60. den – medina v Essaouiře, nákupy, písečná bouře :D

60. den, Novinky, Vodou do Maroka

Ráno jsem se vzbudila s takovým bezstarostným pocitem a la bude všechno fajn. Jediné negativum bylo, že mě trošku bolelo za krkem z toho strašně tvrdého polštáře a cítila jsem se tak nějak stísněně, zcela zajisté z toho, že jsme spali oba na jedné malinkaté posteli pro jednoho :D.

Čekala jsem, že naši hostitelé ještě nebudou vzhůru, ale pletla jsem se. Před osmou hodinou už seděli ve své pracovní místnosti a dělali svou práci. My pak dostali heslo k WIFI a šli jsme si k nim vyřídit všechny věci, co ještě potřebovaly být dořešeny. Například potvrzení BlaBla Caru, platbu apod.

Pak jsme vyrazili do centra Essaouiry.

Hned, co jsme vyšli z bytu, jsme zjistili, že nemáme lžičku na snídani, kterou jsme si plánovali koupit (marmeládu s marockými chleby). Tak jsme se pro ni vrátili.

Pak jsme navštívili ten obchůdek, kde se dala vytisknout letenka. Byla to nenápadná místnůstka s několika staršími počítači. Žádnou zodpovědnou osobu jsme neviděli. Na pozdrav nám odpověděli jen malí kluci, kteří sem přišli zřejmě hrát na počítačích hry. Asi je to tu taky nějak zpoplatněné, jako u nás použití počítače v knihovnách.

Chlapci zavolali vedoucího. Přišel starší chlapík. Otevřel zápisník a bral si od klučiny několik dirhamů. Pak se otočil směrem k nám a my mu ukázali naši flashku a nějak mu vysvětlili, co potřebujeme. Pochopil. Vytisknul. Bez problému. Dali jsme mu pár dirhamů, bylo to skoro zadarmo.

Byli jsme spokojeni, že už máme všechno proto, abychom se odsud v pořádku a na čas dostali do Anglie.

Po návštěvě tiskárny jsme zaskočili do jakési trafiky, kde jsme koupili obrovskou sklenici jahodové marmelády (byly na výběr 2, myslím, že ta jahodová a pak ještě meruňková) a asi tři bochníky marockého chleba. To jsme se rozhodli posnídat hezky na pláži.

Pořád je šíleně větrno, máme na sobě mikiny a dvakrát teplo nám zrovna není. Sluníčko ale svítí, třeba se to postupem dne zlepší.

Přicházíme na pláž, kde už je spousta lidí (pěšky, běžecky, v moři, chystající se do moře, apod.) a taky velbloudů a koní.

_IGP8402

_IGP8401

Taky jejich bobků, odpadků a různých věcí – není to zrovna krásná pláž. Jejich majitelé se tu snaží vydělávat na turistech tak, že nabízí samozřejmě svezení.

_IGP8410_1

_IGP8418

Myslím, že tady ten business moc nefrčí. Je tady sice písečná pláž a malinkaté písečné duny, ale oproti Sahaře, která představuje rohlík, je tohle drobek z toho rohlíku. Žádný lepší příměr mě teď nenapadl – asi mám chuť na rohlík :D.

Je tady spousta, ale fakt spousta lidí v neoprenu. Proč? Je to tady ráj kitesurfingu a windsurfingu. Na normální surfing tu jsou moc malé vlny. Ale větru, toho je tady opravdu dost. Takže se to tady hemží surfaři těchto druhů, jejich instruktory, pozorovateli no a pak jsme tu my a další lidi, co se tu přišli jen tak procházet :D.

Byl opravdu šílený vítr, až to nebylo pohodlné. Písek v očích celou dobu, tak jsme ani nemohli v klidu jíst, jak jsme si představovali. Sedli jsme si dozadu na pláž na jakési dřevěné zábradlí a posnídali jsme.

Poté jsme se vydali do malé mediny, tedy do malého centra města, které je sice malé, ale hodně hezké. Je tady opět spousta turistů, hezkých uliček a obchůdků. Do centra se vchází takovým obloukem, kde je hned u vstupu obchod s krásnými šátky různých barev. Je tady taky spousta restaurací, které už se docela dost přibližují evropskému stylu.

Procházíme se, kocháme se, rozhodujeme se, co si tedy pořídíme za suvenýr :D. Toužíme po marockých volných kalhotách, už jsme si vyhlídli stánek, kde je koupíme. Pak tu jsou obchůdky s kořením, kosmetikou, mističkami, hudebními nástroji, no prostě se vším… srdíčka nám plesají, opravdu… Jeden pán nás láka na svetry. Byly fakt krásné. Moc. Ale chtěli jsme něco letního… Ale skoro jsme ho koupili :D…

Pak jsme sedli na mint tea. Skleničky na sobě měly hezkou dekoraci. Chvilku jsem studovala, jak je to vyrobené… :D.

_IGP8429

Chtěli jsme si dát i něco k jídlu, ale nakonec jsme si říkali, že nebudeme utrácet za jídlo, ať máme nějaký ten suvenýr. Myslím, že jsme pak stejně ještě vybrali poslední zbytek peněz, protože nám do cesty přišli tak skvělé věci, že jsme je prostě museli mít ať to stojí co to stojí :D.

Pili jsme si tak čaj, koukali na obchůdek vedle, kde se na nás smály další krásné svetry a tašky.

_IGP8430

Essaouira je nákupním rájem pro hippiky. Fakt, že jo :D.

Po čaji jsme se rozhodli zavítat do obchůdku, kde věci prodával sympatický mladý muž s obrovskou kočkou na klíně.

_IGP8441

Hned se s námi dával do řeči. Ukazoval nám svůj sortiment, popsal nám každé jeho koření, každý mýdlový parfém, kosmetiku, ke všemu nám dal čichnout.

_IGP8431

_IGP8433

Každý jeho čaj, dokonce nás i na jeden pozval (byl to čaj namíchaný skoro ze všech čajů, co prodával….

_IGP8436

Předtím, než nám ho rozlil, je ještě proléval vlastní „šťávou“, aby se více promíchal). Tak jsme poseděli, pokecali a samozřejmě mu řekli, že si určitě něco koupíme, ale že máme jen opravdu trošku peněz. Přikyvoval, přikyvoval, ale když jsme mu nakonec řekli, kolik teda máme (od minule jsme se poučili tak, že jsme si schovali veškeré rezervy pečlivě do peněženky, aby je nikdo nemohl vidět, kdyby třeba nahlížel), byl docela tou malou sumou vyděšen. Rozhodli jsme se u něj vzít jednu čajovou mističku (suvenýr pro Pospu… v tom obchodě byla ta mistička daného motivu už jen jedna jediná a měla obitý okraj, tak pan obchodník byl tak hodný a zašel mističku vyměnit k nějakému ze svých obchodních sousedů – asi tady všichni prodejci drží při sobě J), kterou tady teď v Anglii používáme na pití čaje J, pak kousíček tuhého parfému – vypadá to jako mýdlo, ale používá se to nasucho – prostě si trochu pojezdíte po pokožce a voníte (+ to krásně voní, když to necháte ve skříni s oblečením), no a pak nám vyšlo ještě na trošku toho čaje, co jsme si u něj dali (byl to čaj všech čajů – namíchané snad úplně všechno, z čeho se dá dělat čaj… takový královský čaj no… výborný, opravdu… měl specifickou chuť…).

Vzali jsme si myslím na toho mladíka kontakt, poděkovali jsme mu a já za sebe teda doufám, že někdy do jeho obchůdku přijdu s vyšším obnosem peněz a koupím si tam ze všeho trošku :D. Hlavně koření a parfémové mýdlo… 😀

Chodili jsme a chodili po Medině. Za chvíli jsme se začali ubírat na cestu zpátky do toho obchůdku s kalhotami. Vybírali jsme materiál a barvy. Já si vybrala hnědé s barevnými proužky – avšak ne tak kvalitní, jaké si vybral Pospa. Ten si vybral fakt měkoučké bílé kalhoty taktéž s barevnými pruhy. Byly i dražší, ale ani ty moje nestály nejméně. Celkově jsme je tady koupili asi trošku levněji, než by se daly koupit v ČR. A taky jsou moc hezké. Museli byste, myslím si, hledat tenhle stejný typ u nás dost dlouho hledat. Ale možná se mýlím. Snad mi prominete tu cenu. Píšu článek s opožděním, tak už moc nevím, kolik všechno stálo. Ale snažili jsme se ukecávat a říkat prodavači, že někdo nám ty stejné nabízel za méně… to vím :D. Celkově se domnívám, že ty moje stály na české nějak 400 Kč… Pospovy tak 700 Kč. Ještě se ho později poptám, zda si to nepamatuje :D. No jinak jsme na ně stejně museli vybrat ten poslední zbytek peněz, o kterém jsem psala v úvodu…

_IGP8447

V hlavě jsme ještě měli myšlenku, jak se dostaneme na to letiště, které je na pěší chůzi s batohy docela dost km daleko. Napadlo nás kouknout na autobus, protože ty nám taky Maciej se Stefaninou doporučili. Autobus nevypadal extra pojízdně ani bezpečně. Nevěděli jsme, jak zjistit, kdy odjíždí autobus. Ptali jsme se nějakých mužů, co vypadali, že to budou vědět. Jeden z nich nevěděl, druhý zas na mě sahal, byl hrubý a málem mě nechtěl pustit až mě přidusil, no a ten třetí nás konečně poslal dobře do jakýchsi prosklených dveří, kde seděli asi čtyři lidi dospívajícího věku a jeden z nich, holka, mi pochválila dredy. Snažili se mluvit v angličtině. Měli ji docela fajn J. Nakonec jsme vyhodnotili, že by asi bylo bezpečnější požádat Macieje se Stefaniou, aby nás na to letiště hodili autem, když mají auto, že bychom jim normálně zaplatili. A tak už jsme to dál neřešili.

Pak jsme si šli zpátky směrem k pláži a sedli si na takový hezký kamenný okraj a koukali na pláž, moře a tak. Pod námi byly v písku malé rybníčky z mořské vody, ve kterých plavaly malé rybky. Bylo mi jich líto, protože se do moře dostanou až při přílivu. Doufám, že se do té doby neusmažily. Kousek od nás na tom rovném písečném terénu hraje opravdu velké množství mužů fotbal. Je tu pár branek, pár kluků si branky vytvořili své. Nehraje se to tady jako na velkém fotbalovém hřišti.

_IGP8452

_IGP8457

Každý tady má svůj kousek pláže a na ní si hraje se svou partou. Kromě fotbalu se tu hraje taky nohec. Koukám na jednoho klučinu, který si tady kope v ponožkách. To bude mít jeho mamča radost :D. Sluníčko pořád svítilo a my vzpomínali na Jimiho Hendrixe, který tady v Essaouiře prý byl r. 1969 (ten rok jsem teď vygooglila, to jsem nevěděla :D). Dojedli jsme chleba s marmeládou z rána.

Pak jsme se šli projít někam jinam do Essaouiry, sedli jsme na pizzu do jakéhosi podniku, kde to vypadalo, že nikdo není… J Jedna paní pekla pizzu sama, obsluhovala, prostě všechno… ale bylo fajn J

Pak jsme se šli zase projít na pláž. Tentokrát hezky dozadu. Fotili jsme taky fotky.

_IGP8483_1

_IGP8506

_IGP8510

_IGP8515

Zvedal se vítr, písek byl v neustálém pohybu – vypadalo to, jakoby plul po zemi… začalo se stmívat, my s vlasy plnými písku pokračovali dál k jakési skále, kde jsme narazili na nějaký zašitý milostný páreček. Poblíž byly útesy a taková jakási laguna. Byla v ní šíleně teplá voda, tak jsme si v ní na chvíli pochodili.

_IGP8516

_IGP8535

_IGP8534_1

_IGP8520

Běhala jsem v maličkých vlnkách, protože hloubka je tady až moc daleko, užívala jsem si zapadajícího sluníčka, fotili jsme ptáky a tak. Zpátky jsme se rozhodli jít přes ty miniaturní duny. Připadala jsem si, jako kdyby měl nastat konec světa. Všude odpadky, písek v očích, ve vlasech, v mikině, foťák zase dostal zabrat… Někdo se tu projížděl na koni. No naštěstí jsme z té písečné bouře vyvázli bez zranění… :D…. (zas tak šílené to nebylo).

_IGP8547

_IGP8559

_IGP8548

_IGP8548

Všimla jsem si, že nejsme sami blázni, kteří v takovém větru chodí na procházku po pláži. Surfaři to už zabalili. My už to tady taky balíme…

_IGP8584

_IGP8645

_IGP8628

_IGP8625

_IGP8606

_IGP8592

Rozhodli jsme se navštívit ten obchoďák, do kterého nikdo nechodí. Chtěli jsme si koupit nějaký alkohol, ale ten se tam opravdu neprodával … – jo s tím je tady problém… většina nemuslimů by si třeba dala po práci v pátek pivko, ale to tady nenajdete tak snadno… myslím, že právě v pátek jsou všechny obchody s alkoholem zavřené no a v tom obchoďáku je část s alkoholem někde úplně jinde, než jsme zvyklí…my tu část teda ani nenašli. Maciej se Stefaninou si chodí pro pivko myslím i do hospody, nebo ho kupují už dopředu, aby něco na pátek měli.

Takže jsme si žádné alko nekoupili, ale za to jsme si koupili broskvový džus, neveganskou zmrzlinu, oreo, brambůrky a prostě takové ty šílenosti, které když je sníte, je vám po nich pak strašně moc blbě. A taky nám bylo. Najedli jsme se úplně šíleně a nezdravě… děs….

Pak jsme se už konečně sebrali a šli do našeho náhradního domova k Maciejovi a Stefanie… podarovali jsme je balíčkem Orea a domluvili se na zítřek. Jupí. Vezmou nás tedy autem na letiště.

Jdeme v klidu spát.

59. den – natrefili jsme na dobré lidi, odjezd do Essaouiry, couchsurfing u super Poláků

59. den, Má první velká cesta do zahraničí, Vodou do Maroka

Vzbudili jsme se nějak kolem deváté hodiny ráno. V hostelu jsme mohli zůstat a zařizovat různé věci až do poledne, ale nebyla to třeba. Ještě než jsem vylezla z lůžka, jsem totiž zkontrolovala Couchsurfing a zjistila jsem, že v Essaouiře budeme mít hostitele! Takže nebudeme muset platit hostel a podobné věci a možná nám vyjde nějaký ten peníz na suvenýry. I když to teda bude velmi, velmi malá částka.

Byla jsem docela ráda, že jsme narazili na jiného než marockého Couchsurfing hostitele. Bude nás hostit Maciej z Polska, který podle obrázků vypadá docela fajn J, tak uvidíme. Připomněl mi jednoho herce z jakéhosi slovenského seriálu o horské službě.

Zatím tedy souhlasí s tím, že nás bude hostit. Napsal mi jméno hotelu, u kterého bydlí – Mogador. Až tam budeme, máme mu zavolat (z bytu na něj vidí).

Čekala jsem na telefonní číslo, protože to je vždycky nejzásadnější pro komunikaci. Naštěstí za malou chvíli přišlo. Jupí. Ještě jsem koukala na mapu, kde ten hotel Mogador je, no a pak jsme s Pospou ještě hledali cestu, na které bude nejvýhodnější začít se stopováním.

Teď je třeba uvést informaci o našem dalším plánu, který se bude odehrávat v UK.

Pospa přes Gumtree před pár dny zkontaktoval Jonathana Hurste nabízejícího práci v hotelu Patterdale pro páry. Já bych mohla dělat pokojskou a Pospa v kuchyni pomocníka kuchařů. Je to za 6,5 libry na hodinu, s ubytováním na týden 19,20 liber pro jednoho v chatce pro zaměstnance poblíž hotelu a s jídlem zadarmo. Říkali jsme si, proč ne? Sice to není naše vysněná práce (Pospa sice chce pracovat v kuchyni, ale rád by připravoval veganské nebo RAW jídlo, a tamta hotelová restaurace je obyčejná – vaří všechno), ale je to fajn příležitost, jak se naučit anglicky, nasát trochu anglické atmosféry a hlavně vydělat peníze. Veškerou komunikaci s Jonathanem zařídil Pospa, poslal mu naše životopisy a Jonathan nám napsal, že jestliže dorazíme před 5. květnem, práce bude naše.

No tak jsme si pospíšili a koupili jsme letenku už na 1. května. Sice jsem zprvu namítala, že máme na Maroko strašně málo času, ale nakonec jsme už stejně potřebovali odjet – neměli jsme peníze, potřebovali jsme je někde dostat a taky jsme se těšili na čisto a lidi, kteří po nás nebudou chtít na každém rohu peníze (během pobytu v Maroku jsme si s Pospou několikrát přáli už sedět v letadle a získat někde ty peníze… obzvlášť teda Pospa věty tohohle typu opakoval až moc často, což mě trošku znepokojovalo, protože jsem cítila, že v Maroku není rád… ale stejně si myslím, že to byly jen takové chvilkové ponorkové nemoci a ve výsledku byl za tyto zkušenosti stejně moc šťastný a např. pouští stejně okouzlený jako já). Já osobně jsem se k tomuto plánu postavila tak nějak spíše pozitivně, protože vím, že peníze je teď potřeba vydělat a je to rozhodně lepší cesta, než se vrátit domů a makat tam měsíc za plat, který můžeme dostat za týden a něco tady – a navíc se naučíme anglicky a budeme žít za minimální náklady. Na druhou stranu jsem ale věděla, že nebudu dělat něco, po čem jsem nějak tak toužila, i když vlastně ani pořádně nevím, po čem toužím, ale říkala jsem si, že by se mi líbila práce au-pair, práce ve veganském podniku či možná pečovatelka v anglickém domově důchodců, a to všechno pokud možno, abychom s Pospou mohli pracovat spolu, tedy ještě se nerozdělovat – ale jelikož se nic takového nerýsovalo (na au-pair se mi ozvali jenom podvodníci nabízející královské peníze za práci v rodince, kde je všechno růžové – na to jsem přišla až na Pospovo upozornění, abych jejich jména zkontrolovala na Googlu – např. Big Steve :D, který za každou větou v e-mailu připsal i nějaké křesťanské výrazy), byla jsem za tuhle možnost velmi ráda.

1.května tedy letíme z Essaouiry do Londýna Loutonu – Pospa našel super levný let (za samotnou letenku pro jednoho jsme zaplatili kolem 700 Kč – dohromady jsme ale zaplatili 2654 Kč, protože jsme si k letenkám ještě připočetli dvě dvacetikilová zavazadla (pro jistotu – neměli jsme k dispozici váhu, tak jsme si jen tak tipli, kolik by to tak mohlo dohromady vážit… no Pospa říkal, že to je určitě méně, ale než něco dokupovat až na letišti a řešit zase peníze, už jsme to teda zaplatili).

Hodně jsme přemýšleli nad tím, jak se do Patterdale, což je vesnička v Lake District v severní Anglii, kde se nachází stejnojmenný hotel – tedy místo našeho pracoviště – dostaneme. V úvahu přicházela cesta vlaky či autobusy – samozřejmě žádný přímý spoj a všechny strašně drahé.

Napadlo nás kouknout na BlaBla car, což je způsob, jak se můžete levněji dostat z určitého místa na určité jiné místo s řidičem, který někam prostě z různých důvodů musí jet, má volná místa v autě, tak prostě datum, čas a směr své cesty zveřejní na webovou stránku, no a vy si ho můžete najít, přečíst si o něm něco, přečíst si na něj reference lidí, kteří s ním už jeli, apod.

Našla jsem jistého pána Shahzada, který jel 1. května kolem 16. hodiny z Londýna do Glasgow. Ani jedno město se neshodovalo s tím, co potřebujeme my, ale je to poměrně blízko. Rozhodla jsem se ho zeptat, zda by nás za nějaký příplatek byl ochotný vyzvednou v Londýně – Loutonu na letišti a hodit nás přímo do Patterdale. No světě div se, odpověděl a řekl ANO. Jedeme za dohromady 80 liber z letiště až na místo! Super levná cena.

Cítím se líp, už mě přechází pocity úzkosti :D. Koupili jsme si letenku, máme domluvenou práci a už i odvoz. Teď už si snad můžeme užít zbytek našeho výletu.

Mimochodem – chtěli bychom s Pospou z těchto denních zápisků a fotek vydat knížku (elektronickou i tištěnou podobu). Začala by vysvětlením, proč odjíždíme a skončila by první pracovní den v Anglii. Myslím, že by to mohlo být super. Základ by tvořily mé zápisky s tím, že Pospa by dodal svoje poznatky, vše by bylo proloženo fotografiemi + jako bonus nějaké stopařské tipy a triky :D, rady, … Nechci to pojmout jako prostředek na vydělávání peněz, vlastně ani nevím, jestli by to někoho zajímalo… spíš bych měla z té knižní podoby velkou radost… co myslíte?

Teď už ale zpátky do dění v Marrakeshi.

Je třeba se sbalit. Včera jsem si nechala v kuchyni na zábradlí vyprané oblečení z pouště. Ráno tam nebylo – tuším, že kvůli snídaní mi je přesunuli nahoru na terasu (na chvíli jsem si taky myslela, že mohlo uletět). Naštěstí jsem všechno našla na terase.

Zak už v hostelu nebyl. Skončila mu noční směna.

Ptali jsme se dívky na recepci, kterou jsme poznali již minule, zda je možné si v hostelu vytisknout letenky (máme totiž jejich elektronickou podobu – takový ten černobílý kód – některá letiště mají zařízení pro čtení těchto kódů např. z mobilů, ale zrovna Essaouira to neumožňuje…) Nešlo to. Tak snad najdeme příležitost někde jinde – už v Essaouiře.

Sbalili jsme si věci, napustili si do Cameltanku vodu, odevzdali klíček a vydali se přes rušné centrum Marrakeshe podle GPS na cestu, kde jsme měli začít stopovat. Bylo šílené horko, všude panoval jako vždycky zmatek a my se potili a sledovali, jak strašně pomalu se ta naše tečka na GPS posouvá k místu, kde začíná ona silnice, kde bychom někoho měli najít. Cestou se stavujeme ve směnárně, kde chceme změnit pár českých stovek a drobných na dirhamy – bohužel to není možné.

Dostáváme se zase na tu dlouhou cestu, kterou jsme šli nedávno s Tadjoustim z Menara Garden k mešitě. Mám pocit, že to je tak 50 km… Ono s bágly na zádech se všechno zdá dál.

Zase nám chtějí zastavovat všecky taxíky a brát nás, protože vidí, že jsme turisti.

Ale v okamžiku, kdy jsme konečně přišli na jakousi hlavní silnici, na které je více taxíků než čehokoli jiného, odložili batohy na zem a vytáhli papír s nápisem Essaouira – najednou byl klid. Žádný taxikář tam nejede :D.

Stojíme na Slunci, není zde žádného stínu. Asi za 15 min k nám přichází jakýsi muž, který se nám snaží vysvětlit, že stopování tady není bezpečné. Za pár sekund nám totiž zastavuje auto a chce nás do Essaouiry vzít za peníze. Odmítli jsme ho. Muž nám radí. Prý nemáme k takovým lidem vůbec sedat…
Doporučuje nám autobus, vysvětluje nám, odkud vyjíždí, kolik stojí apod. Vysvětlujeme mu, že si autobus už fakticky nemůžeme dovolit a že už stopujeme z nouze – a to jsme fakt stopovali. A teď jsme mu málem neuvěřili. Normálně nám dal 100 dirhamů na jízdenku!!! Jen abychom nejeli stopem! Přišla nás ještě pozdravit jeho maminka a pozvala nás k nim na oběd… to už jsme ale z časových důvodu odmítli. Chtěli jsme být co nejdřív v Essaouiře, abychom se cítili tak nějak „že to letadlo stíháme, že už jsme blízko letadla“ :D. (to jsme udělali chybu, později v buse jsme měli docela hlad, a kdybychom věděli, že ještě budeme tak dlouho na ten bus čekat, tak jsme na ten oběd mohli jít :D)

A tady je důkaz, že v Maroku najdete velmi dobré a laskavé lidi, pak taky lidi trošku zlé. Je tady prostě všechno! Ale myslím, že převažují ti dobří ;).

Byli jsme za peníze velmi rádi, neboť nám velmi ulehčily situaci. Úplně jsem najednou změnila názor na zdejší lid, který hlavně kvůli Tadjoustimu na chvíli nebyl ten nejlepší. Teď jsem si ale zakázala říct něco špatného.

Chvíli jsem si říkala, že bychom ty peníze mohli využít na něco jiného, tedy na tolik chtěné marocké kalhoty s rozkrokem dole :D, na čaj, na koření, protože bychom ještě mohli zkusit stopovat někde jinde tady, ale nakonec jsem připustila, že by to nebylo vhodné. Ten člověk nám dal peníze na určitou věc, tak je taky třeba ty peníze na tu určitou věc využít.

Jdeme na autobusovou stanici, kde zjišťujeme, že autobus do Essaouiry jede TEĎ, ale bohužel už je plný, tak musíme počkat na druhý, který jede až v 17,30.

Spousta lidí se do jednoho autobusku nevešla, tak čekali s námi. Cena, jak říkal Zak, 70 DH na osobu a zavazadla zdarma. Takže super J

„Bezpečně“ se přesuneme do Essaouiry, kde Couchsurfing prostě musí vyjít! Teď už všechno musí vyjít, když se toho před tím tolik posralo…..Říkám si…

Čekáme uvnitř v jakési čekárně na autobusové stanici. Je tu zásuvka, tak můžu psát blog J. Na toaletách se tu platí (nebo možná ne, ale ta hajzlbabka tam pořád sedí a všechny tak nějak sleduje, tak nebudu dělat zbytečné problémy… ještě se mi tolik nechce). Chtěli jsme si napustit vodu ve zdejším barelu pro veřejnost, ale nakonec jsme to myslím pro jistotu nepili. Už si nevzpomínám, jestli jsme vodu ochutnali nebo ne.

V 17,30 odjíždíme autobusem do Essaouiry. Zak nám říkal, že to bude trvat asi 2 hodiny, tak píšu Maciejovi, že přijedeme v 19,30. Volá mi jakési divné číslo. Rozhodla jsem se to vzít. Co kdyby. Je to jakýsi člověk a volá prý ze Skypu. Můžeme u něj zůstat – je z Couchsurfingu. No já a hovory v angličtině přes mobil – to je jedna velká katastrofa (to Pospa to tehdy s Jonathanem zvládl na jedničku – chtěli jsme to udělat přes Skype, ale internetové spojení ve Španělsku na to nebylo moc stavěné, tak nakonec domluva probíhala přes telefon). Málem jsem odmítla samotného Macieje!!! Kdybych se ho na poslední chvíli nezeptala, jestli není z Krakova, už bych ho odmítla s tím, že nám CS nabídl už někdo jiný. No byla to haluz… 😀 Řekl, že nás vyzvedne na zastávce – takže nemusíme hledat hotel Mogador a rovnou nás vyzvedne… super J

Mám jen trošku obavy z toho našeho příjezdového času. Máme totiž jednu zastávku na čůrání a v celku už jedeme déle než 2 hodiny. Nevím, zda Maciejovi volat či psát (to asi ne, protože ne často jsou mé SMS na marocká čísla doručeny), že přijedeme později… nechci utrácet… No na poslední chvíli asi v 20.00 jsem mu teda napsala SMS, že se opozdíme, a on kupodivu odepsal, takže vše bylo doručeno.

Přijíždíme do Essaouiry, již jsme na zastávce. Koukám se do davu lidí, zda uvidím někoho, kdo vypadá stejně jako na fotce z CS. Je tady spousta místních, co opět mají vyzvedávat turisty, takže všichni u dveří zvenku pořvávají, ukazují mobily a papíry se jmény. Jen jeden člověk venku vypadá jinak než ostatní. Je to běloch, s blonďatými vlasy, ve slušivých červených úzkých kalhotách, kostkované košili, pěknými boty. Že by to byl Maciej? Nechtělo se mi věřit. Po výstupu z autobusu jsme byli ujištěni – je to Maciej J.

Jupí, tak s tímhle člověkem, který se směje od ucha k uchu strávíme naše poslední dny v Maroku. Proč ne? Vypadá fajn. O věci se snad nebudeme muset bát, a ani tak o naše peníze.

Nasedáme k Maciejovi do auta. Je to Polák, takže známe cosi málo z jeho řeči, on zase z naší. Žije tady se svou ženou Stefaniou, oba pracují z domu. J

Cestou si povídáme – preferujeme angličtinu místo polštiny :D, tu fakt moc neumíme. Jo kdybychom věděli, jak to dopadne v Anglii :DD (všude plno Poláků :D)

Maciej se Stefaniou bydlí v tradičním marockém bytě v 1. patře jakýchsi marockých řadovek. Dole v přízemí bydlí marocká rodina, které jde vidět do salonu :D, je tu všechno strašně moc průhledné, žádné soukromí. Naši Couchsurfing Poláci mají normální uzavřený vchod do bytu. Ložnici, pracovnu, kde je nejsilnější WIFI (tu jsme se rozhodli využít až další den), kuchyňku, koupelnu s normálním WC + klasický salon. Jinak to u nich vypadá docela evropsky, což je pro nás docela příjemné.

Pokecali jsme s Maciejem, Stefania zrovna hovořila se svou kamarádkou. Maciej pracuje jako webový designer a má rád různé věcičky na tvorbu hudby na PC, tak byl Pospa v sedmém nebi a mohl od něj dostat nějaké tipy.

Maciej nám nabídnul pivo, tak jsme si dali. Později jsme s ním šli nakoupit nějaký marocký chléb a zeleninu na vegetariánský kuskus, který jsme připravovali v nádobě na tajin.

Pak s námi povečeřela i Stefania. Drobná hnědovlasá sympatická Polka, žena Macieje.

Kecali jsme o jejich životě tady, o tom, jak to tady chodí.

Nesprchovali jsme se, protože netekla teplá voda. Maciej se Stefaniou nám doporučují navštívit místní něco jako lázně, kde se chodí lidi pořádně umýt (hodně lidí tady asi nemá koupelny s teplou vodou apod.). Jedná se o oddělené „mycí“ místnosti pro muže a ženy, kde je obvykle vana, člověk se v ní může umýt a tak, ale je dobré si s sebou vzít nějakou nádobu na vodu, na smývání mýdla apod. Je to placené – myslím, že nějak za 15 DH jeden vstup, ale nevím to jistě. Tohle jsme se rozhodli nevyužít (na druhý den jsme se umyli u Poláků doma ve studené vodě :D, ale bylo to super J

Stejně jako všichni Marokánci a Španělé, i Maciej měl doma kvalitní hašiš, tak s chutí kouřil. J

Stefania nám dala tip na místo, kde si můžeme vytisknout naše letenky. Prý tady nějaký pán nabízí službu tisknutí dokumentů z flashky (z PDF a tak), ale prý tomu někdy sám moc nerozumí a když je nějaký problém a nejde to, okamžitě to svádí na problém v PDF nebo ve flashce, a přitom nemá zapojenou tiskárnu k PC. 😀 No uvidíme.

Jinak se dozvídáme, že podnikání v Maroku je strašně super, protože např. průměrný programátor z Česka tady může být za hvězdu (to stejné i s jinými profesemi) a prý není třeba se k podnikání nikam zprvu registrovat. Všichni tady žijí z vlastních malých obchůdků. Postavili tady nějaký Carrefour nebo co a nechodí tam nikdo jiný než turisti, kteří už mají plné zuby nefixních cen. Že bychom začali business v Maroku? No, to nevím. J Každopádně je tu teplo, fajn lidi, super zelenina a ovoce, je to tu levné… proč ne?

Večer jsme ulehli do jedné malé postele :D, ale přežili jsme to. Bylo to fajn J, cítit se zase tak nějak „bezpečně“.

Jinak se moc omlouvám, ale dnes jsme nic nefotili… zítra budou fotky z pláže z Essaouiry…

58. den – odjezd z pouště a vyřizování účtů s Tadjoustim

58. den, Má první velká cesta do zahraničí, Vodou do Maroka

Je to tady. Za pár hodin budeme muset opustit toto krásné, neobyčejné místo.

Vstáváme velmi brzy, již v 4:45, abychom stihli autobus v 8:00. Máme vzbudit Hassana, ale potíž byla v tom, že jsme nevěděli, kde vlastně spí. Ještě byla dost tma a nechtěli jsme budit ostatní. Měla jsem ale takový pocit, že si Hassan po včerejším „spaní s velbloudy“ ustlal v jídelním stanu a taky jsem měla pravdu. Potichoučku jsem obešla toho průvodce od rodinky, který spal uprostřed kempu pod širákem, vstoupila do jídelního stanu a párkrát jsem dlubla do spacáku, který vypadal, jako by v něm někdo opravdu spal. Ano, spal tam Hassan. Ozval se jakýsi vzdech a po něm slova „ještě půlhodinky“.

