tadjoustim a zjišťuju, že všichni Marokánci rádi sahají na holky, když nevidí jejich přítele :D. Víte jak to je… někam jdete a ruka Marokánce spočine na vašich bocích a „pomáhá“ vám prorazit si cestu davem :D.

Stojím před automatem a chci si vybrat peníze. Volím jazyk anglický, ale stejně moc nerozumím tomu, co se tam píše. Nechci přijít o kartu, tak jsem pomalá a opatrná. Vybírám peníze až moc dlouho s neúspěšným koncem. Tadjousti se mezitím vrací a jde mi naneštěstí pomoct. Viděl PIN a všechno. Jak jsem blbá, že si nehlídám tyhle věci! Kdyby byl hajzl, určitě by toho využil. Víte co. Nosí naši tašku s doklady, nosí náš foťák… zatím se ale vždycky vrátil. Nechceme být nedůvěřiví.

Vybírám 2000 DH. Cestou pro šátky si s Tadjoustim všímáme, že se dnes v Medině koná mezinárodní festival akrobacie. Koukáme se na nějaké promo – nějaký borec se tady točí v kruhu a kolem něj jezdí nějací další borci a borkyně na kole :D.

_IGP7801

Tadjousti se těší, že se na to budeme dívat. Začíná to za 15 minut. Jdeme pro šátky. Doplácím obchodníkovi 70 DH, beru Pospův šátek a už se těším, až ho konečně uvidím.

Jupí, jsme zpátky v Cafe de France. Pospa žije… Platíme za čaj 20 DH a chystáme se jít domů. Pospa potřebuje spočinout. Není moc zvyklý na holé nohy (jsme v trenkách) a otevřené boty, takže tělo lehce nachladne.

Tadjousti chce ještě zajít na autobusovou stanici zkontrolovat, kdy zítra odjíždí autobusy do pouště. Když prý dostane dobrou cenu, koupí to už teďka. Jdeme na autobusovou stanici docela dlouhou štreku. Už mě bolí nohy, Pospu určitě taky.

_IGP7822

Tadjousti nás nechává čekat docela daleko venku před autobusovou stanicí. Prý je to kvůli dobré ceně. Obchodník nesmí vidět turisty. Nemáme se prý taky s nikým bavit. Asi za 15 minut se Tadjousti vrací a říká nám, že mu máme dat 700 DH za autobus. Ok, dáváme mu 700 DH. Vrací se s lístky a vrací nám taky 150 DH s tím, že nám povídá, jaký není super, že dokázal udělat takovou super cenu. Jsme velmi potěšení, ale udělali jsme velkou chybu. Nezkontrolovali jsme cenu lístků ani místo odjezdu a příjezdu a ani čas odjezdu. Prostě jsme důvěřovali.

Pospa začínal být pomalu nasraný z toho, jak jenom dáváme prachy a zatím z toho nic nemáme. Není tak důvěřivý typ… Já jsem si ale nechtěla připouštět, že by nás podělával nebo tak. Byl přátelský, byl to Marokánec, víte co, nechtěla jsem vyvolávat nějaké problémy, aby nás náhodou někde neodbouchl, nebo nás nenechal v poušti. Ale to jsou zase ta evropská ovlivnění mysli. Beztak.

Jízdenky má u sebe Tadjousti, my máme Tadjoustiho občanku a ten papír pro průvodce, který prý budeme potřebovat v poušti.

!!! důležitá rada: je blbé jezdit do Maroka bez dostatku peněz a bez informovanosti o tom, jak s vámi můžou lidi manipulovat…my byli hračičky a pěkně se nám to vymstilo!!!

Maroko je proslulé svým hašišem. Všichni ho tady kouří (kouření je zde OK, ale zakázáno je to prodávat). Tadjousti je jedním z velkých kuřáků tohoto zázraku. S Pospou si povídají o ceně toho materiálu. Zjišťujeme, že je tady hašiš velmi levný. Proto tady všichni lidi jezdí ho nakoupit za levnou cenu, pak ho nějak propašují do Evropy a u nás prodávají za draho. Pospa s Tadjoustim přemýšlel, jak by se to dalo udělat. Vymýšlejí způsob skrze nějaké suvenýry, ale já si myslím, že je to velmi zřejmé, že by to asi neklaplo, a nechci se do toho míchat. Nakonec i Pospa uznává, že se mu do toho nechce. Kontroly na letištích a všude jinde, kde překročujete marocké hranice směrem zpět, jsou příliš přísné.

Zase jedeme taxíkem za 40 DH k Tadjoustimu domů. Stavujeme se v Cafe de France, protože tam sedí Češi, kteří nás opustili někde v půli cesty z Menara Garden k mešitě s tím, že dostali od Tadjoustiho klíče od domu, ten jim vysvětlil, jak dveře otevřít – byl v tom nějaký fígl, ale nepovedlo se, takže celé odpoledne strávili někde v restauraci na jídle a teď to zakotvili tady v kavárně.

