Stopem zpátky do ČR

Novinky, Stopem zpátky do ČR

Nečekaný návrat domů, první stanování, stávka trajektu, hacknutý email, rodina ve strachu…

Tak takhle by se dal shrnout úvod k tomuto příspěvku…

Zápisky z významného období návratu: Stopem do ČR – 1. července – 4. července 2015

Dneska je poslední den mé nemocenské. Zítra už nastupuji od 7.15 do práce. Je mi podstatně lépe, cítím se už velmi zdravě, ale bolí mě levý spodní zub moudrosti, tak nemám moc chuť jíst.

Je šíleně dusno. Necítím se z toho dobře. Asi přijde bouřka nebo tak něco.

Čekám na Pospu, až se vrátí z práce a přinese něco dobrého. Velmi divné je, že se vrací už kolem 20.15. Normálně se vrací kolem 21.00, někdy až v 21.30. Slyším totiž jakési nasrané kroky po schodech a bouchání na dveře. Otevírám. Stojí přede mnou Pospa bez večeře rudý v obličeji.

Zeptala jsem se ho, co se stalo, i když jsem to už dopředu tušila. Odešel dříve ze směny, protože ztratil nervy. Andrew, jeden Polák, ho pěkně vytočil. Tedy, Pospa je zde vytáčen už dost dlouhou dobu, ale pořád si to tak nějak nechtěl připouštět a brát to nějak hekticky. Ale teď, teď tady ve dveřích stál Pospa s velice jasnou představou o tom, jak se náš příběh bude vyvíjet dál. Balíme to tady. Odjíždíme. „Já už tady prostě pracovat nebudu.“

Nevěděla jsem, jak se zachovat. Zda Pospu uklidňovat a říkat mu, že to přejde, nebo souhlasit, být šťastná, že odjíždíme, balit se. Za chvíli jsem pochopila, že to Pospa myslí fakt vážně. OK. Odjíždíme… dneska… nebo zítra ráno??? Pospa si jde dát sprchu a vzkazuje mi, že kdyby někdo z kuchyně přišel, aby se tenhle incident řešil, mám mu vyřídit, že je zkrátka ve sprše. Naštěstí nikdo nepřišel.

Když se Pospa vrátil, už jsem měla skoro vyprázdněnou jednu skříň, oblečení v kupkách na posteli na sobě. Prý vyjedeme ráno. OK. Tak to můžu v pohodě balit.

Za chvíli ale kdosi klepal na dveře. Měla jsem jakési tušení, že to asi bude Jonathan, kterému jsem před pár dny psala osobní dopis o housekeepingu, proč to už dále nechci dělat, že ještě nechci Patterdale Hotel opouštět protože tady mám Pavla a zadruhé zda by se mi naskytla možnost dělat servírku… Bylo mi vyhověno. Mohla jsem si zkusit práci servírky s tím, že bych ještě pomáhala na housekeepingu.

Byl to Jonathan. Zeptal se Pospy, co se stalo. Pospa seděl na posteli, vysvětloval mu, že nebude pracovat s lidmi, kteří ho ponižují, dělají si z něho fakt debilní srandu a naprosto ho využívají na dělání věcí, které se jim nechtějí dělat. Prostě šikana, buzerace… Jonathan to s tím ani neřešil a prostě řekl, že končíme a že do 10 hodin máme být pryč. No, tak to Jonathan vyřešil za nás.

Celá jsem se z toho rozklepala, nevím proč. Musím říct, že jsem na Pospu pyšná, že udělal takový krok, protože já to chtěla během své směny udělat už několikrát – když mě všichni štvali a musela jsem dělat věci znovu a tak, ale prostě jsem to nějak zkousla. A když mi Pospa poradil, že bych si měla s Jonathanem promluvit o změně pozice, šla jsem do toho.

Pospa to ale prostě rozhodl a já jsem byla ráda, že už nebudu muset znova uklízet záchod, převlíkat tyhle postele atd.

Všechno jsme si rychle sbalili. Svlíkli jsme postel, nechali pokoj nevysátý… do krosny jsem všechno cpala úplně bez rozmyslu, hlavně, aby to bylo sbalené. Napsali jsme tu naši novinku Romči, aby přišla, protože jsme jí celý incident chtěli vylíčit osobně. Mohla jsem jí aspoň vrátit učebnici AJ, kterou mi půjčila ze zdejší knihovny.

Přišla, vyslechla si náš příběh, byla překvapená reakcí Jonathana a nemyslela si, že Jonathan myslel 10 hodin večer. Tak nás trochu uklidnila, že nemusíme tak stresovat, ale stejně jsme se později šli ještě zeptat ne recepci, protože jsme se samozřejmě s Jonathanem chtěli rozloučit.

Přišli za námi taky Michal s Míšou… taktéž jsme jim to vylíčili a byli překvapení. Jinak ani Romča ani Michal tady nejsou rádi. Romča odjíždí za 14 dní… ještě to Jonathanovi neřekla (podle smlouvy můžeme odejít do týdne – abychom dostali všechny peníze), plánuje mu to říct za týden. Michal dělá kitchen portera, tedy umývá nádobí, stará se o čistotu kuchyně, příležitostně pomáhá při přípravě jídla. Je to dost těžká práce… Není tady spokojený…Ale Míša má docela fajn práci za barem, tak se to tuž snaží ještě oba nějaký ten čas vydržet a vydělat si penízky na bydlení. Jsou to manželé a už si rozjíždí vlastní život…

Všichni nám moc pomohli. Romča nám zašla do kuchyně pro nějaké jídlo (2 ciabatty, marmelády, nějaké máslo, 2 jablka a 2 kelímky se žlutým melounem + plastový příbor), Michal s Míšou nám pomohli s batohy a s vynesením odpadků.