Chudák, dělat průvodce pouští a zařídit, aby se každý klient dostal včas na zpáteční autobus, je někdy fakt otrava. Protože jsem ale usoudila, že jsem sama z čehosi zničená taky, ještě jsem zalezla do stanu, kde už měl Pospa všechno zabaleno. Oba jsme ještě ulehli do postele a nedali si budíka. Nějakým záhadným způsobem jsme se vzbudili asi v 5.45. Začala jsem mít trochu strach, že to nestihneme, ale nakonec vše dobře dopadlo.

Šla jsem podruhé vzbudit Hassana, ale ten už byl vzhůru a zrovna začínal nosit věci k velbloudům. Velbloudi se ale v noci zase někam přesunuli, takže pro ně Hassan musel naštěstí jen kousek dojít.

V celém stanovém městečku bylo ticho a na obloze hvězdy postupně začaly ztrácet svou záři. Posbírali jsme si všechno ze stanu, já jsem chtěla ještě k velbloudům přinést jeden z Hassanových vaků, který jsme vždycky nosili s sebou, aby pro něj Hassan nemusel chodit tak daleko.

U velbloudů jsem zjistila, že ten vak nebyl náš, ale toho druhého průvodce, tak jsem ho šla ještě rychle vrátit.

Hassan byl po ránu velmi tichý, pouze naložil velbloudy a nechal nás s Pospou čekat. Byla jsem trošku nervózní, protože jsem nevěděla, kolik času nám to zabere pro dostání se zpátky do Hassi Labied.

Říkala jsem si, že když Hassan nevypadá, že by spěchal, bude to v klidu. Dokonce ještě poodešel kousek dále od nás a pomodlil se směrem k místu, kde bude za chvíli vycházet Slunce.

Již sedíme na velbloudech a jedeme pryč z pouště. Užíváme si naposledy tuto skutečnost (snad jen tento rok, rozhodně bych se sem chtěla vrátit). Vůbec nemluvíme.

Tentokrát jedeme velmi dlouho. Už mě bolí zadek, Pospu prý taky bolel.

Již je zcela vidno, avšak Slunce stále za dunami.

Vjíždíme do vesničky, kde už to na velbloudech není tak pohodlné, neboť terén se změnil z písku na hlínu, a tudíž jsou došlapy velbloudů podstatně tvrdší.

Konečně mám šanci vidět zdejší domečky detailněji a všímám si toho materiálu. Čistá hlína s kousky slámy či sena? To přesně nevím. Vypadá to kouzelně. Na to, jak je tady odlišný a na první pohled se zdá že i chudý život (zdejší lidé jsou však velmi šťastní a nepřipouští si fakt, jak žijí lidé jinde, protože to vlastně ani neznají – a kdyby znali, nevím, jak by to celé viděli, ale spíš bych řekla, že by své místo milovali stejně tolik, jako jej milují teď), je zde hodně reklamních cedulí – převážně lákajících na tyto velbloudí výpravy a taky na přespávání v místních hotelích. Zprava se na nás směje hezounký oslík J. To jsem možná zapomněla zmínit, že oslíci jsou pro tuhle oblast velmi typičtí.

Je něco málo před sedmou a my dorazili k Hassanovi domů. Hassan odsedlal velbloudy a zavedl je na jejich domácí místo, kde bylo připraveno seno.

Maminka i tatínek Hassana již byli vzhůru a přivítali nás. Dokonce už tam na nás čekal i řidič, zase v tom tradičním marockém hábitu J.

Posbírali jsme si věci z Hassanova pokoje – notebooky, mikiny, no zkrátka vše, co jsme u něj nechali, a usedli jsme ke stolu v salonu, kde pro nás byla připravena snídaně. Byl opět výborná jak vždycky. Obsahovala to stejné jako včera, akorát jsme místo vajíček natvrdo dostali jakousi vaječnou omeletu. Taky jsme jí kousek zkusili. Uvažovala jsem nad tím, zda se nemáme přísedících (maminka Hassana a řidič) zeptat, zda nechtějí jíst s námi. Nakonec jsem tu situaci vyhodnotila tak, že jsem Hassanova tatínka už viděla jíst, tak ten je snad nasycen, no a Hassan s námi nikdy nejedl (kromě jednoho oběda), no a maminky Hassana jsme se stejně neuměli zeptat, no a pak to nejdůležitější, chtěli jsme se dostatečně nasytit na cestu. Oba dva jsme se ale shodli na tom, že se nám špatně jí, když se na nás někdo dívá. Máme zábrany a nesníme všechno :D. Nechali jsem například muffiny a úplně jsme nevylízali mističky od marmelád. Možná, že to ale bylo proto, že jsme spěchali na autobus.

Chtěla jsem, aby mi na sebe Hassan napsal nějaký kontakt – vše, co mi dal, jsem uvedla v předešlém příspěvku. Telefon,

Zaplatili jsme Hassanovi 1500 DH (dali jsme mu alespoň 100 DH dýško…chtěli jsme mu dát více, ale bohužel nás Tadjoustiho plán vyšel moc draho) a řidiči 100 DH (50 DH za minule (to už mu ale platil Hassan, a když jsme s ním mluvili, souhlasil s tím, že mu zaplatíme jen cestu zpátky, takže těch 50 DH bylo pro řidiče něco jako dýško) a 50 DH za teď – s tím, že nám myslím ještě kupoval vodu a ta byla za 10 DH, ale to se nechalo už tak nějak ve vzduchu no…)

Po rychlé snídani jsme se rozloučili s Hassanovou rodinou, poděkovali v arabštině (šokram) a pak se vydali s řidičem i Hassanem na cestu na autobusovou zastávku.

Hassan s námi zašel koupit jízdenky. Platili jsme 220 DH na osobu. Vyšlo nám to tak akorát – poslední peníze jsme měli přesně vypočítané. Proto jsme se na chvíli zděsili, když nám muž za pultíkem řekl, že musíme ještě zaplatit za batohy. Naštěstí to nebyla stejná cena jako za osobu, ale jenom nějakých 5 DH, což se dalo.

Rozloučili jsme se s Hassanem i s řidičem, naložili jsme do autobusu naše krosny a hupsli jsme pěkně dozadu do autobusu, dokud tam ještě bylo místo.

V autobuse bylo během zpáteční cesty šílené vedro. Klimatizace vůbec nestíhala.

_IGP8373

Kvalita těchto fotek není jejich předností (jsou foceny z autobusu za jízdy, přes sklo a ještě nejsou RAW, takže jsem je nemohla upravit ve svém oblíbeném programu ke K20D PENTAXU, ale jen ve Photoshopu, se kterým ještě moc neumím) – myslím ale, že pro představu, jak jsme se cítili, naprosto dostačují 🙂

 

_IGP8379

Ten malý človíček uprostřed dole představuje způsob, jakým zde zdejší lid žijící v horských vesničkách přenáší zeleň – na zádech v koši

_IGP8380

Zde pro představu o něco bližší záběr…

_IGP8381

Ta větev vlevo se mi tam prostě připletla (jsem ráda, že PENTAX ještě tak nějak žije (akorát je asi zničený objektiv – je plný písku a nedá se hladce ostřit ani přibližovat a oddalovat, ale snad to časem povolí, taky jsem jím párkrát během focení v autobuse ťukla o sklo, když jsme zrovna přejeli jakousi díru nebo přišla trošku prudší zatáčka….ale FOTÍÍÍÍÍ) – pohled na typickou horskou vesničku v Atlase

_IGP8382

Takhle se tady suší ručníky, koberce, oblečení…

_IGP8383

Série lepších fotek – formát RAW

_IGP8384

_IGP8385

_IGP8387

_IGP8389

_IGP8390

_IGP8391

Doslova rudé hory…

 

_IGP8393

:)))

 

_IGP8394
Já seděla na jednom zadním dvojsedadle, Pospa na druhém, takže jsme každý měli dost místa. I když už jsem notebook měla konečně u sebe, žádné příspěvky jsem během cesty nevytvářela. Jednak jsem nechtěla, aby mi bylo zase nevolno, a jednak stejně nemám moc silnou baterku – no a na Pospově MacBooku se mi psát nechce, protože na to nejsem zvyklá.

Pamatuji si, že jsme si v autobuse ostříhali nehty na nohou :D. Pak jsme to po sobě tak nějak uklidili, jak se dalo, ale pohled na Pospou s nůžkami na manikúru během jízdy byl docela strach vyvolávající. Myslím, že já jsem to učinila někdy během zastávky.

První polovina cesty až do Ouarzazate nebyla tak strašná, protože jsme nejeli přes Atlas. Zastavovali jsme na čůrání a oběd na stejné zastávce jako minule. (poznatek: na toaletách většinou sedí žena nebo nějaký klučina, kteří se snaží za použití toalet vybrat nějaké peníze…spíš tam ale sedí, aby ve vás probudili nějaké nutkání něco přispět… když však nepřispějete, nic vám neudělají – na toaletu jsem šla za tento výlet mockrát (protože jsem byla ráda za normální záchod – na těchto turistických „zastávkách“ většinou natrefíte na normální toalety, ne ty turecké, a dokonce i se splachovadlem, ne jen s kýblem s kohoutkem, kterým teče voda) a ani jednou jsem neplatila a vždy to bylo bez problémů – myslím, že na Pospu někdo cosi volal, ale když těm dotyčným naznačil, že má peníze v autobuse, normálně ho pustili; místo mýdla tady najdete prací prášek, to je další místní specialita) V obchodě jsme se rozhodli koupit si balenou vodu, protože jsme nechtěli riskovat, že bychom pak dlouho seděli na záchodech, které tady nejsou něco, na co jsme doposud byli zvyklí z Evropy, a taky balení sušených fíků. Chtěli jsme si přikoupit ještě něco, ale opět v tom obchodě nebyly fixní ceny. Když jsme tedy přišli s našim nákupem za prodavačem, oznámil nám velkou cenu, tak jsme myslím ty jakési buchty, které jsme tenkrát chtěli koupit na zasycení, nakonec nebrali.

V Ouarzazate nastoupilo hodně lidí. Už jsme si mysleli, že nebudeme mít vzadu pohodlíčko a budeme si muset sednout k sobě. Naštěstí to vyšlo.

Cestovala s námi nějaké šikmooká Asiatka, která vypadala jak Alenka v říši divů. Byla sranda pozorovat, jak si s sebou na zdejší toalety bere kosmetickou taštičku.. 😀

Zase projíždíme tím zrádným Atlasem. Vidíme jakýsi autobus pro turisty trčící v příkopě, trochu odřený, možná se trošku otřel o skálu napravo. Nevím. Každopádně to ve mně určitě nevyvolalo pocity bezpečí.

Snažím se tento úsek prospat, aby mi zase nebylo blbě a neměla takový strach. Prokládám to troškou focení. Každý tady fotí. Nemám už však na kartě ve foťáku místo (hodně fotek je z pouště) a baterka notebooku pro možné přesunutí fotek je příliš slabá, takže jsem mohla fotek udělat jen pár.

Ještě je zde jedna typická věc- když projíždíte těmito horskými vesničkami, uvidíte zdejší lid, jak nosí na zádech velký koš a v něm zeleň. Pak zde lze taky spatřit ovce, oslíky, kteří jsou zde využíváni jako tažná zvířata, no a v neposlední řadě samozřejmě koně.

Blížíme se k Marrakeshi a vymýšlíme s Pospou, co uděláme. Zase se nám vrací nenávist k Tadjoustimu. Ještě u něj máme věci. Musíme pro ně jít.

Počítáme peníze, co nám zbyly. Musíme vybrat rezervu z kreditek. Velké nakupování suvenýrů v Essaouiře se asi konat nebude L.

Přejeme si, aby Tadjousti nebyl doma. Nemáme chuť ho ani vidět. Nejradši bychom prostě přijeli k němu domů, zaklepali, jeho rodiče by nám snad otevřeli, vzali si věci a odešli.

Dnes můžeme spát v hostelu Young and Happy za 10 euro na noc pro jednoho, strávit noc u Tadjoustiho zadarmo (ale to jsme nechtěli, protože nás strašně nasral a odrbal) nebo jsme mohli ještě napsat Morgane (ta by nám na noc pronajala za nižší cenu než je hostel část svého bytu, ale netekla by teplá voda), ale jelikož jsme na ni neměli mobil, tak už jsme neměli možnost ji nějak jinak rychle zkontaktovat. Vybrali jsme si tedy hostel.

Do Marrakeshe jsme přijeli něco po půl deváté večer, úplně na čas. Zase máme trošku šok z toho velkého množství lidí, co tady je.

Jdeme najít nějaký bankomat, kde jsme vybrali peníze, ať máme na hostel a 2 taxiky, které prostě zaplatit musíme, neboť ten idiot Tadjousti bydlí moc daleko.

Vybrali jsme peníze, pak jsme museli shánět taxika. Mysleli jsme na to, co nám před tím říkal Tadjousti. Nebrat petit taxi (malé taxi pro turisty), ale raději velké taxíky – staré mercedesy. Žádný starý mercedes nejel, tak jsme se rozhodli vzít nakonec to petit taxi.

Opět musím pozdravit do Frýdku-Místku p. učitelku Krublovou – využila jsem francouzštinu – respektive číslovky (vzkaz: jedna z motivací pro studenty, aby se učili francouzštinu – pokud chtějí jet do Maroka a chtějí si pokecat s tamními obyvateli, je třeba znát francouzštinu – jestliže tedy umí arabsky, francouzština není potřeba… ale jen s angličtinou moc v Maroku nepochodíte). Plus bych zavedla změnu ve výuce cizích jazyků. Jako lekci č.1 bych dala číslovky a věty, které se dají využít při cestování. To je totiž to nejdůležitější!!!

Domluvili jsme se s tím velmi milým řidičem, že nás hodí do Massira II (což je název čtvrti v Marrakeshi, ve kterém Tadjousti bydlel – napsal nám to do Pospova bločku, ještě než vystoupil z autobusu) za 50 DH (cinquante – francouzsky) – které jsme tedy byli ochotni zaplatit (kdybychom jeli s Tadjoustim, bylo by to max. 40 DH – ale smůla, s ním už nechceme mít nic společného). Několikrát jsme tu trasu Medina – Massira II už absolvovali, takže jsme tak nějak věděli, který směrem to asi je a jak dlouho se tam jede. Řidič musel ještě před námi někam odvézt jednu muslimskou ženu. Říkala jsem si, že je naše cesta trošku delší asi z toho důvodu. Pospa si však myslel, že schválně najíždí kilometry. Nechtělo se mi tomu věřit, protože jelikož jsme se domluvili na fixní ceně, tak prostě bude dodržena, i když pojedeme kdekoli. Po několika dalších minutách už mi to ale přišlo taky divné a jenom jsem se modlila, aby nás ten řidič zavezl tam, kde jsme chtěli. Jel s námi přes ty nejužší uličky, kde se proháněli kluci na kolech a na motorkách. Dokonce do něj ťuknul nějaký kluk na kole, tak si trošku zanadávali. Je to tady fakt šílené.

Konečně jsme se dostali na trošku povědomou cestu. Pospa má však pocit, že to schválně šíleně objíždí.

Dorazili jsme na místo. Blbé však bylo to, že když jsme jezdívali s Tadjoustim, všechno to řídil on. Řekl řidiči, kdy má zastavit, aby to bylo co nejblíže jeho domu. Massira II je moc široký pojem. Tak jsme řekli řidiči, aby nás vyhodil u kavárny Cafe Ounss, která byla poblíž Tadjoustiho bytu – byla tam WIFI, tak ji Tadjousti svým hostům vždycky doporučoval, neboť doma WIFI neměl. Volali jsme Čechům, jaká je situace. Teď jsou prý u Tadjoustiho. Budou u něj trávit jednu poslední noc. Tadjousti je prý doma. Kurnik. To jsme nechtěli. Předtím nás napadly tyto myšlenky: může být doma a třeba tam na nás bude čekat s pistolí a pak nás bude chtít odbouchnout, když mu nedáme nějaké peníze nebo cenné věci, nebo tam přijdeme a zjistíme, že nám vzal všechny věci… apod. Ve skutečnosti mě ale ten fakt, že jsou tam Češi, trošku uklidňoval – ty nejhorší scénáře se stát nemůžou… Stejně jsme si ale přáli, aby tam nikdo kromě jeho rodičů (aby nám otevřeli) nebyl a my se mohli v klidu sbalit a ani toho hnusáka nepotkat. No, ale nikde není napsáno, že by nám jeho rodiče otevřeli. No, takže uvidíme. Každopádně jsme chtěli zachovat klidnou hlavu. Už jsme věděli, jak to asi bude probíhat. Prostě jsme si chtěli vzít všechny naše věci, zkontrolovat, jestli něco nechybí a třeba si vyžádat zpátky nějaké peníze. Uvidíme.

Byli jsme docela ztraceni a docela bez peněz (mně osobně byla ještě zima) ale rozhodli jsme se z taxiku vystoupit a prostě to najít. Nic jiného nám nezbývalo. Já osobně jsem byla z celé situace velmi rozhořčena, protože jsem to setkání s Tadjoustim chtěla mít brzo za sebou.

Jsme úplně blbí. Nedali jsme řidiči přesně 50 DH. Měli jsme u sebe jenom 100 DH. Beztak, když to viděl, naúčtoval nám 77 DH z počítadla km, kterého jsem si vůbec nevšimla! Byli jsme pěkně nasraní, protože nám nejdřív vrátil 20 DH a pak, když jsme po něm začali chtít zbytek do 50, nám dal myslím ještě 10 DH a dál už s námi nechtěl diskutovat… ukazoval jenom na to počitadlo. No, vždyť jsme se domluvili na ceně 50 DH! Jak si to jako představuje? No, kdybychom si nedali batožiny do kufru, prostě bych mu dala těch 50 DH a vystoupila z auta a prostě bych se na něho vykašlala. Máme ponaučení pro příště – batohy k sobě dozadu a dávat přesnou částku. A to ten řidič byl tak hodný, povídal si s námi a tak…

Vytáhla jsem svou GPS na mobilu, ale ta nám k ničemu nebyla. Museli jsme se prostě někoho zeptat. A najít někoho normální na ulici téměř v noci, aby nám poradil cestu a nechtěl za to šílené peníze, bylo taky trošku obtížné. Nejdříve jsme se teda ptali v jakémsi obchodě, kde bylo více lidí a nějaké ženy. Ti vůbec nevěděli. Pak jsme se ptali jakýchsi dvou mužů, se kterými jsme směrem k našemu cíli ušli pár metrů, ale nakonec jsme stejně zase nic nenašli… No a nakonec jsme se zeptali jakýchsi dvou mladých kluků… ti nás vedli ještě docela dlouho někam pryč. Trošku jsme se báli, aby nás třeba nechtěli obrat nebo tak. Pospa mi pořád připomínal, že mám chodit před ním, a raději jsem mu měla dát svou tašku s doklady… Naštěstí to byli kluci dobráci, a když nás dovedli ke Café Ounss, ze kterého už jsme věděli, kde jít k Tadjoustimu, byli velmi překvapeni, když jsme jim chtěli dát nějaké drobásky za pomoc… skoro je ani nechtěli přijmout.

Tak jsme konečně stáli před Tadjoustiho bytem. Klepeme na dveře, otevírají nám Češi. Pospa rovnou zamířil do pokoje, kde jsme nechali naše věci. No naštěstí tam byly. Tadjousti ležel na pohovce, vedle něj těhotná holka z Londýna z Couchsurfingu, pro kterou vlastně musel jet (ani se mi nechtělo věřit, že nám nekecal :D)… Byl velmi překvapen, že nás vidí zpátky. Zůstala jsem chvilku u Čechů, co spali vedle, a řekla jsem jim, co se nám stalo. Moc udiveně nevypadali. Asi je to nezajímalo. Oni tři drželi při sobě a s Tadjoustim vlastně ani netrávili tolik času co my. Pobyt u Tadjoustiho je tedy prakticky nestál ani dirham.

Posléze jsem se přesunula do pokoje k balícímu Pospovi, usměvavému Tadjoustimu (ten předváděl úsměv, jako by se nic nestalo) a k nic netušící černošce vedle něj. Naše nakvašené ksichty mluvily za všechno. Pospa pomalinku a řádně balil všechny naše věci, já se pokoušela s Tadjoustim promluvit pár slov a snažila jsem se znít přiměřeně nasraně. Když Tadjousti odešel za roh, v rychlosti jsme se snažili té černošce vysvětlit, s kým má co do činění a ať si dává bacha.

Za chvíli začal Tadjousti kecat cosi o nějaké mapě. Ach ano! Uklízela jsem foťák do brašny a zjistila jsem, že objektivy jsou sice všechny, ale mapa, kterou jsme nosívali v přední kapsičce, chybí! Tadjousti si prý půjčil naši mapu pro jakéhosi taxikáře a zapomněl ji tam. Prý tam zavolá a až ji získá zpátky, pošle nám ji poštou, nebo si prý pro ni můžeme někam zajít sami! 😀 No to už byl vrchol. Na co by marockému taxikáři byla mapa Evropy??? No krucinál, to nás pěkně naštvalo. V Olomouci jsme za ni zaplatili 299 Kč, tolik jsme s ní zažili a teď je beztak někde prodaná, aby měl Tadjousti na hašiš. Tak to už ve mně vřelo úplně všechno. Ale pořád jsem se k němu nechtěla chovat tak, že by mě zavřeli za pokus o vraždu :D.

Raději jsem mlčela. Ale pozor. Přichází na scénu Pospa. Ten to zahrál fakt hezky. Před černoškou z Londýna z Tadjoustiho dostal tu 100 DH za zpáteční cestu. A to jsme po něm ještě nechtěli 100 DH, které si uškudlil pro sebe, když nám kupoval ty jízdenky! Na to jsme přišli později (to byla ta situace, kdy po nás chtěl 700 DH, ve skutečnosti jsme měli platit 450 DH – ale vrátil nám jen 150 DH !!! takže si stovečku hošánek nechal pro sebe… No to už jsme neřešili.

Sbalili jsme si naše věci, rozloučili se s Čechy i tou těhulí, popřáli jim šťastnou cestu (zítra už jedou domů do ČR) a opustili jsme Tadjoustiho domov s Tadjoustim v patách. Byla tady nucená objímačka a Tadjoustiho vážná slova o tom, že máme přijet zas za pár měsíců, že to už bude mít práci a bude pohostinný a bude to super. No, myslím, že už nikdy. Chystáme se mu napsat velmi, velmi hroznou referenci… (za pár dní jsme zjistili, že Pospa nemá MP3 a sluchátka – já MP3 mám, protože jsem si ji nechávala v obale od notebooku, který jsem s sebou měla v poušti, ale zato zase nemám taktéž sluchátka… že by si to vzal taky Tadjousti? No to nevíme jistě. Jo ještě jedna smutná zpráva, Pospa zapomněl na šňůře u Tadjoustiho na balkóně své Macbeth ponožky)

Jupíí… máme batohy. Jsem ráda, protože v nich byly i věci, o které bych nerada přišla – např. talismany pro štěstí od rodiny, přátel apod., pak samozřejmě drahé a dobré objektivy, no a prostě všechno… všechny mé věci jsou mi milé… nechtěla bych o ně přijít…

Jdeme hledat dalšího taxika. Domlouváme se s taxikářem, že nás za 40 DH hodí někde do Mediny. Mohl nás hodit na Rue de Barrima, kde je hostel, ale to už by bylo dražší, takže jsme se rozhodli ten zbytek dojít. Tenhle taxikář už neměl počitadlo jako taxikář před ním, který si ho zapíná beztak na začátku směny :D, takže to bylo ok. Zaplatili jsme 40 DH a byli jsme tam, kde jsme být chtěli.

Cestou k hostelu jsme si na večeři koupili žlutý meloun. Chtěli jsme si koupit i marocký chléb, ale nakonec jsme tak neučinili.

Po pár minutách jsme už spokojeně došli do hostelu, kde jsme zazvonily a přišel nám otevřít zachránce Zak. Vyjádřila jsem mu tisíceré díky a zeptala se ho, zda pro nás ještě dneska mají nějaké místo. Měli… jupííí J

Zaplatili jsme zase každý 10 euro a mohli jsme jít do pokoje, kde nikdo nebyl, jenom my. Zak byl rád, že nám pomohl. Chvíli jsem s ním kecala, vykládala mu náš příběh, zase mu stokrát děkovala, dala mu naše pasy a tak. Pak jsem se seznámila s nějakým dalším člověkem, co tam zrovna přespával, ale nepamatuji si na jeho jméno.

Konečně jsme se osprchovali po těch několika šílených dnech bez mytí (Pospa použil sprchu vedle – ta pokažená je prý pořád zavřená, ještě se na ni nikdo nedíval, ale když jsem se šla sprchovat, byla otevřená :D, tak teda nevím, co s ní dělají). Všechno bylo fajn. Po sprše a dobití naší elektroniky jsme si sedli do kuchyně, dali si zelený čaj, co jsme našli někde v kredenci (mně chutnal jako čaj z mořských řas nebo co) a rozkrojili ten náš žlutý meloun.

Seděli jsme, povídali si a vzpomínali na to, co jsme všechno zažili. Na stejném místě v jiném čase, TEĎ, už mezi námi panovala fajn atmosféra. Ne jako minule.

Ještě jsem si vyprala oblečení z pouště a dala jsem si to sušit na zábradlí od kuchyně. Bylo trochu větrno, tak jsem doufala, že to neodletí někam dolů. Čápi ještě neodletěli, krmí a cvičí mláďátka.

Tehdy večer jsme toho už moc neřešili. Byli jsme extrémně unavení. Pouze jsme nabili elektroniku, já odeslala na Couchsurfingu žádosti o přespání v Essaouiře na 2 noci co nejvíce lidem, co uměli anglicky, pak jsme s Pospou ještě hledali způsob, jak se dostaneme z Londýna do Patterdale za tu malou sumičku peněz, která nám zbyla, no a pak jsme šli zkátka spát s tím, že zítra brzo vstaneme, abychom všechno dořešili… Byl to náročný den…

57. den – uvědomuji si důležitost vody, miluji vodu…

57. den, Má první velká cesta do zahraničí, Vodou do Maroka

Ráno jsme si chtěli přivstat na východ slunce, který nám včera doporučil Hassan. Měla jsem budíka na 6.30 s tím, že východ měl proběhnout kolem 6.50 – zkrátka před sedmou. Trochu jsem se v noci budila, ale stejně jsem se relativně dobře vyspala. Ten písek v posteli byl výjimečný, ale ne zase tak super :D. Moc se mi nechtělo vstávat, protože nad ránem jsem si na to všechno už tak nějak zvykla. Pospa se prý vyspal velice dobře. Ráno jsem zažila takový ten pocit, kdy nevíte, kde vůbec jste a jste úplně zmatení. Pak si uvědomíte, že jste jeli do pouště a je všechno v klidu :D. Jen stěží tedy vstávám z postele a budím Pospu. Otevírám stan a poprvé se můžu pořádně podívat na to, jak kemp vypadá ve skutečnosti.

_IGP7888

Ranní pohled na klidné stanové městečko…

Včera večer stany vypadaly tmavě až černě, dneska zjišťuji, že jsou vlastně hezky barevné. Trošku jsem se vyděsila, že jsem ten východ Slunce zaspala, protože už bylo vidno :D. Sluníčko už bylo blízko východu, ale na oblohu ještě nevykouklo.

_IGP7890

Slunce ještě nevyyšlo, ale brzy se nám ukáže…

Strašně mě zajímalo, jaká bude teplota třeba v poledne nebo už jen teď, až Slunce vykoukne. Vypadá to, že celý kemp ještě spí. Myslela jsem si, že Hassan půjde s námi nebo tak, že ho máme vzbudit, ale jelikož jsme ho už včera po tom výšlapu neviděli, tak ani nevíme, kde spí. Trošku se mi chce čůrat, už se mi chtělo včera večer, ale říkala jsem si, že to nechám na dnešek a pořádně zjistím, jak se to tady „dělá“. Teď ale ten východ Slunce. Hledala jsem někoho, kdo nás vezme někam, kde ten východ hezky uvidíme. (No, mohlo mě napadnout, že to bude někde na duně :D) Všude kolem bylo doslova hrobové ticho. (Pokud se chcete někam jet zrelaxovat a chcete hlavně klid, není lepšího místa, nežli pouště!!!) Bála jsem se, že někoho vzbudím pouhou chůzí po písku :D. Jdu prozkoumat terén a narážím na jakousi „kuklu“ na zemi. Někdo tady spí ve spacáku :D. Je to Hassanův bratr… Už je vzhůru, tak využívám situace a ptám se ho, kde máme jít na východ Slunce. Ukazuje mi doleva, kde jsme včera nechali velbloudy. Jdu tam. Zdravím naše velbloudy.Kromě Bobyho a Jimiho jsou tady ještě další dva, na kterých asi přijela ta klučinova skupinka s Hassanovým bratrem. Přichází Pospa s foťákem.

_IGP7891

Jimi Hendrix, Bob Marley, Alpha Blondy, Michael Jackson

Po chvilce zjišťujeme, že my tři nejsme jediní vzhůru. Od velbloudů totiž vidíme na vrcholek duny, na které jsme byli včera večer. Sedí tam nějaký človíček se zřejmě stejným záměrem, s jakým jsme brzy vstávali my. Rozhodli jsme se, že mu půjdeme dělat společnost. Možná do té doby odejde. Kdo ví. 😀

_IGP7894

Nějaký človíček byl rychlejší než my…

Přecházíme opět přes spací kuklu Hassanova bratra.

_IGP7892

Jdeme se kouknout na východ Slunce…

Škrábeme se znova na vrcholek té duny. Teď už mi nepřipadá ani tak vysoká jako včera. Avšak stejně těžce se na ni škrábu. Je štěstí, že foťák má na krku Pospa a já můžu zase použít všechny čtyři.

_IGP7896

Metoda po čtyřech je nejúčinnější způsob, jak se vyškrábat na vršek duny…

Zjišťujeme, že už se probudila i ta partička klučiny, co jsme s ním mluvili včera. Ptá se nás, jestli to má cenu se hned po ránu vysilovat a lézt na tak vysokou dunu. Jestli prý není lepší jít pokračovat ve spánku. My mu odpovídáme, že to určitě bude stát za to, že by to jen tak vzdávat neměli. Východ Slunce jsem uviděla asi tak ve ¾ kopce.

_IGP7897

Kuk… 🙂

A když jsem se konečně dostala nahoru, sedla jsem si a uklidňovala svůj dech. Skupinka těch tří (byl to ten kluk ze včera, holka a pak další kluk) také úspěšně šlapala nahoru, ale nedošli až za námi a zakempovali asi za polovinou kopce. Taky si sedli a sledovali tu nádheru.

_IGP7920

Vepředu ta trojička, o které jsme mluvila – toho vepředu prý včera shodil jeden velbloud, což se ještě nikdy nestalo… Hassan nechápe proč…

S Pospou jsme nafotili pár hezkých fotek, protože z vršku jsme mohli vidět dost velkou část pouště.

