54. den – noční Marrakesh

54. den, Má první velká cesta do zahraničí, Novinky, Vodou do Maroka

Ráno vstáváme v 7.30. Všichni kolem ještě spí, kromě Oussamova spolubydlícího v pokoji, který se s námi zdraví a hned prchá, neboť musí do práce. Pracuje jako nějaký technik. Po chvíli vstává i Oussama, neboť nám slíbil, že s námi zajde do marketu a na vlak. Umývám si obličej nad kyblíkem s vodou, co funguje jako splachovadlo, čistím si zuby v kuchyňském dřezu. S Pospou už jsme si všechno zabalili, Oussama je už taky oblečený, ještě se loučím s Mahljoubem, který mi ve spánku taky říká ahoj. Ještě přichází závěrečná fotka na Oussamově posteli, kde se vždycky fotí s couchsurfer hosty. Vyrážíme do ulic. Nejdeme do supermarketu, jak jsem si myslela, ale na trh, který tady asi funguje jako supermarket? Myslím, že tu někde více v centru je normální supermarket… Ale tady je prostě jenom ta tržnice. Je docela brzo ráno a trh běží, i když je na něm trochu méně věcí než včera večer. Chvilku nám trvá, než nacházíme ovoce. Kupujeme 4 banány, 4 jablka a 2 pomeranče, platíme 19 dirhamů. Po cestě se ještě stavujeme na ten mlwi b chahma s nutelou – bereme si rovnou 4 kousky, abychom se ve vlaku najedli. Kdoví, jak to tam bude. Musíme jet zase autobusem, kde jsme se vlezli lépe než včera, ale o moc lepší to nebylo. Měli jsme zato, že vlak jede v 9.35, tak jsme poměrně spěchali, ale naštěstí jel až v 9.50. Koupili jsme si lístky a šli si sednout s Oussamou na nástupiště. Vlak po chvíli přijel, my se rozloučili s Oussamou, nastoupili jsme a našli si místo v nějakém kupéčku, kde už seděli 2 muži. Vlak zastavoval ještě v několika městech po cestě a nabíral lidi nebo jim dal možnost vystoupit. Byli jsme dost unavení. Snědli jsme jenom naše „chleby“ s nutelou a pak jsme se pokoušeli usnout. V kupéčku se to během cesty více zaplnilo. Po jídle střídavě spím, střídavě koukám ven… krajina se tady s přibývajícím km radikálně mění. Pustina, pak zase zahrádky, voda, krávy, pustina, něco jako poušť, hodně stromů, nějaká civilizace, pak zase žádná… Kolem 14:30 přijíždíme do Marrakeshe.