Asi v 21.30 jsme zašli do hotelu s tím, že jsme se chtěli s Jonathanem rozloučit. Na recepci nám Peter řekl, že tady teď Jonathan není a že přijde v 22.00. Ještě jsme se zeptali, jak je to s tím časem odchodu, jestli náhodou něco neví o našem odchodu. Věděl samozřejmě všechno a razantně nám řekl, že odchod v těch 10 hodin bylo myšleno teď, tedy PM a ne AM.

Všichni jsme byli docela překvapení, že nás chce vyhodit fakt takhle na večer.

Pospa ještě zaklepal na šéfa z kuchyně Kena, rozloučil se s ním. Pak jsme ještě zastihli Nicka, tak s tím jsme se taky rozloučili. S holkami z housekeepingu jsem to nestihla.

Něco málo po desáté přišel Jonathan, podíval se, v jakém stavu je pokoj, vrátili jsme mu klíče a Pospa se ho ptal, jak to bude s penězi. Báli jsme se, že mu nezaplatí celý týden (protože tohle se podle smlouvy stát může), naštěstí mu nezaplatí jen ten dnešní den. No i tak je to debilní, protože Pospovi do konce směny zbývalo asi 30 min.

Museli jsme ještě na recepci podepsat papíry o tom, že odcházíme. Jonathan se s tím neštval. Rukou každému načmáral na A4 jednu větu. Nechtěl si s námi ani podat ruce. Popřála jsem mu, ať se mu s hotelem daří… On nám na to doslova odpověděl, že jsme ho dostali do sraček, a proto nás vyhazuje takhle na večer a nedovolí nám přespat u nich v hotelu. No teda! To je jednání! Měli to vyřešit už dříve nebo to řešit teď. A nenechat Pospu vést monolog a pak akorát říct nazdar. Sice Pospa řekl, že už tady pracovat dále nechce, ale jestliže by došlo např. k nějaké rozumné domluvě, nemusel by být nikdo ve sračkách, protože my v nich byli taky. A ne jen teď, ale i předtím.

No, už je to jedno. Prostě jsme se rozloučili s Romčou, Míšou a Michalem, Romča nám udělala poslední fotku před Patterdale Hotelem

11694392_10207095470045970_844832147_n

a vydali jsme se strávit naši poslední noc tady v přírodě. Všichni se docela zhrozili, protože od rána v počasí hlásili velké bouřky a deště. No, asi by to mělo přijít, protože je teda fakt šíleně horko a dusno. Ale obloha vypadala relativně v klidu, tak jsme si říkali, že to prostě zvládneme. Ostatní nám radili zajít do toho Fairlight guest housu, kde jsem chvilku pracovala a pak přenechala práci Romči. No je to možnost, ale nechceme platit. Uvidíme.

Pozn. 1. května jsme přijeli, 1. července odjíždíme – vydrželi jsme to tady 2 měsíce!!! J:D

Objali jsme se se všemi a vydali se směr Glenridding, co nejblíže od Penrithu, kde jsme chtěli zažít zítra ráno se stopem. Je dobře, že se tady stmívá tak pozdě. Měli jsme tedy ještě pár minut na to, abychom našli nějaké místo, kde postavit stan. Ušli jsme kousek a sedli si na lavičku nad jezerem Ullswater. Měli jsme docela hlad, tak jsme si chtěli vybalit jídlo a dát si prostě pauzu od chůze. Byla to fuška mít zase na zádech krosnu. Ještě jsem se ani necítila nějak dost silně. Byla jsem po angíně, posledních 10 dní jsem ležela v posteli a skoro nic nejedla, tak to byl pro tělo docela šok asi… Byla jsem v takovém zvláštním stavu – psychicky i fyzicky. Necítila jsem moc takovou tu chuť odjíždět, jako to bylo na směně, kdy už jsem myslela, že se prostě na všechno vykašlu a pojedu domů. Teď jsem cítila jakousi naději, že bude lépe. Ale to byly beztak falešné pocity, protože jsem věděla, že jakmile se vrátím zpátky do práce, bude to za pár dní to samé. Takže – je dobře, že jedeme domů. Těším se tam.

Za chvíli začaly highland midges (pakomáři). Abych vám to vysvětlila, je to tady ten nejhorší kontakt s hmyzem, jaký tady můžete zažít. Pospa o tom věděl, párkrát mi o tom už říkal, ale já to poznala na vlastní kůži až teď. Je to maličký létavý hmyz, prostě zakrslý komár, který se tady objevuje od pozdního jara do pozdního léta. Je typický pro severozápadní Skotsko a severní Wales, ale jelikož jsme docela blízko právě severozápadnímu Skotsku, je to i tady – v severozápadní Anglii. Sdružují se v hejnech a samičky koušou. Prostě vám nalezou úplně všude, jsou jich mraky. Nalítnou vám na obličej – je to pocit, jako byste měli na kůži miliony malých pohyblivých smítek, které lechtají a je to prostě nepříjemné. No a některé z nich, ty samičky, vás prostě ještě štípnou. Jsou to už 4 dny od doby, co jsem tohle zažila, a protože to furt škrábu, tak mě to i furt svědí. Je to děs…

Na lavičce jsme kvůli tomu moc dlouho nevydrželi, ani jsme se nenajedli, šli jsme dále. Viděla jsem jakousi malou plážičku u jezera, kde byly kamínky a bylo to takové prostě zašité místo, tak jsme se tam rozhodli zajít a rozložit stan. Je to poprvé, co jsme ho za naši cestu vytáhli. Trošku smrděl nebo voněl, nevím, jak tu vůni či smrad specifikovat, ale nějak mi to nevadilo…