_IGP7889

Stopy velbloudů, stopy lidí…

_IGP7898

V poušti jsme nebyli sami… Stačilo se kouknout doleva, doprava či trochu dozadu, a ihned jste spatřili nějakou další výpravu na velbloudech…každopádně to množství výprav bylo velmi příjemné – necítili jsme se jako v Číně nebo na přecpané pláži v Chorvatsku… bylo to úplně, jako bychom v poušti byli sami…

_IGP7904

Pohled na Merzougu a Hassi Labied – což je místo, kde se nachází dům Hassanovy rodiny (nebydlí přímo v centru Merzougy, ale právě pár kilometrů dále v oné vesničce)…

_IGP7909

_IGP7917

Písek je velmi pro chodidla velmi příjemný… taktéž funguje jako přírodní bruska na nohy… nevěřili byste, jak vám za pár minut chůze v písku budou vaše nohy vděčné…avšak nejpříjemnější je to ráno či k večeru, neboť přes den písek dosti pálí… je třeba to chvilku vydržet, ale chce to teda pevné nervy.. asi záleží i na člověku, Pospovi to moc velký problém nedělalo…

Pak jsme slezli dolů, vrátili se do kempu a já se ptala Hassanova bratra, jak je to tady se záchodem. 😀 Ukázal mi menší písečný kopeček a zeptal se mě, zda mám toaletní papír. Ten už jsem u sebe měla, tak jsem se vydala na cestu. Za kopečkem byl menší kopeček s nějakými kostmi kdoví z čeho. Zalezla jsem za nejvyšší část toho kopečku a modlila se, aby mě nikdo neviděl. Pořád jsem to ze všech stran kontrolovala. No z kempu na mě naštěstí vidět nešlo. Vykonala jsem potřebu a zahrabala to čím jiným než pískem. No, tak takhle se tady prosím chodí na toaletu 😀 Vracím se zpátky a uvažuju, kde si umyju ruce. Než jsem odešla na pouštní záchod, viděla jsem tady Hassana, jak něco myje pod kohoutkem, jímž tekla voda! Tak možná tady. Ale zase jsem přemýšlela, jestli nebudou nasraní, když si ty ruce umyju. Vždyť je tady málo vody! 😀 No, tak jsem se „umyla“ pískem a pak myslím na sucho kapesníkem. Zas tak hrozné to nebylo. Protože jsem byla ještě unavená a neviděla jsem nikde našeho Hassana, šla jsem ještě na chvilku spát. Pospa taky. Vůbec nevím, v kolik hodin jsme přesně vstali. Ale myslím, že tak v 10. To jsem si myslela, že celou dobu bdím, abych mohla zareagovat, když uslyším nějaké kroky kolem našeho stanu. Třeba Hassanovy. Aby si neřekl, že jsme nějací divní, že jsme v poušti a spíme :D. Budu to brát tak, že je dobré dělat to, co prostě chcete dělat, když nikoho neomezujete. Vykoukla jsem ze stanu a všude bylo ticho. Budím Pospu a myslím na snídani :D. Třeba bude v tom jídelním stanu! Ještě chvilku počkáme, ať nevypadáme nějak nenažraně. Pak se vydáváme na cestu. Přicházíme do stanu a zjišťujeme, že tam na nás už čeká! Snídaně! J Jupííí Usedáme ke stolu. Za 30 sekund nám přišel dobré ráno popřát Hassan a přinesl nám čerstvý marocký chléb a mátový čaj. Prý nás slyšel vycházet ze stanu. No, to mu neunikne nic. Vždyť jsme šli jako myšky! Na stole tedy máme marocký chleba, dva druhy marmelády (jahodovou a pak nějakou zvláštní oranžovou), dvě vajíčka natvrdo, nějaké super Hassanovou koření, sůl, olivy, dva balené muffinky, dva mini jogurtíky no a už si asi nevzpomenu, co tam bylo. Ale vypadalo to kráááásně J. Největší radost mi dělal ten marocký chléb a marmeláda. No, pak jsme si s Pospou dali i jogurt, protože jsme prostě měli chuť, já ještě zhřešila a dala si muffina :D. Posnídali jsme. (Je blbé, že s námi nikdy nechce Hassan jíst, myslím, že jsme se ho jednou ptali a nechtěl, tak jsme se už dneska ani neptali…) Chvilku jsme ještě poseděli v tom jídelním stanu, Pospa si zahrál na bubínky a pak jsme šli do našeho stanu sbalit si věci, napít se z našeho barelu vody,

_IGP7931

Níš 5litrový barel vody…musím říct, že jsem tady v poušti zjistila, jak je voda dobrá a cenná!

_IGP7933 uvázat pouštní šátky v barvě Sahary (v barvě modré) no a pak jsme se vydali na cestu. Byli jsme rádi, že nebyl naštvaný, že jsme tak dlouho spali. Stejně jsme totiž museli čekat na velbloudy. Včera, jak jsme čekali na Hassana až přijede z pouště a dá velbloudům napít, to určitě bylo tak, že Hassan byl v poušti s bráchou a s tou trojičkou lidí. Byli tři (možná 4, ale ráno jsme viděli jen 3), takže museli mít tři velbloudy. Hassan č.2 (jeho bratr, fakt se tak jmenoval) je musel doprovodit do kempu a pak si mohl náš Hassan vzít 2 velbloudy pro nás. No a včera večer se tady setkali 4 velbloudi, a protože už dneska ta trojička odjížděla domů, tak je někdo musel doprovodit do města (zůstávali v poušti jen jednu noc). Takže závěr – čekali jsme na velbloudy, až nám je přivede zpátky. Přivedl ty další dva, na kterých jsme včera nejeli. Jeden se jmenuje Alpha Blondy a druhý Michael Jackson. Hassan je zase nakládá jako včera.

_IGP7934

Chystáme se na další přesun…

V taškách vidím jablka a pomeranče! Třeba budeme mít zase dezert :D. Již poučena ze včerejška si ještě před sednutím na Michaela sundávám žabky a dávám si je do batohu, abych je nemusela furt přidržovat pod sebou. Včera jsem si je totiž sundala moc pozdě a už jsem nedosáhla na Pospovu ruku, aby mi je schoval do batohu. Velbloudi sice jezdí za sebou, ale dost daleko. Zase jedu první a tentokrát mám i většího velblouda. Blbě se mi na něho lezlo… Mám za úkol něco nafotit z hřbetu tohoto úžasného zvířete, tak uvidíme. Vyjíždíme. Začíná být pěkné dusno a horko. Ještě, že nemusím jít po svých… ach jo, jsem hrozná…doufám, že je o velblouda aspoň dobře postaráno, ale myslím si, že je. Náš PENTAX je plný písku. Uvidíme, jestli prodejci splní své slovo a opravdu v ruce držím odolný fotoaparát proti dešti, prachu a dalším přírodním živlům. Zjišťuju, že nelze automaticky zaostřovat, neboť se asi dostal písek mezi kontakt. Šteluju to na velbloudovi a zjišťuju, že to asi nespravím, protože když scházíme duny, foťák se šíleně kymácí, já mám co dělat, abych se sama udržela, no a ještě musím dávat pozor na krytku. Ptám se Hassana, jak často velbloudi pijí. Teď prý jednou za týden nebo tak nějak, v létě pijí i každý den. Jinak jim prý dává nějaké lístečky na žvýkání. Nevím no… No nakonec se mi podařilo udělat pár nedobrých snímků. _IGP7940

_IGP7950

Z velbloudího hrbu…

Hassan od nás odbíhá lovit cosi do keře. Viděla jsem rychlý pohyb čehosi bílého. Prý to byla desert fish (pouštní ryba), tzv. salamandr. Je moc rychlý, no, a když něco uslyší či uvidí, hned zdrhne. Toho asi neuvidíme. Konečně se foťáku zmocnil Hassan a udělal nám s Pospou pořádnou fotku :D.

_IGP7966

Již známá „facebooková“ fotka na velbloudech – fotil Hassan 🙂

Pak fotil ještě Pospa.

_IGP7978

A takhle jsem vnímala svět na velbloudovi…

Jízda na velbloudovi už mě tolik nebolí. Zvykla jsem si. Ale nejraději jsem byla, když jsme asi po hodině zase zastavili v nějakém dalším stanovém městečku.

_IGP7980

Kemp č.2

Opět jsme nechali velbloudy poblíž na vyvýšeném místě.

_IGP7987

Je to sympaťák! 🙂

_IGP7988

Velbloudi jsou úžasní tvorové…a mají velmi zajímavé „skládané“oči 🙂

_IGP7991

Tajemné dálky…

_IGP7984

Velbloudi jsou fajn…

Hassan je odsedlal, svázal jim přední nožky

_IGP7986

Hassan velbloudům lehce svazuje přední nožky, aby neodešli příliš daleko. Mohou chodit, ale dělají menší krůčky…

a poslal je typickým „tstststs“ dolů pod kopeček, aby se prošli, kam chtějí.

_IGP7993_1

Velbloudi jdou na procházku…

Lehce je vždycky plácne po zadku, tak doufám, že je to moc nebolí. No, to se mi moc nelíbí, ale tak snad jsou silní a je to pro ně v pohodě. Ještě jsme si je stihli vyfotit. Bobík Alpha Blondy má pod očima slzičky. Celou cestu se chudáci ošívali hlavou, protože je otravovaly mouchy. Stejně tak, jako nás. Nad stanovým městečkem je takové pěkné posezení. Už se těším, až si tam sedneme.

_IGP7992

Posezení v poušti, jako doma 😀

Pomáháme Hassanovi odnést věci do zdejší kuchyňky.

_IGP7994

Kuchyňka je na fotce ten menší stan vlevo…

Bude pro nás prý vařit oběd, zatímco my se máme pomaličku projít na ten největší písečný kopeček tady, ze kterého jde prý vidět celá poušť.

_IGP7996

Náš cíl…

Řekli jsme si, proč ne? Naplnili jsme si jednu Cameltank láhev (to je ta Pospova zelená láhev s násoskou a kamínkem a mušličkou uvnitř) vodou a vydali se na cestu.

_IGP7998

Takhle krásnou poušť zastinují mraky…

Bylo zrovna to nejvíce horko – takové to „pouštní poledne“. Jdeme pomalinku, písek zatraceně moc pálí… Chvilku jdu v žabkách, ale to se jde strašně blbě, chvilku naboso, ale to zase nemůžu vydržet to pálení písku. Vybíráme si co nejschůdnější cestu nahoru přes vrcholky různých dun. Fotíme a koukáme se kolem. Po chvilce chůze na přímém Slunci pociťuju velice nutnou potřebu pít vodu. Nikdy mi nechutnala tak jako teď. Nikdy jsem neměla větší žízeň než teď a nikdy jsem si jí nevážila tolik, co teď. Byli jsme asi v půlce cesty a měli jsme už jen půlku lahve. Docela jsem pociťovala beznaděj… třeba tady umřu na uschnutí, na spálení Slunce nebo tak něco :D. Jdeme hodně pomalu, ale stejně jsem šíleně vysílená. Dávám si pauzu a sedám si do žhavého písku, Pospa leží.

_IGP8009

Totální vyčerpanost, ale velmi výjimečný pocit…

Koukám se zpátky, kolik jsme toho ušli. V dáli si všímám našich velbloudů, kteří se za tu chvilku odešli projít docela daleko. Snad je pak Hassan najde. V poušti mám ráda ty úseky, kde když někam šlápnete, neproboříte se hluboko do písku, ale v pohodičce si jdete dál. Zrovna v takovém úseku jsme zase na chvíli zastavili a fotili si naše stopy v písku :D, napsali vzkazy do našich rodišť apod. Zase jsme se posunuli o něco blíže k té nejvyšší duně.

_IGP8005

Ještě kousek…

Zjišťuju, že už ani neumím rozeznat, která je ta nejvyšší. Vypadají všechny podobně. Zaostřuju na duny vzadu a zjišťuji, že ta, na kterou míříme, není ta úplně největší. Ta největší je úplně vzadu a na to už nemám sílu. Budu ráda, když nezhynu po cestě na tu, co jsme si ji zvolili my. Myslím, že z ní bude taky hezký výhled na celou poušť. Opět se otáčím dozadu a koukám, jak moc jsme se vzdálili od kempu. Piju a je mi už docela blbě. Pospa má určitě taky pouštní krizi, ale zdá se být více v pohodě než já. Škrábu se nahoru všemi možnými způsoby. Po čtyřech, po dvou, bez boty, s botami. Konečně jsme došli nahoru. Ptám se Pospy, zda můžu dopít naši poslední zásobu vody tady na naši túře :D. Souhlasí.

_IGP8080

Dobro došli… ale bez vody 😀

Nevím sice, co budeme pít na cestě zpátky, ale to je v pohodě. No odpověď je jednoduchá – nic. Snažím se uklidnit své bušící srdce a téměř uškvařený mozek :D. Sedíme tam, kde jsme sedět chtěli a chvilku koukáme na poušť. Pospa medituje. Je tady docela příjemně – ale kdybych měla vodu a nebylo zrovna to největší denní horko, bylo by to ještě lepší. Okamžiky lehkého větříku si opravdu užívám.

_IGP8084

Pospova pouštní meditace s pískem…

Za chvíli se vydáváme na cestu zpátky. Ještě, že to šlo lépe – je to stejné jako když jedete odněkud domů – vždycky to rychleji uběhne. Jednak se lépe šlo a jednak jsme se nejen v hlavě, ale i vizuálně přibližovali našemu 5litrovému barelu vody. Konečně jsme se zase vrátili do kempu – nejdříve do toho hezkého posezení. Tam jsem si sedla na židli a už nevstala :D. Podívala jsem se na Pospou jak nejvyčerpaněji jsem dovedla a poprosila ho, jestli nemůže zajít pro vodu :D. Obětoval se a šel. Sranda byla, že když ji donesl, ještě jsem se tak hodinu nenapila :D. Za chvíli za námi přišel Hassan a ptal se, zda chceme obědvat. Po té túře v horku jsme moc neměli chuť a navíc jsme pozdě a dobře snídali, tak jsme ho poprosili, jestli nemůžeme jíst později. Souhlasil. Přinesl dvě měkké podušky a sedl si k nám. Smál se mým kraťasům ze ZARY :D. Já se jim směju taky, jsou děsné :D. Poprvé jsme se pořádně o všem pobavili. Zjistili jsme, že Hassan nikdy nechodil do školy, pak jsme se dozvěděli o tom, jak je pro všechny Marokánce těžké vycestovat někam do zahraničí, o jeho bývalé holce z Německa, která chtěla o jeho vízum pro navštívení zahraničí požádat sama, ale nepodařilo se to (víza Marokánci dostanou jen v případě, že mají dost peněz, nebo tady mají dobrou práci – tudíž je pustí do zahraničí a ví, že se zase kvůli práci vrátí a neemigrují, nebo v případě, kdy si vezmou někoho z jiné země – to je pochopitelné), pak jsme se dozvěděli taky o tom, že „mít holku nebo kluka“ tady na menších vesnicích prostě nejde (ve městech už je to zcela normální, ale ve vesničkách se koncentruje hodně muslimů a tohle není tak jednoduché), pak jsme se bavili o muslimech (o tom, kdy mívají děti, kdy se holky žení (no vůbec tady není divná svatba třeba v 16 nebo 17 letech, a děti obvykle bývají hned a když jich bývá více, tak jich bývá více taky hned :D), pak mě něco zajímalo o jeho rodině, jaké to bylo, když žili jako nomádi. Nevím, jestli jsem tady o tom psala, ale nomádské rodiny se stěhují v poušti z místa na místo kvůli počasí – např. v létě se nemůžou zdržovat uprostřed pouště, protože je příliš velké horko (třeba i 50°C) – jdou tedy na okraje. Taky nás zajímalo, jak se dělá tajin a marocký chleba (to prý bude vědět jeho maminka, můžeme se jí zítra ráno zeptat). Dozvěděli jsme se, že Hassan chce v budoucnu změnit práci. Dělání průvodce v poušti ho už moc nebaví. Chtěl by sám organizovat výlety pro turisty v Maroku. Chtěl by být třeba i řidič. Jinak rád sleduje fotbal a učí se různé jazyky. Působí taky na Couchsurfingu, přes který by chtěl hostit co nejvíce lidí z různých zemí… Hassan je vlastně super. Oblíbila jsem si ho. A pevně věřím, že vy byste si ho oblíbili taky. Ještě jsme si pokecali a pak nám Hassan přinesl oběd.Konečně jedl s námi.

_IGP8095

Oběd v poušti :))))

Měli jsme výborný rýžový salát, marocký chléb, vajíčko natvrdo a pak nějaká omeleta připravovaná v nádobě na tajin, ale to už nevím přesně, jak to bylo. Nabídli jsme pomoc Hassanovi s umytím nádobí. Souhlasil, ale prý až po dezertu. Měli jsme opět náš oblíbený dezert – pomeranč se skořicí a jablka.

_IGP8115

Tomu tvorečkovi se taky zachtělo nektaru…

Hassan si s námi něco málo dalo a pak zmizel. S Pospou jsme na chvíli ještě ulehli na ty podušky a myslím, že jsem na chvilenku usnula. Pamatuji si, že jsem se tehdy cítila velmi zrelaxovaná a v takovém blaženém stavu. Byla jsem najezená, napitá, na poušti, všude bylo ticho, neměla jsem starosti, slyšela jsem jen trošičku pohyby písku díky slabému větříku. Byla to nádhera. Myslím si, že každý člověk, který hodně pracuje nebo jen chce prožít opravdový relax a opravdově si odpočinout – ne tím způsobem, že bude plánovat šílenou cestu do Chorvatska, což mu zase vezme plno sil a vůbec se nezrelaxuje, by si měl zkrátka koupit letenku do Maroka a dostat se na pár dní na poušť. Nebo si udělat auto-výlet. Když jsme s Pospou a jedním broukem všechno dojedli a řádně se probudili z odpoledního relaxu, vzala jsem poslední talíř, že ho odnesu do kuchyně a začnu s mytím. Hassan už však všechno měl umyté. Umyla jsem alespoň ten jeden talířek a 2 vidličky. No aspoň jsem se mohla podívat, jak to vypadá v takové malé pouštní kuchyňce. Vesele jsme během odpoledne pili vodu, což jsme moc neměli, protože nám ta polovina barelu musí vydržet až do zítra, jak říkal Hassan. Trošku jsme se tedy vylekali, ale nakonec to vyšlo a ještě zbylo (to až zítra). Hassan zjistil, že velbloudi ušli docela hodně dlouhou cestu. Musí pro něj jít a přivést je zpátky, abychom mohli pokračovat v naší cestě do dalšího kempu, tentokrát již blíže městečku, abychom zítra ráno stihli autobus. Seděli jsme s Pospou zase na tom posezení, povídali si a tak, relaxovali, já zase na chvíli spala… no čekali jsme na Hassana, který s velbloudy pořád nikde! Najednou slyším nějaké zvuky. Někdo sem jede na čtyřkolce. Asi nějaký další průvodce? Nevím. Jede rovnou do stanového městečka. Neřešíme to, není to naše starost, kdo se tady pohybuje :D. Za malou chvíli další hluk. Jede sem výprava 5 terénních vozů.Kola zápasí s pískem – úspěšně se „podhrabaly“ až k nám.

_IGP8121

Návštěva…

Vystoupilo z nich 5 řidičů a myslím, že 5 turistů. Pozdravili nás. V jednom autě byla vzadu v kufru lednička s chlazenými nápoji. Účastníci výpravy si u nás udělali přestávku, napili se piva nebo coca-coly a taky nabídli nám! J Pospa si vzal pivo, já coca-colu.

_IGP8243

Již nás opouštějí…

Za chvíli jsem se vydala na menší kopec rozhlédnout se, jestli někde neuvidím Hassana. Někde v dáli vidím oranžovou tečku a za ní 2 větší tmavé tečky. Vypadá to, že Hassan velbloudy nakonec našel. Neupíjela jsem moc z coca-coly, abych mohla dát napít Hassanovi. Pospa má obavy z toho piva, aby mu něco Hassan neřekl (muslimové nepijí alkohol – ale jestliže se živí jako řidiči kamionu, občas si dají pivo po vozem, aby je Alláh neviděl – to je fakt, který jsme se kdysi dozvěděli od Míry, toho kamioňáka). Hassan konečně dorazil, trošku coca-coly si dal a docela se divil, že nám ti lidi z té výpravy něco dali.

_IGP8246

Velbloudi se našli…

Pak šel ještě za tím mužem, co přijel na té čtyřkolce no a pak pro nás připravil velbloudy a jeli jsme dál do našeho posledního stanového městečka.

_IGP8255

Naše stíny jedou dál :D…

Cestou jsme s Pospou hádali, co je to na té zemi za kulaté věci. Já si myslela, že jsou to kameny. Pospa si myslel, že jsou to všechno hovínka velbloudů. Nakonec jsme se shodli na tom, že je to mix… Hassan nám později říkal, že když velbloud vykoná potřebu, hovínko v tom písku velmi rychle ztvrdne, a tudíž je tvrdé jako kámen. Zajímavé taky bylo, co se stalo, když jste plivli do písku. Z plivance se vytvořil takový zajímavě barevný útvar – něco jako kamínek na náhrdelník :D. Hassan nám po cestě zase udělal skvělé fotky

_IGP8260

🙂

a my mu na oplátku slíbili, že ho budeme propagovat všude možně :D, protože jeho program na velbloudech a v poušti, no zkrátka celý náš výlet, sakra stojí za to! Taky jsme mu udělali nějaké fotky.

Takže zde je na něj kontakt: email: hassan-camel-trekking@hotmail.com facebook: hassan desert tel.: 00212673266849 (mluví anglicky, takže jestli chcete zažít krásné dny v poušti, neváhejte a napište mu!)

_IGP8263

Do pouště jedině s Hassanem!!!

Nebo napište mě a já to domluvím

Přijeli jsme do posledního stanového městečka. Opět je tady mini posezení.

_IGP8286

_IGP8287

Vchod do stanového městečka, ve kterém jsme prožili naši poslední noc v poušti…

Hassan opět z velbloudů sundává všechny zátěže a svazuje jim přední nožky (jen tak mimochodem – už jsem se naučila to „tststs“ na velbloudy, aby popošli trošku dopředu :D) a pouští je typickým „tstststs“ dolů z kopečka, aby se prošli, kam chtějí. (Jen pro informaci, velbloudi se musí vycvičit, aby takhle poslouchali – tím se Hassanova rodina zabývá taky) Už se zase začínalo stmívat. Hassan nám jen rychle ukázal náš stan a někam zmiznul.

_IGP8281

Teréňáky, co nás odpoledne navštívili, si zajely nahoru na dunu…

S Pospou jsme se rozhodli zajít na dunu za stanovým městečkem a pokusit se nafotit nějaké noční fotky hvězd. Moc se to nepovedlo, ale za to máme hezké západy Slunce.

_IGP8338

Západ Slunce v poušti…

Příště to musíme nastudovat ještě před cestou a ne pak všechno zjišťovat a štelovat narychlo až tady… Všimli jsme si, že je tu s námi nějaká rodinka. Pár a malé děcko. Sedí kousek od nás na vedlejší duně. No a když jste se tady rozhlídli kolem a koukli jste jen trošičku do dálky, zjistili jste, že tu v poušti vůbec nejste jen tak sami… jsou tady další stejné výpravy (průvodce + pár turistů à někdy 2 jako my, někdy je průvodce třeba s 5 velbloudy a tak… no různilo se to… každopádně tu nebylo rušno a přecpáno lidmi, jak jsem si nejdříve představovala… myslela jsem si, že to tu bude tak, že budu čekat frontu jak na tobogán, abych se mohla svézt 5 min na velbloudovi —- no moje očekávání se příjemně nevyplnila :D) Na duně jsme s Pospou strávili docela dost času. Asi půl hodinky po definitivním začátku temné noci jsme se vrátili do stanového městečka. Potkali jsme se s Hassanem, který se zrovna odcházel modlit. Zjistili jsme, že s tou rodinkou přijel nějaký další průvodce právě do kempu, ve kterém jsme zrovna my. Ten druhý průvodce zrovna vyšel ze zdejší kuchyňky a poprosil nás, abychom si sedli ke stolku uprostřed městečka. Za malou chvíli za námi přišla i ta rodinka. Byla to muslimská rodinka z Rabatu s malou 1 a čtvrt roční holčičkou. Uměli trošku anglicky, tak jsme si povykládali. Byli velmi milí a měli tu nejhezčí marockou holčičku pod sluncem (děti tady jsou fakt hezké J). Holčička se mě moc nebála, tak jsem si s ní mohla taky pohrát a „pokecat“. Druhý průvodce nám všem přinesl mátový čaj, arašídy v té červené slupce a jakési oplatky. To bylo na chuť před večeří. Na večeři jsme se přesunuli do jídelního stanu. Hassan s průvodcem č.2 pro nás ukuchtili obrovské tajiny (jeden vegetariánsky, jeden s masem), pak nějaké speciální marocké polévky, a k tomu jsme dostali marocký chleba a myslím, že i olivy. Bylo fajn v poušti zase poznat někoho nového. Hlavním tématem toho večera mezi námi a tou rodinkou bylo náboženství. Sdělovali jsme si vzájemně, co obnáší naše víry. Snažili jsme se jim nějak vysvětlit, že věříme v jakousi energii, ve vlastního Boha a že všechna náboženství mají vlastně stejnou myšlenku, akorát ji každá podávají jinak. Oni pořád opakovali, že je důležité, že věříme v JEDNOHO boha, že korán je souhrn všech knih náboženství a tak. Docela nás nedokázali pochopit a řekla bych, že ani nechtěli. Viděli ve svých myslích jen svého Alláha a to bylo všechno. Jiné možnosti a vysvětlení pro ně neexistují. To ale vůbec neubírá na jejich dobrotě a na tom, jak skvělí byli. Taky jsme se pobavili o tom, jak je špatné, že hodně Evropanů hází všechny Muslimy do jednoho pytle – např. stane se něco hrozného, někdo někoho unese, píše se o teroristovi, někdo někoho zabije, média a lidi okamžitě „ví“, že to byl muslim. To je největší lež na světě. Něco vám řeknu. Tihle lidé (např. Hassan) ani neví, co je to slovo TERORISTA. Je to výmysl americké vlády, iluze a sračka. Přijeďte do Maroka, poznejte zdejší lidi a hlavně dopředu neříkejte, jaké to kde jde, když jste to sami nepoznali. Nešiřte dále neověřené myšlenky, které jste si vydedukovali z fantasy knížky nebo jste je slyšeli v médiích. Ona to totiž vůbec není pravda. Hassan a průvodce č. 2 s námi zase nechtěli jíst. Mám pocit, že tam kdesi kouřili trávu, protože jsem ucítila tu známou vůni. Za chvíli přišli za námi, donesli dezert – žlutý meloun – a rozhodli se nám k tomu něco zahrát na bubínky. Nejdřív hráli sami, pak si vzali Pospu, protože Hassanovi Pospa předtím řekl, že je bubeník. Bylo to fajn. Pospa neuměl jejich rytmy, Hassan s průvodcem č.2 zase rytmy Pospovy. No a pak jsem vystřídala Pospu já a to byla katastrofa :DDD. Já a bubny, to nejde do sebe… 😀 A to jsem „hudebnice“ :D. Muslimská rodinka se již s námi rozloučila. Malá holčička už dávno spala, průvodce č.2 už taky odešel a my zůstali sami ve stanu s Hassanem. Hassan se mě zeptal, jestli s ním nepůjdu najít velbloudy (samozřejmě jsou zase někde daleko :D), abychom je mohli přivést zpátky. Prý můžeme jít s Pospou oba. Chtěla jsem jít, ale sama ne. Pospa naštěstí šel taky. Velbloudi naštěstí nešli moc daleko. Udělali si výlet jen kousek. Hassan pro ně v sáčku přinesl zbytky z večeře – krmila jsem velbloudy 😀 byla to sranda. Docela jsem se bála, že mě uhryznou, nebo tak něco. Snědli i cibuli, což jsem nečekala 😀 Hassan si dneska ustlal u velbloudů. Pobídl nás, abychom si s Pospou sedli k němu na deku. Začal nám ukazovat souhvězdí, vykládat hádankové vtipy (např. jak dát velblouda do ledničky třemi kroky – od čehož se odvíjely další 2 vtipy následující) a na mých nohou ukazovat, jak se balí lidi do písku, když mají nějaký teplotní šok nebo co. Furt mi chtěl nohy schovávat k sobě pod deku, aby mi náhodou nebyla zima. Jo byl milý až moc a já jsem byla celou pouští a tím teplem, tou atmosférou, velbloudy a vším tak omámená, že jsem se ani ničemu nebránila. (Hassan je takový ten typický krásný kluk z časopisů pro dívky, o kterém holky píšou ve svých článcích z dovolených u moře 😀 – nebo aspoň tak si to pamatuju, když jsem to ještě četla). Pospa věděl, že mě Hassan tak nějak nabaluje 😀 a naschvál si ještě udělal minutovou procházku kolem velbloudů a nechal mě tam s Hassanem samotnou! Pak se vrátil, na chvíli si sednul k nám a řekl, že už půjde spát a zase mě tam chtěl nechat samotnou, ale to už jsem se zvedla a rozhodně šla s ním, protože jsem nechtěla, aby na mě něco Hassan zkoušel … Sice se mi u velbloudů na dečce pod hvězdičkami hodně líbilo, ale mojí spřízněnou duší je zcela jistě Pospa a té se chci držet. Díky němu, nebo respektive díky sobě navzájem, si tady teď prožíváme tohle dobrodružství. Utíkám za Pospou, Hassan se diví, že s ním dneska nebudu spát u velbloudů :D. Natahuje ke mně ruku – prvně jsem si řekla, že mě chce beztak stáhnout k sobě na deku nebo co, tak jsem se trochu zdráhala, ale pak řekl, že chce pomoct nahoru, tak jsem mu tedy pomohla zvednout se. Cestou do kempu mě ještě dlubnul do boků. Zjišťuju důležitou věc – dotýkání se holek je zde asi oblíbená činnost Marokánců, neboť všichni, se kterými jsme tady trávili dny, nikdy nemeškali, a když se Pospa ztratil z dohledna, prostě si rádi jakýmkoli způsoben šáhli 😀 … zařadila bych je do dvou skupin: zádoví šahači a a la „razím ti cestu davem, tlačím tě vpřed“ = patrné u Oussamy, Tadjoustiho, no a tady Hassan patří do skupiny bočních dlubačů :D… Je to srandovní. Stejně mi přijde zvláštní, že tohle Hassan může dělat, když je muslim. Jak jsem ho ale vyzpovídala za pár dní na Facebooku, je věřící, ale určitá muslimská pravidla nedodržuje, jelikož si chce trošku užít život. Například tu věc s přítelkyněmi. Ty si nezakazuje. Jdu s Pospou spát a ptám se ho, jak na něho Hassan působil a proč mě tam s ním chtěl nechat samotnou. Prý viděl, jak jsem si to náramně užívala… :D, tak mi to chtěl dopřát :D. No, trošku jsem si to užívala, ale stejně jsem po celou dobu věděla, že je to jenom jakási hezká pouštní iluze a že s tou hezkou skutečností, díky které vůbec vznikla ta hezká iluze, teď ležím ve stanu, a té si musím važit a zbožňovat ji. Zbožňovat Pospu :). Pospa je moc fajn. Jsem ráda, že se s Pospou máme i přes všechny nesrovnalosti a neshody, co jsme na cestě měli, pořád rádi. Je to fajn. Kdybych ho tady vedle sebe po celou dobu neměla, nevím, jak bych dopadla, kde bych skončila, co bych vůbec zažila a nezažila. Ve dvou se to prostě lépe táhne, je znát určitá podpora, ztráta bojácnosti něco udělat, někoho oslovit, někam jít. Je to fajn. Usínáme v naší poslední noci v poušti…

56. den – ten nejhorší i nejlepší zároveň…poušť, velbloudi, Hassan

56. den, Má první velká cesta do zahraničí, Vodou do Maroka

Je tady šílený den. Den, kdy jsme všechno posrali, ale zároveň jsme zažili nejlepší okamžiky tady v Maroku.

Měli jsme vstávat před šestou hodinou nebo tak nějak. Vůbec se nám nechtělo, ale věděli jsme, že se musíme řádně zabalit, rozhodnout, co tady necháme a co ne, že musíme stihnout autobus. Šla jsem vzbudit Tadjoustiho a ten se samozřejmě nemohl vyhrabat z postele. Řekl nám, že si ještě půlhodinky pospí.

  1. Nějak jsme to zkousli, jelikož jsme měli ještě dostatek času, ale už jsme začali stresovat. Pospa byl k tomuhle idiotovi od začátku nedůvěřivý… později se nám ukázalo, že na něj měl správný čuch. Ono je to složité. Někdy vycítíte, že je něco špatně a fakt to špatně je, někdy ale zbytečně vyšilujete a vůbec nemáte proč.

Češi vstávají taky, neboť dneska odjíždí na pár dní do hor. Nechávají si tu některé věci, tak jsme se rozhodli, že si celé bágly brát nebudeme – necháme tu jenom oblečení a to, bez čeho se dá obejít. S sebou si vezmeme foťák bez objektivů, 2 teplé mikiny, mobily, notebooky, nabíječku na mobil (Tadjousti nám až v autobuse řekl, že v poušti je elektřina – tak to jsem už byla zmatená úplně nejvíce – brácha mi říkal, že v poušti nenajdu moc záchodů, ale Tadjousti tvrdil, že elektřina tam samozřejmě je), zubní kartáčky, já si beru na sebe žabky, trenky, jedno tričko (do batohu pro jistotu teplé náhradní boty), Pospa si bere na sebe dlouhé kalhoty, tričko, teplé boty s ponožkami, v batohu má trenky a žabky.

Tadjousti se konečně vzbudil. Ptá se nás, jestli máme jeho občanku a ten papír pro policajty, že je náš průvodce. Všechno máme, můžeme jít.

Hned je tady první útrata za taxíka do autobusové stanice, ze které vlastně náš autobus vůbec nejede… jeli jsme do ní pouze proto, aby si Tadjousti změnil čas zpáteční cesty z pouště do Marrakeshe. Pospa prý věděl, že to šel dělat, ale já ne. Oficiálně nám to vůbec neřekl, protože zřejmě nechtěl, abychom viděli tu cenu na jízdenkách a taky to město, do kterého jedeme. Celý výlet nám tak blbě popsal, že jsme vlastně vůbec nevěděli, co má v plánu.

