52. den – Maroko!!! :D

52. den, Má první velká cesta do zahraničí, Novinky, Vodou do Maroka

Dneska nás čeká velký den. Chystáme se totiž vycestovat do Maroka!

Budík jsme nařídili už na 6:15 (chtěli jsme vyjít co nejdříve pěšky ze San Roque, abychom stihli dostopovat do San Roque  (nebo teda případně ujít ty 4 km pěšky), pak do Algeciras, pak stopnout kamion, který by nás dostal na palubu ferry, no a couchsurfing je domluvený v Tangeru někde u hypermarke. Večer pršelo a v hlavách se nám honila myšlenka, že bychom jeli, až zase bude hezky. To se ale moc nehodí, protože se nám rýsuje práce v Lake District – ve Skotsku, kde máme být co nejrychleji…. a jestliže chceme stihnout Maroko, meškáním si nepomůžeme.

Včera mi to sushi nějak nesedlo, nebo jsem moc dlouho balila krosnu a moc jsem toho vyřadila, nebo nevím, ale když jsem se probudila po tom fakt otravném budíku, myslela jsem, že umřu. Bylo mi blbě a věděla jsem, že ještě tak hodinku musím spát… Prodiskutovala jsem to v polospánku s Pospou a ten taktéž v polospánku souhlasil 😀

Spali jsme až do 10:00 nebo tak nějak. Vystřelila jsem rychle do koupelny a osprchovala jsem se, ať jsem na to cestování zase víte co, „čerstvá“ :D, pak jsem vzbudila Pospu. Ten nejdřív odrhnul okenní závěs a podíval se ven. Nevěděl co říct, ale myslím, že si taky pohrával s myšlenkou, že pojedeme až zítra. Moc hezky nebylo. Ale naštěstí nepršelo.

Škoda je, že jsme se nestihli rozloučit s Danem (odjíždí do práce už kolem 8:30). Psi už byli nakrmení a tak, takže my jsme s Pospou sešli dolů, uklidili nějaké to nádobí, uvařili Marti kávu a připravili si vydatnou snídani.

Vrátili jsme se do pokoje dobalit si krosny. Necháváme tady hodně věcí. Já osobně nějaké teplé oblečení a kosmetiku, Pospa paličky s trénovacím bubínkem, rukavice, ponožky a takové záležitosti. Udělal si hromádku, kterou by chtěl poslat domů, tak jsem k ní přidala svou modrou větrovku, kterou jsem ještě na naší cestě ani jednou nepoužila, a které by mi bylo líto, kdyby skončila v koši. Nakonec tedy máme 1 igelitovou tašku věcí, které bychom rádi poslali domů a nějaké věci (jídlo, plastové krabičky, oblečení) necháváme tady pro další workaway dobrovolníky. Včera jsem si ještě rozstříhala tričko s vlaštovkama – udělala jsem si z rukávu gumičku a taky čelenku k dredům zároveň.

Včera jsme od Dana dostali nabídku na svezení do San Roque – jedině jestli bude pršet a on pojede do práce autem, ale protože nepršelo, nemohl nás ráno vzít. Mohla nás svézt taky Martina – později, až vstane – ale tu jsme nechtěli otravovat, protože má mimčo a tak. Znáte to…

No nakonec jsme přece jen služeb Marti využili a nechali se svézt do města, respektive ještě k poště, protože jsme se rozhodli poslat do Česka balíček s našimi věcmi.

Na poště jsme zjistili, že nikdo neumí anglicky. Domluvili jsme se rukama, nohama, že chceme krabici na naši igelitku a že to chceme poslat mezinárodně do Česka. Dostali jsme krabici, moc jsme nevěděli, jak ji složit, ale dobre, nakonec se to nějak divně povedlo :D. Vyplnili jsme formulář a napsali adresu na krabici. Váha: 2,5 kg (to jsme předpokládali tak 5-7 kg – Martinin odhad ceny byl 40 euro – to nepřicházelo v úvahu). Čekali jsme na ortel: 49 EURO!!!!! No, takže to jsme samozřejmě nechtěli tolik platit, takže jsme jim řekli, že chceme zaplatit za bednu a to je všechno… to už tam přišla paní, co anglicky samozřejmě uměla… FAIL dne… no to ještě není fail dne, ten teprve přijde…

Marťa nás hází na benzinku, loučíme se s ní a začínáme stopovat….