Abych řekla pravdu, představovala jsem si úplně něco jiného. Je to tady moc evropské, je tady hodně turistů, vysokých budov… No zkrátka jsme někde na okraji města a střed města – Medina – je někde jinde. Nemáme wifi, takže nemám načtenou mapu, nemáme ani mapu papírovou. Jdeme někam, prostě někam. Hledáme někoho, kdo po nás nebude chtít peníze za radu. Blíží se k nám nějaký turista s kufrem na kolečkách, tak snad bude alespoň trochu vědět, kde jsme… Zjišťujeme, že je to Australan, který právě přijel do Marrakeshe, stejným vlakem jako my – myslím, že z Casablancy (do které jsme se rozhodli nakonec nejet – prý tam není nic moc hezkého). Jmenuje se Michael Ijcchesi a cestuje po Maroku tak, že si zaplatit plánovaný výlet přes agenturu. Potřebujeme WIFI, abychom se podívali, zda nevyšel nějaký couchsurfing, popřípadě chceme najít nějaký levný hostel, no a samozřejmě zjistit, kde je Medina. Michael nám navrhuje zajít do velké kavárny hned vedle vlakové stanice. Něco mi říká, že to bude pěkně drahé…Nicméně, Australan slibuje, že bude platit on, pokud máme omezený rozpočet. Slyšíme australskou angličtinu, které blbě rozumím. Je to ale fajn, slyšet zase někoho rodilého. Michael je chudák celý zpocený, táhne za sebou kufr na kolečkách a ještě má na zádech malý batůžek. Stěžuje si, že se spálil. S Pospou si objednáváme mátový čaj, Michael si dává kávu. Michael nám ukazuje papíry z té agentury, která mu zařizuje výlet. Zaplatil přes 1000 euro za to, že mu agentura naplánovala výlet, zařídila pár hotelů, vlak a tak. Teď tady ale s námi sedí a neví, kde dnes stráví noc. Peněz má asi dost, takže nic extra levného vyhledávat nemusí. Bavíme se o tom, kde všude byl. Byl na mnoha místech, ale ve Španělsku třeba ještě ne. Dokonce měl i nějaké přátele z Česka, ale neudržuje s nimi kontakt. Kdysi pracoval jako pomocník v kuchyni, teď má práci v Austrálii – čistí zlato. V současné době má prý jeden a půl roku prázdniny, tak cestuje. Po Maroku letí do Skotska… Poté, co se mu svěřujeme s tím, že tam máme namířeno 1. května, nám říká, že Lake District není Skotsko, nýbrž Anglie. Vždyť já to vím celou dobu! 😀 Učili jsme se to na gymplu… Nějak jsem si teď vtlačila do hlavy, že je to Skotsko, protože je to dost na severu. Nevím no.. Jsme připojeni na WIFI a koukám na couchsurfing hostitele. Hurá, jeden nám vychází… píšu mu, že sedíme v kavárně u vlakové stanice. Taky mu volám na mobil. Bere mi to, říká, že přijde do 3, 13 nebo 30 minut (nikdy tady těm Arabáčům nerozumím, protože říkají divné koncovky). Ok. Sedíme dál, kecáme s Michaelem. Uběhla už hodina, on nikde. Vyhlížíme ho, koukáme na jeho vzhled na fotce na couchsurfingu. Dokonce se jde Pospa zeptat jednoho podobně vypadajícího člověka, jestli je to on. Píšu mu SMS, pak ho ještě prozváním, nic. Smířili jsme se s tím, že už nepřijde. První blbá zkušenost z CS – napíšu mu špatnou referenci… Musíme řešit věci jinak. Rychle píšu nové zprávy novým lidem v Marrakeshi, kteří se na CS pohybovali před méně než 24 hodinami, mají pozitivní reference a mluví anglicky. Pospa píše do nějaké skupiny na CS pro lidi v nesnázích tady v Marrakeshi… Z naší kavárny právě odchází dvě Američanky, kterých se ptáme, jestli znají nějaké levné místo na spaní. Něco nám doporučují, ale poté, co jsme to zkontrolovali na internetu, jsme zjistili, že si vlastně budou bydlet jako královny za hóóódně peněz. To si nemůžeme dovolit. Ozývá se mi Zakari – nemůže nás hostit, ale můžeme přijít do hostelu Young & Happy. Je to nový hostel za dobrou cenu – 10 euro za osobu. Píše nám adresu, také doporučení, jak se ptát na cestu. Bereme to. Zakari nám to už po telefonu zabookoval – pracuje tam, ale má dneska noční směnu. Ptáme se Michaela, zda chce jít s námi. Protože nemá ještě ani hotel a ani plán na dnešní večer, jde s námi. Koukali jsme se na internet na mapu. Naplánovali jsme trasu, jak se na to místo dostat. Nevýhoda je, že můj mobil se za chvíli vybije a nebude tedy fungovat GPS. Taxík si brát nechceme. Sbíráme se z kavárny, Michael za nás platí (je to tam docela dost drahé, nedoporučuji to)…

Sotva zajdeme za roh kavárny, vybíjí se mi mobil, takže jsme bez navigace. Pospa si snaží vzpomenout na onu trasu na mapě. Chudák Michael, s tím kufrem se mu blbě šlape. Ale co. Není zvyklý na takové cestování, tipla bych ho na takového toho turistu, který chce mít pohodlí vždy a všude za jakkoli velké peníze. Ale třeba se pletu. Nevím. Cestou do hostelu poznáváme atmosféru Marrakeshe.

_IGP7472

_IGP7473

Doprava je tady ještě více šílenější – každý si všude chodí, jak chce.