Na našich jízdenkách jsme měli odjezd z Marrakeshe do pouště v 8,00 27. 4. 2015 + odjezd z pouště 29.4.2015 v 9,45. Tak jsme si to včera měli vybrat na papírku, který nám předložil Tadjousti před koupí jízdenek. Milý Tadjousti si odjezd změnil na 27.4.2015 v 23,00, aby se mohl vrátit pro tu Londýnskou dívku. Tohle jsme ale vůbec nevěděli – přišli jsme na to až později, kdy jsme se začali zajímat o to, kde jsme se vlastně ocitli.

Já jsem žila v tom domnění, že do té autobusové stanice jsme jeli proto, že se tam musel potvrdit náš odjezd nebo tak něco, a že prostě pojedeme odtamtud. Bohužel jsem se mýlila. Museli jsme se dostat úplně na jiné místo, kde stály autobusy CTM (ne Supratour, které nám doporučoval Zak). Byli jsme ve stresu, spěchali jsme, bylo horko, vůbec jsem se necítila dobře, ale věřila jsem, že všechno se nakonec nějak povede.

Přišli jsme na zastávku autobusů CTM (autobusy jsou tady hezké, žádné rachotiny). Raději už se koukám, co je na nich napsáno. Žádný z autobusů není označen cedulí Marrakesh – Merzouga. Což je mi tedy divné. Stojí tam autobus Marrakesh – Errachidia. A do toho nás Tadjousti bere. Ptám se ho, proč tam není napsáno Merzouga. Vysvětluje mi, že Merzouga je po cestě do Errachidie. Nebo alespoň takhle jsem to pochopila. (Zak nám ale říkal, že nejlepší je vzít si přímý bus z Marrakeshe do Merzougy – hádám, že tenhle způsob dopravy asi nebude ten, který nám doporučoval. Dobře. Máme ale levnější variantu. Říkám si.)

Nastupujeme do autobusu, batohy jsme dali do úložného prostoru do spodku autobusu. S Pospou sedíme na zadních sedadlech, Tadjousti kousek před námi. Během jízdy se neustále jako nějaký hyperkativ někam přesunuje. Nejdříve se prochází přes uličku směrem k řidiči a na něco se tam ptá, pak jde zpátky, přisedá si k němu nějaký pán, tak se zase baví spolu.

Blížíme se k pohoří Atlas. Myslím, že je to taky nějaké mýtické pohoří jako Olymp, nebo možná není :D, nevím. Každopádně je obrovské a na jeho vrcholcích se ještě drží sníh. Musíme přes Atlas přejet tímhle autobusem. Začíná mi být nevolno z té představy. Bohužel se ta představa velmi brzo naplnila.

_IGP7827

Blížíme se k pohoří Atlas (následující fotografie jsou foceny za jízdy v autobuse přes sklo, takže to není moc kvalitní, ale pro představu to myslím si stačí)

Jedeme v šílené výšce, autobus si to pěkně dává v zatáčkách, svodidla tady nejsou v moc dobrém stavu nebo úplně chybí. Tahle jízda mi připomněla výlet kdysi dávno na chorvatskou Juru. Mamča z té výšky byla úplně vyřízená, já jsem teď z toho byla vyřízená taky. Bylo mi strašně blbě. Jednak jsme seděli úplně vzadu a ty zatáčky byly pořád, bez přestávky, jednak to bylo strašně, fakt strašně vysoko, a mě se zmocnily myšlenky o tom, že spadneme a umřeme. Na druhou stranu to mělo i jedno pozitivum. Snad nikdy jsem neviděla lepší výhled. Takže jsem se snažila něco vyfotit a nevyzvracet se zároveň. 😀 Jo a ještě jsem se snažila vnitřně podpořit řidiče a posílat mu jakousi sílu, aby nás prostě nevyklopil do té propasti po námi.

_IGP7833

Jedeme přes Atlas

_IGP7834

Úchvatné výhledy…

_IGP7837

Pidi cestičky, velké výšky…

Konečně je tady zastávka na čůrání 😀 v nějaké horské vesničce. Jsem ráda, že na chvíli můžu vypadnout z tohohle autobusu. Jelikož jsme od rána vůbec nic nejedli (což je ale dobré, protože kdybychom jedli, bylo by jednodušší se z toho všeho poblít), rozhodli jsme se navštívit místní stánek s ovocem a zeleninou. Tadjousti šel s námi, aby pro nás vyjednal nějakou dobrou cenu.

_IGP7847

Malé typické vesničky všude kolem…

Koupili jsme si několik pomerančů a žlutý meloun (tvrdí Pospa, já si myslím, že to bylo nějaké jiné tropické ovoce – vypadalo to myslím podobně jako žlutý meloun, ale bylo to myslím trošku zelenější a byly tam nějaké divné pecičky). Už si nevzpomínám, kolik jsme přesně platili, ale myslím si, že tak 15 DH, což je poměrně dost málo. Tady v těch malých vesničkách lidi všechno prodávají za velmi nízké ceny. Hodilo se nám to. Nevěděli jsme, jak máme to tropické ovoce rozřezat. Tadjousti sebral klučinovi, co tady dělal prodavače, nůž, a prostě to tam nařezal na novinách, které sloužily jako podklad na stole, kde se všechno vážilo. Udělal tak chudákovi klukovi strašný bordel. No, ale byl svůj. Rozdělili jsme si ten kousek ovoce na měsíčky a snědli to tam.

Pak jsme se vrátili do autobusu. Za chvíli jsme pokračovali v jízdě.

Tadjousti si chtěl půjčit foťák, ale my jsme mu ho nedali, protože jsme věděli, že bude zase fotit všechny blbosti a ještě ne moc kvalitně, takže by nám vypotřeboval celou baterku, kterou jsme potřebovali na 3 dny do pouště (nevzali jsme si nabíječku, neboť jsme nepředpokládali, že by byla v poušti elektřina nebo zásuvky – to nám pak řekl on během cesty, že tam samozřejmě jsou). Pak si vyžádal Pospův bloček – napsal nám tam něco, co prý navštívíme. Moc mě to nezajímalo, co tam píše, protože jsem chtěla navštívit poušť Merzougu a co v ní, o tom už byl Tadjousti dávno informován. Navíc jsem to po něm vůbec nepřečetla, takže jsem to jen tak zkoukla a moc to neřešila.

Zjistila jsem, že do kožených zimních bot je nutné vzít si ponožky. Protože jestliže jedete v šíleném vedru a ty ponožky nemáte, strašně to smrdí 😀 – a to je fakt cenná rada!!! Ráno bylo na žabky moc zima a teď byly sbalené v batohu ve spodku autobusu.

Chvíli jsme váhala, jestli mám ty pomeranče vůbec jíst, abych se náhodou nepoblila nebo tak něco. Nikdy mi nebývalo v autobuse špatně, ale tentokrát fakt jo. Pospa byl v klidu :D, což jsem si přála být taky.

„Blicí podmínky“ se ale za chvíli radikálně zhoršily. Sice jsme už přejeli ty klikaté cesty ve výšinách Atlasu, ale smůlou bylo to, že žaludky několika ostatních cestujících to už nevydržely.

Pospa začal mluvit o tom, že hlavně nechce pocítit zvratky. Protože jestliže je člověk jednou ucítí, blije taky.

Tadjousti se přestěhoval na jiné sedadlo – dělal společnost nějaké holce, kterou strašně bolela hlava. Chtěl po nás nějaký prášek – jenomže my prášky u sebe fakt nemáme. No jeden mám u Tadjoustiho doma pro případ největší krize, kdyby mě třeba rozbolely zuby nebo tak. Ale tady jsem žádný prášek opravdu neměla.

Za malou chvíli se někdo před námi začal někam přesazovat. Nevěděla jsem proč. Pospa však zvětřil nějaký problém. Rozhodla jsem se zjistit, o co jde. Naklonila jsem se přes sedadlo a všimla si nějaké sáčku na zemi, ze kterého vytékala nějaká fakt nechutná věc. Vypadalo to jako vajíčka v polívce. No buď to byly zvratky nebo nějaké jídlo – a buď to prasklo, nebo ten sáček prostě někdo blbě zavřel a položil na zem. Ta představa, že by to mohly být zvratky, mě docela přitížila. Ale rozdýchala jsem to.

Rozhodla jsem se sníst trochu pomerančů, abych si v puse vytvořila nějakou dobrou chuť.

O chvíli později si všímám nějaké mladé paní, která seděla blízko nás. Urputně hledala nějaký sáček. Myslím, že vytáhla průhlednou igelitku, ve které měla tavené sýry z té kulaté krabičky Veselé krávy (to tady docela frčí). Vyndala z ní ty věci a pak se do ní prostě vyzvracela.

Ten pohled na ni jsem snášela fakt těžce. Ale musím říct, že mi pomohl Pospa, protože o celé situaci začal sarkasticky vtipkovat. Začali jsme si užívat to, že jsme Češi a nikdo nám tady nerozumí (snad teda nikdo nerozuměl). Upravovali jsme texty českých lidových písniček, aby se tam objevilo slovo zvratky, blitky apod. 😀 Možná to zní fakt trapně :D, ale v té situaci nebylo lepší řešení, než se smát a brát to s humorem… Protože jsem mohla myslet na něco jiného, než na to, že se asi brzo pozvracím taky z toho, co vidím :D.

Co mi ale hlava nebere – ta paní ten sáček s tím nadělením pouze zabalila do nějaké neprůhledné igelitky a hezky ho pověsila na sedadlo. Ani ho nevyhodila na další zastávce!!!

Vůně zvratků se za chvíli dostala k nám a my jsme pouze zesílili se zpěvem našich podivných písniček a začali jsme se více smát.

Pavel pak přišel na to, že vůně pomerančových slupek je přírodní zázrak. Protože když si jimi přejedete po nose a po částech těla, zanechají vám na pokožce příjemnou vůni, která přebíjí ten hrozný smrad.

_IGP7848

Pospa a jeho pomerančové vtípky… :D… opravdu mi přišly vhod 😀

Smáli jsme se o sto šest, vymýšleli „blicí verze“ písníček: Ještě, že tě zvratku mám“, Blit, blit blitulenka, apod. 😀

_IGP7849

Další z vesniček…

_IGP7851

Pomalu ale jistě se už přibližujeme 🙂 .

Na místo jsme dorazili v 12.15 – což se „mírně“ vzdaluje plánu Zaka („do pouště přijedete až 21:00 večer, protože cesta trvá 12 hodin). Myslím, že se Tadjousti o něčem již dříve zmínil, že přijedeme v 16.00 nebo tak nějak, tak jsem si myslela, že zná variantu, kdy se do pouště dostaneme o něco rychleji. B

Hodně lidí zůstalo sedět v autobuse. Vystoupili jsme my a ještě pár lidí. Vylezli jsme z autobusu, ocitli jsme se v nějakém normálním městě, kde to teda vůbec nevypadalo jako poušť.

Začala jsem mít fakt velké obavy. Pospa začal s tím, že to věděl, že nás někde nechá v poušti a tak. Ještě jsem si ale pořád říkala, že to dopadne dobře :D.

Ptám se Tadjoustiho, jestli jsme už jako v poušti, že to teda fakt tady nevypadá jako poušť. On říká, že jsme v jakémsi městě Ouarzazate (prý mi to psal do toho bločku, co všechno navštívíme), městě marockého Hollywoodu. What??? Viděl naše výrazy a zeptal se nás: „To nechcete vidět něco navíc? Je to na vás!“ Pomyslela jsem si – doprčic, jela jsem tady kvůli poušti, velbloudům, hvězdám a vším, ne abych tady chodila s batohem po nějakém městě, ve kterém nikdo není, v tomhle horku navíc!!!

Byla jsem upřímně pěkně nasraná, ale snažila jsem se to nějak zvládnout. S Pospou už jsme věděli, že jsme v prdeli, že je to všechno špatně. Ale nějak jsme to ještě překousli.

Vzali jsme si batohy z autobusu a vyšli z busové stanice ven. Tadjousti se ještě na něco vyptával řidiče.

U dveří stál policajt v civilu s vysílačkou v ruce a už si Tadjoustiho volala na kobereček. (V Maroku jsou 2 druhy policajtů – policie pro dopravu a policie pro turisty – tenhle byl policajt pro turisty). Chtěl po Tadjoustim právě ten papír, kvůli kterého jsme seděli včera v té kanceláři a kvůli které jsme zaplatili těch 50 DH…

Tadjousti měl docela strach v očích, když mě žádal o ten papír a jeho občanku – měla jsem všechno u sebe.

Chvíli tam s tím policajtem postával a kecal si tam s ním. Pospa mi začal říkat, že jsme v pěkné kaši, že ten policajt je nějaký divný a že třeba plánujou nějaký náš únos nebo něco :D. Protože Tadjousti na všech zastávkách furt někam odbíhal, bavil se s cizími lidmi v arabštině – my vůbec nevěděli o čem – no a teď přišlo toto. Tadjousti byl propuštěn a já se ho zeptala, jestli je vše v pohodě. Tadjousti přikyvoval, ale dodal, že na tom papíru chybí nějaké razítko od policie, které jsme prý včera nemohli dostat, neboť byla neděle a policajti v neděli nepracují. Cože???? Říkám si. Dělá si srandu? Pomyslím si. Pak dodává: Půjdu to zítra zařídit do Marrakeshe, jak pojedu pro tu holku z Londýna, vyřídím to tam a pak se s ní pro vás vrátím, protože by ten papír nebyl zítra v pořádku. Zítra už tam musí být ty podpisy. -à O tom jsme ale vůbec nevěděli!! à Tak buď jsme blbí my a neuměli jsme se s ním domluvit na jasném plánu, nebo nás Tadjousti chápal od začátku, co chceme, jenom nás chtěl osrat… Myslím, že to bylo to druhé, protože jsme mu jasně řekli, co chceme (možná tam byla jen ta konverzační nejasnost ohledně noci v poušti, protože nepochopil, že chceme spát v poušti a ne v hotelu, ale pak nám řekl ALL INCLUSIVE za 1800 DH a větu: o nic se nestarejte).

Tadjousti řekl, že si tady projdeme město a ve čtyři budeme pokračovat do pouště – do Merzougy. Máme si prý nechat tašky tady na stanici – o tom Pospa ani nechtěl diskutovat. Věci bereme s sebou. Tady člověk nikdy neví. Ještě v tomhle případě.

Byla jsem tak blbá a řekla si, že mu teda budu věřit, že ve čtyři pojedeme. Říkala jsem si, že aspoň uvidíme teda něco navíc. Chudák Pospa táhl v tom vedru batoh.

Tadjousti říkal, že v tom městě tady je studio, kde se natáčí marocké filmy. To je možná pravda, ale mám takový pocit, že on tady v životě nebyl! A vlastně si celý tenhle výlet naplánovat hezky tak, aby se podíval tam, kam sám on chtěl. Protože se zeptal první paní, kterou jsme potkali, kterým směrem je studio. Zděšeně jsem se na něj podívala a on mě „ubezpečil“, že si prý jen ověřuje cestu.

No nakonec jsme vylezli nějaké schody, o kterých nikdo nevěděl, kam vedou. Z vršku bylo hezky vidět pohoří Atlas. Tadjousti zavelel, abychom si udělali fotky, a pak řekl, že bychom měli jít zpátky na stanici, abychom zkontrolovali čas odjezdu autobusu a prý si tam můžeme dát ty tašky.

_IGP7854

Ty schody znamenaly všechno… všechno, co se bude dít dál… rozhodly o našem osudu 😀

_IGP7856

Fotka z Ouarzazate… Atlas je už úspěsně zdolán…

V té chvíli jsme už s Pospou ztratili nervy a řekli jsme Tadjoustimu, že žádné Ouarzazate vidět nechceme a že chceme jet do pouště. Tadjousti to naštěstí pochopil a šli jsme tedy zpátky na tu busovou stanici, kde jsme předtím vystoupili.

Tadjousti samozřejmě absolutně neznale šel za tamním úředníkem busové stanice a na něco se ho vyptával. Pak přišel za námi a zavelel, že si musíme pohnout, že poslední a jediný autobus do Merzougy odjíždí TEĎ (jezdí 1x denně!!!!) a že mluvil s tím úředníkem, že tam zavolá, že na nás počká…

Tak to už jsem úplně pěnila, Pospa mě beztak proklínal, protože jsem do té pouště samozřejmě chtěl já :D. Museli jsme si vzít opět taxíka a zaplatil za něj – myslím, že jenom nějak 15 DH.

Přijeli jsme na místo a neměli jsme lístky. Museli jsme si je samozřejmě koupit v agentuře, která byla nedaleko zastávky autobusu. Jdeme dovnitř. Všichni tři. Tam se nic smlouvat samozřejmě nedalo a Tadjousti nemohl dělat ty svoje „manévry“. Zaplatili jsme za každou jízdenku 140 DH!!!!! – tedy dohromady 420 DH!!!

Čuměli jsme na to s Pospou jak na zkázu světa. Mlčeli jsme. Samozřejmě to byla agentura Supratour, o které nám říkal ZAK – že se jedná o jediný přímý autobus z Marrakeshe do Merzougy, který vyjíždí každý den jen 1x denně v 8,30 z Marrakeshe.

Takže jsme ho vlastně zastihli v jedné z jeho zastávek.

Ani jsme si nedávali batohy do zavazadlového prostoru a hned jsme nastoupili. Už v něm nebylo moc míst k sezení. Sedli jsme si s Pospou rozděleně, protože na jedno dvojsedadlo jsem si sedla já a vedle sebe jsem dala na druhé sedadlo batohy.

Byla jsem udýchaná, bylo mi horko, sral mě Tadjousti, srala mě jenom ta jeho přítomnost v tom autobuse (aspoň, že seděl jindě). Věděla jsem, že už nám zbývá jenom 800 DH z celkového rozpočtu na tenhle výlet. Seděla jsem sama, chvilkami jsem usínala, chvilkami jsem přemýšlela. Strávila jsem tak asi 3 hodiny.

Pak jsem se vzbudila. Tadjousti už zase cestoval po autobuse.

Byla tady zase zastávka, tentokrát na oběd – delší, tedy 20 min. Sedli jsme si s Pospou ven na lavičku a začali jsme přemýšlet, co budeme dělat. Zavolali jsme si Tadjoustiho na kobereček. Chtěla jsem, aby mi znovu řekl, co zamýšlí a jak vše bude. Moc jsme mu totiž s Pospou nevěřili, že by se pro nás mohl vrátit. Ujišťoval nás ale, že se vrátí.

Pak jsme mu řekli, že náš rozpočet už se nebezpečně blíží ke svému konci. Oznámili jsme mu, že nám zbývá 800 dirhamů a ještě jsme ani nedojeli na poušť. Pak se dozvěděl, že chceme vlastně trávit noc na poušti a ne v hotelu s tím, že nás přesvědčoval, že hotel je lepší (asi prostě chtěl spát v hotelu, v pohodlíčku a chtěl, abychom mu to platili). Nakonec jsme se ale domluvili tak, že zařídí alespoň jednu noc v poušti. Půjčil si bloček, přeplánoval cenu. Cena samozřejmě převýšila tu částku, na které jsme se domluvili. Přetekly nám nervy.

Taky jsme si nebyli vůbec jistí tím, že nás někde nenechá nebo že se pro nás vrátí toho 28. května do pouště (tedy 3. den našeho výletu).

Byli jsme si nejisti taky tím, že nám vyjdou peníze. Tadjousti tvrdil, že ty lístky z Marrakeshe do Ouarzazate jsou i zpáteční, takže to prý už platit nemusíme (včera jsme si vybírali akorát čas, kdy budeme chtít odjíždět z pouště (to jsme si teda mysleli, ale ve skutečnosti to bylo z Ouarzazate, takže se to nedalo stihnout :D) – 9,45. Co se týče placení dopravy, zbývalo nám zaplatil akorát znovu 140 dirhamů za cestu z Merzouhy do Ouarzazate na jednoho.

Tehdy jsme zjistili, že je Tadjousti pěkně mimo. Nevěřili jsme mu ani nos mezi očima. Chtěli jsme vidět lístky, které včera koupil. Chtěli jsme vidět, jak si tam změnil to své datum odjezdu pro tu holku z Londýna. Pak jsme se chtěli ujistit, že nám ty lístky dá, abychom se vůbec měli dostat jak domů, protože stoprocentně nebudeme mít dost peněz. Tadjousti překvapivě lístky vytáhl. Tehdy jsem si ani nevšímala ceny. Spíše mě zajímaly ty časy. Takže na jízdence samozřejmě byla napsána trasa Marrakesh – Ouarzazate (kdybych to viděla dříve, už bych se ptala, co to má znamenat) v 8,00 a pak naše zpáteční toho 28.4. v 9,45. Poslední lístek, Tadjoustiho lístek, je opravdu přepsán – a to na dnešek v 23:00.

Věděli jsme, že je to celé špatně, protože Tadjousti zkrátka nemůže jet s námi do pouště a zařídit všechno, co nám slíbil… proč? Protože by se nestihl vrátit do Ouarzazate na čas odjezdu 23:00!!! Do pouště Merzouga totiž zbývalo ještě dobrých pár hodin cesty autobusem – čas příjezdu byl 21:00, tak jak nám řekl Zak. Tudíž Tadjousti by potřeboval více 8 hodin na to, aby se dostal do Ouarzazate. Supertour autobus (což je přímý autobus z Marrakeshe do Merzougy pouště jede 12 hodin!!!).

Nevěřím mu vůbec nic. Myslím, že v té poušti ještě ani nebyl :D. A to si hraje na průvodce :D.

No pěkně nás nasral. S Pospou jsme se ještě nijak nerozhodli, ale už jsme věděli, že se ho musíme nějak zbavit, nebo zůstaneme bez peněz.

Ten neřád ještě po Pospovi chtěl 10 DH a ani nám neřekl za co. Pospa mu ty peníze samozřejmě nedal, tak se nějakým způsobem Tadjousti nafoukl a šel dál. Na tom odpočívadle, kde si někteří cestující z busu dávali oběd, zase Tadjousti všechny obcházel jako pako. Seděli jsme venku u stolu, co patřil restauraci. Tadjousti přišel a přinesl nám vodu zadarmo. Pak zas někam šel. Na poslední chvíli jsme se s Pospou rozhodli, že si dáme čaj. To už ale řidič troubil k odjezdu.

Tadjousti s námi jede vesele dál. Snažili jsme se mu vysvětlit, že ten zpáteční bus prostě nemá šanci stihnout. Takže jsme mu vlastně ještě my museli vysvětlovat, jak to vůbec je. Uznal, že to posral, omluvil se a chtěl po nás 100 DH na zpáteční cestu. Dali jsme mu je, protože jsme se ho chtěli hlavně zbavit. Neskutečně nás sral.

Nechal se vyhodit na nejbližší zastávce, napsal nám kontakt na nějaký levný hotel v Merzouga poušti (i když jsme mu 100x vysvětlovali, že v hotelu tam spát nebudeme) a to bylo vše.

Já okamžitě našla telefonní číslo Zaka z Hostelu Young and Happy. Napsala jsem mu, že jsme se dostali do nějakých problémů a byli bychom rádi, kdyby nám domluvili toho průvodce, o kterém nám vykládal, že je to jeho známý apod.

S Pospou jsme narychlo v autobuse museli přeorganizovat a přeplánovat celý výlet. Rozhodli jsme se, že v poušti místo 2 nocí strávíme jen jednu, aby nám vyšly peníze. To však znamenalo, že budeme muset nějak zrušit nebo přeplánovat ty zpáteční jízdenky. Ten hotel od Tadjoustiho nakonec bylo dobré mít, kdyby zase nevyšlo tohle. Ale ta myšlenka, že budu muset Tadjoustimu, až dojdeme do toho hotelu k určitému člověku volat kvůli redukci ceny, mě hrozně deptala. Nenávist k Tadjoustimu s ujetými km blíže k poušti vzrůstala i vzrůstala. Zároveň ale vzrůstalo i uspokojení z toho, že už je někde pryč a nebude nás tady štvát… Žebrák jeden. Chci vidět, jak se za těch 100 DH dostane domů!!! Když my museli platit tolik!

Nejdříve jsem Zakovi psala SMS. Je tak skvělé mít kontakty!!! Rozhodli jsme se čekat hodinku na odpověď. Pospův plán poslední záchrany bylo otočit to zpátky. Buď hned teď a nebo až přijedeme do pouště. To by mě ale pěkně sralo. Představte si to. Někam jedete 12 hodin a pak si to ani neužijete? To nepřicházelo v úvahu. Rozhodli jsme se na poušť obětovat poslední zbytečky našich peněz, co jsme měli určené pro „zábavu“ (tedy ne naši peněžní rezervu).

Zakova odpověď pořád ne a ne přijít. Možná mu vůbec nepřišla, protože to už se mi stalo několikrát, že někdo tady v Maroku neobdržel moji zprávu. Rozhodla jsem se Zakovi zavolat. Zvednul to. Mou zprávu samozřejmě nedostal. Musela jsem mu vše vysvětlit po telefonu. Zak je skvělý člověk. Slíbil nám, že to zařídí, jen mu máme dát trochu času. Uběhla půlhodina, žádná odpověď. Volám Zakovi. Zak prý potřebuje více času.

Strašně jsme si přála, aby to vyšlo. Bylo mi jedno, že utratíme nakonec dvojnásobek. Chtěla jsem do pouště, byli jsme jí blízko a Tadjousti byl daleko od nás. Ideální kombinace.

Volám Zakovi potřetí (jo pro informace, hovor 66 Kč/minuta!!! a příchozí 54 Kč/minuta… – docela masakr… nechci vidět ten účet, až přijedu domů… to budou dluhy!)… Zak oznamuje, že v 20,30 nás na autobusové zastávce v Merzouga vesničce bude čekat náš společník.

Byla jsem štěstí bez sebe, že to tak narychlo vyšlo. Ještě jsem mu raději zopakovala cenu, jestli vše sedí. Chtěli jsme si vzít jen jednu noc, protože jsme už fakt neměli dost peněz. Zak ale tvrdil, že za tu jednu noc vůbec nic nestihneme, že si máme vzít noci dvě. To ještě s Pospou pouvažujeme a pak se domluvíme s tím společníkem. Děkujeme Zakovi a už relativně klidně dále cestujeme do pouště.

Přišly myšlenky na naše věci, které jsme nechali u Tadjoustiho doma. Nemáme vůbec chuť k němu zpátky jít, když jsme kvůli nepovedenému plánu a kvůli jeho žaludku a zadku museli utratit tolik peněz. Sice jsme u něj strávili jednu noc zadarmo, ale to by nás stokrát levněji vyšel hostel. Co když nám ty věci ukradne? Co když nás pak zavře u něho doma nebo tak? Rozhodli jsme se napsat Čechům, co u něj ještě nechali věci. (rada: berte si kontakty na všechny lidi, co je potkáte a měli jste s nimi něco, i jen něco málo, dočinění) Zeptali jsme se, kdy přijedou pro věci a tak, a že nás Tadjousti pěkně dostal. Pak už Pospa vypnul telefon, ať zbytečně nevybíjíme baterku.

Pak jsme se s Pospou konečně v klidu zabořili do sedadel Supratour busu a prodiskutovali jsme, jak to bude s tou pouští. Rozhodli jsme se, že v ní teda strávíme 2 noci, jak jsme původně plánovali. Lístky z CTM busu necháme propadnout a v klidu si koupíme zpáteční jízdenky na přímý autobus z Merzougy do Marrakeshe v 8,00, jak nám říkal Zak. Bude to sice všechno strašně moc peněz, ale když už jsme takovou chvilku od cíle, prostě to riskneme. Ještě se ptáme parťáka řidiče, který se vždycky při každé zastávce autobusu chodí nahlásit do Supratour poboček zdejších vesnic, kde je možné si vybrat z bankomatu peníze (v Merzouze už prý bankomat není) – slíbil, že nám řekne. Pár vesniček před Merzougou jsme tedy během krátké zastávky rychle vyskočili z autobusu, utíkali si vybrat peníze a taky jsme stihli záchod v jakési restaurac (tady po vás nechtějí peníze, nemají kecy apod. – tady vás prostě vyčúrat pustí zadarmo! Evropani by se měli učit!)

_IGP7858

_IGP7859

_IGP7861

_IGP7863

_IGP7865

_IGP7867

Zbývá už jen pár hodin do 21:00 – času našeho příjezdu. Začíná se stmívat. Začínají vysvitávat hvězdy – na ty se těší hlavně Pospa. Chce totiž zkusit nafotit startrails.. takové ty hvězdné „kruhy“, které vznikají vlastně tím, že se Země otáčí. Už nejedeme přes hory, ale přes malé vesničky. Krajina už začíná připomínat krajinu pouštní. Lidi jsou tady jinačí. Žádní turisti, spousta muslimek v černém, muslimů v bílém, děti tady mají zvláštní hřiště na fotbal.

_IGP7868

Fotbalové hřiště v polopoušti…

Jsme už docela z toho dnešního velkého stresu a failu unavení. Přejeme si jen, aby už dneska všechno vyšlo.

_IGP7875

_IGP7876

Západ Slunce… již se přibližujeme k poušti!!!

V 21:00 přijíždíme do Merzougy. Autobus zastavuje na svém obvyklém místě a my se díváme z okna, jestli neuvidíme nějakého člověka, co je tady pro nás. Popravdě je tady hodně lidí, kteří tady čekají na někoho z autobusu. Moc nás v něm nezbylo. Řekla bych, že jsou tady jen lidi, kteří jako my mají domluveného nějakého společníka do pouště.

Když jsem tehdy v hostelu mluvila se Zakem, říkal, že nás s Pavlem vyfotí, aby člověk, který nám bude dělat pouštního společníka, věděl, jak vypadáme. Tehdy, kdy jsme ještě předpokládali, že pojedeme do pouště právě podle Zakova plánu (to jsme ještě neznali Tadjoustiho), jsem se ráno po našem odchodu z hostelu se Zakem vyfotila, aby tu fotku mohl poslat právě onomu člověka. Doufala jsem, že někdo z těch lidí dole u východu z autobusu je pro nás.

Věci jsme si z autobusu sbírali docela pomalu a nechali jsme ostatní, aby vystoupili ještě před námi.

Už stojíme taky u východu a koukáme se na tu tlupu Marokánců, volající různá jména. Pátrala jsem očima, který člověk by tak mohl být pro nás. Pak náhle, jeden vzrůstově docela malý mladý Marokánec v modrém hábitu, vzhledově velmi hezký a fajn, se na nás směje a očima se nás vyptává, zda jsme to my.

Vystupujeme z autobusu a míříme k němu. Vytahuje mobil a ukazuje nám na něm jakýsi text – je tam: Pavel and Tereza, nebo něco v tom smyslu.

Okamžitě se mě zmocňuje krásný pocit štěstí a úlevy. Protože kdyby tu pro nás nikdo nebyl a nevyšlo by ani tohle, nevím, jak bychom v téhle tmě hledali ten Tadjoustiho hotel nebo vymýšleli plán sami. Zaku, díky za to, že jsi. Fakt jsi nám pomohl.

Je to hrozné, ale zapomněla jsem na to jméno toho pána, který nás vyzvedával. Pamatuji si jen, že nás doprovodil ke svému autu (bylo to větší auto s větším kufrem, ale ne dodávka), dal nám tašky do kufru a vyzval nás k tomu, abychom si k němu sedli do auta.

Anglicky uměl jen trošku. Mysleli jsme si, že to je ten člověk, co s námi půjde do pouště. Líbilo se mi jeho tradiční oblečení. Vypadal jako z pohádky. Bohužel nám oznámil, že on není našim společníkem, že je pouze řidič, a že vůbec neví, jak to bude celé probíhat (ptali jsme se ho totiž, jak vše bude).

Je to kamarád Hassana (Hassan bude našim průvodcem v poušti), který si přivydělává jako řidič a taky jako někdo, kdo když je potřeba vodí velbloudy z Hassanova domu do pouště a naopak. Teď prý dostal pokyn od Hassana – má nás zavézt k němu domů, kde si nás Hassan později vyzvedne – musí se nejdřív vrátit z pouště a dát napít velbloudům.

S Pospou o celé situaci přemýšlíme. Pořád jsme ještě trošku nedůvěřiví z předešlé zkušenosti.

Náš řidič má telefon, volá mu Hassan. Předává telefon Pospovi, aby se spolu mohli domluvit. Pospa mi to pak přetlumočil – zkrátka nás řidič zaveze k němu domů, dáme si tam čaj, počkáme na něj a pak s ním vše vymyslíme a domluvíme.