Myslím, že jsme auto chytli až nějak v 13.45. (To za námi ještě přišel chlapík z budky na prodej palubních lístků na loď z Algeciras do Tangeru nebo Ceuty (autonomní městečko více na západ, že nás vezme ve 14:00, když nikoho nenajdeme). Auto řídil pracovník Repsolu, uměl francouzsky, tak jsem zas nějak něco prohodila, ale málo, pochopil, že chceme do přístavu na ferry (loď). Hodil nás hezky na kruhový objezd, kde jsme měli začít stopovat kamion (je to možné – několika lidem se to už povedlo a nemuseli platit peníze za převoz).

Stopujeme kamiony jedoucí přes kruhový objezd na nájezd do lodě jedoucí do Tangeru. Chodíme po parkovišti pro kamiony, ptáme se, ale zjišťujeme, že tohle parkoviště je pro kamioňáky, co právě přijeli z Maroka a jedou do Evropy – Španělsko, Francie a tak…(pověděl nám to týpek v těch špičatých marokánských botech :D) Zmocňuje se nás myšlenka, že bychom mohli jet do Anglie, když nestopneme kamion (protože bychom určitě lehce někoho sehnali – je tady spousta kamionů, kteří jedou tím směrem). Záhy mě myšlenka opouští – jsem přece pár km od Maroka – nemůžeme tam nejet!

Podařilo se nám domluvit jeden kamion – pro 1 osobu – loď Balearia, vyjíždí v 16.00, kamioňák z místa parkoviště před kruháček vyjíždí na nalodění v 15.00. Máme hodinu na to, abychom našli kamion pro druhého člověka. Chodíme všude možně, ptáme se, snažíme se hlavně stopovat na tom kruháči, kde ale jede málo kamionů – šance jsou malé a navíc ještě polovina kamionů má divnou kabinu – jen pro jednoho člověka – to vidím poprve…

Všude jsou kamery, což je debilní… už víme, kde parkují kamiony, co se mají nalodit. Bohužel v plotu tohoto parkoviště není žádná velká díra – jako v tom parkovišti pro lodě z Maroka do Evropy – takže se tam nemáme jak dostat. Jdu na obhlídku, jestli se to tam nedá nějak přeskočit přes moře… Nejde… To bychom spadli do vody… navíc tam chodí nějaky kapitán lodě, nebo policajt, na tu dálku to nevidím – a 2 pracovníci ve žluté vestě. Přes pasové kontroly asi těžko projdeme.

Kamioňák, který by vzal jednoho z nás, už odjel. Hajzlík fakt. Ještě jsme měli 8 minut! Stopujeme dále, asi až do 16:00. Přijíždí policie, bere nám pasy a vysvětluje nám, že tady nemůžeme stopovat kamiony. Auta prý stopovat můžeme. Docela se bojím, co bude následovat. Jsou tam 2, jeden má ty naše pasy a říká do vysílačky naše jména, ten druhý se s náma baví. Snažíme se zjistit, jestli se teda platí za auto nebo za pasažéry v autě – že bychom tedy stopnuli auto. Zjišťujeme, že se platí za auto i za lidi, takže by nám to k ničemu nebylo. Pasy nám byly vráceny… rozhodujeme se, těžce ale přece, že si koupíme lístek… Kdyby ti policajti nepřijeli a nezkontrolovali nás, stopovali bychom dále, ale takhle nechci riskovat pokutu.

Cestou pro lístky se už tady pohybují žebráci… Pospa začíná mít strach z Marokánců… ani neví, jestli tam chce jet…..