_IGP7479

Každý si tu jezdí, jak chce. Tady se jede a nezastavuje :D, pruhy na silnici se vůbec nerespektují. Je tu plno motorek, taxíků, plno vozíků s koňmi, lidi jedoucí na kole. Všichni si přecházejí silnici, kde chtějí, lezou řidičům do cesty. Je tady šílené, ale fakt šílené horko! Obloha bez mráčků…. spousta turistů, spousta obchodů, spousta městských čtvrtí…Všichni chtějí peníze, beztak i něco krást, nalákat nás na svoje zboží, každý tady má vlastní business. Na zemi sedí žebráci, pochtívají peníze. Jsou tady lidi, co jsou natěšeni vám povědět správný směr vašeho cíle, ale samozřejmě za peníze. Snažíme se ptát lidí, co vypadají tak, že nás nechtějí obrat apod., jestli znají ulici Rue de Barrima či Palais Al Badi. Všichni říkají, že je to někde u Mediny a to je dlouhá cesta. Doporučují nám taxíka. Taxíka nechceme, zvládneme to. Zakari nám říkal, že je to 40 min pěšky. Myslím, že už šlapeme trochu déle, ale to je proto, že nevíme, kde to přesně je. Čím více jdeme dále, tím více jsme zpocenější a tím více tady přibývá lidí, chaosu a obchodů.

_IGP7489

Ptáme se někde v ulici, kde nebylo moc turistů, na správný směr. Posílají nás na opačnou stranu :D. Lidi z opačné strany nás posílají zpět :D, takže nikdo tady nic pořádně neví. Co ale ví například taxikáři, je to, že nás tam chtějí vzít za 30 dirhamů, pak 40 dirhamů a všichni tvrdí, jak je to strašně daleko. Cestou jsme natrefili na „parkoviště koňských spřeženích“… Bylo to fakt hrozné. Tipuju tak 20 dvojic koňů, vozíky, nastrojení, ale v hrozném stavu. Vypadali strašně naštvaně. Beztak je ti majitelé moc nekrmí a nedávají jim dost vody. Navíc je otravují v Maroku všudypřítomné mouchy. Pod ocasem mají vak na výkaly a pod sebou načůráno, takže je z toho fakt šílený smrad. Chudáci koně. Nechápu lidi, kteří si tu cestu ve vozíku po Marrakeshi zaplatí. To nemají vlastní nohy? Když vidí, v jakém jsou ti koníci stavu, nechápu to. Majitelé je ještě fakt hodně bičují… Vracíme se tedy zpátky. Potkáváme 3 holky, vypadající jako normální Evropanky, jedna z nich je na kole a má dredy. Ptáme se jich, zda neví, kde je hostel. Máme štěstí, bydlí asi 5 min od něj a za 10 min, až si něco vyřídí, pojede zpátky a může nám to ukázat. Ok. Sedíme na chodníku a čekáme na ni. Přijíždí a bere nás tam. Je to Francouzka, která tu studuje antropologii a dělá tady výzkum. Jmenuje se Morgane Bolez. Ptáme se ji na Essaouiru – říká, že je to hezčí město než Marrakesh. Je tam prý dost hippie lidí a dá se tam podle ní dostopovat. V tom hostelu nikdy nebyla. Takže nám o něm nic nemůže říct. Co je ale důležité, vůbec to nebylo tak daleko, jak popisovali taxikáři – chtěli si jenom vydělat! Ještě, že jsme šli nakonec pěšky. Morgane s námi čeká před hostelem. Prý se máme nejdříve podívat dovnitř, jestli nám vyhovuje čistota apod. Rozhodli jsme se v hostelu zůstat, vypadá hodně hezky J… Loučíme se s Morgane a děkujeme ji, že nám pomohla najít cestu. Nechává nám svůj e-mail. Hostel je hezký, čistý, nový, jsou tady pokojíky s palandami. Zůstali jsme v pokoji se 4 palandami – tudíž tam mohlo spát 8 lidí. Za jednoho se platilo 10 euro (v pokoji, kde bylo méně paland se platilo 12 euro nebo tak nějak). Byla tady možnost snídaně (+ 2 eura na jednoho), ale tu jsme si s Pospou nakonec nevzali. Vzal si ji ale Michael. Co je důležité, byla tady sprcha!!! Teplá sprcha! Pak terasa s krásným výhledem na rušnou ulici a zeď, kde přečkávají zimu naši čápi a mají tady mladé, kuchyňka a byla tu i pračka, kterou jsme ale nepoužili a jakási společenská místnost.