Nikdy jsem stan neskládala a ve svém životě jsem stanovala tak možná 2x za život s tím, že jsem to nikdy nemusela skládat. Naštěstí Pospa věděl, jak na to, tak se hodně činil. V polotmě jsme navlékali ty tyčky, pak jsme vytáhli kolíčky a zjistili jsme, že jich máme 6 a potřebujeme tak 10. Byla jsem totálně v debilní náladě, protože jsem měla plný obličej, ruce a všechno těch midges, schylovalo se k bouřce, stan nestál a Pospa zatnul zuby a zatloukal (do kamínků se zabíjí kolíčky velmi špatně). Nejradši bych si liskla za svoji nečinnost, za což jsem se Pospovi později omluvila, ale prostě jsem měla nějakou osobní stávku a více jsem se škrábala než přikládala ruku k dílu. Nakonec jsme stan postavili, ale nebyl vůbec natažený. Byl to prostě přístřešek s propadlou střechou :D. V tu ránu začalo pršet a blýskat se. Stan jsme postavili pod stromem :D, protože tam stejně nikde nebylo žádné místo. Začala jsem stresovat, že na nás ten strom spadne a všechno, ta bouřka vypadala děsně a Pospa měl zase obavy z toho, že stan ve větru ulítne a že se prostě zbortí, protože nemá ani nataženou střechu, tudíž ta voda z deště nemůže ani nikam odtékat.

Chvíli jsme v něm pobyli a nakonec se rozhodli, že zavoláme Nemii – šéfce z guest housu (je to Filipínka, která tady už je tady něco kolem 10 let, má tady dceru a stará se o bankovnictví a personál v tom guest housu). Naštěstí mi to i v 22.30 vzala. Vysvětlila jsem jí náš problém. Měla volný pokoj.

Stan jsme sbalili asi do 3 min 😀 a vydali se v docela mírném deštíku kousek zpátky do glenriddinského domu pro hosty. Prozvonila jsem Nemii, otevřela nám zavedla nás do pokoje a řekla, že máme být potichu. Ráno se prý vyúčtujeme. Dala nám slevu – myslím, že z 90 liber slevila na 40 liber. Což je docela fajn.

Dostali jsme pokojík pro 2 s oddělenými postelemi. Byl hezky uklizený – zřejmě práce Romči J. Chtěli jsme si dát sprchu, ale voda ve sprše nějak netekla. Chtěli jsme zapnout TV, taky to nešlo. Tak jsme aspoň snědli ty sušenky, které se mi tady líbily už od začátku, když jsem tu začala pracovat. Snědli jsme večeři od Romči, zkrátka to, co nám nabalila, přemýšleli, co uděláme zítra. Zda budeme stopovat nebo zkusíme najít nějaký levný let do ČR nebo někoho, kdo jede z Anglie do ČR autem. Neměli jsme heslo na WIFI a Nemia už odešla (kéž bych tehdy nevyhodila ten papírek s heslem na WIFI – tehdy, když jsem v guest housu uklízela já, jsem na zemi v pokoji našla papírek s heslem na WIFI, tak jsem ho nechtěla vyhazovat, ale pak v Patterdale jsem si říkala, k čemu mi bude, tak jsem ho prostě vyhodila). Pospa začíná být navíc nemocný. Už od včera se necítí dobře. Asi jsem ho nakazila. Má rýmu a bolí ho v krku. Ach jo…

Mám klíště, nechápu, jak se na mě ocitlo. V trávě jsem šla asi 5 sekund. Nikdy jsem si klíště nevytahovala, tak jsem z toho na chvíli dostala depku. Rozhodla jsem se ho ze svého těla dostat bez oleje a bez krému – prostě jsem ho chytla a vytrhla. Asi ještě nebylo pořádně přisáté, protože to šlo dobře. Flek se mi neudělal, takže v pohodě. Boreliózu nebo co snad nemám :D.

Usínáme, dáváme si budíka na 7:00 s tím, že v 7:30 Nemia přijde a zkasíruje nás. Usínám se škrábající se rukou na všech místech, kde mě dneska napadli midges. Pospa si nabíjí mobil.

Budíme se v 8:00 a začínáme balit. Vlastně máme sbaleno, jen jsme zase sbalili věci, co jsme včera vytáhli. Dobila jsem si svůj mobil. V 8:30 jsem Nemii šla zaplatit a požádala jí o heslo na WIFI. Řekla jsem jí, že potřebujeme ještě tak půlhodiny na to, abych si všechno vyřídili.

Našli jsme na jízdomatu Čecha, který v 1 hodinu ráno zítra odjíždí z Liverpoolu a jede až do Olomouce. Cena by na jednoho byla asi 80 liber. Hned jsme mu volali, psali, všechno, ale neozval se nám. Tak jsme žili v očekávání, že to vyjde, že nám napíše a budeme v klidu doma. Koukali jsme taky na letenky, ale nejlevnější varianta by byla z Londýna do Prahy za něco přes 4000 Kč pro oba, což bylo docela hodně.

No nic, rozhodli jsme se sbalit a prostě stopovat. Napadlo nás dojet do Liverpoolu s tím, že nám ten Čech určitě odepíše, než tam přijedeme, a mezitím bychom tam do té jedné v noci zůstali u Pospova kamaráda, který tam bydlí.

Bylo asi 10:00 a my začali kousek od Fairlight guest housu směrem na Penrith se stopem.

Trošku jsme si počkali, ale nebylo to nic strašného. Teplota ušla, bylo to tak na svetr.

Zastavil nám mladý pár z Amsterdamu, který pracuje v Londýně a zrovna teď je na dovolené. Jezdí po horách, spí v kempech. Chtěli zkusit, co s nimi udělá práce v Londýně. Nechtějí tady zůstat, chtějí se vrátit zpátky do Holandska, ale ještě to tady balit nechtějí. Hodili nás do Penrithu s tím, že jsme s nimi nejdříve jeli do kempu v Keswicku, protože si tam ten kluk zapomněl brýle. Brýle tam nebyly, takže tam jeli zbytečně. Jejich další zastávka je někde ve Skotsku, takže jeli nahoru a měli to po cestě. Ona pracuje v jakési firmě reklamní myslím a on nevím. Byla to fajn jízda. Pohodlná. Měli pronajaté velké auto, skoro dodávku.