To znělo jako dobrý plán. Vůbec jsem si neuměla správně představit, v jakém domě bude Hassan žít. Celou záležitost jsem si představovala tak, že nás tento kouzelný řidič zaveze k němu domů, kde nikdo nebude, a my se třeba budeme moci obsloužit a dát si nějaké pití a jídlo, protože jsem už byla docela hladová.

Jedeme s tím řidičem docela daleko. Odjíždíme z centra. Ptáme se ho, kterým směrem je poušť. Ukazuje nám, že po pravé straně. Je tma. Nic nevidíme…

Všímám si akorát toho, jak se mění cesta, po které jedeme. Už nejedeme po asfaltce, ale po jakési hliněné cestě a vjíždíme vlastně do nějakého území domů z hlíny a slámy (jsou tady úplně jiné domy než u nás).

Po chvíli zastavujeme u jednoho z nich. Řidič nás provádí skrz nějaké dveře a vede nás do Hassanova obydlí. Procházíme přes jakýsi dvorek a vstupujeme dřevěnými dveřmi dovnitř. Dům je velmi prostý, ale čistý a hezký. Vlevo je klasický salon se třemi sedačkami posazenými do tvaru U. Uprostřed je konferenční stolek, pod ním arabský koberec jak od džina v láhvi, ve stejném stylu jako potahy na sedačkách.

Pokynul nám, abychom se posadili. Sedl si s námi taky. Za chvíli přišel jakýsi starý nízký muž v marocké čepici a bílém hábitu. Byl to Hassanův otec. Vřele se s námi pozdravil a celou dobu se nás hezky usmíval. Uvařil nám mátový čaj.

Celou dobu jsem byla vnitřně velmi šťastná, že jsme to zvládli. Že teď poznáváme pravé Maroko, pravou kulturu u pouště bydlících lidí. Byli jsme velmi zvědaví, jak vše bude v následujících hodinách probíhat. Pospa si myslel, že tuhle noc strávíme tady. Nevěřil, že ještě dneska pojedeme na velbloudech.

Řidič nám řekl, jak to bývá obvykle. Hassan prý vezme lidi teď v noci na velbloudech na poušť, tam strávíme noc, prý tam budou stany, budeme tam i jíst večeři. Ráno se prý taky snídá v poušti, ale pokud je den odjezdu, snídá se u Hassana doma. Jeden velbloud bere jednoho člověka. Byli jsme za tyto informace velmi rádi, ale ještě pořád jsem si to nemohla vůbec představit. Jak by to asi mohlo vypadat.

Za chvíli přišla Hassanova maminka, která se taktéž usmívala od ucha k uchu, pozdravila nás a přisedla k nám. Zjistila, že už máme studený čaj. Sebrala ho a šla udělat nový. Ještě k tomu přinesla arašídy v té červené slupce. J

Chroupali jsme, pili mátový čaj a čekali na Hassana. Dozvěděli jsme se, že to, v čem teď sedíme, je prostě rodinný dům, kde bydlí Hassan se svým rodiči. Řidič je Hassanův kamarád – Hassan vlastně řidiči nabízí práci.

Ptáme se řidiče, zda je tenhle princip „dělání výletů do pouště“ obvyklý pro všechny turisty, kteří se rozhodli využít služeb Hassana. Říká, že ano. Prý tady často chodí i velké skupiny lidí – byla tady i skupina českých turistů, kteří zde přijeli nějakým vlastním autobusem.

(poznámka: první konverzace, kterou budete vést s Marokánci bude o tom, že se vzájemně pozdravíte – já: Salam alejkum, někdo druhý: alejkum salam…to je pozdrav… pak proběhne konverzace, která prověřuje lidské nálady – Marokánec na tebe zkusí větu: Jak se máš? několika jazyky… po chvíli zjistíš, že je to španělština, tak odpovíš bien… pak ty začneš s angličtinou, on zjistí, že anglicky něco umí… ptá se tě, odkud jsi… ty řekneš from the Czech republic… on se na chvíli zamyslí a pak se zeptá: Czechoslovakia??? à ano, oni znají jenom to… museli jsme je poučit o datu, kdy jsme se rozpojili… myslím, že o rozpojení vědí, ale neví, kdy se to stalo, tak pořád prostě v hlavě mají Czechoslovakiu :D)

Hassanův otec rychle vstává. Všimnul si čehosi černého rychle pohybujícího se po zemi. Byl to šváb nebo skarabeus, teď nevím. Ale myslím, že spíš ten šváb. Toho, chudáka, nikdo doma nechce.

Přichází Hassan. Vypadá jako nějaká kouzelná bytost z arabských pohádek. Na sobě má světle modrý marocký tradiční pouštní hábit, na hlavě obrovský oranžový turban z šátku (vypadá trošku jako profesor Quirell z Harryho Pottera :D). Po obličeji je fakt pěkný, tmavý Marokánec (on a Zak jsou nejhezčí Marokánci, které jsem tady viděla). Vypadá šíleně tajemně a taky tak nějak mluví…

Vypadá klidně, uvolněně, jako kdyby něco hulil nebo něco takového.

Hassan se nás ptá, jestli máme vodu. Říkáme, že ne. Hassan posílá řidiče koupit 5litrový barel vody, který poneseme s sebou a musí nám stačit na celý náš výlet a pak taky nějaké marocké chleby.

Ptáme se Hassan na celý nadcházející výlet. Všechno nám vysvětlil stejně jako řidič: teď pojedeme na velbloudech do pouště, kde budeme mít večeři, tam strávíme noc. Zítra budeme mít v poušti snídani, pak nás vezme na nějakou velkou dunu, budeme mít oběd, pak se budeme zase přesouvat a strávíme další noc v poušti, no a další den brzo ráno vyjedeme zpátky k nim domů, kde posnídáme a odtamtud nás hodí řidič na autobusovou stanici.

Pověděl nám taky, že jeho rodina už dlouho dělá tenhle business – výlety do pouště na velbloudech. Kdysi prý žili jako nomádi – tedy žili v poušti a různě se stěhovali. Teď už bydlí tady.

Ptáme se Hassana, co potřebujeme do pouště. Prý dlouhý rukáv a šátek. Dlouhý rukáv nemám. Jen Pospovu teplou mikinu z Nepálu a to se asi upeču. No nějak to vymyslíme.

Ještě zjišťujeme, jak je to s autobusy, jak si to na 28. dubna ráno vyřídíme, když budeme v poušti. Hassan říká, že prostě

Chviličku ještě všichni společně sedíme. Povídám všem o tom, co se nám stalo s Tadjoustim.

Pak jdeme do Hassanova pokoje, dát si tam věci. V pokojíčku má, myslím, jen postel a na ní a vedle ní plno věcí, zvláště oblečení a bot. Do rožku pokoje si dáváme naše věci. Přebalujeme si batoh. Necháváme si tady notebooky, bločky, všechno, co se je zbytečně si do pouště s sebou brát a zatěžovat tak velbloudy. Mám na sobě žabky, kraťasy, tričko a šátek, který mi před chvíli správně zavázal Hassanův taťka. Pospa bere nazouváky, dlouhé kalhoty, do batohy kraťasy (myslím), tričko, nebere mikinu, pak bereme homemade (domácí) krém jako opalovák, foťák, mobil, toaleťák, tampony, láhev na pití. Vše ostatní necháváme u Hassana.

Čeká nás teď noční cesta do pouště na velbloudech.

Jdeme před tím ještě na záchod. Záchod tady mají venku, v takovém pidi „domečku“. Je hezký, čistý, předpokládala jsem, že turecký, a taky takový byl. Zde mi to ale vůbec nevadilo, protože vše bylo OK. Toaletní papír přítomen, světla svítila, umyvadlo ne v kuchyni, ale opravdu určené pro WC (tyhle 3 věci u Tadjoustiho prostě nebyly). Konečně už nemám takovou hrůzu z tureckých záchodů. Zvykla jsem si. Už se ani nebojím tady chodit na velkou 😀 a to jsem se dříve fakt necítila dobře, když jsem musela. No a když se to vezme komplexně, tyhle záchody jsou i hygieničtější.

Řidič už se vrátil se vším, co měl nakoupit. Využíváme situace a ptáme se Hassana, kolik máme zaplatit řidiči za svezení, třeba i za tu vodu. Hassan říká, že teď mu 50 DH zaplatil on a příště, až nás poveze zpátky na autobusovou stanici, mu můžeme zaplatit my.

Jsme již nachystaní, batoh bere Pospa. Ještě prozváním Zaka, aby věděl, že si nás Hassan převzal. Hassan ještě v modlitebním pokoji provádí večerní modlitbu.

Vycházíme ven z Hassanova domu, jde s námi i Hassanova maminka, s tatínkem jsem se již rozloučila a řekla shukran (děkuji). Ani se mi nechce, protože ta kouzelná marocká atmosféra mě tady úplně dostala.

Zjišťuji, že je sice poměrně hezká teplá noc, ale je poněkud větrno, takže se vracím pro Nepál červenou mikinu od Pospika, kterou se mi Pospik rozhodl na naší společné cestě propůjčit.

Velbloudi čekali za domem. Byla tma, takže jsem moc neviděla, na čem vlastně stáli a k čemu byli přivázaní. Byli dva, což jsem si nemohla vysvětlit. Myslela jsem si, že každý bude mít svého velblouda. No asi pojedu s Pospou nebo nevím, jak to bude. Chvíli postáváme vedle velbloudů a čekáme, až je Hassan připraví. Musí je „osedlat“ nebo nevím, jak se tomu u velbloudů vůbec říká.

Nejprve na ně dává jakýsi přehoz, pak deku, pak dělá něco kolem jejich pusy. Ani ty velbloudy v té tmě pořádně nevidím. Vidím, že tu na zemi sedí něco velkého chlupatého. Nemůžu vůbec uvěřit, že na nich teď pojedu! Je to tak vzrušující :D. Pospa má myslím si stejné pocity. No, hlavně jsem strašně ráda, že to vyšlo!!! Jak malé děcko.. .

Cítím se jako v pohádce.

Hassan mi ukázal velblouda, na kterého si mám sednout. I když sedí, je poměrně vysoko, takže je těžké se na něj „vyškrábat“. Úspěšně se mi při tom podařilo kopnout Hassanovu maminku. Chudák. Nevím, jak se arabsky omluvit, tak snad ten zvuk, který mi pak vyšel z úst, něco ze stylu provinilého „jé“ pochopila jako „omlouvám se“.

Sedím na velbloudovi!!! Hassan přikračuje blíže a dělá na velblouda jakési „tststststst“ a ukazuje mi „držátko“ u sedla, za které se mám prý pevně chytnout. Velbloud se se mnou zvedá. Je to teda síla. Už vím, proč se mám držet :D.

Jupí 😀 je to tak vysoko 😀 sedím si tady na velbloudím hřbetu někde u pouště Merzouga poblíž hranic Maroko-Alžírsko. 😀 Je to prostě brutálně úžasný pocit…

Je tady ticho, vane lehký teplý větřík, na nebi jsou hvězdičky, všechno dopadlo dobře.

Jupíí…

Pospa si sedá na druhého velblouda stejným způsobem. Velbloud se s ním zvedá. Je nadšený stejně jako já z toho, co teď prožívá. No lépe to dopadnout nemohlo. Doufám, že už mi nikdy nevyčte, že jsem tady chtěla jet.

Každý máme vlastního velblouda. Ale kde má velblouda Hassan? Říkám si.

Hassan mi podává ještě teplé marocké chleby, abych je nějak připevnila k „sedlu“. Všímám si, že kolem mých nohou jsou plné vaky různých věcí – nevidím v té tmě jakých. Na Pospově velbloudovi je připevněna voda.

Hassan připevňuje za provázek mého velblouda k puse velblouda Pospy.

Hassan se ptá, jestli jsme připraveni. Odvětili jsme mu, že ano. Bere mého velblouda za provázek, který je připevněný k velbloudově puse.

Pochopila jsem, že Hassan bude velbloudy celou cestu jenom vést. Tudíž my si budeme hezky sedět a on bude chodit celou dobu pěšky. Asi už je zvyklý.

Velbloud se mnou dělá první pohyby. Chvíli mi trvá, než zjistím, jak na něm sedět, aby mě to nebolelo. Důležité je si sednou před nebo za hrb. Narovnat záda a nějak se uvolnit. Pak jsem musela najít pohodlnou polohu pro nohy. Nejlepší bylo obejmout nohama velblouda tak, abyste cítili jeho srst. Bylo to příjemné se takhle „spojit“ se zvířetem.

Během prvních pár metrů jízdy jsme si s Pospou nadšeně povídali. Pak jsme zase mlčeli, protože jsme nasávali tu energii, ticho, dívali jsme se na tu krásnou oblohy, jejíž hvězdy svítily čím dál tím jasněji.

Nejdříve jsme s velbloudy odjeli z vesnice, pak začala poušť. Pravá nefalšovaná poušť. Taková, jak jsem si ji vždycky představovala… Plná písku :D.

Chůze velblouda po písku byla příjemnější než ta po stěrku a hlíně ve vesničce. Celé se to tak nějak změkčilo. Museli jsme ale dávat pozor na okamžiky, kdy velbloud scházel z vysokých míst do nízkých. Bylo třeba se ho pořádně držet, neboť tohle nebyla žádná sranda.

Nechávali jsme vesničku dál a dál za námi. Postupně jsme vplouvali do pouště. Ani se mi nechtělo mluvit, protože jsem nechtěla kazit tu specifickou atmosféru.

Popsala bych to jako největší klid na světě, vánek tropické letní noci, úžasný pohled na oblohu, na velbloudy, na okolní tuny písku, ale taky na malé keříčky, které se daly najít téměř všude (nikde na poušti to nebylo bez něčeho zeleného, což mě překvapilo, protože jsem si poušť představovala jako fakt jen písek a nic).

Zajímalo mě, jak dlouho pojedeme, protože zadek už mě začínal docela bolet. Přirovnala bych to k celodenní jízdě na kole, když na to nejste zvyklí :D.

Chtěla jsem navázat konverzaci s Hassanem. Jela jsem totiž na první velbloudovi, takže Pospa asi nic moc vzadu neslyšel. Chtěla jsem trošku poznat člověka, kterému na necelé 3 dny svěřujeme svůj život…. ne tak hekticky to brát nebudu J spíše jsem ho chtěla poznat, jaký je a tak. Jestli rád mluví apod.

Začala jsem s klasickými otázkami o velbloudech. Jak dlouho se dožijí (myslím, že 25-30 let), jak staří jsou ti, na kterých jedeme (myslím, že můj velbloud byl ve středních letech, tedy ani malý ani velký na učení se), jestli jsou to samečci nebo samičky (samičky nevozí lidi ani náklady, protože nejsou tak silné – jsou jen na velblouďata), kolik velbloud uveze kilo (přes 100 kg už je to na něj moc), jak se jmenují velbloudi, na kterých jedeme (Jimi Hendrix a Bob Marley :D)… pak jsem se ho ptala, kolik má teď lidí na tyhle výlety… no, upřímně jsem tady čekala zástupy turistů, ale byla jsem příjemné překvapena, že jsem tady nic takového neviděla. Je tady klid, pokoj od všeho, je to tak velký rozdíl od Marrakeshe, vlastně od jakéhokoli velkého města tady… Tady jsme jenom já, Pospa, Hassan a 2 velbloudi. A písek a hvězdy.

Vypadá to, že Hassan není moc komunikativní typ. Ale třeba se to změní. Navíc jsem mu moc nerozuměla, protože se pořád díval dopředu na cestu a když ke mně během své mluvy nebyl otočený, moc jsem toho neslyšela. Jeho slova se ztrácel jistě ale přece v poušti… Chudák Pospa už rozuměl jen zřídka čemu.

Po zbytek cesty se jen koukám kolem na tu záplavu písku, pak na velbloudí krk, na tu výšku, ve které jedu, na ten celkový pocit, který z toho mám, pak nahoru na hvězdičky. Pospa musí být v rauši. Tak se na to těšil! Má s sebou dokonce i izolačkou slepené brýle, aby vše pořádně viděl. V uzdravování vlastního zraku ale pořád pokračuje. J

Ani nevím, jak dlouho jdeme. Možná tak hodinku? Za námi je ještě vidět okraj vesničky, takže ještě nejsme v úplném „srdci“ pouště. Myslím, že to stejně ani nebudeme. Ale zajímalo by mě, jestli někdy uvidíme jen písek a ne nic v dáli.

Po pravé straně je cosi černého. Hassan říká, že je to kemp, ve kterém strávíme dnešní noc.

Týjo. Tak to jsem vůbec nečekala. Představovala jsem si to tak, že někde prostě vybereme místo, tam Hassan postaví stan a ohřeje polívku nebo nám dá ten chleba, co si tady vezeme. No a že ve stanu prostě budou nějaké důležité věci a my budeme spát pod širákem venku. No, jelikož jsme si nebrali spacáky a Češi nám říkali, že „deky TAM byly“ (s tím, že ale nevíme, jaký typ výletu do pouště absolvovali oni), měla jsem asi očekávat něco takového.

Necháváme velbloudy na vyvýšeném místě poblíž kempu. Hassan jim sundává ta sedla a všechny věci a svazuje jim přední nohy, aby nemohli daleko odcupitat. Pak jim přikazuje sednout si. Je velmi zajímavé, jak se velbloudi hezky posadí. Vypadá to jako složitý mechanismus skládání kloubů.

V poušti NENÍ absolutní tma. Poušť je ozářená hvězdičkami a měsícem.

Chudák Hassan tahal do stanového městečka plno věci. V tom stavu zaujetí jsem se ho ani nestačila zeptat, jestli nechce pomoct. Myslím, že Pospa byl taktéž oslněn. No zkrátka jsme přišli do stanového městečka.

Nebyly to stany, jaké si s sebou berete na stanování do lesa či na stopování, jaký máme my. Byly to pevné stany, z bambusu, z různých koberců apod. postavené dokolečka, takže když jste byli mimo kemp, nemohli jste vidět žádné světlo. Myslím, že jich bylo přes 10 s tím, že jeden sloužil jako kuchyňka a jeden jako jídelna a společenská místnost zároveň.

Hassan nám ukázal kuchyňku, jídelnu a tyhle věci. Pak nás zavedl do NAŠEHO stanu :D. Rozsvítil v něm světlo. Byla v něm obrovská postel pro dva, s dekami, polštáři, prostě jako doma, taky dva noční stolečky. Na zemi byl koberec zasypán pískem. Hassan ještě setřepal trochu písku z našich peřin. Říkal, že včera byl vítr, tak proto je tu tolik písku. Dneska je taky větřík, ale ne nic hrozného. Je příjemný.

Odložili jsme si do stanu naše věci. Byla jsem úplně v transu. Byla jsem stoprocentně příjemně překvapena.

Hassan nám přišel oznámit, že za chvíli budeme mít večeři. Večeří se ve velkém stanu, který nám předtím ukázal. Nejen, že se tam večeří, snídá apod., ale taky se tam scházejí lidi z kempu.

Tak to už jsem nečekala vůbec.

V jídelním stanu byl dlouhý dřevěný stůl s dřevěnými lavicemi na sezení, pak světlo, asi tři dvojité africké bubínky z kozí kůže a snowboard (na sjíždění dun :D). Hassan nám přišel zapálit svíčku na stole. Zatím nám přinesl nás barel vody a skleničky.

Seděli jsme s Pospou a radovali se z toho, jak hezky se máme. Užívali jsme si ten pocit, že jsme na poušti, to ticho tady… vlastně nám ale ani nepřišlo, že už jsme tady :D.

Za chvíli přišel nějaký klučina, co dneska taky přijel, akorát na s jiným průvodcem. Byl z Maroka. Prohodili jsme pár slov o ceně tohoto výletu. Když jsme mu řekli nás příběh, vytřeštil na nás oči (měli jsme to podle něj moc drahé), ale neřešili jsme to. Vypadal, že všechno ví, všechno zná. Přitom kdoví, kde je pravda. Nakonec řekl, že jsme blázni, když jsme tady přijeli autobusem. Prý je to moc nebezpečné, protože zdejší řidiči řídí strašně a navíc jedou moc rychle… no, přežili jsme to a přežijeme to snad i zpátky…

Za chvíli nám Hassan přinesl obrovský tajin s marockým chlebem.

_IGP7880

Romantika na poušti :D… tajin!!!

No, v tom opojení jsme se Hassanovi samozřejmě zapomněli zmínit o tom, že nejíme maso. Všechno ale bylo tak strašně dokonalé a Hassan byl tak moc hodný, že jsme to už ani pozdě nezmínili a ani to nechtěli řešit. Měli jsme šílený hlad. Celý den jsme nejedli nic pořádného. A byli jsme moc rádi za tohle luxusní jídlo.

Nechápu, jak ho tady v poušti připravili (všechno jsem zjistili až na druhý den – je zde solární panel pro ohřev vody a na světlo, vody je tady málo, je tady něco jako studna, ale pitnou vodu, která se nepřevařuje, máme jen jednu – a to je těch 5 l). Důležité je, že ho připravili. Ale muselo to být těžké. Takže nepřicházelo v úvahu, abychom mu řekli, že tohle jíst nebudeme. Navíc tajin se dělá několik hodin – jestliže obsahuje maso. Když je jen vegetariánský, je rychleji.

S chutí jsme si na talířky nandali lilek, rajčata, brambory a i to maso. Bylo tam. Myslím, že je kuřecí a vepřové – to je nejčastější kombinace.

Nelituju toho, že jsem to snědla. Nebudu si to vyčítat. A řeknu jen jedno. Bylo to dobré. Bylo to vynikající.

Snědli jsme úplně, ale úplně všechno.

Hassan nás nechal celou dobu o samotě. Pak nás přišel zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku. Viděl prázdné talíře a nestačil se divit. Řekl si, že ještě určitě nejsme dosyta najezení. Zase se ztratil.

Mezitím přišel ten klučina a rozloučil se s námi, prý už jde spát.

Hassan přišel s ovocným talířem – kousky jablka a kolečka pomeranče se skořicí…

_IGP7884

Dezert!

Jééééééééé…. tak jsme si ještě samozřejmě dali no…

Pak nás obeznámil ze zítřejším plánem – ráno se prý koukneme na východ Slunce – máme si přivstanout. Pak půjdeme na nějakou velkou dunu a tak. Znělo dobře… ale to zase zítra.

Seznámili jsme se s Hassanovým bratrem, který zde přijel právě se skupinkou lidí, do které patřil i ten klučina, co jsme se s ním bavili.

Poslední velký zážitek přišel teď. S Hassanem a jeho bratrem jsme se vydali vyběhnout nejbližší nejvyšší dunu. Šla jsem bez bot, stejně tak ostatní. Trvalo mi ale trošku déle, než jsem zjistila, že je to tak lepší… Trošku fučelo, takže se mi do vlasů i do očí dostával písek. Nasadila jsem si kapuci. Kluci všichni stoupali strašně rychle. Nestíhala jsem je. Navíc po tom jídle se to fakt moc nedalo. Hassan viděl, jak se trápím, tak mi podal kousek svého turbanu. Prý se mám za něj chytnout a on mě svou chůzí vpřed potáhne. Tak jsem to zkusila. Protože jsem mu nechtěla působit bolest, tak jsem sama zrychlila, abych tolik netáhla. Pospa mi pak pomáhal vytlačováním výše. Šíleně jsem se zadýchala, div že mi nevyskočilo srdce. Jak kdybych běžela maraton. Šílené. Hassan se svým bratrem už to nahoru stihli 150x :D, volali na nás, že už půjdou a pak, že se vrátí (nebo že se máme vrátit my – to už nevím a ani tehdy jsem to nevěděla :D). Pospa měl náskok, já jsem se rozhodla vylézt na samý vrchol po čtyřech :D. Bylo to lepší, neboť jsem se s každým krokem nevracela jako ve sněhu o půlmetru zpátky a nepropadala jsem se tolik do písku a neujížděly mi nohy. Konečně jsem nahoře. Vidíme skoro celou poušť, koukáme do dáli, na nebe a na hvězdičky. Chvíli s Pospou sedíme a díváme se na tu krásu.

Asi po 15 minutách jdeme zpátky. Kromě písečného větru slyším někde v dáli i nějaké hlasy. Bude to určitě Hassan s bratrem, neboť ten klučina a jeho partička už šli spát. Říkala jsem si, že bychom na Hassana měli počkat, až se teda pro nás vrátí. Připadala jsem si strašně daleko od kempu, že bych tam ani netrefila v té noci :D, ale byl to fakt jen kousíček. Hassan asi ani neměl v úmyslu se s bráchou pro nás vrátit. S Pospou jsme se proto do kempu vrátili sami.
Cestou jsme ještě viděli cosi pohybujícího se černého, nevěděli jsme, co to je, tak jsme už radši šli do kempu :D. Snad to bylo nějaké zvíře, ale prý tu žijí akorát pouštní lišky, skarabeové, brouci, zahlídli byste zde ptáčky, mouchy, desert fish – což je nějaký salamandr, ještěrky, v létě jedovatí štíři, pak i prý nějací hadi. To je všechno. Velbloudi tady v poušti sami nežijí – jsou tady jen s lidmi a právě za účelem těchto turistických atrakcí nebo pro nomádské rodiny. Zajímavost taky je, že jestliže velbloudi sami v noci překročí hranici – zde Maroko – Alžírsko (třeba když někomu utečou nebo si prostě udělají noční procházku se svázanými předními nohami trošku dál), vojáci a policie už nedovolí, aby si pro něj majitel přes hranic přišel. Nechají je v Alžírsku či naopak v Maroku (v případě lidí z Alžírska) à no a takto byste v poušti narazili na „divoké“ velbloudy.

Jinak mě taky zajímalo, jestli velbloudi běhají. Běhají, když se třeba splaší, ale jinak prý ti, na kterých jsme jeli, normálně neběhají. V jiných afrických státech prý na „běhací“ druhy narazit můžete.

Byli jsme unavení, ve stavu obrovského uspokojení, naše žaludky byly plné, zbavili jsme se Tadjoustiho, byli jsme na nejklidnějším místě na světě (oba nemáme moc rádi hodně lidí ve městě, takže tohle bylo nebe a dudy) – v poušti. A právě jsme ulehli do písečné postele a usnuli…

Už teď vím, že je to můj nejlepší zážitek tady, ne-li nejlepší v mém životě.

55. den – natrefili jsme na couchsurfing vyžírku…

55. den, Má první velká cesta do zahraničí, Vodou do Maroka

Ráno vstáváme nějak normálně, kolem 9 hodin.

Michael má dneska již zabookovaný hotel někde jinde (zařídila mu to tak ta společnost, díky které tu cestuje), takže si na něj bereme telefon, facebook a tak, abychom se mohli později, nebo ještě dnes zkontaktovat a někde se sejít… Již se s ním loučíme, protože se jde ještě projít do Mediny a pak na 12 hodin přijde (to je čas, kdy všichni hosti musí být sbalení a jít pryč, aby se mohlo v hostelu uklízet), ale to my už budeme pryč.

Máme ještě nějaký ten čas na potvrzení couchsurfingu a naplánování místa setkání. Našim hostitelem bude Marokánec Tadjousti a máme se setkat u kavárny Café de France na tom velké náměstí. Jsem moc ráda, že jsme někoho našli a nebudeme muset platit další peníze za ubytování. To jsme ale ještě nevěděli, co se bude dít.

Zašla jsem si pro suché oblečení na terasu a byla jsem ráda, že jsme nezaplatili ty 2 eura za snídani, protože jsme tak nějak chtěli snídat ovoce a něco zkrátka veganského.

Sbalili jsme se,

_IGP7563

Takhle nějak vypadal pokoj v Happy & Young Hostel Marrakesh… Pospa spal v posteli vlevo nahoře, já dole, Michael v posteli napravo nahoře…

vyzvedli si 50 DH jako zálohu za zámek a rozloučili se s personálem. Zakovi skončila noční již dříve, takže se s námi rozloučil už ráno.

_IGP7564

Z okna hostelu šlo vidět na rušnou ulici… plnou aut, náklaďáků, koňských spřežení, cyklistů, motorkářů, pěších – a to jak místních tak turistů…

Vydali jsme se pěšky na náměstí,

_IGP7568

Jdeme pěšky na náměstí Djemaa El Fna

_IGP7569
_IGP7570

_IGP7572

Drobné uličky Marakeshe plné obchodníků a řemeslníků přes den… v noci skýtaly poněkud strašidelnější a temnější atmosféru…

kde jsme se měli setkat s Tadjoustim. Před Cafe de France jsme na něj chvilku čekali.

_IGP7579_1

Proslulé náměstí Djemaa El Fna přes den…

_IGP7580

Za 4 DH u těchto pojízdných stánků seženete skvělou pomerančovou šťávu…

Objevil se s třemi Čechy přibližně ve věku 35-45 let – všechno chlapi – kteří u něj doma spali. Byli jsme moc rádi, že jsme si na chvíli pokecali s nějakým Čechem tady v Maroku.

Tadjousti se nás ptal, co bychom rádi dělali. První věc, kterou jsme chtěli provést, dát si k němu domů naše batohy.

_IGP7587

Známou mešitu Koutoubiu chce vidět spousta turistů…

_IGP7594

A zde to vidíte také – jeden policajt a dva vojáci po jeho bocích … tak se zde starají o bezpečnost lidí…

Zjišťujeme, že Tadjousti nebydlí moc blízko centru. Bydlí ve čtvrti Massilah 2 – a to je pár minut taxíkem. OK. Pojedeme tady poprvé taxíkem, bude to žůžo.

Tadjousti stopl tzv. velký taxík – starý mercedes. Ten je pro místní obyvatele a není tak drahý jako petit taxi a nějaké další novější taxiky, protože obvykle neberou turisty a vleze se tam 7 lidí!!!! Řidič + 2 lidi na předním sedadle + 4 lidi vzadu. Taxiky pro turisty vždycky vezmou jednu skupinku turistů a už nenabírají další lidi.

_IGP7598

Tadjousti v taxiku…

_IGP7599

Já v taxiku a vedle mě vlevo sympatický pan řidič a napravo bohužel na fotce nelze viditelná osoba, s níž jsem se dělila o sedadlo… 😀

Řeknu vám, byl to teda zážitek. Sedím na předním sedadle s nějakou muslimkou, Pospa namačkaný vzadu, řidič usmívající se s otázkou, zda si užívám Maroko.

DŮLEŽITÁ VĚC, jestli chcete do Maroka, učte se francouzsky!!! Všichni tady totiž mluví arabsky, berbersky (to je jakési nářečí Marokánců) a taky francouzsky. Anglicky tady lidi moc neumí!!! Jsem moc ráda, že jsem v hodinách francouzštiny dávala tak nějak trošku pozor a něco umím. Hlavně číslovky, ať se dá domluvit cena!

Jedeme šíleně nekontrolovaně, řidič troubí na ostatní taxi řidiče, řežeme zatáčky, předjíždíme všechno, co se ani předjet nedá :D. Ta doprava je tady zkrátka velký chaos. Na motorkách tady jezdí celé rodinky!!! Mamka, taťka a uprostřed děcko… Šílené…

Bezpečnostní pásy tady nikomu nic neříkají, spravedlivé počitadlo na kilometry taky ne, přechody pro chodce znají lidi tak možná z filmu…

Platíme za taxíka 30 DH. – První věc, na které se společně s Tadjoustim nedělíme… Ale bereme to. Domluvil dobrou cenu a ještě u něho spíme.

Vystoupili jsme v jeho čtvrti. Má tady spoustu přátel, tak je všechny zdraví. Cestou nám ukazuje kavárnu Café Al Ouns,

_IGP7601

Cafe Al Ouns – důležitý bod pro Tadjoustiho, jeho přátelé a Couchsurfing hosty… docela příjemný podnik, kde se dalo připojit na WIFI…

kde se prý můžeme připojit na WIFI (u něj doma wifi není). Dáváme si věci k němu domů. Bydlí v paneláku v typickém marockém bytu.

_IGP7602

V jednom z těch bytů napravo jsme s Tadjoustim strávili jednu noc…

Místo ložnice je salon se sedačkami, kde se spí. Jeho rodiče mají samozřejmě svou ložnici. Není tady sprcha!!! Prý se můžeme jít umýt do lázní a budeme jako miminka. No, to určitě, nemáme peníze na lázně :D.

Je tady záchod! Není aspoň turecký… ale pozor, toaletní papír opět chybí a místo splachovadla, které je součástí WC, je tady opět kýbl a kohoutek na vodu….

Češi si tady taky nechávají věci, takže věřme, že vše bude ok a nikdo nám nic nesebere. Přesto si bereme doklady a mobily s sebou. Notebooky teda necháváme u něho.

Seznamujeme se s Tadjoustiho mamkou, která je velmi plachá a vypadá dost naštvaně. Třeba spolu Tadjousti a máma nemají nejlepší vztah. Prý zrovna vstala… No jo, je ještě brzo :D… Asi 11:00.