_IGP7502

_IGP7513

Taky možnost koupit si vodu či nějaký sladký nápoj v plechovce (kromě piva) – každý za 10 DH. Doporučuji: http://youngandhappymarrakech.com/ Zapsali jsme se v hostelu, zaplatili jsme penízky a uložili si naše zavazadla do pokoje. Poslala jsem do sprchy první kluky, zatímco jsem si povídala se Zakem, který už přišel do práce. Seznámila jsem se i s majitelem hostelu, který byl velmi příjemný. Už si ale nepamatuji na jeho jméno. Myslím, že je Francouz. Pospa odešel do sprchy a velmi brzo se vrátil úplně vyšokovaný. Prý dostával opakovaně elektrické šoky z rukojeti sprchy. Nahlašuje to Zakovi a odmítá se v té sprše sprchovat. Zak to nechce pochopit, protože je tady voda ohřívaná ze solárního panelu a ve sprše nejsou žádné elektrické kabely. Prvně se mi tomu nechce věřit. Myslím si, že to bylo jen takové to malé kopnutí, když na něco sáhnete a je to opačně nabito. Michael se sprchoval ve sprše vedle Pospy a bylo to prý v pohodě. Pospa sedí v kuchyňce a chce si uvařit čaj. Potřebuje trošku času na vzpamatování se. Sedí, popisuje, co se mu ve sprše stalo, a hlavně mi neuvařil čaj a ani se mě nezeptal, jestli náhodou nechci. Tohle normálně nedělá, takže usuzuju, že jsem ho nějak nasrala. Asi tím, že jsem jeho sprchový problém moc neřešila a spíš jsem plánovala, co budeme dělat v Marrakeshi a co prostě budeme dělat dál. Zak posílá Pospu do sprch nahoru. Pro jistotu tu asi vadnou sprchu zavírá a chce ji nechat prohlédnout technikem či elektrikářem. Zak má ale pořád pochybnosti, neboť sám vystudoval elektřinu a je si jist, že tam žádné kabely nejsou. Navíc se tam prý každý večer sprchuje a nikdy se mu nic nestalo. Nechtěla jsem si připouštět, že se stal nějaký problém, a jen těžko jsem zkousla, že je Pospa rozrušený a dává to najevo Zakovi, který je tak milý. Pak jsem si ale uvědomila, že Pospa může mít pravdu, neboť ve zdi může být nějaký vadný úplně jiný kabel, který může posílat nějaké výboje do rukojeti sprchy. Nic není nemožné. Nemůžu tedy říct, že Pospovi nevěřím. Určitě by nikomu nic neříkal, kdyby se nic nestalo. Musím se k těmto věcem začít stavět jinak a hlavně se naučit respektovat Pospu a naslouchat mu nějak. Ne hned všechno ve vlastní mysli negovat. Dneska mám docela blbou náladu. Jednak nemáme s Pospou svůj „cestovní klid“, protože je s námi Michael a já mám pocit, že ho musíme pořád hlídat. Protože není zvyklý na takové backpack cestování a tak. Je tak trochu zmatený nebo co,… ale když si představím sebe na začátku této cesty, byla jsem to samé… možná jsem pořád to stejné, jenom mi připadá, že už s Pospou prostě víte co, víme svoje :D…. a teď přijde někdo, kdo se k vám přidá, a je všechno jinak…a musíte na něho dávat bacha. Zadruhé byl Pospa z té sprchy fakt šíleně rozrušený a já jsem za ním nepřišla jako milující holka a neutěšila ho a nechtěla jsem to pochopit. Takže za tuhle atmosféru jsem taky nějak tak zodpovědná. Plánovala jsem se Zakem náš výlet do pouště. Napsal mi všechno do detailů. 2200 dirhamů za všechno. 