Nakonec ale lístky fakt kupuje – pro 2 osoby za 42 euro – loď nám vyjíždí v 17:00. – BIG FAIL, VELKÉ STOPAŘSKÉ SELHÁNÍ…snad to Maroko aspoň bude stát za to.

Jdeme se posadit k přepážce check-in do jakési čekárny, kde má za 10 min přijít policie, aby provedla kontrolu pasů a tak. Na lavičkách s námi sedí nějaké marokánské babičky v šátcích, pak Číňani, jinak tady nic evropského nevidím. Sranda no…

Je už 17:00, loď nám má odplouvat, a policie nikde. Zase zpoždění… ach jo… No policie nám kontroluje pasy až tak v 17.30. Procházíme kontrolou a jdeme do lodi. Tam je kontrola lístků na loď. Hned u vstupu dostáváme nějaký bílý papír, který prý máme vyplnit. Vůbec nevíme na co to je, tak se nám to ani nechce vyplňovat.

Loď je rozhodně menší než ta, kterou jsme přejížděli z Francie do VB (z Calais do Doveru). Je tam bar, plno židliček a stolů k sezení, část normálních sedadel jako v letadle, jeden obchůdek a pozdě jsme zjistili, že nahoře je i restaurace. Na velikost lodě nás jelo docela málo, ale co už…

Jdeme najít dveře a schody, kterými bychom se dostali do nahoru na palubu. Nebudeme přece zavření uvnitř. Jupí… našli jsme a jdeme si sednou na modrou zem na sluníčko. Udělali jsme pár fotek přístavu, připlouvajících lodí, nás a tak.

Říkám si, že ten bílý dotazník vyplním, že to není až tak velký prolém, vyplnit to… Pospa říká, že uvnitř je wifi, tak stěhujeme sebe i bágly do té jakési kavárny. Přijdeme tam, wifi nejde, smůla :D… Procházím se kolem a zjišťuju, že lidi stojí frontu na to, aby odevzdali ten bílý papírek nějakému úředníkovi sedícímu za stolem. Mají v ruce taky pasy. Vypadá to nějak důležitě… :D…. na to, že jsem si z toho papírku nejdřív chtěla udělat srandu, jsem ráda, že ta sranda nebyla tak veliká. Do povolání jsem si napsala traveller 😀 a student … Pospa artist :D.

Snažím se vydolovat nějaké informace od toho kluka, co nám ty papíry dal. Ukázala jsem mu svůj dotazník, anglicky jsem se ho zeptala, jaký je důvod tohoto papírku, jestli je důležitý nebo co. Podíval se akorát na papírek a řekl, že mi tam chybí číslo občanky… No… zkusila jsem to ve té frontě – zeptala jsem se těch Číňanů. Ti mi vysvětlili, že je to nutné, neboť přecházíme z jednoho kontinentu na druhý. Dobře, stojím v té frontě, držím i Pospův pas, zjišťuji, že ten úředník je policajt nebo cosi a všem dává do pasu k vízům razítko! Jupííí, budu mít první razítko v pasu :D. Člověk z toho má radost a vlastně je to obyčejné razítko, které strašně důležitě vypadá a má v člověk vzbuzovat právě ty pocity důležitosti… no…to je jedno…

Volám mamce, že jsem na lodi do Maroka. Nechápavě se mě táže, co tam jako dělám :D, že jsem na blogu naposledy zmínila UK. No, prostě tam jedeme J …

Jdu na WC, tam půlka normálních záchodů, půlka těch tureckých. Směje se tam na mě nějaká marocká babička s šátkem na hlavě. S Pospou už jsme se zase usadili nahoře na palubě. Lodička už vyplouvá a my koukáme, jak je přístav v Algeciras obrovský a jak se postupně vzdalujeme. Je trošku vítr, sedíme na nějakých bílých kostkách, necháváme na sebe působit sluneční paprsky. Je to fajn pocit. Fotíme…

Máme trošku hlad, tak jsme si koupili máslové sušenky a milka oříškovou čokoládu (bylo tam sice i veganské oreo, ale bylo docela drahé). Po cestě jsem si připadala jako střed pozornosti pro místní obyvatelstvo.