Vykládáme Tadjoustimu náš příběh a sdělujeme mu, že máme naplánováno jet do pouště za 2200 DH. Vykulil na nás oči a řekl, že nás tam může vzít za méně, a že prý budeme mít čtyřkolky, velbloudy, jídlo, no prostě všechno. Podala jsem mu papír s tužkou. Vypočítal konečnou cenu na 1800 DH. Pak ještě řekl, že nám může zařídit celou Essaouiru, ale to jsme nechtěli, protože na co bychom mu něco měli platit za další plán? Chceme do pouště. Chvilku jsme s Pospou přemýšleli a rozhodli jsme se tedy na jeho cenu přistoupit. Alespoň ušetříme a budeme toho mít víc. To jsme se ale VELICE, VELICE ZMÝLILI.

Na výlet jsme přistoupili s tím, že jedeme zítra, a nechali jsme Tadjoustimu volnou ruku. Přistoupili jsme na plán dokonce i s tím, že nám řekl, že s námi pojede do pouště, zařídí nám tam všechny věci za levné peníze a pak bude muset odjet zpátky do Marrakeshe pro nějakou holku z Couchsurfingu z Londýna… pak se s ní prý pro nás vrátí… slibuje… říkáme OK a vůbec nás nenapadalo, že to vlastně vůbec nejde stihnout a že je to celé nějaké divné…

Napsala jsem Zakovi zprávu, že mu moc děkujeme za záložní plán, když nám vybouchl couchsurfing. Taky omluvu za to, že na jeho plán pouště nepřistoupíme, protože jsme našli levnější variantu. Ještě jsem se zmínila o tom, že mu napíšu na couchsurfing pozitivní referenci a taky něco napíšu hostelu. Zak mi odepsal ve velmi pozitivním tónu, ale nechtěl, abych něco psala do hostelu (nechce to takhle propagovat) a ještě přidal, že jestliže budeme chtít poradit, pomoct nebo něco, ať ho neváháme kontaktovat. Je super mít kontakt. Ani nevíte, jak se později hodil!

Pak se jdeme najíst. Zdůrazňujeme Tadjoustimu, že náš rozpočet je velmi omezen. Chápe to. Bere nás do nové restaurace poblíž jeho domu, kde pracují jeho kamarádi. Sdělujeme Tadjoustimu, že jsme vegani. Zatímco jsme čekali na oběd, Tadjousti nám donesl kuskus chleby. Byl tady jako doma. Víme o něm, že rád vaří svoje verze tajinu apod.

_IGP7604

_IGP7605

Obsluha přinesla 3 talíře super chutných fazolí, olivy, rajčatový salát, marocké chleby, čaj, vodu, hranolky a pálivou omáčku.

Najedli jsme se dosyta a byli velice spokojení. Tadjousti je dobrý v tom, že pro náš dokáže domluvit dobrou cenu. Průser je v tom, že všechno platíme ne za 2 lidi, ale za 3 lidi, takže ho vlastně živíme. Ale zatím je to v pohodě. Platíme 60 DH.

Tadjousti nás seznamuje se svými přáteli z restaurace, kteří v ní pracují.

_IGP7610

Jeden z Tadjoustiho přátel…

Nabízí nám motorku :D…

_IGP7607

Neustále někde lítá shánět a prodávat hašiš. Taky ho samozřejmě kouří. Je hubený, hyperaktivní a zatím moc netušíme, že nemá prachy a vlastně ho živíme. To zjišťujeme později. Moc nejí, vždycky chce, abychom vše dojedli.
Říká, že bychom si do pouště měli pořídit nějaké letní oblečení. Trenky, žabky, šátek na hlavu a tradiční hábit. Zatím souhlasíme s těmi trenkami a žabkami, tak nás bere do jeho sousedství na trhy.

_IGP7641

Prodává se tady na pultech i na zemi… na zemi vidíte typické nádoby na přípravu tajinu, který je typickým pokrmem pro marocký lid…

_IGP7651

_IGP7657

Luštěniny, koření,… vše, na co si vzpomenete…

_IGP7659

_IGP7662

I výrobků z plastu se zde najde převeliké množství…

_IGP7670

Boty, botky a botičky…

_IGP7673

_IGP7677

Většina lidí nám pózovala opravdu ráda…

_IGP7678

Tak u tohohle klučiny jsme koupili trenky… 😀

_IGP7680

Vybíráme…

_IGP7682

…a zkoušíme boty…

Tam jsem si koupila levné žabky (60 DH) a Pospa nazouváky (za stejnou cenu, tedy 60 DH). Pak jsme ještě koupili dvoje trenky ZARA (to je tady nějaká slavná značka :D, co bude u nás bych řekla jako Vietnamci nebo tak), které se dají použít i jako plavky. V životě bych si něco takového nekoupila, ale teď se to bodlo. Hlavně jsem se nechtěla potit teď a už vůbec ne v poušti. 2 trenky nás stály dohromady 120 DH. Tadjousti nás neustále přesvědčoval, že je to good price (dobrá cena). Z té fráze se mi už ježí chlupy všude na těle. For you it‘s good price, šokran, taxi – to jsou fráze, které už ráda zase brzo neuslyším! Je to fakt děs každého přesvědčovat, že nechcete u něho jíst, že nechcete jeho zboží, že nechcete taxi, že nemáte tolik peněz, že je to pro vás ta nejlepší cena, i když je fakt velká :D… nejsme přece v Maroku proto, abychom si tady koupili stejně drahé ne-li dražší věci….

Tadjousti nám sebral foťák a byl jím doslova nadšen. Fotil všechno. Byli jsme docela rádi, že budeme mít nějaké společné fotky, ale než se naučil ostřit a mačkat zelené tlačítko pro úpravu ISA, trvalo to. Navíc furt někam odbíhal, s našim foťákem na krku a později taky s naší taškou, protože je prý v jeho rukou více chráněná (Marokánec nebude krást Marokánci).

_IGP7685

Čekáme, až si Tadjousti vyřídí nějaké své záležitosti… pak jsme jím byli upozorněni, abychom se k sobě moc v téhle starší městské čtvrti nelísali, protože by se to tady někomu nemuselo líbit…

Snažíme se věřit Tadjoustimu a jsme relativně spokojení, že máme nějaké letní oblečení.

Tadjousti nás bere zpátky k sobě domů, abychom si prý mohli převléct do nového oblečení, ať nám není tak horko. Souhlasíme. Po cestě jsme koupili 1 kg velmi dobrých jahod.

_IGP7696

Domácí chuť sice moc neměly, ale obchodní taky ne. Bylo to něco mezi. Zaplatili jsme jenom 10 DH. Cestou jsme polovinu sáčku snědli. Ani jsme si je neumyli. Hygienu už moc neřešíme, protože ta se tady fakt moc neřeší :D. Chleby tady prodejci přepravují na motorce, nezakrytý, berou ho holýma rukama, jako by se vůbec nechumelilo… (mě osobně tahle skutečnost nevadí, ale Pospa byl docela v šoku :D). Stěžuje si taky na to, že tady prostě nikdo neuklízí, nikdo tady nemá sprchu, většina lidí ani normální záchod. No já jsem z toho v šoku byla taky, ale rozhodla jsem se to přijmout. Pospa to taky přijmul. Nic jiného nám nezbývalo… Nejsme v Evropě…

Po cestě ještě fotíme Tadjoustiho kamarády u jejich auta.

_IGP7694
Marokánci se tak rádi fotí!!! Někteří však za to, že jste si je vyfotili, chtějí ještě peníze 😀

Doma u Tadjoustiho Pospa z několika jahod udělal svůj oblíbený drink a la rozmačkané ovoce ve vodě – tentokrát jahody.

_IGP7702_2

Sedíme v typickém marockém salonu… Pohovka do U, docela tvrdá, spí se na ní, sedí, sleduje televize, všechno…

_IGP7704

Na ubruse z textilu je další ubrus, ale igelitový –> pro přípravu rychlého jahodového koktejlu velmi praktická záležitost… kdo by všechno pořád pral… 😀

Bylo to dobré, ale musela jsem si to trochu přisladit. Stejně tak si to přisladil Tadjousti. Víc mi chutnaly jahody celé :D, ale jahodové pití bylo zas super na osvěžení.

Převlíkli jsme se do trenek a nazuli si žabky. Vypadám v těch ZARA trenkách fakt strašlivě, ale neřeším to. Ty žabky se asi za chvíli rozpadnout a ještě mě z nich bolí prostor mezi palcem a ukazováčkem. Ale je to rozhodně pohodlnější než v riflích a v zimních botech s kožešinou. Tadjousti se mě ptá, jestli vypadá dobře. Převlíkl si totiž tričko 😀

Další program je návštěva Menara garden (zahrada Menara) – je to zadarmo, takže chceme jít. Průser ale je, že je to zase blízko centra a my se tam tedy musíme dopravit taxíkem. Opět platíme kolem 40 DH.

Procházíme si zahrady. Čekali jsme od toho více – protože jsme si mysleli, že se jedná o jinou zahradu, která byla krásně zelená (už jsme ji zahlídli po cestě do hostelu). Tady ta zahrada obsahuje jenom nějaký rybník se špinavou vodou, ve které prý plavou ryby.

_IGP7709

Pak velké množství velmi starých olivovníků a dlouhou cestu.

_IGP7717

Snad všechny cesty tady vedou k mešitě …

Zdejší lidi tady chodívají na piknik nebo na randíčka, ale musím uznat, že u nás máme tedy fakt hezčí parky.

Moc nás to nebaví a ještě je nám horko. Tadjousti navíc psal těm třem Čechům, že se tady setkáme.

Tadjousti asi zjistil, že nás to tady moc nebaví. A když se tady ukázali Češi, byli pěkně naštvaní, že tady šli tu dlouhou cestu pěšky z Mediny kvůli ničemu. Protože jsme jim řekli, jak to na nás působilo, rozhodli se jít zpátky po té cestě, kterou přišli, s námi, protože jsme se rozhodli jít do mešity Koutoubia (anglicky je mešita mosque) – je to modlitební budova. 5x denně z ní vychází jakési Alláhovské modlitby. Cestou jsme je trošku vyzpovídali. Ptali jsme se jich na poušť, jak cestují apod. Poušť si vychvalovali a doporučili ji nám stejně jako můj brácha, Zak v hostelu i Tadjousti. Oni tam však jeli sami pronajmutím autem a měli trošku větrno. Prý nám tu dlouhou cestu autobusem vůbec nezávidí, jestli teda nakonec pojedeme.

_IGP7729

Jízdu na velbloudech bylo možno vyzkoušet i tady v Marrakeshi…

Čekala nás fakt šílená štreka ke Koutoubii směrem do Mediny. Byla to cesta bez stromů – tudíž nás šíleně pálilo Slunce, a navíc vedle chodníku vedla cesta, takže se tady teplota zvyšovala ještě kvůli aut. Každou chvíli jsme museli odmítat taxíky. Tadjousti nás začal pěkně srát, protože se nás ptal, jestli raději nechceme jet taxíkem (samozřejmě bychom zase platili my). Ne, chtěli jsme to dojít pěšky.

Po cestě jsme zase potkali tu hlídkujícího policajta s dvěma vojáky se samopaly. Tadjousti je zdraví a směje se na ně.

_IGP7737

Uprostřed té velké hlavní cesty byla velká fontána… Samozřejmě jsme se museli jít ovlažit :D… zdejším strážníkům se to moc nelíbilo, protože o nás měli v té šílené dopravě trochu strach… Nakonec jsem to ale přežili ve zdraví… (+ samozřejmě jsme se naučili přecházet cestu úplně jinak, než jsme byli doposud zvyklí… docela sebevražedně… ale jinak by to tady ani nešlo, to byste totiž na druhou stranu nepřešli ani za 10 let :D)

_IGP7738

Ještě, že to není jen v arabštině :D…to bychom se museli učit asi moc dlouho…na to by nám ani těch pár dní, co ještě v Maroku plánujeme zůstat, nestačilo…

Přišli jsme k tomu Moscu a koupili si na rohu od nějakého prodejce 3 sladké kostičky z ořechů (dohromady za 6 DH). Byla to takový sladký bonbonek. Taky jsme se napili ze zdejšího barelu na vodu.

_IGP7739Na některých místech tady najdete prostě barely s vodou, kohoutkem a několika plastovými kelímky. Zdejší lidi tu vodu normálně pijí. No, trochu jsme se toho báli, protože jak už jsem říkala, hygiena tady moc nefrčí a pitná voda asi taky moc ne. Bylo nám ale takové horko, že jsme to riskli a z použitých kelímku jsme se té vody napili. Díkybohu nepřišla žádná sračka ani nic podobného :D.

Pak jsme překročili docela dost širokou cestu plnou provozu bez použití přechodu pro chodce. Je to tady šílené. Když se tady takhle nenaučíte chodit přes cestu, nedostanete se na druhou stranu nikdy. A když se to jednou naučíte, pak už to nezapomenete a budete tak určitě chodit i v ČR…V ČR však asi budete nepochopeni. Tady je to zcela normální vlézt řidičům do cesty a přinutit je zastavit kdekoli. Chodci z toho totiž mít problémy nikdy nebudou. Jejich práva za zajetí člověka potrestají pouze toho, kdo lidi zajel…

Tadjousti nakupuje hašiš u zdejšího tajného dealera, který sídlí tady ve křoví. Je obklopen dětičkami, které rozdávají živé růžičky zdarma. Zřejmě na odvedení pozornosti. Taky jednu dostávám.

Tadjousti potřebuje vyřídit nějaký papír, který je potřebný pro výlet do pouště. Je to papír, který ujistí policii, že je Tadjousti nás průvodce, a on z toho tak nebude mít problémy. (Asi je to tu časté, že si Marokánci takhle nějak přivydělávají a pak třeba okradou lidi nebo nevím, proč se to muselo dělat). Šli jsme si sednout do nějaké úřednické kanceláře, kde jsme předložili naše cestovní pasy a Tadjoustiho občanku. Paní napsala nějaký papír s našimi jmény a datem… Zaplatili jsme 50 DH.

Krásy náměstí Djemaa el-Fna a uliček kolem:

_IGP7755

_IGP7760

_IGP7762

_IGP7763

_IGP7766

_IGP7767

_IGP7786

_IGP7788

_IGP7790

_IGP7792

_IGP7794

_IGP7797

Jednu podobnou krasavici si Pospa odvezl do Anglie z Essaouiry, do které jsme měli namířeno po Marrakeshi…

_IGP7796

_IGP7795

Tadjousti se fotí s makakem, co jsme ho viděli v Gibraltaru. Pro turisty je to samozřejmě placené, on neplatí nic. (Nic vlastně nemá, ale to zjišťujme pak)

_IGP7779

Další zastávkou byl obchod s šátky do pouště. Tadjousti nás ujistil, že to bude opět good price. Šli jsme někam na trhy do Mediny, ne úplně do centra, ale do takového schovaného místečka, kde obchodníci prodávají tradiční marocké oblečení. Tadjousti nám vybral modré šátky s tím, že modrá je barva Sahary. Taky jsme si je nechali na hlavu správně uvázat. Jeden šátek však stál 60 DH a my u sebe měli jen 50 DH. Slíbili jsme obchodníkovi, že se vrátíme s dostatečným množstvím peněz. Vzali jsme jeden šátek a šli zpátky do centra vybrat peníze.

Pospa se necítil moc dobře, takže se rozhodl si sednout do Cafe de France na čaj. Já měla jít s Tadjoustim vybrat peníze, zajít pro šátky, doplatit cenu a vrátit se do kavárny zaplatit čaj.

Jdu s Tadjoustim a zjišťuju, že všichni Marokánci rádi sahají na holky, když nevidí jejich přítele :D. Víte jak to je… někam jdete a ruka Marokánce spočine na vašich bocích a „pomáhá“ vám prorazit si cestu davem :D.

Stojím před automatem a chci si vybrat peníze. Volím jazyk anglický, ale stejně moc nerozumím tomu, co se tam píše. Nechci přijít o kartu, tak jsem pomalá a opatrná. Vybírám peníze až moc dlouho s neúspěšným koncem. Tadjousti se mezitím vrací a jde mi naneštěstí pomoct. Viděl PIN a všechno. Jak jsem blbá, že si nehlídám tyhle věci! Kdyby byl hajzl, určitě by toho využil. Víte co. Nosí naši tašku s doklady, nosí náš foťák… zatím se ale vždycky vrátil. Nechceme být nedůvěřiví.

Vybírám 2000 DH. Cestou pro šátky si s Tadjoustim všímáme, že se dnes v Medině koná mezinárodní festival akrobacie. Koukáme se na nějaké promo – nějaký borec se tady točí v kruhu a kolem něj jezdí nějací další borci a borkyně na kole :D.

_IGP7801

Tadjousti se těší, že se na to budeme dívat. Začíná to za 15 minut. Jdeme pro šátky. Doplácím obchodníkovi 70 DH, beru Pospův šátek a už se těším, až ho konečně uvidím.

Jupí, jsme zpátky v Cafe de France. Pospa žije… Platíme za čaj 20 DH a chystáme se jít domů. Pospa potřebuje spočinout. Není moc zvyklý na holé nohy (jsme v trenkách) a otevřené boty, takže tělo lehce nachladne.

Tadjousti chce ještě zajít na autobusovou stanici zkontrolovat, kdy zítra odjíždí autobusy do pouště. Když prý dostane dobrou cenu, koupí to už teďka. Jdeme na autobusovou stanici docela dlouhou štreku. Už mě bolí nohy, Pospu určitě taky.

_IGP7822

Tadjousti nás nechává čekat docela daleko venku před autobusovou stanicí. Prý je to kvůli dobré ceně. Obchodník nesmí vidět turisty. Nemáme se prý taky s nikým bavit. Asi za 15 minut se Tadjousti vrací a říká nám, že mu máme dat 700 DH za autobus. Ok, dáváme mu 700 DH. Vrací se s lístky a vrací nám taky 150 DH s tím, že nám povídá, jaký není super, že dokázal udělat takovou super cenu. Jsme velmi potěšení, ale udělali jsme velkou chybu. Nezkontrolovali jsme cenu lístků ani místo odjezdu a příjezdu a ani čas odjezdu. Prostě jsme důvěřovali.

Pospa začínal být pomalu nasraný z toho, jak jenom dáváme prachy a zatím z toho nic nemáme. Není tak důvěřivý typ… Já jsem si ale nechtěla připouštět, že by nás podělával nebo tak. Byl přátelský, byl to Marokánec, víte co, nechtěla jsem vyvolávat nějaké problémy, aby nás náhodou někde neodbouchl, nebo nás nenechal v poušti. Ale to jsou zase ta evropská ovlivnění mysli. Beztak.

Jízdenky má u sebe Tadjousti, my máme Tadjoustiho občanku a ten papír pro průvodce, který prý budeme potřebovat v poušti.

!!! důležitá rada: je blbé jezdit do Maroka bez dostatku peněz a bez informovanosti o tom, jak s vámi můžou lidi manipulovat…my byli hračičky a pěkně se nám to vymstilo!!!

Maroko je proslulé svým hašišem. Všichni ho tady kouří (kouření je zde OK, ale zakázáno je to prodávat). Tadjousti je jedním z velkých kuřáků tohoto zázraku. S Pospou si povídají o ceně toho materiálu. Zjišťujeme, že je tady hašiš velmi levný. Proto tady všichni lidi jezdí ho nakoupit za levnou cenu, pak ho nějak propašují do Evropy a u nás prodávají za draho. Pospa s Tadjoustim přemýšlel, jak by se to dalo udělat. Vymýšlejí způsob skrze nějaké suvenýry, ale já si myslím, že je to velmi zřejmé, že by to asi neklaplo, a nechci se do toho míchat. Nakonec i Pospa uznává, že se mu do toho nechce. Kontroly na letištích a všude jinde, kde překročujete marocké hranice směrem zpět, jsou příliš přísné.

Zase jedeme taxíkem za 40 DH k Tadjoustimu domů. Stavujeme se v Cafe de France, protože tam sedí Češi, kteří nás opustili někde v půli cesty z Menara Garden k mešitě s tím, že dostali od Tadjoustiho klíče od domu, ten jim vysvětlil, jak dveře otevřít – byl v tom nějaký fígl, ale nepovedlo se, takže celé odpoledne strávili někde v restauraci na jídle a teď to zakotvili tady v kavárně.

Dávám si mátový čaj a Pospa s Tadjoustim kafe. Pospa začíná mít šílenou rýmu a potřebuje kapesník. Chceme získat ubrousek od číšníka, ale ten vám zadarmo nedá vůbec nic. Kamarád Tadjoustiho se zvedl a šel koupit na Tadjoustiho pokyn krabičku kapesníku. Kupodivu za to nic nechtěl – takže tohle byla první věc, kterou jsme nemuseli platit my (ale zároveň ani Tadjousti…. ten neměl prachy na nic jiného, než na hašiš – a to jsem vůbec nechápala, kde je bere… protože nám tvrdil, že něco studuje – myslím, že turismus… no moc na studenta nevypadal a vlastně jsme ho ani nikdy neviděli jít do práce). Pak si ještě koupil sušenky, protože prý potřeboval cukr, tak nám nabídnul… 😀

Myslím, že asi nepochopil, o čem je Couchsurfing (nebo jsme marrakéšské podmínky CS možná nepochopili my :D, jak jsme později zjistili…)
…Využíval nás totiž na to, aby nějak přežil. Kupovali jsme mu jídlo a vlastně si s námi chtěl za naše peníze určitě užít výlet do pouště. Ale to jsme si všechno připustili až ke konci.

Měli jsme hlad, tak jsem poprosili Tadjoustiho, jestli se nemůžeme jít najíst na to stejné místo jako odpoledne. Říkal, že ano, že je tam ještě otevřeno a že v té kavárně můžeme zaplatili později.

Sedli jsme si o kousek dál do té nové restaurace a chtěli si dát vegetariánský tajin nebo to, co odpoledne. Tadjousti se nám vysmál do obličeje a řekl nám, že prostě něco objedná, že to máme nechat na něm. Stokrát jsme mu řekli, že jsme vegani, že nejíme maso, ale jeho to prostě nezajímalo!!! Přinutil nás ochutnat jakousi sekanou s masem – dobře, to jsme ještě zkousli. Řekli jsme mu, že maso jíst prostě nebudeme a v klidu si šli sednout. Mysleli jsme si, že nám nechce objednat tu sekanou nebo co, takže jsme byli docela rádi, když pochopil, že tu sekanou prostě jíst nebudeme.

Šli jsme si sednout zpátky ke stolu. Mluvila jsem na Pospou něco v tom smyslu, že nám určitě přinese maso a že nás má totálně u zadku.

Pospa tvrdí, že vše bude ok. Já se ale pro jistotu ještě ujišťuji, že nám opravdu nepřinese maso. Tadjousti začal mluvit o tom, že to nebude maso, že je to pták a pták prý není maso!!!

Číšník nám přinesl nějakou typickou marockou polévku, ve které byly kousky masa. Věděla jsem to, že nás nebude respektovat. Nicméně, polévku jsme snědli s tím, že kousky masa jsme nejedli. Myslela jsem si, že je to už všechno, že už nic nepřijde.

Pak ale přišlo něco strašného.

Byla jsem pěkně nasraná, když nám donesli tři talíře, na kterých mrtvolně ležel jakýsi létavý živočich, hezky ve výpeku, s kostmi a kůžičkou. Odmítli jsme to s Pospou jíst. Dali jsme si hranolky s majonézou, chléb, mátový čaj, ostrou omáčku a olivy, které byly přineseny k tomu. Byla jsem taková dobračka, že jsem to chtěla zaplatit, i když jsme to nejedli (dokonce jsem zvažovala, že to ze slušnosti sním, abych nedělala problémy – neumím si v takových případech ještě stát za svým názorem). To Pospa zrudl v obličeji a nasraně mi řekl, ať ani nepřemýšlím o tom, že bychom platili za něco, co jsme vůbec nechtěli. A ještě k tomu maso. Tadjousti nás už pěkně sral. Ale pořád to bylo ještě v jakési mezi, kdy jsme si říkali, že bude dobře.

Přišel mladý kuchař, Tadjoustiho kámoš, a vytvořil na svém obličeji velice uražený obličej, že jeho výtvor nejíme. Marokáncům prostě nelze vysvětlit, že na světě existují vegani a vegetariáni. Tenhle číšník naši filozofii okomentoval tak, že je ten pták už stejně mrtvý, tak proč ho nesníme…

Hnus…

Tadjousti se nám svěřuje s tím, jak moc je prý zhulený. Jsme zvědaví, jak zítra vstane.

Nabízel Pospovi hašiš, ale Pospa si raději nedal.

Samozřejmě jsme za celé jídlo museli zaplatit. 100 DH.

Jdeme k Tadjoustimu domů. Jsme už hodně unavení. Balíme se na poušť. Když jsme Tadjoustiho zpovídali, co je potřeba vzít si do pouště, řekl: šátek, tradiční marokánskou „plachtu“ (ta pro turisty vůbec potřebná nebyla, chtěl beztak jenom získat prachy, jak jsme později zjistili), trenky, žabky a vlastně nám nic důležitého neřekl. Cítili jsme se nejistě, ale rozhodli jsme se to risknout.

Potkáváme na pohovce Tadjoustiho otce dívajícího se na televizi. Odchází. Tadjousti jde ještě do Cafe de France kouřit, nechává nás doma… Pak se vrací, koukáme na Já, legenda a jdeme spát. Zítra vstáváme už v před šestou hodinou, protože odjíždíme do pouště z autobusáku v 7,30.

54. den – noční Marrakesh

54. den, Má první velká cesta do zahraničí, Novinky, Vodou do Maroka

Ráno vstáváme v 7.30. Všichni kolem ještě spí, kromě Oussamova spolubydlícího v pokoji, který se s námi zdraví a hned prchá, neboť musí do práce. Pracuje jako nějaký technik. Po chvíli vstává i Oussama, neboť nám slíbil, že s námi zajde do marketu a na vlak. Umývám si obličej nad kyblíkem s vodou, co funguje jako splachovadlo, čistím si zuby v kuchyňském dřezu. S Pospou už jsme si všechno zabalili, Oussama je už taky oblečený, ještě se loučím s Mahljoubem, který mi ve spánku taky říká ahoj. Ještě přichází závěrečná fotka na Oussamově posteli, kde se vždycky fotí s couchsurfer hosty. Vyrážíme do ulic. Nejdeme do supermarketu, jak jsem si myslela, ale na trh, který tady asi funguje jako supermarket? Myslím, že tu někde více v centru je normální supermarket… Ale tady je prostě jenom ta tržnice. Je docela brzo ráno a trh běží, i když je na něm trochu méně věcí než včera večer. Chvilku nám trvá, než nacházíme ovoce. Kupujeme 4 banány, 4 jablka a 2 pomeranče, platíme 19 dirhamů. Po cestě se ještě stavujeme na ten mlwi b chahma s nutelou – bereme si rovnou 4 kousky, abychom se ve vlaku najedli. Kdoví, jak to tam bude. Musíme jet zase autobusem, kde jsme se vlezli lépe než včera, ale o moc lepší to nebylo. Měli jsme zato, že vlak jede v 9.35, tak jsme poměrně spěchali, ale naštěstí jel až v 9.50. Koupili jsme si lístky a šli si sednout s Oussamou na nástupiště. Vlak po chvíli přijel, my se rozloučili s Oussamou, nastoupili jsme a našli si místo v nějakém kupéčku, kde už seděli 2 muži. Vlak zastavoval ještě v několika městech po cestě a nabíral lidi nebo jim dal možnost vystoupit. Byli jsme dost unavení. Snědli jsme jenom naše „chleby“ s nutelou a pak jsme se pokoušeli usnout. V kupéčku se to během cesty více zaplnilo. Po jídle střídavě spím, střídavě koukám ven… krajina se tady s přibývajícím km radikálně mění. Pustina, pak zase zahrádky, voda, krávy, pustina, něco jako poušť, hodně stromů, nějaká civilizace, pak zase žádná… Kolem 14:30 přijíždíme do Marrakeshe.

Abych řekla pravdu, představovala jsem si úplně něco jiného. Je to tady moc evropské, je tady hodně turistů, vysokých budov… No zkrátka jsme někde na okraji města a střed města – Medina – je někde jinde. Nemáme wifi, takže nemám načtenou mapu, nemáme ani mapu papírovou. Jdeme někam, prostě někam. Hledáme někoho, kdo po nás nebude chtít peníze za radu. Blíží se k nám nějaký turista s kufrem na kolečkách, tak snad bude alespoň trochu vědět, kde jsme… Zjišťujeme, že je to Australan, který právě přijel do Marrakeshe, stejným vlakem jako my – myslím, že z Casablancy (do které jsme se rozhodli nakonec nejet – prý tam není nic moc hezkého). Jmenuje se Michael Ijcchesi a cestuje po Maroku tak, že si zaplatit plánovaný výlet přes agenturu. Potřebujeme WIFI, abychom se podívali, zda nevyšel nějaký couchsurfing, popřípadě chceme najít nějaký levný hostel, no a samozřejmě zjistit, kde je Medina. Michael nám navrhuje zajít do velké kavárny hned vedle vlakové stanice. Něco mi říká, že to bude pěkně drahé…Nicméně, Australan slibuje, že bude platit on, pokud máme omezený rozpočet. Slyšíme australskou angličtinu, které blbě rozumím. Je to ale fajn, slyšet zase někoho rodilého. Michael je chudák celý zpocený, táhne za sebou kufr na kolečkách a ještě má na zádech malý batůžek. Stěžuje si, že se spálil. S Pospou si objednáváme mátový čaj, Michael si dává kávu. Michael nám ukazuje papíry z té agentury, která mu zařizuje výlet. Zaplatil přes 1000 euro za to, že mu agentura naplánovala výlet, zařídila pár hotelů, vlak a tak. Teď tady ale s námi sedí a neví, kde dnes stráví noc. Peněz má asi dost, takže nic extra levného vyhledávat nemusí. Bavíme se o tom, kde všude byl. Byl na mnoha místech, ale ve Španělsku třeba ještě ne. Dokonce měl i nějaké přátele z Česka, ale neudržuje s nimi kontakt. Kdysi pracoval jako pomocník v kuchyni, teď má práci v Austrálii – čistí zlato. V současné době má prý jeden a půl roku prázdniny, tak cestuje. Po Maroku letí do Skotska… Poté, co se mu svěřujeme s tím, že tam máme namířeno 1. května, nám říká, že Lake District není Skotsko, nýbrž Anglie. Vždyť já to vím celou dobu! 😀 Učili jsme se to na gymplu… Nějak jsem si teď vtlačila do hlavy, že je to Skotsko, protože je to dost na severu. Nevím no.. Jsme připojeni na WIFI a koukám na couchsurfing hostitele. Hurá, jeden nám vychází… píšu mu, že sedíme v kavárně u vlakové stanice. Taky mu volám na mobil. Bere mi to, říká, že přijde do 3, 13 nebo 30 minut (nikdy tady těm Arabáčům nerozumím, protože říkají divné koncovky). Ok. Sedíme dál, kecáme s Michaelem. Uběhla už hodina, on nikde. Vyhlížíme ho, koukáme na jeho vzhled na fotce na couchsurfingu. Dokonce se jde Pospa zeptat jednoho podobně vypadajícího člověka, jestli je to on. Píšu mu SMS, pak ho ještě prozváním, nic. Smířili jsme se s tím, že už nepřijde. První blbá zkušenost z CS – napíšu mu špatnou referenci… Musíme řešit věci jinak. Rychle píšu nové zprávy novým lidem v Marrakeshi, kteří se na CS pohybovali před méně než 24 hodinami, mají pozitivní reference a mluví anglicky. Pospa píše do nějaké skupiny na CS pro lidi v nesnázích tady v Marrakeshi… Z naší kavárny právě odchází dvě Američanky, kterých se ptáme, jestli znají nějaké levné místo na spaní. Něco nám doporučují, ale poté, co jsme to zkontrolovali na internetu, jsme zjistili, že si vlastně budou bydlet jako královny za hóóódně peněz. To si nemůžeme dovolit. Ozývá se mi Zakari – nemůže nás hostit, ale můžeme přijít do hostelu Young & Happy. Je to nový hostel za dobrou cenu – 10 euro za osobu. Píše nám adresu, také doporučení, jak se ptát na cestu. Bereme to. Zakari nám to už po telefonu zabookoval – pracuje tam, ale má dneska noční směnu. Ptáme se Michaela, zda chce jít s námi. Protože nemá ještě ani hotel a ani plán na dnešní večer, jde s námi. Koukali jsme se na internet na mapu. Naplánovali jsme trasu, jak se na to místo dostat. Nevýhoda je, že můj mobil se za chvíli vybije a nebude tedy fungovat GPS. Taxík si brát nechceme. Sbíráme se z kavárny, Michael za nás platí (je to tam docela dost drahé, nedoporučuji to)…

Sotva zajdeme za roh kavárny, vybíjí se mi mobil, takže jsme bez navigace. Pospa si snaží vzpomenout na onu trasu na mapě. Chudák Michael, s tím kufrem se mu blbě šlape. Ale co. Není zvyklý na takové cestování, tipla bych ho na takového toho turistu, který chce mít pohodlí vždy a všude za jakkoli velké peníze. Ale třeba se pletu. Nevím. Cestou do hostelu poznáváme atmosféru Marrakeshe.