220 dirhamů za osobu na jednu cestu do pouště Merzouga – tedy konečná útrata za dopravu = 880 dirhamů. Společník do pouště na jednu noc pro jednoho – 350 dirhamů = tedy za 2 noci v poušti pro nás oba = 1400 dirhamů. Dohromady tedy 2200 dirhamů. S tím, že si musíme koupit lístek do autobusu, nejlépe ihned, aby bylo místo… další krok by zařídil Zak. Má v poušti kamaráda, který dělá právě společníka v poušti. Zavolá mu a on nás tam bude čekat. Bus vyjíždí v 8:30 (společnost Supratour), jede 12 hodin přímo do Merzougy, takže příjezd byl naplánován na 21:00 (měli jsme přestávku). Tam by nás vyzvedl společník, jeli bychom do pouště, tam strávili 2 noci a třetí den v 8:00 jede zpáteční bus do Marrakeshe. Pospa o poušti ani nechtěl slyšet. Protože naše peníze už se pohybují v té nižší rovině… Já jsem ale do pouště fakt moc chtěla a říkala jsem si, že jsem ochotna zaplatit ten zbytek peněz, co mi na účtu zbyl, jen proto, abych to zažila. Když už mi totiž brácha řekne, že to stojí za to, tak to stojí za to. A když už jsem v Maroku, tak nevyzkoušet poušť, by byl jeden velký hřích. Takže jsme se pohádali, poslali se navzájem do hajzlu, poslechla jsem si, jak je všechno moje chyba, že Pospa chtěl jet do Maroka, až bude mít dost peněz a bude si ho moct užít, ne takhle s tím minimem peněz a omezováním se. Já jsem zase jak malé děcko chtěla do pouště. Moc jsme se spolu nebavili a vypadali jsme jak manželé po 50 letech (tím nikomu, kdo vede spokojené manželství, nechci křivdit :D) Pak jsem se připojila na WIFI, která nefungovala. Zak ji spravil restartem routeru. Vypsal mi ještě místa, která máme v Marrakeshi navštívit (El Bahia Palace – kde je vstup 10 DH; hlavní náměstí Djemaa El Fna; trhy; zahrady (např. Menara garden, kde se dá jezdit na velbloudech, když se lidem nechce do pouště); Cyber park; Museum a Quaranic School) Přišla jsem s Pospou s návrhem plánu. Nějak to zkousl, ale jeho nálada pořád nebyla nic moc. Poušť je ještě nejistá, Pospova nálada ještě ne moc spravena. Navíc jsem na nápravě jeho i své nálady nemohla nijak výrazně pracovat, neboť jsem měla pocit, že se musíme věnovat Michaelovi. Pospovi přišel e-mail od Morgane. Pronajímá kousek svého bytu za lepší cenu než 10 euro na osobu, ale neteče teplá voda à to už jsme ale ubytovaní tady. Pospa chce, abychom za ní šli na čaj nebo tak něco, ale já jsem docela naštvaná, protože vím, že když jsem se bavila se Zakem, ukázal nám fajn hostel a tak, měli jsme jít někam s ním. A taky s Michaelem. A teď už tady máme dalšího člověka na seznamu, kam bychom měli jít. Máme na Maroko prostě málo času. Mrzí mě to, ale nějak to musíme zredukovat. Poseděli jsme chvíli v hostelu, umyli se, vyprala jsem si nějaké oblečení a pověsila si ho na zábradlí balkonu, pokecali jsme s lidmi, co tam zrovna bydleli (kecala jsem s nějakým klukem z Litvy, co jede zítra do Atlasu na výšlap)… Zařizovala jsem couchsurfing, abychom příští noc nemuseli zase platit 20 euro za nocleh. Uvažovala jsem o poušti a byla naštvaná, že Pospa nechce jet. Je taky vystresovaný, si myslím, z toho, že 1. května máme letět a nemůžeme všechno stihnout. Zak nám to ale naplánoval tak krásně, že bychom všechno stihli. Dokonce nám napsal i ceny autobusu z Marrakeshe do Essaouiry (70 DH na osobu), napsal nám v kolik a co odjíždí a přijíždí, jak dlouho budeme v poušti, kdy vyjedeme a tak. Je tady možnost jet už zítra, nebo pozítří… Uvidíme, jak to dopadne. Rozhodla jsem se, že nebudu prudit a řešit blbosti. Dáváme si zámek na skříňku za 50 DH, které se nám pak vrátí. Asi kolem 20.00 vyrážíme všichni tři do večerního Marrakeshe.