Vůbec nevíme, co od Maroka čekat. Nechávám to plynout. Vlastně ani nevíme, kde dneska budeme spát :D, co budeme dělat a tak. Prostě se jenom plavíme, sledujeme moře a jíme sladkosti…

Sedím, koukám na kolečko symbolizující naši polohu na GPS – jak se pohybuje po modré ploše mezi Španělskem a Marokem… 😀 a přibližuje se k Africe 😀 je to sranda …

Asi v 19:30 jsme zakotvili v přístavu Tanger-Med. Zase je Je tady celkem zeleno, nevím, co jsem čekala…poušť, žirafy?? 😀

Před námi je jenom nějaká dálnice, pár baráků od sebe vzdálených stovky metrů, hodně kamionů a tak. Musíme ještě ukázat pasy. Zase… ty kontroly tady jsou šílené… Všichni jdou do autobusu, který byl přistaven k lodi. My ale nemáme dirhamy nebo jak se jmenuje to platidlo tady (ještě jsme je neměli kde přeměnit za eura) a autobusem jet nechceme. Vůbec nevíme, kam máme jít nebo tak… Je tady zase policie, nějací pracovníci. velím k rychlému odchodu směrem k dálnici. Za 3 minuty naší chůze na nás volá nějaký pracovník ve žluté vestě a ptá se nás, zda máme auto. Říkáme, že ne. Tak nás posílá do autobusu. Vysvětlujeme mu, že nemáme dirhamy… On: že je to v pohodě, že ten autobus jede do Ksar Sghir a tam prý všechno je… Ok, nasedáme do něho, nevíme co to vlastně, kam jedeme (ten název vesnice jsem našla pak na mapách 😀 – jo a nemáme ani marockou mapu… spoléhám na moje google mapy bez internetu na mobilu…, které se vždycky načítají jen trošku – ale mají paměť.

Autobus nás vyhazuje někde ve vlakové stanici, kde jsou taky autobusy a taxíky. Je tady už dost lidí, samí takoví prostě maročtí arabové… některé ženy v šátcích a těch takových pytlích, některé ne, turisté jako my taky nic takového. Jsme tady jak dva bílé puntíky na tmavé ploše :D. Jestli víte, co tím myslím…

Vycházíme ze stanice ven. Žebráci po nás chtějí peníze, další individua se ptají, jestli chceme bus nebo taxi… venku parkuje asi 20 starýh mercedesů taxíků a lákají lidi. Pak jsou tu taky tací, kteří chtějí peníze za rady!!! Jdeme hlavně rychle pryč, s nikým se nevybavujeme… Jde za námi docela dobře vypadající kluk asi v našich letech. Bavíme se o vším možným. Pak z něho vypadlo, že chce za jeho rady peníze – tak jsem mu dali 20 centů, co měl Pospa v kapse, a rychle jsme šli pryč… Jdeme podél silnice, jsme kousek od kruhového objezdu, který byl našim cílem na stop – protože jsme vůbec nevěděli, kam máme jít, na jaký směr stopovat. Podél cesty se tady vyskytují taky takoví podivíni. Asi tady moc bezpečno nebude :D…

Ještě jsme ani nezačali stopovat a zastavuje nám auto. Řidič – pán v obleku, na místě spolujezdce kluk asi v našich letech. Anglicky opět neumí, takže se snažím dorozumět francouzsky a španělsky a všechno prostě mix… 😀 Jedou do Tangeru a můžou nás vzít. Tanger-med a Tanger je docela dost daleko, takže jsme rádi, že můžeme hupnout do snad bezpečného auta a rychle odsud odjet… 😀