V Penrithu jsme měli se stopem docela problém. Zkoušeli jsme to u kruháče, kde jsme neměli moc štěstí, pak jsme šli hodně blízko k dálnici, kde jsme se postavili až po docela dlouhé době na jakýši červený pruh na napojovacím pruhu. Než jsme to místo našli, tak jsme obešli celý obrovský kruhový objezd, asi 3 přechody pro chodce a Pospa měl docela strach přecházet silnici na červenou nebo tak, kvůli kamerám apod., ale z toho jsem takovou depku neměla. Chtěla jsem už být doma. On taky.

Jinak celý příjezd domů jsme se rozhodli udělat jako překvapení, takže jsme nikomu nedali vědět. 😀

Konečně se nám podařilo chytnou stopa. Zastavila nám paní s pejskem po operaci. Měl na sobě límec, chudáček. Paní za něj zaplatila strašně moc peněz. Docela jiná částka než tady. Dobře jsme si pokecali. Bydlí už sama, její manžel má něco přes 60 a má demenci, tak je v domově. Chodí ho navštěvovat 4x týdně! J Kdysi mívala hodně pejsků a chodila s nimi taky na výstavy. Vyhodila nás na benzince kousek před Prestonem.

Tam jsme zašli do Subwaye, protože jsme měli docela hlad. Dali jsme si nějakou vegetariánskou bagetu, zašli si na WC. Nešlo nám platit kartou, ani jednomu. Vystresovalo nás to. Pospa si myslel, že má bloklou kartu, protože minule si bloknul přístup na internetové bankovnictví kvůli několikrát špatně zadanému heslu. Protože se ale ukázalo, že kartou nemůžu platit ani já, byla jsem v klidu a říkala si, že to nebude problém tady takový. Sedli jsme si, byli jsme vystresovaní, že vlastně nemáme ani přístup k nějakým penězům. Pospa se přihlásil na net, odblokoval internetové bankovnictví, takže to bylo super. Šlo nám vybrat oběma peníze z automatu, tak jsme si vybrali oba dohromady 20 liber a zaplatili samozřejmě něco za výběr. Vydřiduši tady…

S klidnější hlavou a nasraností na lidi v Subway, kteří Pospu vystresovali tím, že má teď bloknutou kartu, protože 3x zadal blbě pin (to možná zadal, ale karta zablokovaná nebyla), jsme opustili ten areál a šli stopovat.

Dále nás vezl kamioňák – Polák, který má přítelkyni Irku a mají spolu 2 děti (2 a 6 let). Zavezl nás kousek na jih. Vyhodil nás na benzince. Dostala jsem ponaučení, že nemám blbě mluvit o Polácích (já vím, všichni rozhodně nejsou špatní! Znám spoustu fajn Poláků… ale tady náš prostě strašně jeden štval). V rádiu slyšel něco o stávce francouzského trajektu. Něco mumlal, že to nejezdí nebo tak, ale moc jsme to neřešili.

Na benzince jsme natrefili na dva stopaře. Holka s klukem. Stáli u pultíku před vstupem na benzinku a nijak se nečinili. Nevím, na co čekali :D. My si ale říkali, že musíme odjet dříve než oni…

Jakási služba, která se o tamto odpočívadlo starala, zastavila u nás. Z auta vylezl chlapík, říkal, že nemáme stopovat tam a tam a dal nám 2 vychlazené vody. Takhle dobří lidé na světě jsou! Stopovali jsme docela dlouho, nakonec jsme šli právě tam, kam jsme jít neměli.

Stopnuli jsme doktora (chirurga), se kterým jsme si dobře pokecali. Teda aspoň já. Oba jsme měli nějaké zážitky z domova pro důchodce, rozebrali jsme cestování, život všechno. Byl fajn. Jeli jsme v dobrém autě a hodně nás posunul. Bylo to prý nějaké eko auto. To ví Pospa, pak to dodá doufám :D. Objeli jsme s ním Londýn, což jsme potřebovali, nedostat se do centra. On jel do Brightonu domů. Zjišťuju, že se mi líbí BBC radio (poslouchali jsme ho v autě). Vyhodil nás na benzince

Potřebovali jsme se dostat na Maidstone. Už se začalo stmívat, tak jsme dostali strach, že budeme muset strávit noc zase někde na cestě. Prošli jsme celý truck park (park pro kamiony). Tam nám řekli, že směrem na Francii nikdo dneska nejede, protože nemá proč. Kamiony musí čekat do neděle, až přestane stávka toho trajektu, který převáží kamiony. Každý nám říkal svoji teorii a pochopení problému, proč to vlastně nejede. Někdo říkal, že zaměstnanci neměli práci, protože byly využívány jen určité trajekty a EuroTunel, někdo do toho zahrnul i imigranty. Věděli jsme, že nemáme šanci chytnout kamion. Vrátili jsme se zpátky na kruháč a čekali na osobák. Zastavili nám nějací kluci a říkali, že teď jedou na jakousi práci a že za 4 hodiny se vrátí a hodí nás do Maidstonu, tak jsme měli dobrou náladu, že vyjde aspoň něco, když nám teď nikdo nezastaví. Naštěstí nám ale zastavil mladý Holanďan, který byl v Anglii kvůli jakéhosi kurzu na horského průvodce. Strašně se nás vyptával, jestli máme evropské pasy, nic nepašujeme a tak. Bylo to až strašidelné :D. Chvilku jsme váhali, zda s ním jet nebo ne. V kufru měl tašku s vojenským vzorem, na hlavě čepici a všechno to dovršila otázka: „Where is fucking Maidstone?“

Jo, jeli jsme s ním. Ubezpečili jsme ho, že nemáme žádné drogy, že máme evropské pasy apod. Jel trošku divoce, ale dobré. Vykouřil během cesty pár cigaret, nabídl nám musli tyčinku a pokecali jsme s ním o horách, o jeho plánech, prý má i nějaký kriminální zápis z jeho mladých let, kdy nevedl dobrý život. To mě trošku vyšokovalo, ale zdál se být fajn. Pořád jsem ale měla trošku pochyby. Radši jsme si před nástupem do auta dali k sobě z batohu doklady a tak.