Dávám si mátový čaj a Pospa s Tadjoustim kafe. Pospa začíná mít šílenou rýmu a potřebuje kapesník. Chceme získat ubrousek od číšníka, ale ten vám zadarmo nedá vůbec nic. Kamarád Tadjoustiho se zvedl a šel koupit na Tadjoustiho pokyn krabičku kapesníku. Kupodivu za to nic nechtěl – takže tohle byla první věc, kterou jsme nemuseli platit my (ale zároveň ani Tadjousti…. ten neměl prachy na nic jiného, než na hašiš – a to jsem vůbec nechápala, kde je bere… protože nám tvrdil, že něco studuje – myslím, že turismus… no moc na studenta nevypadal a vlastně jsme ho ani nikdy neviděli jít do práce). Pak si ještě koupil sušenky, protože prý potřeboval cukr, tak nám nabídnul… 😀

Myslím, že asi nepochopil, o čem je Couchsurfing (nebo jsme marrakéšské podmínky CS možná nepochopili my :D, jak jsme později zjistili…)
…Využíval nás totiž na to, aby nějak přežil. Kupovali jsme mu jídlo a vlastně si s námi chtěl za naše peníze určitě užít výlet do pouště. Ale to jsme si všechno připustili až ke konci.

Měli jsme hlad, tak jsem poprosili Tadjoustiho, jestli se nemůžeme jít najíst na to stejné místo jako odpoledne. Říkal, že ano, že je tam ještě otevřeno a že v té kavárně můžeme zaplatili později.

Sedli jsme si o kousek dál do té nové restaurace a chtěli si dát vegetariánský tajin nebo to, co odpoledne. Tadjousti se nám vysmál do obličeje a řekl nám, že prostě něco objedná, že to máme nechat na něm. Stokrát jsme mu řekli, že jsme vegani, že nejíme maso, ale jeho to prostě nezajímalo!!! Přinutil nás ochutnat jakousi sekanou s masem – dobře, to jsme ještě zkousli. Řekli jsme mu, že maso jíst prostě nebudeme a v klidu si šli sednout. Mysleli jsme si, že nám nechce objednat tu sekanou nebo co, takže jsme byli docela rádi, když pochopil, že tu sekanou prostě jíst nebudeme.

Šli jsme si sednout zpátky ke stolu. Mluvila jsem na Pospou něco v tom smyslu, že nám určitě přinese maso a že nás má totálně u zadku.

Pospa tvrdí, že vše bude ok. Já se ale pro jistotu ještě ujišťuji, že nám opravdu nepřinese maso. Tadjousti začal mluvit o tom, že to nebude maso, že je to pták a pták prý není maso!!!

Číšník nám přinesl nějakou typickou marockou polévku, ve které byly kousky masa. Věděla jsem to, že nás nebude respektovat. Nicméně, polévku jsme snědli s tím, že kousky masa jsme nejedli. Myslela jsem si, že je to už všechno, že už nic nepřijde.

Pak ale přišlo něco strašného.

Byla jsem pěkně nasraná, když nám donesli tři talíře, na kterých mrtvolně ležel jakýsi létavý živočich, hezky ve výpeku, s kostmi a kůžičkou. Odmítli jsme to s Pospou jíst. Dali jsme si hranolky s majonézou, chléb, mátový čaj, ostrou omáčku a olivy, které byly přineseny k tomu. Byla jsem taková dobračka, že jsem to chtěla zaplatit, i když jsme to nejedli (dokonce jsem zvažovala, že to ze slušnosti sním, abych nedělala problémy – neumím si v takových případech ještě stát za svým názorem). To Pospa zrudl v obličeji a nasraně mi řekl, ať ani nepřemýšlím o tom, že bychom platili za něco, co jsme vůbec nechtěli. A ještě k tomu maso. Tadjousti nás už pěkně sral. Ale pořád to bylo ještě v jakési mezi, kdy jsme si říkali, že bude dobře.

Přišel mladý kuchař, Tadjoustiho kámoš, a vytvořil na svém obličeji velice uražený obličej, že jeho výtvor nejíme. Marokáncům prostě nelze vysvětlit, že na světě existují vegani a vegetariáni. Tenhle číšník naši filozofii okomentoval tak, že je ten pták už stejně mrtvý, tak proč ho nesníme…

Hnus…

Tadjousti se nám svěřuje s tím, jak moc je prý zhulený. Jsme zvědaví, jak zítra vstane.

Nabízel Pospovi hašiš, ale Pospa si raději nedal.

Samozřejmě jsme za celé jídlo museli zaplatit. 100 DH.

Jdeme k Tadjoustimu domů. Jsme už hodně unavení. Balíme se na poušť. Když jsme Tadjoustiho zpovídali, co je potřeba vzít si do pouště, řekl: šátek, tradiční marokánskou „plachtu“ (ta pro turisty vůbec potřebná nebyla, chtěl beztak jenom získat prachy, jak jsme později zjistili), trenky, žabky a vlastně nám nic důležitého neřekl. Cítili jsme se nejistě, ale rozhodli jsme se to risknout.

Potkáváme na pohovce Tadjoustiho otce dívajícího se na televizi. Odchází. Tadjousti jde ještě do Cafe de France kouřit, nechává nás doma… Pak se vrací, koukáme na Já, legenda a jdeme spát. Zítra vstáváme už v před šestou hodinou, protože odjíždíme do pouště z autobusáku v 7,30.