Pán poslouchá strašně super arabskou muziku. Nějaký rap nebo cosi arabského. Hážeme krosny do kufru a jedeme!!! Jupííí

Zrovna zapadá sluníčko, jedeme podél pobřeží, tak se koukáme na ten krásný výhled, na skály, na moře, na vzdalující se přístav… Vlevo od nás je zeleň, kopce, domečky, ale docela daleko od sebe vzdálené. Mění se tady i architektura. Jsou tady domy s rovnou střechou… Různě barevné. Podél cesty taky hodně lidí chodí pěšky…

Cesty jsou tady ne-li horší než u nás! A to je co říct… Každou chvíli nám málem upadají kola v dírách…

Ovšem řidiči tady, to je ještě horší než ve Španělsku. 😀 Řídí se tady úplně šíleně, všichni se všude cpou druhému pod kola, předjíždí se tady kamiony v zatáčkách,

Snažíme se vysvětlit tomu klukovi, že máme couchsurfing hostitele, ale že je problém ho zkontaktovat – je asi chybné číslo nebo co. Ptám se ho na marocké předčíslí – je to 06. První jsem si myslela, že je to číslo chybné, neboť má jen 8 čísel – ne 9. Nevím, prostě mu nejde zavolat ani poslat SMS. Smůla.

Chtěli jsme nocovat pod stanem, nebo pod širákem, ať moc neutratíme. Jako, asi by se to dalo, někde tady v přírodě, daleko od centra města, za stromem, keřem, ale ve městě nebo na moc zalidněných místech by to byl asi problém. Asi určitě by nás okradli nebo něco…

Zastavujeme někde na okraji silnice, bojíme se, co se děje nebo tak, jestli nás chtějí vykopnout nebo nevím. Řidič jde jenom čůrat… :D… je to v cajku…

Chtěli bychom najít nějaký levný hostel…. To on asi pochopil. Možná, že nás nechají u sebe doma, co my víme :D. To by bylo nej. Necítím z nich nebezpečí a takových lidí je důležité se tady držet.

Přijíždíme do Tangeru. Je to obrovské město. Všude to svítí, je tady hodně restaurací, barů, obchůdků, žebráků, bohatých, koček!!! Je tady prostě všechno…

Dneska prý hraje Maroko s Real Madrid fotbal.

Zastavujeme někde v rušné části u směnárny, kde nám ten hodný klučina vysvětluje, že si můžeme vyměnit peníze. Chce, abychom si nechali tašky v autě, ale my vlastně nevíme, co se bude dále dít. Nerozumíme. No, nakonec jsme asi pochopili, co bude: Klučina tady prý končí a pokračuje dále na vlak, my prý můžeme jet dále s tím pánem, že nám ukáže levný hostel. Souhlasíme, ale s těmi taškami jsme se docela báli, aby neujel nebo něco. Raději jsme si je vytáhli. Vyměnili jsme si 20 euro = 120 dirhamů.

Loučíme se s tím klukem, vracíme bágly do auta a jedeme s tím starším pánem dále do víru marockého velkoměsta :D….

Jsme oslněni tou atmosférou. Pán poslouchá fakt dobrou zdejší muziku, takže to ještě celému cestování dodává tu krásnou třešničku…

Parkujeme někde v jakési uličce. Pán dává peníze zdejším mladým klukům, kteří si vydělávají jako hlídači aut, nebo tak něco, aby si pojistil, že se jeho autu nic nestane… Necháváme si totiž krosny v autě.

Jdeme do prvního hostelu. Cena hostelu je příliš vysoká – 100 euro pro 2 osoby za jednu noc. Pán pochopil, že tam spát nechceme… jdeme do dalšího hostelu, cestou nám pán ukazuje obchod a vysvětluje nám, že se tam můžeme najíst… v tom druhém hostelu je cena stejná, taky 100 euro pro 2 osoby za noc – smlouvat se tu asi v tomhle moc nedá…

Dobrééé, berem to. Ten pán tady spí taky, tak je to asi OK. Ještě před placením dostáváme klíček od pokoje č.5, abychom se tam zašli podívat. Jedna velká postel, jedna malá, jedno umyvadlo a docela smrádek. Pospa je trochu vyděšený z toho smradu a z té špinavosti, ale nevím, já jsem ráda, že nemusíme přečkat noc na ulici. Je tady sdílené turecké WC bez splachovadla a sdílené sprchy.