Během cesty se nám ho povedlo překecat, aby nás převezl přes Lamanšský průliv. Svěřil se nám totiž, že má koupený lístek u společnosti DFDS Seways (trasa Dover – Dunkerque) a nikdo mu o žádných stávkách a tak neříkal, takže si je jistý, že všechno proběhne v pohodě. Pospa mu říkal, že se platí za auto a ne za pasažéry a že na internetu se tam zadává počet pasažérů jen pro případ, kdyby se potřebovalo spočítat kolik lidí se potopilo s lodí a tak :D.

Damon, tak se jmenoval, tomu moc nevěřil, že se to povede nás převézt zadarmo, ale nakonec se všechno povedlo a dostali jsme se s Damonem až před Brusel. Ale pěkně po pořádku. Damon jel do městečka ve středu Nizozemska, takže nás mohl hodit až do Antverp, kam jsme se potřebovali dostat. (Zvolili jsme vzhledem k okolnostem, že nebudeme v Calais, jinou cestu.)

S Damonem jsme tedy směřovali do Doveru. Vyskytly se ale další komplikace. Už v autě u doktora jsme viděli na digitálních tabulích návěsti, že cesta M20 (na Dover) je uzavřená. Damon o tom klasicky vůbec nevěděl a prostě jel tam, kam to šlo, všechno podle GPS. Cesta pořád pokračovala, my se přibližovali k Doveru, tak proč ne. Ale najednou začala minizácpa, v popředí šla vidět policie no a bylo nám jasné, že tady jsme dojeli. Policie tam prostě naváděla auta na jinou cestu, aby ten úsek na M20, který se opravoval, mohla objet. Jeli jsme nějak na A20 s tím, že GPS šílela a já taky. Následovali jsme nějaké šipky s nápisem diverted traffic (odkloněná doprava). Jeli jsme přes jakési divné lesy, bylo to docela strašidelné :D. Pár aut za námi. Před námi jakási dodávka. Ta dodávka před námi zastavila a vylezl z ní týpek s velice dlouhými vousy. Vypadal jako Arabáč nebo tak. Přišel k Damonovi a začal se ho vyptávat, jestli jede dobře. Taky jeli na Dover. Měla jsem strach, říkala jsem si už: je to tady, je po nás :D… ani nevím proč 😀 ten člověk byl úplně v pohodě… ty 2 měsíce v systémové Anglii mě úplně ovlivnily… děs…

Po chvíli jsme pokračovali v jízdě. Damon si stříhal zatáčky, les neles, jel rychle… kdyby na něj vyskočila srnka, tak určitě nezareaguje… no… dobré…

Pak přišly následky stávky.

Několik km před Doverem byl celý dálniční pruh zaplněný čekajícími kamiony. Nikdy v životě jsem tak hodně kamionů pohromadě neviděla. Prostě celý zacpaný pruh kamiony a jeden pruh pro osobáky, který byl v provozu.

Stávka tedy byla o zaměstnancích nějaké společnosti, která provozovala trajekt z Calais do Doveru. Asi měli malé platy, hodně jich bylo vyhozeno a tak a všechno proto, že se většina lidí rozhodla využívat jiné společnosti nebo EuroTunel a všechno to ještě zesílili imigranti. Prý. Nevím, jaká je pravda. Na několik dnů se to před Doverem a Calais zaplnilo kamiony, zacpalo a tak. Ještě jsme dostali informaci, že do čtvrteční půlnoci by měli být všichni imigranti pryč. No, vůbec nevím. Nebylo to pro nás podstatné, protože jsme do Calais stejně neměli namířeno.

Chtěli jsme tedy jet z Doveru do Dunkerque. Dunkerque je město nad Calais. Kamiony tímhle trajektem nebyly převáženy. Byl to trajekt pro osobní auta a autobusy. Všechno proběhlo bez problémů. Přijeli jsme k budce, Damon dal tamnímu pracovníkovi papír se všemi našimi cestovními pasy a jeli jsme. Nikdo se na nic neptal. 80 liber ušetřených :D.

Čekali jsme asi 30 min na to, až se nájezd č. 44 do trajektu otevře. Pak jsme najeli do trajektu, zaparkovali a odešli do prostoru vyhrazeného pro cestující, kde jsme si během cesty dali kávu, povídali si a pak si dali ještě něco – já horkou čokoládu, Pospa nic, Damon americano kávu, . Alespoň jsme tedy Damonovi zaplatili kafe.:D Klidně i deset. Hlavně aby neusnul, až nás poveze. Prý je v pohodě. No já bych usnula do minuty, kdybych měla příležitost. Ale u tohohle stopu jsem chtěla být pořád na pozoru.

Pluli jsme něco málo přes 2 hodiny. Super bylo, že jsme stihli trajekt, co vyjížděl ve 2:00, takže před pátou ráno v pátek jsme už byli ve Francii.

Z Dunkerque jsme pokračovali směrem do středu Evropy. Změnili jsme cíl – místo Antverp se hodil Brusel. Začalo svítat, já byla šíleně unavená. Už mi padala hlava, ztrácela jsem přehled o tom, kde jsme… ještě že Pospa držel.

Damon se s námi rozloučil před Bruselem brzo ráno – asi kolem 5:30… na jakémsi odpočívadle.

Bylo už světlo, ale spousta kamionů spala. Už ani nevím, jestli jsme dalšího stopa chytnuli normálně stopováním, a nebo jsme se ptali, kdo nás mohl vzít. Každopádně dále jsme do ČR pokračovali s kamioňákem, co jsem si o něm myslela, že je Rumun, protože jsem blbě přečetla značku na autě.