_IGP7472

_IGP7473

Doprava je tady ještě více šílenější – každý si všude chodí, jak chce.

_IGP7479

Každý si tu jezdí, jak chce. Tady se jede a nezastavuje :D, pruhy na silnici se vůbec nerespektují. Je tu plno motorek, taxíků, plno vozíků s koňmi, lidi jedoucí na kole. Všichni si přecházejí silnici, kde chtějí, lezou řidičům do cesty. Je tady šílené, ale fakt šílené horko! Obloha bez mráčků…. spousta turistů, spousta obchodů, spousta městských čtvrtí…Všichni chtějí peníze, beztak i něco krást, nalákat nás na svoje zboží, každý tady má vlastní business. Na zemi sedí žebráci, pochtívají peníze. Jsou tady lidi, co jsou natěšeni vám povědět správný směr vašeho cíle, ale samozřejmě za peníze. Snažíme se ptát lidí, co vypadají tak, že nás nechtějí obrat apod., jestli znají ulici Rue de Barrima či Palais Al Badi. Všichni říkají, že je to někde u Mediny a to je dlouhá cesta. Doporučují nám taxíka. Taxíka nechceme, zvládneme to. Zakari nám říkal, že je to 40 min pěšky. Myslím, že už šlapeme trochu déle, ale to je proto, že nevíme, kde to přesně je. Čím více jdeme dále, tím více jsme zpocenější a tím více tady přibývá lidí, chaosu a obchodů.

_IGP7489

Ptáme se někde v ulici, kde nebylo moc turistů, na správný směr. Posílají nás na opačnou stranu :D. Lidi z opačné strany nás posílají zpět :D, takže nikdo tady nic pořádně neví. Co ale ví například taxikáři, je to, že nás tam chtějí vzít za 30 dirhamů, pak 40 dirhamů a všichni tvrdí, jak je to strašně daleko. Cestou jsme natrefili na „parkoviště koňských spřeženích“… Bylo to fakt hrozné. Tipuju tak 20 dvojic koňů, vozíky, nastrojení, ale v hrozném stavu. Vypadali strašně naštvaně. Beztak je ti majitelé moc nekrmí a nedávají jim dost vody. Navíc je otravují v Maroku všudypřítomné mouchy. Pod ocasem mají vak na výkaly a pod sebou načůráno, takže je z toho fakt šílený smrad. Chudáci koně. Nechápu lidi, kteří si tu cestu ve vozíku po Marrakeshi zaplatí. To nemají vlastní nohy? Když vidí, v jakém jsou ti koníci stavu, nechápu to. Majitelé je ještě fakt hodně bičují… Vracíme se tedy zpátky. Potkáváme 3 holky, vypadající jako normální Evropanky, jedna z nich je na kole a má dredy. Ptáme se jich, zda neví, kde je hostel. Máme štěstí, bydlí asi 5 min od něj a za 10 min, až si něco vyřídí, pojede zpátky a může nám to ukázat. Ok. Sedíme na chodníku a čekáme na ni. Přijíždí a bere nás tam. Je to Francouzka, která tu studuje antropologii a dělá tady výzkum. Jmenuje se Morgane Bolez. Ptáme se ji na Essaouiru – říká, že je to hezčí město než Marrakesh. Je tam prý dost hippie lidí a dá se tam podle ní dostopovat. V tom hostelu nikdy nebyla. Takže nám o něm nic nemůže říct. Co je ale důležité, vůbec to nebylo tak daleko, jak popisovali taxikáři – chtěli si jenom vydělat! Ještě, že jsme šli nakonec pěšky. Morgane s námi čeká před hostelem. Prý se máme nejdříve podívat dovnitř, jestli nám vyhovuje čistota apod. Rozhodli jsme se v hostelu zůstat, vypadá hodně hezky J… Loučíme se s Morgane a děkujeme ji, že nám pomohla najít cestu. Nechává nám svůj e-mail. Hostel je hezký, čistý, nový, jsou tady pokojíky s palandami. Zůstali jsme v pokoji se 4 palandami – tudíž tam mohlo spát 8 lidí. Za jednoho se platilo 10 euro (v pokoji, kde bylo méně paland se platilo 12 euro nebo tak nějak). Byla tady možnost snídaně (+ 2 eura na jednoho), ale tu jsme si s Pospou nakonec nevzali. Vzal si ji ale Michael. Co je důležité, byla tady sprcha!!! Teplá sprcha! Pak terasa s krásným výhledem na rušnou ulici a zeď, kde přečkávají zimu naši čápi a mají tady mladé, kuchyňka a byla tu i pračka, kterou jsme ale nepoužili a jakási společenská místnost.

_IGP7502

_IGP7513

Taky možnost koupit si vodu či nějaký sladký nápoj v plechovce (kromě piva) – každý za 10 DH. Doporučuji: http://youngandhappymarrakech.com/ Zapsali jsme se v hostelu, zaplatili jsme penízky a uložili si naše zavazadla do pokoje. Poslala jsem do sprchy první kluky, zatímco jsem si povídala se Zakem, který už přišel do práce. Seznámila jsem se i s majitelem hostelu, který byl velmi příjemný. Už si ale nepamatuji na jeho jméno. Myslím, že je Francouz. Pospa odešel do sprchy a velmi brzo se vrátil úplně vyšokovaný. Prý dostával opakovaně elektrické šoky z rukojeti sprchy. Nahlašuje to Zakovi a odmítá se v té sprše sprchovat. Zak to nechce pochopit, protože je tady voda ohřívaná ze solárního panelu a ve sprše nejsou žádné elektrické kabely. Prvně se mi tomu nechce věřit. Myslím si, že to bylo jen takové to malé kopnutí, když na něco sáhnete a je to opačně nabito. Michael se sprchoval ve sprše vedle Pospy a bylo to prý v pohodě. Pospa sedí v kuchyňce a chce si uvařit čaj. Potřebuje trošku času na vzpamatování se. Sedí, popisuje, co se mu ve sprše stalo, a hlavně mi neuvařil čaj a ani se mě nezeptal, jestli náhodou nechci. Tohle normálně nedělá, takže usuzuju, že jsem ho nějak nasrala. Asi tím, že jsem jeho sprchový problém moc neřešila a spíš jsem plánovala, co budeme dělat v Marrakeshi a co prostě budeme dělat dál. Zak posílá Pospu do sprch nahoru. Pro jistotu tu asi vadnou sprchu zavírá a chce ji nechat prohlédnout technikem či elektrikářem. Zak má ale pořád pochybnosti, neboť sám vystudoval elektřinu a je si jist, že tam žádné kabely nejsou. Navíc se tam prý každý večer sprchuje a nikdy se mu nic nestalo. Nechtěla jsem si připouštět, že se stal nějaký problém, a jen těžko jsem zkousla, že je Pospa rozrušený a dává to najevo Zakovi, který je tak milý. Pak jsem si ale uvědomila, že Pospa může mít pravdu, neboť ve zdi může být nějaký vadný úplně jiný kabel, který může posílat nějaké výboje do rukojeti sprchy. Nic není nemožné. Nemůžu tedy říct, že Pospovi nevěřím. Určitě by nikomu nic neříkal, kdyby se nic nestalo. Musím se k těmto věcem začít stavět jinak a hlavně se naučit respektovat Pospu a naslouchat mu nějak. Ne hned všechno ve vlastní mysli negovat. Dneska mám docela blbou náladu. Jednak nemáme s Pospou svůj „cestovní klid“, protože je s námi Michael a já mám pocit, že ho musíme pořád hlídat. Protože není zvyklý na takové backpack cestování a tak. Je tak trochu zmatený nebo co,… ale když si představím sebe na začátku této cesty, byla jsem to samé… možná jsem pořád to stejné, jenom mi připadá, že už s Pospou prostě víte co, víme svoje :D…. a teď přijde někdo, kdo se k vám přidá, a je všechno jinak…a musíte na něho dávat bacha. Zadruhé byl Pospa z té sprchy fakt šíleně rozrušený a já jsem za ním nepřišla jako milující holka a neutěšila ho a nechtěla jsem to pochopit. Takže za tuhle atmosféru jsem taky nějak tak zodpovědná. Plánovala jsem se Zakem náš výlet do pouště. Napsal mi všechno do detailů. 2200 dirhamů za všechno. 220 dirhamů za osobu na jednu cestu do pouště Merzouga – tedy konečná útrata za dopravu = 880 dirhamů. Společník do pouště na jednu noc pro jednoho – 350 dirhamů = tedy za 2 noci v poušti pro nás oba = 1400 dirhamů. Dohromady tedy 2200 dirhamů. S tím, že si musíme koupit lístek do autobusu, nejlépe ihned, aby bylo místo… další krok by zařídil Zak. Má v poušti kamaráda, který dělá právě společníka v poušti. Zavolá mu a on nás tam bude čekat. Bus vyjíždí v 8:30 (společnost Supratour), jede 12 hodin přímo do Merzougy, takže příjezd byl naplánován na 21:00 (měli jsme přestávku). Tam by nás vyzvedl společník, jeli bychom do pouště, tam strávili 2 noci a třetí den v 8:00 jede zpáteční bus do Marrakeshe. Pospa o poušti ani nechtěl slyšet. Protože naše peníze už se pohybují v té nižší rovině… Já jsem ale do pouště fakt moc chtěla a říkala jsem si, že jsem ochotna zaplatit ten zbytek peněz, co mi na účtu zbyl, jen proto, abych to zažila. Když už mi totiž brácha řekne, že to stojí za to, tak to stojí za to. A když už jsem v Maroku, tak nevyzkoušet poušť, by byl jeden velký hřích. Takže jsme se pohádali, poslali se navzájem do hajzlu, poslechla jsem si, jak je všechno moje chyba, že Pospa chtěl jet do Maroka, až bude mít dost peněz a bude si ho moct užít, ne takhle s tím minimem peněz a omezováním se. Já jsem zase jak malé děcko chtěla do pouště. Moc jsme se spolu nebavili a vypadali jsme jak manželé po 50 letech (tím nikomu, kdo vede spokojené manželství, nechci křivdit :D) Pak jsem se připojila na WIFI, která nefungovala. Zak ji spravil restartem routeru. Vypsal mi ještě místa, která máme v Marrakeshi navštívit (El Bahia Palace – kde je vstup 10 DH; hlavní náměstí Djemaa El Fna; trhy; zahrady (např. Menara garden, kde se dá jezdit na velbloudech, když se lidem nechce do pouště); Cyber park; Museum a Quaranic School) Přišla jsem s Pospou s návrhem plánu. Nějak to zkousl, ale jeho nálada pořád nebyla nic moc. Poušť je ještě nejistá, Pospova nálada ještě ne moc spravena. Navíc jsem na nápravě jeho i své nálady nemohla nijak výrazně pracovat, neboť jsem měla pocit, že se musíme věnovat Michaelovi. Pospovi přišel e-mail od Morgane. Pronajímá kousek svého bytu za lepší cenu než 10 euro na osobu, ale neteče teplá voda à to už jsme ale ubytovaní tady. Pospa chce, abychom za ní šli na čaj nebo tak něco, ale já jsem docela naštvaná, protože vím, že když jsem se bavila se Zakem, ukázal nám fajn hostel a tak, měli jsme jít někam s ním. A taky s Michaelem. A teď už tady máme dalšího člověka na seznamu, kam bychom měli jít. Máme na Maroko prostě málo času. Mrzí mě to, ale nějak to musíme zredukovat. Poseděli jsme chvíli v hostelu, umyli se, vyprala jsem si nějaké oblečení a pověsila si ho na zábradlí balkonu, pokecali jsme s lidmi, co tam zrovna bydleli (kecala jsem s nějakým klukem z Litvy, co jede zítra do Atlasu na výšlap)… Zařizovala jsem couchsurfing, abychom příští noc nemuseli zase platit 20 euro za nocleh. Uvažovala jsem o poušti a byla naštvaná, že Pospa nechce jet. Je taky vystresovaný, si myslím, z toho, že 1. května máme letět a nemůžeme všechno stihnout. Zak nám to ale naplánoval tak krásně, že bychom všechno stihli. Dokonce nám napsal i ceny autobusu z Marrakeshe do Essaouiry (70 DH na osobu), napsal nám v kolik a co odjíždí a přijíždí, jak dlouho budeme v poušti, kdy vyjedeme a tak. Je tady možnost jet už zítra, nebo pozítří… Uvidíme, jak to dopadne. Rozhodla jsem se, že nebudu prudit a řešit blbosti. Dáváme si zámek na skříňku za 50 DH, které se nám pak vrátí. Asi kolem 20.00 vyrážíme všichni tři do večerního Marrakeshe.

Musím říct, že se to tady pěkně zalidnilo. Situace se ale nezměnila. Na ulici žebráci, obchodníci nabízející své zboží, smrad čůránek, výfuků, jídla, všechno dohromady, taxikáři troubící na všechny, co vypadají jako turisti. Snažíme se dojít na to velké náměstí, které je na všech obrázcích, když do Googlu zadáte Marrakesh :D.

_IGP7519

Zak nám ještě před našim odchodem doporučil nějakou levnou restauraci na jídlo. Udělal Pospovi poznámku na mapku, která se dává tady v hostelu zákazníkům společně s heslem na WIFI a telefonním číslem. Naneštěstí jsme ale mapku nechali v hostelu, takže jsme šli podle Pospových vzpomínek, kde to asi na té mapě bylo. Cestou jsme narazili na ulici plnou evropských obchodů a restaurací. Bylo tam narváno. Doslova jste se tam nemohli prorvat. A když jste se třeba jen po očku koukli na jídelní lístek tamních podniků, okamžitě k vám doklusal někdo z personálu, aby vás nalákal zrovna k nim. Teď ale vcházíme na hlavní náměstí. A to je teda něco.

_IGP7536

Spousta lidí, spousta turistů, stánků s jídlem, nádobami na tajin, prostě se vším. Pak jsou tady i skupinky lidí – někteří poslouchají jakéhosi mnicha, další hrají na bubínky. Chodí tady lidi, co za peníze nabízí vyfotit se s makakem, hadem, je tady prostě všechno. Fakt všechno!!! Máme hlad a necháváme se zlákat davem. Procházíme se kolem stánků s jídlem. Výpary z jídla jsou všude, je tu plno kouře, všichni nás chtějí přitáhnout právě k nim. Až nám jeden číšník doslova vráží jídelní lístek do ruky a my jsme přinuceni se podívat, co vaří a za kolik, připouštíme, že už opravdu máme hlad, a sedneme si k němu.

_IGP7537

Sedí se tady u velkého dlouhého stolu, za námi se připravuje jídlo…Je tady šílený hluk. Číšníci se přeřvávají, kuchaři na sebe volají a pak jsou tady turisti, kteří všechno komentují a náramně si to tu užívají. Sedáme si vedle nějakých dalších turistů a objednáváme si třikrát tajin. Jednou s masem pro Michaela, dvakrát vegetariánský pro nás. Jsme zahaleni do kouře z přípravy jídla, což je docela nepříjemné. Číšník nám na stůl donesl tři chleby, pak nějaké 2 druhy omáček (chilli a rajčatovou) a olivy – to jsme si vůbec neobjednali 😀 ale dává se to všem automaticky a platí se za to… Dobrý business 😀

_IGP7542

Myslím, že jsme zaplatili nějak kolem 60 DH, ale už si to nepamatuju. Po tomhle jídle jsme měli v plánu vyzkoušet něco dalšího, ale jelikož jsme z toho byli celkem najedení, šli jsme jen na pomerančový džus přímo vymačkaný z pomerančů, za 4 DH. Týpek, který to připravoval, málem zapomněl, že jsme mu ještě nezaplatili. Pomeranče měli fakt hezky naskládané na sebe. Kromě džusu z nich je ještě možno si koupit džus z grepu apod., avšak to už je dražší – 10 DH. Procházíme se kolem, čicháme vůni palo santa – myslím, že to bylo ono. Jsou tady krásné obchůdky se světly, pak s éterickými předměty, kabelkami, oblečením, všechno možné… Jdeme do nějaké temné uličky, kde už není tolik turistů. Je už nějak 11 hodin večer a obchody se začínají zavírat. Ulička je velmi úzká a projíždí jí desítky kluků a mužů na motorkách fakticky šílenou rychlostí. Je to tady docela nebezpečné, lidi se na nás nekoukají moc dobře. Zase nám všichni všechno nabízí. Jeden kluk nás varuje – ptá se, kam jdeme… Snaží se nám vysvětlit, že tam už není území pro nás… zjišťujeme to po chvíli sami a raději se vracíme zpátky. Ty boční uličky tady jsou jako stvořené pro natáčení filmu o vraždách a krádežích :D… Vracíme se do hostelu. Michael je unavený. Jeho původní plán – jít se ožrat – se nakonec nekonal, protože tady není moc barů… Chtěli jsme si s Pospou ještě někam sednout, ale nakonec jsme na chvíli zůstali na terase. Michael nám dal 10 DH na pití s tím, že s námi půjde nahoru a dá si cigaretu. Je štědrý a hodný člověk.. nechci si o něm myslet nic špatného. Jen si na něj musím zvyknout. Zase jsme se s Pospou nějak nepohodli kvůli blbému pití…Mám pocit, že jsme kolem sebe roznášeli fakt negativní náladu. Michael a Zak určitě poznali, že se mezi námi něco děje… Venku byl nějaký koncert pro politiky,

_IGP7557

uzavřená společnost. Vycházely z něj barevné lasery. Pospa zaklapl notebook a odešel spát. Asi jsem ho naštvala tónem, kterým jsem mu odpověděla… Sedím ještě chvíli na terase sama, pak jdu spát. Děkuju Zakovi a vysvětluji mu, že občas je to těžké, když jste s jedním člověkem na cestách dlouhou dobu… 😀 Těsně před spaním si ještě píšu z Oussamem z couchsurfingu a vylívám mu své smutné srdíčko 😀 a říkám mu, jak mě všechno štve, jak mě štve Pospa atd… 😀

53. den – Rabat, hl. město Maroka

53. den, Má první velká cesta do zahraničí, Novinky, Vodou do Maroka

(hned na začátek bych se chtěla omluvit za absenci části fotek z rána a dopoledne – dorazí až v budoucnu)

Vstáváme v 8 hodin. Chce se nám oběma na záchod, ale nějak nemáme chuť vykonávat potřebu na tom tureckém záchodku. Není tam splachovadlo, jenom kýbl, do kterého se napustí voda… no a po vykonání potřeby to prostě zaliteje tou vodou v kýblu.

No, nakonec jsem to zvládla a zvládl to i Pospa. Balíme si krosny a vyrážíme k recepci zaplatit 100 dirhamů a vyzvednout si pasy. Ptáme se, jestli je ten muž, co tu s námi včera přišel, stále v hotelu. Recepční nám ukazuje klíče – asi už je vrátil. No, asi už odjel, ale možná ne. Jdu ven před hostel a Pospa jde zkontrolovat místo, kde včera zaparkoval, jestli tam najde jeho auto. Za chvíli se vrací, ale já mezitím potkávám Mohammeda, jdoucího odněkud zdola, z ulice. Ptá se, jestli jsme měli dejeuner – snídani. Ukazuje nám místo, kde se můžeme najíst. Nemáme moc hlad, kupujeme si pouze raději balenou vodu. Máme na něj počkat, ještě jde něco zařídit do hostelu. Jdeme už k autu.

Asi v 9.30 vyjíždíme z Tangeru do Rabatu. Je to prostě bomba. Mohammed poslouchá dobrou muziku, dosti nahlas, takže ta atmosféra je prostě úplně marocká, africká a všechno zároveň. Není tady žádná hnusná dálnice, ze které člověk nic nevidí. Je tady jedna hlavní cesta, která vede vždycky skrze malá i velká města. Takže vidíme krásně přírodu, zvláštní stromy, vodní plochy s ptáky, které už lehce připomínají pravou Afriku, kousek pouště, zelené pole, krávy, osly, ovce, koně…

Doprava je opět šílená, všichni si tady jezdí jak chtějí.

Hodně nás fascinuje, kolik lidí tady chodí pěšky. Spousta lidí se také vozí ve vůzcích tažených koňmi či osly.

Jedeme s Mohammedem asi 4 hodiny. Cestou zastavujeme na jedné benzínce, kde je normální záchod, tak toho hned využívám. Mohammed si tam nechává umýt auto a jde na kafe… my s ním sedíme venku u stolu a připojujeme se k wifi, neboť nás zajímá, jestli dostaneme tu práci ve Skotsku…nemáme už peníze – včera jsme přeměnili hrozně málo eur na dirhamy. Taky stavíme někde ve městě, protože Mohammed si potřebuje vybrat peníze.

Po cestě nám dává vizitku, protože jsme se ho ptali na jeho práci. Z vizitky jsme tedy zjistili jeho jméno a firmu, ve které dělá. Taky jsem z něj vydoloval místo, kde v Rabatu zastavuje – je to Bab El Had.

Podařilo se mi spojit se s couchsurfer hostitelem! Jupí… zjišťuji, že nejdou odesílat SMS zprávy na marocká čísla. Proto si musím s našim novým hostitelem Oussamou volat. Bydlí kousek autobusové stanice Al Kamra. Je to kousek, ale přece jen dost daleko… Uvidíme…

Přijíždíme do Rabatu, hl. města Maroka. Je tady strašně moc lidí, plno aut, šílený zmatek, všichni chodci si tady přecházejí přes cestu jak chtějí…

Mohammed nám ještě ukazuje hotel a směnárnu. Loučíme se s ním a dále jdeme po svých.

Vpravo je super tržnice… nejdříve ale jdeme vyměnit peníze. Lidi jsou tady moc přátelští, usmějou se a tak, ale přesto musíme být na pozoru. Pospa chce, abych chodila před ním, aby mohl kontrolovat, že mi nikdo nic nekrade. To tak trochu není možné, neboť fotím a ještě chodím pomalu… Nemyslím si, že bychom to měli tak hrotit, to bychom si naše Maroko přece vůbec neužili.

Přeměnili jsme si 50 euro na dirhamy – je to něco přes 500 dirhamů. Jdeme zptáky k těm trhům s myšlenkou, že se najíme. Našemu couchsurferovi jsme chtěli volat až na místě té autobusové zastávky.

Procházíme se, připadáme si tady jako atrakce, s krosnami na zádech – nikdo takový tady není. Možná teď není čas turistů? To bude asi ono… Všichni si nás prohlížejí, smějí se na nás, když fotím, někteří nechtějí fotku, někteří po ni zase dychtí…

Najednou nám někdo klepe na rameno. Snaží se nám vysvětlit,  že je to on, našich srdcí šampion, couchsurfer hostitel Shamo Kreuztneach – alias Oussama na couchsurfingu. Nemůžeme uvěřit tomu, že jsme tady na něj jen tak narazili a ještě nás první oslovil on. Pospa má trošku pochyby, jestli je to fakt on. Já si myslím, že jo, ale taky si zprvu na 100% jistá nejsem.

Vysvětluje nám, že tady čeká na bratrance. Ptá se nás, jaké jsou naše plány, prý bude nejlepší si nejdříve dát tašky k němu domů a pak něco podniknout. Souhlasíme. Protože máme ale trošku hlad, chceme se jít nejprve kouknout na tržnici. Je obrovská a je tam úplně všechno: olivy, luštěniny, oříšky, datle, hračky, prostě všechno…

Kupujeme si za 15 dirhamů pytlík těch nejlepších sladkých a měkkých datlí, co jsme kdy měli.

Ptám se Oussamy, kde jsou všichni turisti. Říká, že tady jsou, ale prostě už nemají bágly na zádech.

Fotí hlavně Pospa, protože já jsem prostě pomalá 😀 a teď se mi ani fotit nechce.

Oussama je velký vtipálek, což se líbí hlavně Pospovi. Mi někdy moc dlouho trvá, než něco pochopím.  Když nám vysvětloval, jak se jmenuje, zmínil jméno Oussama ben Laden a hned jsme věděli… Je to student – studuje kinematografii a nikdy nebyl jinde než v Maroku.

S jeho bratrancem se setkáváme později, když se vracíme na hlavní cestu, kde nás vyhodil Mohammed. Jmenuje se Mouad Maghraoui („Mimo“ je jeho přezdívka pro ty, co neumí vyslovovat arabská jména) a studuje akustiku.

Oba dva jsou starší než my, ale starší mi přijde jedině Oussama.

Jdeme společně na autobusovou zastávku. Čekáme na autobus č. 57, abychom se dostali na zastávku Alkamra. Přijíždí autobus plný lidí. Všichni včetně nás se do něj snaží nacpat. Jsme tam jak sardinky. Ideální místo na krádeže, ale už bych tak měla přestat uvažovat. Lístek se tady kupuje u paní, co sedí na dvou sedadlech uvnitř autobusu a platíme za oba 8 dirhamů, což je v pohodě. Oussama má něco jako měsíčník.

Rozjíždíme se. Nějaká žena v červeném hábitu se tady snaží z lidí dostat peníze na jídlo. Druhá žena zas neudržuje balanc a málem mě strhává s sebou na zem. No sranda.

Je tady naše výstupní zastávka… Venku je hodně lidí, co se potřebuje dostat dovnitř autobusu + uvnitř autobusu jsme my s bágly a chceme vystoupit. Ideální kombinace. Byl to boj, ale přece. Konečně opouštím autobus se slovy shukran (arabsky děkuji, čte se to šokran nebo tak nějak). Několik kluků se směje mojí výslovnosti, pak na nás mávají ještě nějaké ženy z vnitřku autobusu.

Vystoupili jsme v takové klidnější městské čtvrti a jdeme k Oussamovi domů. Bouchá na jakési bílé dveře, aby mu někdo otevřel. Přichází 2 arabští kluci, kteří s Ousssamou bydlí, ale právě odcházejí do studia dělat hudbu. Vcházíme dovnitř a vidíme jakousi chodbu se šňůrou asi na sušení oblečení a tak, schody a botami. Vyzouváme se a vkračujeme do Oussamova království. Není tady sprcha 😀 – Oussama se sprchuje u bratránka (na to jsme se ptali… teda jestli vůbec :D), je tady turecký záchod, kuchyňka, kde už sto let nikdo neuklízel, další chodba a 2 pokoje. V 1 pokoji, kde se odehrává všechno dění, jsou na zemi 3 nízké matrace, konferenční stolek s drobky, koberec plný smítek a kufry, ve kterých naši přátelé uchovávají své věci. Jo, docela mě to šokovalo, ale je to vlastně fajn. V druhém pokoji jsou 2 normální postele, kdy na jedné z nich spí právě Oussama a další arabský kluk.

Myslím, že já i Pospa jsme trochu v rozpacích, ale rychle si zvykáme.

Sedáme si na koberec a bavíme se o vším možným. Posloucháme hudbu. Vytahuju notebook, abych domluvila nějaký couchsurfing na zítra. Mají tady silnou WIFI, což je super…Nabíjím mobil i notebook.

Oussama i jeho bratránek mají super apple notebooku. Sympatizují s Pospou o jejich výkonu – zkrátka všichni v této místnosti kromě mě investovali do drahého počítače… já jsem s tm svým taky spokojená… ale Apple má super funkce a hlavně se na něj nedají chytnout viry… možná v budoucnu? Oussama s Pospou jsou dobrými kamarády, neboť si velmi rozumí. Baví se na můj účet, neboť občas nerozumím jejich humoru…Taky se učím, co je zkratka ACAB.

Oussama taky rád fotí. Má fakt dobrý foťák Canon.

Odpočinuli jsme si a vyrazili na místní pláž.

Oussama nám vymyslel arabská jména, kterými nás od teď bude nazývat – já jsem Terka alias Touria (čte se to čuria) a Pospa je Ibrahim (zní to jako Bryan – brajen :D).

Mám docela hlad, což naznačuju. Mimo rychle odskočil do nějakého stánku na rohu ulice a přinesl mlwi b chahma, což je taková placka, co vypadá jako palačinka a turecký chleba zároveň. Je to docela dobré, ale nasáklé olejem. Sním všechno!

Přicházíme na krásnou pláž,

_IGP7054

kterou již omývá Atlantský oceán!!! Je poměrně nízko položená, tedy cesta, po které jdeme, je nad ní, takže scházíme jakési schody. Pláž docela hrozně smrdí, protože je tady na zemi spousta těch černých škeblí, co si lidi dávají jako pochoutku. Taky je tady mrtvola psa, což mě teda vyděsilo… ale to jsou jediné minusy toho místa. Pláž je složena řekla bych ze sopečných pozůstatků (jsou tu něco jako krátery nebo tak) a z písku. Vlny jsou tady velmi velké a krásné a vyvýšený terén, který pláž ohraničuje, je pokrytý nízkou zelení, což je hezké. Jsou tady velké útesy,

_IGP7057
na kterých sedí rybáři,

_IGP7065

lidi, dvojička na randíčku a tak. Procházíme se po pláži

_IGP7329_1

a fotíme nějaké 4 holky.

IMG_0956

Beru si od nich adresu na FB, abych jim mohla poslat fotku.

Oussama fotí taky… přetáhli jsme si jeho fotky…

Některé z Oussamových fotek

IMG_0940

IMG_0945

cropped-img_0962.jpg

Fotím rychlou sérii snímku práce vln (snad z toho někdy udělám animaci, pokoušela jsem se o to, ale nějak to nevyšlo). Je to hezké…

Koukáme se na útesech na vlnky, sedíme, debatujeme, fotíme…

IMG_1006

Smějí se na nás místní lidi…

IMG_0996

Je tu týpek co kouří hašiš.

Přišla obrovská vlna, která mě málem celou ostříkala. Ale jen málem, takže ok. Já bych byla v pohodě, ale nevím jak foťák… Sice má být voděodolný, ale raději bych to nezkoušela…

Surfovat by se tady asi nedalo, protože by se surfaři v případě neúspěchu asi pěkně rozsekali o útesy…

Je to tady ale fakt hezké… musím říct, že hezčí pláž a vlny jsem ještě neviděla. Asi v důsledku té energie, té síly vln…

Vracíme se zpátky domů a stavujeme se myslím v tom stejném rohu, kde mi Mimo koupil mlwi b chahma (takový ten chleba, co vypadá jak palačinka), na mint tea = mátový čaj s cukrem.

_IGP7336

_IGP7334

_IGP7343

Ten obchůdek taky provozují ženy v tradičních muslimských hábitech pro ženy, kterým se říká djlaba.

_IGP7337
Ptám se Oussamy, jak je to tady s těmi šátky a tak. Jestli je to podle náboženství a jaká jsou pravidla. Je tady prý většina žen „nemuslimek“, které chodí normálně oblečené. Pak jsou tady hlavně starší ženy a několik mladých žen věřících muslimek, které mají zahalené všechno kromě obličeje. Nesmí se prý koupat, nesmí ukázat zbytek těla nikomu jinému než svému muži, a u doktora, když se musí svlékat, dávají přednost ženským doktorkám.

Mint tea není vyrobený z klasické máty, kterou máme u nás. Takhle dobře by vývar z naší máty nikdy nechutnal 😀 Musím říct, že ho asi zbožňuju. Tak sladký a lahodný, teplý… Mňam… Objednali jsme si vlastně jednu konvičku, kterou jsme rozlévali do 4 malých skleniček – byli jsme jediní sedící hosté venku v tomto obchůdku, ještě nám přidali jednu židli. Je to obchůdek, který se specializuje právě na přípravu těch tureckých chlebů a tak. Ještě jsme si k tomu dali mlwi b chahmu se zeleninou.

_IGP7354

Dopili jsme, dali jsme si ještě jednu konvičku mátového čaje a vydali se zase o dům dál.

Po cestě jsme zase fotili…

_IGP7360

_IGP7365

_IGP7363

_IGP7366

_IGP7368

_IGP7369

_IGP7375

_IGP7377

_IGP7379

Oussama je tak skvělý couchsurfer hostitel! Ukazuje nám zdejší kulturu, cítíme se s ním hodně v bezpečí a taky se nebojíme, že by na nás někdo vydělal, protože by viděl, že jsme cizinci – třeba na trhu.

Vzal nás do další čtvrtě, takové chudší bych řekla, abychom se podívali na tamní život.