Ještě jsme zjistili, že pán jede zítra do Rabatu, tak se ho francouzsky ptám, jestli nemůžeme jet s ním. On přikyvuje. Domlouváme se na 9 hodin u recepce.

Jo jinak jsme zjistili, že je tady o hodinu méně!!! Což je důležitá informace, hlavně pro domlouvání se s někým na určitou dobu někde…

Dáváme recepčnímu týpkovi naše pasy, ten náš pán (druhý den jsme zjistili, že se jmenuje Mohammed Said a je asi vlastníkem firmy Solar del rio) mu dává zase peníze, aby pojistil pasy a doklady…

Jdeme pro bágly. Já zjišťuju, že nemám mobil… snad bude v autě.

V autě není! Na zemi auta není, v báglu není, říkám Pospovi, aby mě prozvonil. Hlásí mu to nějakou chybu. Mohammed se stará, svítí mi mobilem všude kolem… No prostě ho nemám. To mi kurnik neříkejte, že mi za těch 15 minut tady někdo ukradl telefon… Už jsem se s tím smířila, je to tak, nebudu si kazit výlet…

Pro jistotu ještě kontroluju svoje číslo na Pospově telefonu. Nedal tam předčíslí… zkoušíme to s předčíslím…slyším a cítím vibraci….v brašničce na foťák, kterou jsem měla v zadu v autě… BOŽE, JAK JÁ JSEM ŠŤASTNÁ, V MAROKU, S MOBILEM 😀 NIKDO MI NIC NEUKRADL!!! J jupí… jenom jsem asi trochu idiot, neboť jsem ten mobil strčila do brašny a ani jsem o tom nevěděla…no co už…

Pospa je šťastný, že máme všechno, protože by si prý Maroko strašně zhnusil už ze startu, kdyby mi ho fakt ukradli…

Jdeme do hostelu, dáváme dobrou noc našemu Mohammedovi a jdeme do pokoje. Pospa ještě neplatil, mají naše pasy. Dostáváme heslo na WIFI. Wifi je super rychlá oproti tomu, co bylo ve Španělsku.

Rychle píšu na FB, že jsme v Maroku 😀 ať sdílím radost J.

Rychle sháním couchsurfing hostitele na zítřek do Rabatu. Společně jsme se s Pospou rozhodli, že nakonec nepojedeme do Chefchaouenu – modrého města, protože bychom nestihli včas dojet na práci do Skotska (Lake Distric, Patterdale hotel – informace o naší práci dodám později, teď se budu věnovat Maroku). Maroko vezmeme po západním břehu. Určitě to bude bezpečnější.

Kupujeme si letenku z Essaoiry do Londýna – 1. května. Za 7 dní musíme stihnout Rabat (hlavní město Maroka), Casablancu, Marrakesh a Essaoiru. Snad to vyjde…

Odepsali mi 2 couchsurfeři z Rabatu. Snad budeme mít kde zítra spát.

Rychle vyřizujeme věci na internetu a chceme jít do města, najíst se, trošku se tam projít. Notebooky si necháváme na pokoji, snad se jim nic nestane.

Vycházíme před hostel. Z ulice se ztratila většina žen. Je tu hodně žebráků. Mám docela strach jít někam daleko. Jdeme s Pospou do nejbližšího podniku, kde můžeme dostat najíst. Koukáme na jídelní lístek, moc ničemu nerozumíme, pak je tu i verze v arabštině. Přišli jsme za kuchařem a řekli mu, že chceme něco bez masa, ať nám prostě něco připraví. Prý nám připraví nějaký tajin. Jdeme si sednout.