Rumun nebyl, byl v pohodě a dokonce nám nabídnul snídani. Měli jsme toastový chleba s nějakou pomazánkou. Měl teda jenom Pospa, protože já neměla hlad a bolely mě zuby…

Protože se mi vybil mobil, neměli jsme papírovou mapu a mapa na Pospově mobilu nebyla funkční, ptali jsme se kamioňáka, jak dál do ČR. Poradil nám Hannover, Leipzig a Drážďany – pak už ČR. Pospovi se to moc nezdálo, tak se koukal na jeho GPS. Napsali jsme si na papír města, která musíme projet a v jakém pořadí. Nakonec to vypadalo dobře, ale stejně jsme tu trasu pak pozměnili.

Vyhodil nás opět na odpočívadle, kde jsme zkysli pěkně dlouho. Stopovali jsme na přímém slunku a nikdo nám nechtěl zastavit. Použila jsem své tričko s dlouhým rukávem jako turban na hlavu. Obcházeli jsme kamiony, ale nikdo nejel tam, kam my. Jeden kamioňák se nad námi slitoval a daroval nám 1,5 litru vody. Konečně nám zastavilo nějaké auto. Byl to chlapík jedoucí někam do nemocnice, chudák se celý potil. Hodil nás za Köln, takže jsme změnili naši trasu vedoucí do ČR. Seděla jsem na zadním sedadle, bylo mi horko a nade mnou visela taková ta visací hračka pro děti s dudlíkem. Takže má pán děti. Otevřel všechna okna, takže jsem si celou cestu užívala horký rychle proudící vzduch. Měla jsem pocit, že za chvíli ulítneme.

Vyhodil nás v jakémsi skoro centru města. Bylo to úplně blbé místo, ale taky jsme to zvládli. Prvně jsem docela nadávala, že se nám moc nedaří, že nechytáme dlouhé stopy teďkom a je to moc náročné. Lépe se stopovalo v březnu, kdy nebylo takové horko. Trošku jsme se prošli pěšky na jakousi cestu, kde jezdilo až moc aut právě tam, kde jsme nepotřebovali. Nakonec nám zastavil nějaký pán v docela hezkém autě a hodil nás kousek za Köln.

Tam jsme šli zase kousek pěšky k připojovacímu pruhu na dálnici. Bylo to hezky v přírodě, tak jsme stopovali v trávě, chvilku sedíc, chvilku ve stoje. Zastavila nám mladá blonďatá Němka v BMW. Jede za svým taťkou do Würzburgu, takže nás hodí za Frankfurt. Jede šíleně rychle! Poprvé v životě jsem jela 200 km/h. Bála jsem se, ale pak mi to přišlo docela super. V jednom úseku jsme chytli zácpu. Dozvěděli jsme se, že je jejím snem otevřít si nějakou restauraci. Pracuje pro nějakou velkou firmu jako konzultantka, že prý radí firmám, jak fungovat a tak… co je špatně, co dobře… svou práci moc ráda nemá. Její přítel je strojník pro drahé vozy – jako je např. Porsche. Sama si přivydělává řízením – řídí někdy i závodně. Je fakt dobrá :D. Ale stejně jsem nechtěla usnout. Chtěla jsem kontrolovat cestu. Trochu jsem se bála.

Vyhodila nás odpočívadle u kamionů, kde jsme narazili na spoustu českých řidičů kamionů, kteří zrovna měli pauzu. Do ČR bohužel nejeli. Prý až v neděli, protože mají teď nějaké volno. Rychle jsme ji vylíčili náš příběh a asi do 5 min jelo kolem auto, Pospa se zeptal, zda nás nesvezou za Nürnberg a taky nás svezli. Byl to mladý pár z Německa – on bubeník hrající v německé skupině, ve které dokonce hraje jeden Čech a kterou teď bude opouštět (Pospa má volné místo :D), ona krátkovlasá holka pracující v parfumerii Douglas. Byli moc příjemní, povídali si s námi, měli hezké auto a taky jeli šíleně rychle. Pospa si vzal od toho kluka nálepku, kde jsou webovky na tu jejich kapelu. Později tu napíše, o co se jednalo… J

Hodili nás kousek před Nürnberg a darovali nám 2 nektarinky, jednu broskev a jednu skleněnou láhev s minerální vodou.

Na novém místě jsme stopovali na výjezdu z odpočívadla jak auta, tak kamiony. Začali nás žrát komáři a Slunce zapadat… Moc se nedařilo. Najednou jsme až daleko od nás na připojovacím pruhu viděli kamion a z něj vyšel chlapík. Mával na nás. Ani jsem si nevšimla, zda ten kamion vyjížděl z odpočívadla, nebo prostě zabrzdil z dálnice a přijel na kraj, aby nás nabral.

Byl to starší Turek jedoucí do Antalye do Turecka přes Prahu a Brno. No samozřejmě jsme ho brali všemi deseti. Sedla jsem si klasicky na postel a Pospa na místo spolujezdce. Byla to pomalá jízda… Moc jsme se nedomluvili, protože jsme neuměli turecky, arabsky ani rusky. Prohodili jsme pár slov tak akorát německy. Pán mluvil cosi o lesbickém jazyce nebo co a to už jsem usínala…

Kousek před Rozvadovem jsem se vzbudila z jakéhosi polospánku. Pospa usínal taky. Příjezd do Prahy máme naplánován podle GPS na 2:00.

Turek se nás pořád ptal, zda nevíme, jak se řekne česky Waidhouse. Mysleli jsme si, že myslí White House – že chce vědět, kdo u nás vládne nebo tak :D. Protože říkal, že Německo má White House a co máme my. 😀 Pospa říkal, že Zeman a jeli jsme dál. Později jsem si ale všimla na tabuli, že myslel Waidhouse (město, do kterého jedeme, kousek od Rozvadova – na to jsem přišla až teď, že to není Rozvadov). Tak jsem mu řekla, že ten Waidhouse je Rozvadov :D…. Pospa hned, že to Rozvadov není, že ten už jsme dávno přejeli… Já se s ním hádala, že nepřejeli, že jsme furt v Německu, tak jak jsme ho mohli přejet :D.