Musím říct, že se to tady pěkně zalidnilo. Situace se ale nezměnila. Na ulici žebráci, obchodníci nabízející své zboží, smrad čůránek, výfuků, jídla, všechno dohromady, taxikáři troubící na všechny, co vypadají jako turisti. Snažíme se dojít na to velké náměstí, které je na všech obrázcích, když do Googlu zadáte Marrakesh :D.

_IGP7519

Zak nám ještě před našim odchodem doporučil nějakou levnou restauraci na jídlo. Udělal Pospovi poznámku na mapku, která se dává tady v hostelu zákazníkům společně s heslem na WIFI a telefonním číslem. Naneštěstí jsme ale mapku nechali v hostelu, takže jsme šli podle Pospových vzpomínek, kde to asi na té mapě bylo. Cestou jsme narazili na ulici plnou evropských obchodů a restaurací. Bylo tam narváno. Doslova jste se tam nemohli prorvat. A když jste se třeba jen po očku koukli na jídelní lístek tamních podniků, okamžitě k vám doklusal někdo z personálu, aby vás nalákal zrovna k nim. Teď ale vcházíme na hlavní náměstí. A to je teda něco.

_IGP7536

Spousta lidí, spousta turistů, stánků s jídlem, nádobami na tajin, prostě se vším. Pak jsou tady i skupinky lidí – někteří poslouchají jakéhosi mnicha, další hrají na bubínky. Chodí tady lidi, co za peníze nabízí vyfotit se s makakem, hadem, je tady prostě všechno. Fakt všechno!!! Máme hlad a necháváme se zlákat davem. Procházíme se kolem stánků s jídlem. Výpary z jídla jsou všude, je tu plno kouře, všichni nás chtějí přitáhnout právě k nim. Až nám jeden číšník doslova vráží jídelní lístek do ruky a my jsme přinuceni se podívat, co vaří a za kolik, připouštíme, že už opravdu máme hlad, a sedneme si k němu.

_IGP7537

Sedí se tady u velkého dlouhého stolu, za námi se připravuje jídlo…Je tady šílený hluk. Číšníci se přeřvávají, kuchaři na sebe volají a pak jsou tady turisti, kteří všechno komentují a náramně si to tu užívají. Sedáme si vedle nějakých dalších turistů a objednáváme si třikrát tajin. Jednou s masem pro Michaela, dvakrát vegetariánský pro nás. Jsme zahaleni do kouře z přípravy jídla, což je docela nepříjemné. Číšník nám na stůl donesl tři chleby, pak nějaké 2 druhy omáček (chilli a rajčatovou) a olivy – to jsme si vůbec neobjednali 😀 ale dává se to všem automaticky a platí se za to… Dobrý business 😀

_IGP7542

Myslím, že jsme zaplatili nějak kolem 60 DH, ale už si to nepamatuju. Po tomhle jídle jsme měli v plánu vyzkoušet něco dalšího, ale jelikož jsme z toho byli celkem najedení, šli jsme jen na pomerančový džus přímo vymačkaný z pomerančů, za 4 DH. Týpek, který to připravoval, málem zapomněl, že jsme mu ještě nezaplatili. Pomeranče měli fakt hezky naskládané na sebe. Kromě džusu z nich je ještě možno si koupit džus z grepu apod., avšak to už je dražší – 10 DH. Procházíme se kolem, čicháme vůni palo santa – myslím, že to bylo ono. Jsou tady krásné obchůdky se světly, pak s éterickými předměty, kabelkami, oblečením, všechno možné… Jdeme do nějaké temné uličky, kde už není tolik turistů. Je už nějak 11 hodin večer a obchody se začínají zavírat. Ulička je velmi úzká a projíždí jí desítky kluků a mužů na motorkách fakticky šílenou rychlostí. Je to tady docela nebezpečné, lidi se na nás nekoukají moc dobře. Zase nám všichni všechno nabízí. Jeden kluk nás varuje – ptá se, kam jdeme… Snaží se nám vysvětlit, že tam už není území pro nás… zjišťujeme to po chvíli sami a raději se vracíme zpátky. Ty boční uličky tady jsou jako stvořené pro natáčení filmu o vraždách a krádežích :D… Vracíme se do hostelu. Michael je unavený. Jeho původní plán – jít se ožrat – se nakonec nekonal, protože tady není moc barů… Chtěli jsme si s Pospou ještě někam sednout, ale nakonec jsme na chvíli zůstali na terase. Michael nám dal 10 DH na pití s tím, že s námi půjde nahoru a dá si cigaretu. Je štědrý a hodný člověk.. nechci si o něm myslet nic špatného. Jen si na něj musím zvyknout. Zase jsme se s Pospou nějak nepohodli kvůli blbému pití…Mám pocit, že jsme kolem sebe roznášeli fakt negativní náladu. Michael a Zak určitě poznali, že se mezi námi něco děje… Venku byl nějaký koncert pro politiky,

_IGP7557

uzavřená společnost. Vycházely z něj barevné lasery. Pospa zaklapl notebook a odešel spát. Asi jsem ho naštvala tónem, kterým jsem mu odpověděla… Sedím ještě chvíli na terase sama, pak jdu spát. Děkuju Zakovi a vysvětluji mu, že občas je to těžké, když jste s jedním člověkem na cestách dlouhou dobu… 😀 Těsně před spaním si ještě píšu z Oussamem z couchsurfingu a vylívám mu své smutné srdíčko 😀 a říkám mu, jak mě všechno štve, jak mě štve Pospa atd… 😀