Sedí tady strašně malinko lidí, už je jedenáct večer, tak se ani nedivím. Je tady velká nádoba s pitnou vodou a plastovými kelímky. Na stole máme konev s tou vodou a jeden plastový kelímek. Mám žízeň, takže prostě piju, co mám na stole… Přichází za námi chlapík, asi uklízeč a dává před nás 2 papírové ubrusy, 2 vidličky, usměje se a poplácá Pospu po rameni. 😀 Někteří lidé jsou tady fakt moc vřelí a srdeční mi přijde. Hezky se usmějí a tak.

Za chvíli dostáváme košík s bagetkou nakrájenou na kolečka. Máme to snědeno dříve, než nám přinesli naše jídlo :D.

Za dalších pár minut později nám číšník donesl tajin – nevím jak to definovat. Byla to prostě různá zelenina vařená ve speciální tmavé mističce, okořeněná kardamonem. Byla to dobrůůůůtka. Ještě jsem si vyžádala jednu bagetu….

V klidu si tak jíme a nějaký týpek za oknem venku hází obličeje na Pospu a chce po něm buď jídlo nebo peníze. Pospa mu ukazuje, že NE. Je tady bílý kočička. Vypadá trošku zbídačeně… Chudák… Kdybych si jí všimla dřív, nechám ji bagetu.

Platíme 70 dirhamů, což je docela málo…(vynásobte si to 2,5 a dostanete cenu v českých korunách). Ještě jsme si vlastně pili zadarmo pitnou vodu a dostali jsme bagetu navíc… J))) necháváme mu dýško 10 dirhamů.

Máme chuť na něco sladkého a chceme se ještě projít. Jdeme směrem k moči, procházíme se podél jakési hlavní cesty. Je hodně pozdě a pořád jsou tady lidi a jsou otevřené obchody. Jen trhy teda zmizely. Mají tady otevřeno hlavně obchůdky se smíšeným zbožím a ovoce a zelenina. Nepočítám bary, restaurace a takové věci.

Kupujeme si tady nějaké pečivo – 2 takové zvláštní pirožky a 2 nějaké ořechové věci… Pojídáme si to tak venku po cestě, míjí nás dva kluci. Jeden z nich se Pospovi snaží odtrhnout jídlo z huby. Šílené! Asi bychom se neměli po těchto ulicích a večer producírovat s jídlem v ruce. Míjíme nějaké pouliční prodavače brýlí, tašek a tak. Zase se nám každý vnucuje. Musím ale uznat, že tady mají strašně krásné věci. Hlavně sandále a tašky… ❤

Přecházíme silnici. Všímáme si toho, jak tady spolu žijí dvě naprosto odlišné vrstvy lidí – boháči a chudí… Naproti nám jde policajt a napravo a nalevo od sebe má vojáky se samopaly… No je to tady prostě jinačí svět…

Jdeme do hostelu. Pospa nahlíží do sprch. Přichází s tím, že bychom si měli pořídit pantofle :D. Má taky depku z těch tureckých záchodů. Já teda taky, protože nevím, je to zvláštní… 😀

Dojídám poslední pečivo, co zbylo, já ještě hledám couchsurfing v Rabatu na zítřek, píšu tenhle příspěvek a tak.

Po půlnoc si leháme do té velké postele, přikrýváme se nějakými dekami – Pospa ještě stáhnul do naší postele jednu deku z vedlejší postele. Je tu docela zima. Pospa si myslí, že dostaneme filcky nebo něco :D, ale myslím, že je to čisté, že se nemusíme bát. Stačí jen nespát nahatý a je to v pohodě…

Myslím, že usínám docela brzo, protože jsem z toho celého dne dost vyčerpaná. Budíka mám na 7 hodin.

Snad ten Rabat zítra vyjde a ten pán nám neodjede….

Dobroooooou