No byla to sranda.

Turek si musel dát přestávku na nějakém odpočívadle pro Turky před německo-českou hranicí. Bylo to prostě odpočívadlo, kde stáli z 99% turecké kamiony (myslím, že jsem tam zahlídla Slováka). Bylo tam bistro, turecký záchod, sprchy. Dali jsme si tam s Pospou údajně zeleninovou polévku s chlebem a hranolky. Platili jsme librami, protože eura jsme neměli. Teda něco jsme měli, ale zjistili jsme to až pak. Byli tam na nás moc milí. Řekla bych, že tu takhle stopaře a někoho jiného než Turky často nemají. Zaplatili jsme skoro stejnou cenu, jako by to bylo v eurech (myslím tím, že kdyby to stálo 12 euro, tak jsme platili tak 10 liber, což není dobře převedené), ale neřešili jsme to.

Jedli jsme a sledovali přes okno Turka, jestli nám neodjíždí, protože jsme krosny nechali v kamionu a s sebou si vzali jen doklady a všechno důležité bez čeho se „nedá přežít“. Turek si dával s dalšími dvěma řidiči čaj na stoličkách u kamionu

Dojedli jsme a šli směrem ke kamionu. Tu situaci vám prostě musím popsat. Tři Turci na třech skládacích židličkách si dělali na boku kamionu čaj a jedli meloun :D. Dostali jsme taky. Já vodní meloun červený normálně nejím, tak jsem to snědla jen ze zdvořilosti. Byla jsem strašně přeplněná. Kdybych věděla, že tu polívku dostaneme s chlebem, hranolky bych pak ani nepotřebovala, natož teď ještě meloun :D. Říkal nám něco v tom smyslu, že si na něj můžeme vzít kontakt a jet s tím pak do Turecka nebo z Turecka zpátky… nevím, moc jsme to nepochopila…

Asi za hodinu od zaparkování jsme pak jeli dále. Turek musel ale ještě vyplnit jakési papíry, tak za chvíli zastavil a potřeboval zjistit jméno toho města, kde jsme v té chvíli byli. Šel se zeptat nějaké paní, co tady pracovala v nějakém hotelu nebo co a přinesl papírek s názvem Rozvadov :D. No to už mi hlava nebrala. Tak byl to Rozvadov? Nebo ne? Pospa tvrdil, že přes něj vůbec nejedeme, já byla přesvědčena, že to Rozvadov je, no ale nakonec jsem až teď zjistila, že Waidhouse není v překladu Rozvadov, ale že je to jenom město poblíž.

Pospa chtěl, aby nás vyhodil už v Praze, protože z jeho monologu vydedukoval, že nestihne jet až do Brna, protože musí mít přestávku na spaní. Nakonec jsme Prahu stejně prospali nebo nevím a jeli jsme dál. Turek musel za několik hodin pak zase zastavit na přestávku. Jeli jsme na benzinku, kde se mu nějaký Čech už, pracovník benzinky, snažil vysvětlit, že nějaký úsek na D1 bude od poledne zavřený. Nevěděli jsme, jak mu to vysvětlit. Kreslili jsme mu to a tak, že do 12:00 musí být pryč z D1. Asi to pochopil, protože se za chvíli rozjel a jel dál. Naštěstí se ale nezavírala celá D1, ale jen nějaký pidi kousek na 41. – 47. km nebo tak, protože pak už nikde na dálnici žádná výstraha napsaná nebyla.

Turek už byl asi znaven, tak musel na jakémsi odpočívadle zastavit a jít spát. Rozloučili jsme se s ním, poděkovali mu za svezení a šli pokračovat ve stopu. Bylo asi 6 ráno.

Stáli jsme opět na ne moc zaplněném odpočívadle. Naštěstí nám zastavil nějaký pán. Pospa ho pozdravil Dobrý den :D, já Hello, prostě jsem ještě vůbec neměla přepnuto na češtinu… Bylo to vtipné. Hodil nás kousek před Brno.

Před Brnem jsme na benzince stopli tři kluky, kteří jeli z Německa, kde teď zpívají ve sboru. Jeli do Brna na otočku.

V Brně jsme měli ten největší problém někoho sehnat. Stáli jsme tam, kde nás kluci vyhodili – na cestě, kde lidé jezdí na dálnici na Ostravu. Nikoho jsme nemohli stopnout. Přesunuli jsme se blíže k dálnici, tam jsme prahli na přímém Slunku. Už jsme si říkali, že sedneme na vlak. Bylo to prostě beznadějné. Lidi z MHD na nás koukali jako na zjevení a dokonce jsem zaznamenala jednoho fuckáče z osobáku. Děs…. Tak jsem se těšila do ČR!!! A přivítá mě tady tohle :D. …

Pospa volal svému kamarádovi, který odsud často stopuje do Olomouce. Poradil nám nasednout na tramvaj č.8 a dostat se na Krásné Pole, nebo tak nějak to bylo. A zde přichází ten zásadní okamžik. Každý jsme zaplatili přes 20 Kč za jízdenku – za tři zastávky..

Byla jsem vyčerpaná, naštvaná, hladová, žíznivá, už jsem byla na pokraji sil. Fakt, že jo… Nové místo na stop jsme chvilku hledali. Nejdříve jsme se postavili na opačný směr, pak jsme to místo konečně našli. Prý u budky s elektřinou a šípkovým keřem. Jo. Byli jsme tam. Asi za 15 min nám zastavilo auto se třemi mladými lidmi, kteří jeli do Olomouce.