_IGP7397

_IGP7394

V řadě tam byly různé stánky s věcmi, se službami, kožešinami apod. Bylo tady dost lidí, hlavně dětí, které všechny dychtily po fotce. Tak jsem fotila a fotila.

_IGP7390

Pak přecházíme přes pár stánků s ovocem a zeleninou. Taktéž byste tam našli jak lidi, kteří chtějí fotku, tak lidi, kteří fotku nemůžou vystát.

_IGP7403

Musím říct, že se cítím fakt dobře, když je tady s námi Oussama, protože nevím :D… je to prostě lepší… Když vás lidi vidí s někým, kdo je jím samotným podobný.

Oussama má jinak teď rozdělaný nějaký filmový projekt, tak na něj po cestě shání kulisy a tak – zastavili jsme se u truhláře a ještě ve stánku s barvami.

Pak ještě navštěvujeme místní obrovský trh! Je velice dlouhý, schovaný pod plachtovou střechou a běží i docela pozdě – myslím, že bylo už tak nějak 21:00 a pořád tam bylo všeho hodně. Našli byste tady tuny ovoce, zeleniny, bot, vajíček, slepic, křepelek, králíků, oliv, ořechů, koření, masa, ryb, prostě všechno…

_IGP7420

_IGP7417

_IGP7415

_IGP7414

_IGP7410

_IGP7409

_IGP7419_1

_IGP7426

_IGP7422

_IGP7424

Nejhorší byl ten zápach těch chudáčků bílých slepic zavřených v kleci a pak prasečí nohy a hlavy ovcí.

_IGP7425

To byl fakt masakr. Řekla bych, že v Maroku neznají pojem vegetariánství ani veganství. Tohle téma jsem už s Oussamou taky probrala. Jsem ráda, že mě od mé filozofie neodradil a přijal mě takovou, jaká jsem a jak všechno vidím.

Oussama chtěl, abychom mu uvařili něco typicky českého. Myslím, že v jeho podmínkách, respektive v jeho kuchyni, je to nemožné připravit, tak jsme mu řekli, že až přijede do ČR, ukuchtíme mu naše tradiční české pokrmy. Je vítán!!!

Jdeme zase k Oussamovi domů. Zjišťujeme, že i když předtím zamykal, vstupní dveře se vlastně nedají otevřít klíčem, takže Oussama vždycky musí vyskočit do horní části dveří a otevřít je rukou zevnitř…. 😀

Koukáme se na fotky z dneška. Mimo nám na útesu poskytnul super službu. Měli jsme už plnou kartu na foťáku, tak nám fotky přesunul na svůj Apple notebook, vymazal fotky z karty a my mohli fotit dál. Teď jsme si ty fotky chtěli přesunout na naše notebooky, ale byl tam nějaký problém, tak to uděláme později.

Za chvíli přichází další Oussamův kamarád – Mahjoub nebo nějak tak se jmenoval…hezky kreslí, studuje ekonomiku a maká na svém těle.

_IGP7435

Chtějí nás vzít na projížďku na oslovi… Byla jsem docela udivená, protože jsem si myslela, že by to mohla být pravda, když je tady všude kolem plno oslů. Tím oslem ale mysleli auto :D. První jsme jeli do centra Rabatu, tam, kde nás dneska vyhodil Mohammed. Procházeli jsme se večerním městem.

_IGP7442

_IGP7444

_IGP7452

Tady ty ubohé šnečky si tady někteří dávali asi jako dezert po večeři… hrozné…

_IGP7457

Kluci se bavili o holkách a tak, já už jsem začínala být pomalu unavená.

Po městu jsme jeli odvézt domů Mima, s jehož taťkou, Oussamovým strýcem, Oussama na něčem pracuje. Strýček je totiž režisér dramatických filmů nebo tak něco.

Další zastávkou je jakési městečko u Rabatu, kde si kluci zase jednou pro cigarety a my tam kupujeme trs banánů a milka čokoládu (cena byla 35 dirhamů – což je teda fakt dost – vybrali jsme si blbý obchod), aby si kluci taky dali něco, co zaplatíme my. Jsou velmi pohostinní. Pak jsme seděli na jakési zdi a koukali na moře zahalené v noční temnotě. V dáli jsme viděli jenom útesy, bílé části vln a záblesky světla, prý vycházející z míst, kde pobývají rybáři. Poprvé v životě vidím červený měsíc

_IGP7460

a zatmění měsíce. Prostě zmizel a vlny najednou extrémně zesílili. Kluci z toho byli mimo taky, protože to tady ještě nikdy neviděli.

Už je něco po jedné ráno a my sedíme v autě. Kluci googli, jak je to s tím červeným měsícem a jeho zatměním.

Já už jsem v polospánkovém trnasu a těším se do postele, nebo jak mám nazvat to, kde dneska budeme spát :D.

Vracíme se k Oussamovi domů. Ti 2 kluci z odpoledne jsou již v posteli + přibyl ještě další Arab, který spí v pokoji s Oussamem. Kluci jdou ještě kouřit ven, já jsem na notebooku, povídáme si.

Oussama nám podává deníček, kde mu s Pospou máme napsat datum, své jméno, věk, národnost a co je naší úlohou na tomto světě. Dává to prý vždycky na psaní těm, které hostil.

Máme k dispozici jednu matraci a jednu alternativní matraci z deky na zemi. Oussama mi nabízí spát v jeho posteli, říkám, že je to ok. Na zem si stejně ulehl Pospa. Říkala jsem mu, že až se zhasne, může se přikrást na kousek matrace, ať nespí na tvrdém.

Jelikož ale kluci dělali blbiny a vydávali různé zvířecí zvuky, Oussama si sedl na židličku ke dveřím a dělal, že je jako paní učitelka na školním výletě.

Myslím, že už byly tak tři ráno, co jsme usnuli a Pospa teda taky usnul, neboť nakonec jsem se probudila na matraci sama.

Průser je, že jelikož jsme vysadili Mima doma a už tady s námi není, nemáme tu velkou část fotek – respektive min. 7 GB fotek. Oussama nám to prý hodí na net, tak snad to přijde.

Musíme vstávat v 7.30, protože jsme se zítra rozhodli jet do Marrakeshe vlakem. Není tak drahý a musíme si docela pohnout, abychom stihli let z Essaouiri do Londýna. Vlak jede v 9.50 a stojí za nás oba 240 dirhamů.

52. den – Maroko!!! :D

52. den, Má první velká cesta do zahraničí, Novinky, Vodou do Maroka

Dneska nás čeká velký den. Chystáme se totiž vycestovat do Maroka!

Budík jsme nařídili už na 6:15 (chtěli jsme vyjít co nejdříve pěšky ze San Roque, abychom stihli dostopovat do San Roque  (nebo teda případně ujít ty 4 km pěšky), pak do Algeciras, pak stopnout kamion, který by nás dostal na palubu ferry, no a couchsurfing je domluvený v Tangeru někde u hypermarke. Večer pršelo a v hlavách se nám honila myšlenka, že bychom jeli, až zase bude hezky. To se ale moc nehodí, protože se nám rýsuje práce v Lake District – ve Skotsku, kde máme být co nejrychleji…. a jestliže chceme stihnout Maroko, meškáním si nepomůžeme.

Včera mi to sushi nějak nesedlo, nebo jsem moc dlouho balila krosnu a moc jsem toho vyřadila, nebo nevím, ale když jsem se probudila po tom fakt otravném budíku, myslela jsem, že umřu. Bylo mi blbě a věděla jsem, že ještě tak hodinku musím spát… Prodiskutovala jsem to v polospánku s Pospou a ten taktéž v polospánku souhlasil 😀

Spali jsme až do 10:00 nebo tak nějak. Vystřelila jsem rychle do koupelny a osprchovala jsem se, ať jsem na to cestování zase víte co, „čerstvá“ :D, pak jsem vzbudila Pospu. Ten nejdřív odrhnul okenní závěs a podíval se ven. Nevěděl co říct, ale myslím, že si taky pohrával s myšlenkou, že pojedeme až zítra. Moc hezky nebylo. Ale naštěstí nepršelo.

Škoda je, že jsme se nestihli rozloučit s Danem (odjíždí do práce už kolem 8:30). Psi už byli nakrmení a tak, takže my jsme s Pospou sešli dolů, uklidili nějaké to nádobí, uvařili Marti kávu a připravili si vydatnou snídani.

Vrátili jsme se do pokoje dobalit si krosny. Necháváme tady hodně věcí. Já osobně nějaké teplé oblečení a kosmetiku, Pospa paličky s trénovacím bubínkem, rukavice, ponožky a takové záležitosti. Udělal si hromádku, kterou by chtěl poslat domů, tak jsem k ní přidala svou modrou větrovku, kterou jsem ještě na naší cestě ani jednou nepoužila, a které by mi bylo líto, kdyby skončila v koši. Nakonec tedy máme 1 igelitovou tašku věcí, které bychom rádi poslali domů a nějaké věci (jídlo, plastové krabičky, oblečení) necháváme tady pro další workaway dobrovolníky. Včera jsem si ještě rozstříhala tričko s vlaštovkama – udělala jsem si z rukávu gumičku a taky čelenku k dredům zároveň.

Včera jsme od Dana dostali nabídku na svezení do San Roque – jedině jestli bude pršet a on pojede do práce autem, ale protože nepršelo, nemohl nás ráno vzít. Mohla nás svézt taky Martina – později, až vstane – ale tu jsme nechtěli otravovat, protože má mimčo a tak. Znáte to…

No nakonec jsme přece jen služeb Marti využili a nechali se svézt do města, respektive ještě k poště, protože jsme se rozhodli poslat do Česka balíček s našimi věcmi.

Na poště jsme zjistili, že nikdo neumí anglicky. Domluvili jsme se rukama, nohama, že chceme krabici na naši igelitku a že to chceme poslat mezinárodně do Česka. Dostali jsme krabici, moc jsme nevěděli, jak ji složit, ale dobre, nakonec se to nějak divně povedlo :D. Vyplnili jsme formulář a napsali adresu na krabici. Váha: 2,5 kg (to jsme předpokládali tak 5-7 kg – Martinin odhad ceny byl 40 euro – to nepřicházelo v úvahu). Čekali jsme na ortel: 49 EURO!!!!! No, takže to jsme samozřejmě nechtěli tolik platit, takže jsme jim řekli, že chceme zaplatit za bednu a to je všechno… to už tam přišla paní, co anglicky samozřejmě uměla… FAIL dne… no to ještě není fail dne, ten teprve přijde…

Marťa nás hází na benzinku, loučíme se s ní a začínáme stopovat….

Myslím, že jsme auto chytli až nějak v 13.45. (To za námi ještě přišel chlapík z budky na prodej palubních lístků na loď z Algeciras do Tangeru nebo Ceuty (autonomní městečko více na západ, že nás vezme ve 14:00, když nikoho nenajdeme). Auto řídil pracovník Repsolu, uměl francouzsky, tak jsem zas nějak něco prohodila, ale málo, pochopil, že chceme do přístavu na ferry (loď). Hodil nás hezky na kruhový objezd, kde jsme měli začít stopovat kamion (je to možné – několika lidem se to už povedlo a nemuseli platit peníze za převoz).

Stopujeme kamiony jedoucí přes kruhový objezd na nájezd do lodě jedoucí do Tangeru. Chodíme po parkovišti pro kamiony, ptáme se, ale zjišťujeme, že tohle parkoviště je pro kamioňáky, co právě přijeli z Maroka a jedou do Evropy – Španělsko, Francie a tak…(pověděl nám to týpek v těch špičatých marokánských botech :D) Zmocňuje se nás myšlenka, že bychom mohli jet do Anglie, když nestopneme kamion (protože bychom určitě lehce někoho sehnali – je tady spousta kamionů, kteří jedou tím směrem). Záhy mě myšlenka opouští – jsem přece pár km od Maroka – nemůžeme tam nejet!

Podařilo se nám domluvit jeden kamion – pro 1 osobu – loď Balearia, vyjíždí v 16.00, kamioňák z místa parkoviště před kruháček vyjíždí na nalodění v 15.00. Máme hodinu na to, abychom našli kamion pro druhého člověka. Chodíme všude možně, ptáme se, snažíme se hlavně stopovat na tom kruháči, kde ale jede málo kamionů – šance jsou malé a navíc ještě polovina kamionů má divnou kabinu – jen pro jednoho člověka – to vidím poprve…

Všude jsou kamery, což je debilní… už víme, kde parkují kamiony, co se mají nalodit. Bohužel v plotu tohoto parkoviště není žádná velká díra – jako v tom parkovišti pro lodě z Maroka do Evropy – takže se tam nemáme jak dostat. Jdu na obhlídku, jestli se to tam nedá nějak přeskočit přes moře… Nejde… To bychom spadli do vody… navíc tam chodí nějaky kapitán lodě, nebo policajt, na tu dálku to nevidím – a 2 pracovníci ve žluté vestě. Přes pasové kontroly asi těžko projdeme.

Kamioňák, který by vzal jednoho z nás, už odjel. Hajzlík fakt. Ještě jsme měli 8 minut! Stopujeme dále, asi až do 16:00. Přijíždí policie, bere nám pasy a vysvětluje nám, že tady nemůžeme stopovat kamiony. Auta prý stopovat můžeme. Docela se bojím, co bude následovat. Jsou tam 2, jeden má ty naše pasy a říká do vysílačky naše jména, ten druhý se s náma baví. Snažíme se zjistit, jestli se teda platí za auto nebo za pasažéry v autě – že bychom tedy stopnuli auto. Zjišťujeme, že se platí za auto i za lidi, takže by nám to k ničemu nebylo. Pasy nám byly vráceny… rozhodujeme se, těžce ale přece, že si koupíme lístek… Kdyby ti policajti nepřijeli a nezkontrolovali nás, stopovali bychom dále, ale takhle nechci riskovat pokutu.

Cestou pro lístky se už tady pohybují žebráci… Pospa začíná mít strach z Marokánců… ani neví, jestli tam chce jet…..

Nakonec ale lístky fakt kupuje – pro 2 osoby za 42 euro – loď nám vyjíždí v 17:00. – BIG FAIL, VELKÉ STOPAŘSKÉ SELHÁNÍ…snad to Maroko aspoň bude stát za to.

Jdeme se posadit k přepážce check-in do jakési čekárny, kde má za 10 min přijít policie, aby provedla kontrolu pasů a tak. Na lavičkách s námi sedí nějaké marokánské babičky v šátcích, pak Číňani, jinak tady nic evropského nevidím. Sranda no…

Je už 17:00, loď nám má odplouvat, a policie nikde. Zase zpoždění… ach jo… No policie nám kontroluje pasy až tak v 17.30. Procházíme kontrolou a jdeme do lodi. Tam je kontrola lístků na loď. Hned u vstupu dostáváme nějaký bílý papír, který prý máme vyplnit. Vůbec nevíme na co to je, tak se nám to ani nechce vyplňovat.

Loď je rozhodně menší než ta, kterou jsme přejížděli z Francie do VB (z Calais do Doveru). Je tam bar, plno židliček a stolů k sezení, část normálních sedadel jako v letadle, jeden obchůdek a pozdě jsme zjistili, že nahoře je i restaurace. Na velikost lodě nás jelo docela málo, ale co už…

Jdeme najít dveře a schody, kterými bychom se dostali do nahoru na palubu. Nebudeme přece zavření uvnitř. Jupí… našli jsme a jdeme si sednou na modrou zem na sluníčko. Udělali jsme pár fotek přístavu, připlouvajících lodí, nás a tak.

Říkám si, že ten bílý dotazník vyplním, že to není až tak velký prolém, vyplnit to… Pospa říká, že uvnitř je wifi, tak stěhujeme sebe i bágly do té jakési kavárny. Přijdeme tam, wifi nejde, smůla :D… Procházím se kolem a zjišťuju, že lidi stojí frontu na to, aby odevzdali ten bílý papírek nějakému úředníkovi sedícímu za stolem. Mají v ruce taky pasy. Vypadá to nějak důležitě… :D…. na to, že jsem si z toho papírku nejdřív chtěla udělat srandu, jsem ráda, že ta sranda nebyla tak veliká. Do povolání jsem si napsala traveller 😀 a student … Pospa artist :D.

Snažím se vydolovat nějaké informace od toho kluka, co nám ty papíry dal. Ukázala jsem mu svůj dotazník, anglicky jsem se ho zeptala, jaký je důvod tohoto papírku, jestli je důležitý nebo co. Podíval se akorát na papírek a řekl, že mi tam chybí číslo občanky… No… zkusila jsem to ve té frontě – zeptala jsem se těch Číňanů. Ti mi vysvětlili, že je to nutné, neboť přecházíme z jednoho kontinentu na druhý. Dobře, stojím v té frontě, držím i Pospův pas, zjišťuji, že ten úředník je policajt nebo cosi a všem dává do pasu k vízům razítko! Jupííí, budu mít první razítko v pasu :D. Člověk z toho má radost a vlastně je to obyčejné razítko, které strašně důležitě vypadá a má v člověk vzbuzovat právě ty pocity důležitosti… no…to je jedno…

Volám mamce, že jsem na lodi do Maroka. Nechápavě se mě táže, co tam jako dělám :D, že jsem na blogu naposledy zmínila UK. No, prostě tam jedeme J …

Jdu na WC, tam půlka normálních záchodů, půlka těch tureckých. Směje se tam na mě nějaká marocká babička s šátkem na hlavě. S Pospou už jsme se zase usadili nahoře na palubě. Lodička už vyplouvá a my koukáme, jak je přístav v Algeciras obrovský a jak se postupně vzdalujeme. Je trošku vítr, sedíme na nějakých bílých kostkách, necháváme na sebe působit sluneční paprsky. Je to fajn pocit. Fotíme…

Máme trošku hlad, tak jsme si koupili máslové sušenky a milka oříškovou čokoládu (bylo tam sice i veganské oreo, ale bylo docela drahé). Po cestě jsem si připadala jako střed pozornosti pro místní obyvatelstvo.

Vůbec nevíme, co od Maroka čekat. Nechávám to plynout. Vlastně ani nevíme, kde dneska budeme spát :D, co budeme dělat a tak. Prostě se jenom plavíme, sledujeme moře a jíme sladkosti…

Sedím, koukám na kolečko symbolizující naši polohu na GPS – jak se pohybuje po modré ploše mezi Španělskem a Marokem… 😀 a přibližuje se k Africe 😀 je to sranda …

Asi v 19:30 jsme zakotvili v přístavu Tanger-Med. Zase je Je tady celkem zeleno, nevím, co jsem čekala…poušť, žirafy?? 😀

Před námi je jenom nějaká dálnice, pár baráků od sebe vzdálených stovky metrů, hodně kamionů a tak. Musíme ještě ukázat pasy. Zase… ty kontroly tady jsou šílené… Všichni jdou do autobusu, který byl přistaven k lodi. My ale nemáme dirhamy nebo jak se jmenuje to platidlo tady (ještě jsme je neměli kde přeměnit za eura) a autobusem jet nechceme. Vůbec nevíme, kam máme jít nebo tak… Je tady zase policie, nějací pracovníci. velím k rychlému odchodu směrem k dálnici. Za 3 minuty naší chůze na nás volá nějaký pracovník ve žluté vestě a ptá se nás, zda máme auto. Říkáme, že ne. Tak nás posílá do autobusu. Vysvětlujeme mu, že nemáme dirhamy… On: že je to v pohodě, že ten autobus jede do Ksar Sghir a tam prý všechno je… Ok, nasedáme do něho, nevíme co to vlastně, kam jedeme (ten název vesnice jsem našla pak na mapách 😀 – jo a nemáme ani marockou mapu… spoléhám na moje google mapy bez internetu na mobilu…, které se vždycky načítají jen trošku – ale mají paměť.

Autobus nás vyhazuje někde ve vlakové stanici, kde jsou taky autobusy a taxíky. Je tady už dost lidí, samí takoví prostě maročtí arabové… některé ženy v šátcích a těch takových pytlích, některé ne, turisté jako my taky nic takového. Jsme tady jak dva bílé puntíky na tmavé ploše :D. Jestli víte, co tím myslím…

Vycházíme ze stanice ven. Žebráci po nás chtějí peníze, další individua se ptají, jestli chceme bus nebo taxi… venku parkuje asi 20 starýh mercedesů taxíků a lákají lidi. Pak jsou tu taky tací, kteří chtějí peníze za rady!!! Jdeme hlavně rychle pryč, s nikým se nevybavujeme… Jde za námi docela dobře vypadající kluk asi v našich letech. Bavíme se o vším možným. Pak z něho vypadlo, že chce za jeho rady peníze – tak jsem mu dali 20 centů, co měl Pospa v kapse, a rychle jsme šli pryč… Jdeme podél silnice, jsme kousek od kruhového objezdu, který byl našim cílem na stop – protože jsme vůbec nevěděli, kam máme jít, na jaký směr stopovat. Podél cesty se tady vyskytují taky takoví podivíni. Asi tady moc bezpečno nebude :D…

Ještě jsme ani nezačali stopovat a zastavuje nám auto. Řidič – pán v obleku, na místě spolujezdce kluk asi v našich letech. Anglicky opět neumí, takže se snažím dorozumět francouzsky a španělsky a všechno prostě mix… 😀 Jedou do Tangeru a můžou nás vzít. Tanger-med a Tanger je docela dost daleko, takže jsme rádi, že můžeme hupnout do snad bezpečného auta a rychle odsud odjet… 😀

Pán poslouchá strašně super arabskou muziku. Nějaký rap nebo cosi arabského. Hážeme krosny do kufru a jedeme!!! Jupííí

Zrovna zapadá sluníčko, jedeme podél pobřeží, tak se koukáme na ten krásný výhled, na skály, na moře, na vzdalující se přístav… Vlevo od nás je zeleň, kopce, domečky, ale docela daleko od sebe vzdálené. Mění se tady i architektura. Jsou tady domy s rovnou střechou… Různě barevné. Podél cesty taky hodně lidí chodí pěšky…

Cesty jsou tady ne-li horší než u nás! A to je co říct… Každou chvíli nám málem upadají kola v dírách…

Ovšem řidiči tady, to je ještě horší než ve Španělsku. 😀 Řídí se tady úplně šíleně, všichni se všude cpou druhému pod kola, předjíždí se tady kamiony v zatáčkách,

Snažíme se vysvětlit tomu klukovi, že máme couchsurfing hostitele, ale že je problém ho zkontaktovat – je asi chybné číslo nebo co. Ptám se ho na marocké předčíslí – je to 06. První jsem si myslela, že je to číslo chybné, neboť má jen 8 čísel – ne 9. Nevím, prostě mu nejde zavolat ani poslat SMS. Smůla.

Chtěli jsme nocovat pod stanem, nebo pod širákem, ať moc neutratíme. Jako, asi by se to dalo, někde tady v přírodě, daleko od centra města, za stromem, keřem, ale ve městě nebo na moc zalidněných místech by to byl asi problém. Asi určitě by nás okradli nebo něco…

Zastavujeme někde na okraji silnice, bojíme se, co se děje nebo tak, jestli nás chtějí vykopnout nebo nevím. Řidič jde jenom čůrat… :D… je to v cajku…

Chtěli bychom najít nějaký levný hostel…. To on asi pochopil. Možná, že nás nechají u sebe doma, co my víme :D. To by bylo nej. Necítím z nich nebezpečí a takových lidí je důležité se tady držet.

Přijíždíme do Tangeru. Je to obrovské město. Všude to svítí, je tady hodně restaurací, barů, obchůdků, žebráků, bohatých, koček!!! Je tady prostě všechno…

Dneska prý hraje Maroko s Real Madrid fotbal.

Zastavujeme někde v rušné části u směnárny, kde nám ten hodný klučina vysvětluje, že si můžeme vyměnit peníze. Chce, abychom si nechali tašky v autě, ale my vlastně nevíme, co se bude dále dít. Nerozumíme. No, nakonec jsme asi pochopili, co bude: Klučina tady prý končí a pokračuje dále na vlak, my prý můžeme jet dále s tím pánem, že nám ukáže levný hostel. Souhlasíme, ale s těmi taškami jsme se docela báli, aby neujel nebo něco. Raději jsme si je vytáhli. Vyměnili jsme si 20 euro = 120 dirhamů.

Loučíme se s tím klukem, vracíme bágly do auta a jedeme s tím starším pánem dále do víru marockého velkoměsta :D….

Jsme oslněni tou atmosférou. Pán poslouchá fakt dobrou zdejší muziku, takže to ještě celému cestování dodává tu krásnou třešničku…

Parkujeme někde v jakési uličce. Pán dává peníze zdejším mladým klukům, kteří si vydělávají jako hlídači aut, nebo tak něco, aby si pojistil, že se jeho autu nic nestane… Necháváme si totiž krosny v autě.

Jdeme do prvního hostelu. Cena hostelu je příliš vysoká – 100 euro pro 2 osoby za jednu noc. Pán pochopil, že tam spát nechceme… jdeme do dalšího hostelu, cestou nám pán ukazuje obchod a vysvětluje nám, že se tam můžeme najíst… v tom druhém hostelu je cena stejná, taky 100 euro pro 2 osoby za noc – smlouvat se tu asi v tomhle moc nedá…

Dobrééé, berem to. Ten pán tady spí taky, tak je to asi OK. Ještě před placením dostáváme klíček od pokoje č.5, abychom se tam zašli podívat. Jedna velká postel, jedna malá, jedno umyvadlo a docela smrádek. Pospa je trochu vyděšený z toho smradu a z té špinavosti, ale nevím, já jsem ráda, že nemusíme přečkat noc na ulici. Je tady sdílené turecké WC bez splachovadla a sdílené sprchy.

Ještě jsme zjistili, že pán jede zítra do Rabatu, tak se ho francouzsky ptám, jestli nemůžeme jet s ním. On přikyvuje. Domlouváme se na 9 hodin u recepce.

Jo jinak jsme zjistili, že je tady o hodinu méně!!! Což je důležitá informace, hlavně pro domlouvání se s někým na určitou dobu někde…

Dáváme recepčnímu týpkovi naše pasy, ten náš pán (druhý den jsme zjistili, že se jmenuje Mohammed Said a je asi vlastníkem firmy Solar del rio) mu dává zase peníze, aby pojistil pasy a doklady…

Jdeme pro bágly. Já zjišťuju, že nemám mobil… snad bude v autě.

V autě není! Na zemi auta není, v báglu není, říkám Pospovi, aby mě prozvonil. Hlásí mu to nějakou chybu. Mohammed se stará, svítí mi mobilem všude kolem… No prostě ho nemám. To mi kurnik neříkejte, že mi za těch 15 minut tady někdo ukradl telefon… Už jsem se s tím smířila, je to tak, nebudu si kazit výlet…

Pro jistotu ještě kontroluju svoje číslo na Pospově telefonu. Nedal tam předčíslí… zkoušíme to s předčíslím…slyším a cítím vibraci….v brašničce na foťák, kterou jsem měla v zadu v autě… BOŽE, JAK JÁ JSEM ŠŤASTNÁ, V MAROKU, S MOBILEM 😀 NIKDO MI NIC NEUKRADL!!! J jupí… jenom jsem asi trochu idiot, neboť jsem ten mobil strčila do brašny a ani jsem o tom nevěděla…no co už…

Pospa je šťastný, že máme všechno, protože by si prý Maroko strašně zhnusil už ze startu, kdyby mi ho fakt ukradli…

Jdeme do hostelu, dáváme dobrou noc našemu Mohammedovi a jdeme do pokoje. Pospa ještě neplatil, mají naše pasy. Dostáváme heslo na WIFI. Wifi je super rychlá oproti tomu, co bylo ve Španělsku.

Rychle píšu na FB, že jsme v Maroku 😀 ať sdílím radost J.

Rychle sháním couchsurfing hostitele na zítřek do Rabatu. Společně jsme se s Pospou rozhodli, že nakonec nepojedeme do Chefchaouenu – modrého města, protože bychom nestihli včas dojet na práci do Skotska (Lake Distric, Patterdale hotel – informace o naší práci dodám později, teď se budu věnovat Maroku). Maroko vezmeme po západním břehu. Určitě to bude bezpečnější.

Kupujeme si letenku z Essaoiry do Londýna – 1. května. Za 7 dní musíme stihnout Rabat (hlavní město Maroka), Casablancu, Marrakesh a Essaoiru. Snad to vyjde…

Odepsali mi 2 couchsurfeři z Rabatu. Snad budeme mít kde zítra spát.

Rychle vyřizujeme věci na internetu a chceme jít do města, najíst se, trošku se tam projít. Notebooky si necháváme na pokoji, snad se jim nic nestane.

Vycházíme před hostel. Z ulice se ztratila většina žen. Je tu hodně žebráků. Mám docela strach jít někam daleko. Jdeme s Pospou do nejbližšího podniku, kde můžeme dostat najíst. Koukáme na jídelní lístek, moc ničemu nerozumíme, pak je tu i verze v arabštině. Přišli jsme za kuchařem a řekli mu, že chceme něco bez masa, ať nám prostě něco připraví. Prý nám připraví nějaký tajin. Jdeme si sednout.

Sedí tady strašně malinko lidí, už je jedenáct večer, tak se ani nedivím. Je tady velká nádoba s pitnou vodou a plastovými kelímky. Na stole máme konev s tou vodou a jeden plastový kelímek. Mám žízeň, takže prostě piju, co mám na stole… Přichází za námi chlapík, asi uklízeč a dává před nás 2 papírové ubrusy, 2 vidličky, usměje se a poplácá Pospu po rameni. 😀 Někteří lidé jsou tady fakt moc vřelí a srdeční mi přijde. Hezky se usmějí a tak.

Za chvíli dostáváme košík s bagetkou nakrájenou na kolečka. Máme to snědeno dříve, než nám přinesli naše jídlo :D.

Za dalších pár minut později nám číšník donesl tajin – nevím jak to definovat. Byla to prostě různá zelenina vařená ve speciální tmavé mističce, okořeněná kardamonem. Byla to dobrůůůůtka. Ještě jsem si vyžádala jednu bagetu….

V klidu si tak jíme a nějaký týpek za oknem venku hází obličeje na Pospu a chce po něm buď jídlo nebo peníze. Pospa mu ukazuje, že NE. Je tady bílý kočička. Vypadá trošku zbídačeně… Chudák… Kdybych si jí všimla dřív, nechám ji bagetu.

Platíme 70 dirhamů, což je docela málo…(vynásobte si to 2,5 a dostanete cenu v českých korunách). Ještě jsme si vlastně pili zadarmo pitnou vodu a dostali jsme bagetu navíc… J))) necháváme mu dýško 10 dirhamů.

Máme chuť na něco sladkého a chceme se ještě projít. Jdeme směrem k moči, procházíme se podél jakési hlavní cesty. Je hodně pozdě a pořád jsou tady lidi a jsou otevřené obchody. Jen trhy teda zmizely. Mají tady otevřeno hlavně obchůdky se smíšeným zbožím a ovoce a zelenina. Nepočítám bary, restaurace a takové věci.

Kupujeme si tady nějaké pečivo – 2 takové zvláštní pirožky a 2 nějaké ořechové věci… Pojídáme si to tak venku po cestě, míjí nás dva kluci. Jeden z nich se Pospovi snaží odtrhnout jídlo z huby. Šílené! Asi bychom se neměli po těchto ulicích a večer producírovat s jídlem v ruce. Míjíme nějaké pouliční prodavače brýlí, tašek a tak. Zase se nám každý vnucuje. Musím ale uznat, že tady mají strašně krásné věci. Hlavně sandále a tašky… ❤

Přecházíme silnici. Všímáme si toho, jak tady spolu žijí dvě naprosto odlišné vrstvy lidí – boháči a chudí… Naproti nám jde policajt a napravo a nalevo od sebe má vojáky se samopaly… No je to tady prostě jinačí svět…

Jdeme do hostelu. Pospa nahlíží do sprch. Přichází s tím, že bychom si měli pořídit pantofle :D. Má taky depku z těch tureckých záchodů. Já teda taky, protože nevím, je to zvláštní… 😀

Dojídám poslední pečivo, co zbylo, já ještě hledám couchsurfing v Rabatu na zítřek, píšu tenhle příspěvek a tak.

Po půlnoc si leháme do té velké postele, přikrýváme se nějakými dekami – Pospa ještě stáhnul do naší postele jednu deku z vedlejší postele. Je tu docela zima. Pospa si myslí, že dostaneme filcky nebo něco :D, ale myslím, že je to čisté, že se nemusíme bát. Stačí jen nespát nahatý a je to v pohodě…

Myslím, že usínám docela brzo, protože jsem z toho celého dne dost vyčerpaná. Budíka mám na 7 hodin.

Snad ten Rabat zítra vyjde a ten pán nám neodjede….

Dobroooooou