Kluk grafik, jedna holka na mateřské dovolené, která měla vystudovanou germanistiku a ještě něco a všeznalá řidička se stejným oborem a nějakou dálkovkou, co teď dělá státnice. Z těch holek se mi ježily vlasy na hlavě. Všechno znaly, všude byly, hlavně jejich názory na imigranty, z těch jsem fakt nemohla. Pospa už radši nic neříkal. Kluk byl v pohodě, nabídnul nám doslova ledovou vodu… Trojice jela do Jeseníku se koupat a za jeho rodinou… V Olomouci někoho dalšího nabírali. Zase jsme chytli mini dopravní zácpu. Blíže a blíže k Olomouci začaly rozhovory mezi řidičkou a Pospou trochu gradovat. Začalo to s otázkou u tabule na 2 směry – Olomouc-Holice a Ostrava a Olomouc centrum. Měla nás vyhodit u benzinky OMV a ptala se, kam jet… Pospa jí pak řekl, že má na nějaké křižovatce přednost a ona se hned hájila, že lidé neznají předpisy, a proto se radši podívá a počká, než aby jela a pak to ještě okomentovala tak, aby z toho ona vyšla nejlíp. No v autě to mezi námi moc neklapalo… když jsme ještě začali obhajovat imigranty :D. Kluk držel s námi. Teda z velké části… Myslím si…

Jupíííííííí, konečně jsme v Olomouci!!! Jdeme navštívit Pospovu babičku s dědou, kde se prý dneska koná rodinné mecheche 😀 (Pospa si totiž volal s bratránkem, který se v současné době zdržuje v Brně – taky kvůli tomu stopařskému místu). Celý náš příjezd měl být překvapením. Jó, mě se to povedlo, ale Pospovi moc ne… proč? Někdo mu hacknul e-mail a rozeslal celé jeho rodině a dokonce šéfovi Jonathanovi do Patterdale tenhle e-mail z jeho e-mailu:

doufám, že tento dopis vás zastihne vèas. Byla jsem v Preston,v Spojené království. Bìhem mého pobytu mi byly odcizeny mé doklady, spoleènì s mezinárodním pasem a mojí kreditní kartou. Vše bylo v mém batohu. Velvyslanectví je ochotné mi pomoci odle et bez mého pasu,musím pouze zaplatit za letenku a vyrovnat úèet za hotel. K mému zdìšení nemám pøístup k mým finanèním rezervám, ani nemohu kontaktovat svou banku bez kreditní carty, protože banka potøebuje více èasu, aby pøípad zpracovala a vystavila mi novou kartu. V této neš astné situaci jsem si myslela, že bych vás požádala o rychlý úvìr, který mohu vrátit bezprostøednì až se vrátím. Opravdu musím odle pøíštím letem. potøebuji èástku 950 euro k pokrytí mých nákladù. Kdybyste mi mohli poslat peníze službou MoneyGram, byla by to nejrychlejší cesta, jak se k èástce dostat. mohu vám poslat detailní informace k pøevodu té èástky. S oèekáváním vaší krátké odpovìdi

S pozdravem Pavel Pospíšil

Pospova rodina samozřejmě měla strach a tak… volala Romči, dokonce i do hotelu… (nám se nešlo dovolat, protože jsme měli oba dva mobily v čudu – já vybitý, Pavel mobil zapnul až v Brně)… mou rodinou ani nekontaktovali, protože neměli na co. Čísla na Pospovy rodiče jsem dala mamce s taťkou jenom já :D…

No, takže Romča jim řekla, že jsme na cestě domů.. pak to prý podpořil i Pospův bratránek, že prý přijede překvapení… :D….

Před babičkou jsme se stavili do Albertu a koupili jsme za zbytek českých peněz nějaké ovoce a jahodovou nanukovou pěnu od Mrože…

Pak jsme se vkradli k babičce, babička byla ráda, dědeček taky… prostě všichni… ale nejdřív nám vyhubovali, že to teda bylo překvapení!!! A vylíčili, co se stalo… no my si v klidu cestovali a o ničem nevěděli…

Chvilku jsme poseděli u babičky s dědou (strana od Pospovy mamky), já si dala sprchu, něco jsme pojedli, volala jsem ségře a bráchovi do Prahy, že jsem doma, ale ať to neříkají mamce a taťkovi a všem v Řepištích, že je to překvápko…

Za chvíli přišel Pospův brácha s taťkou. Ještě jsem se seznámila s jeho sestřenicí Radkou a tetou Renatou. Všichni byli moc fajn J (a taky se psem Arčim). Děda Lavický mi ukázal velký rodokmen, který sahal až nějak do r. 1600! Hezká práce. Pochválila jsem mu ji. Asi taky zajdu do archivu a pozjišťuji to. Už jsem pochopila, jak je Pospova rodina „poskládána“ a kdo je kdo a z jaké strany :D.

Později mě přes mé nesouhlasení Pospův taťka překecal, že mě hodí domů autem. Chtěla jsem jet sama vlakem a nebo zkusit stopovat, ale nakonec jsem byla stejně moc ráda, že mě zavezli domů, protože mi převezli věci, které jsme tehdy u Pospy v březnu nechala a o které se mi Pospova mamča pěkně postarala (byly uložené ve skříni u Pospy v pokoji v Hněvotíně) Za to jí moc děkuji. Děkuji všem, co nám nějak pomohli J

Přijeli jsme do Řepišť. Můj taťka spal na lavičce. Přijelo auto, pan Pospíšil na něj zavolal, jestli tady bydlí Nožička. Taťka se vzbudil a vůbec nevěděl, co se děje… za chvíli jsme na něj vykoukla já :D. No byl rád, nečekal nás (čekal, ale až v říjnu :D)… Pak jsem běžela za mamkou nahoru, ta mě taky nečekala a byla ráda, že jsem doma, pak babička a na druhý den jsem přišla za zbytkem rodiny…

Na chvíli jsme sedli u nás na terase, dali si kávu, vodu, mamčinou buchtu, pokecali jsme, natrhali hrášek a snědli pár třešní.

Pospa pak s bráchou a taťkou odjeli a pro mě začal první den po 4 měsících bez Pospy… zvláštní :D…. Brzo se zase sejdeme…J už se těším… budeme plánovat, co dál…

A tady bych ukončila náš první cestovatelský příběh… Happy End…