9. den – Valencie! Jiný svět…

9. den, Má první velká cesta do zahraničí, Stopem do Španělska

Ráno se už nevstávalo tak pozdě a krásně bezstarostně jako doposud, posledních pár dní… Ve vzduchu už jsme cítili takový ten pocit, že jedeme do neznáma. Dnešek budeme věnovat balení, loučení, stopu do Valencie a ubytování tam.

Vstanuli jsme asi v 9:30 a začali balit. Pospik měl ještě navštívit místního holiče Marokánce, aby mu na hlavě vykouzlil nějaký účes pro umělce, ale nějak se to nestihlo, protože znovu zabalit naše krosničky nebylo zrovna lehké.

Vyšel nám Couchsurfing – napsala jsem jednomu Čechovi, Mirkovi, co bydlí ve Valencii, a on prostě odpověděl – tzn. máme dnes kde přespat (a to možná až do pátku). Teta Barča nám s Antoniem nabalila spoustu jídla (bagety, oplatky, banány, jablka, ochucenou vodu, oříšky, takové super sladké pečivo, něco jako koblihy, co se plní šlehačkou a je to typické pro Mallorcu = jmenuje se to ensaymada), za což jsme jí moc a moc vděční. Všechno jsme pobalili, něco jsme už snědli na cestě do Španělska, tak váha krosen trochu klesla, ale zase rychle hned přibyla :D. Já vyhodila jedny punčochy a koneckonců jsme chtěli v L’Arbocu nechat i nějaké teplé oblečení, protože směrem na jih už ho snad nebudeme potřebovat. Pro jistotu jsme si ho ale nakonec nechali všechno.

ensaimada

ensaymada

Nebudu vám lhát – fakt se mi nechtělo odjíždět z tak milého místečka, kde se o nás všichni tak pěkně starali. Ale život je život, musíme se o sebe začít starat sami a přece jsme jeli zažít ještě spoustu dalšího dobrodružství… Něco kolem jedenácté jsme už museli zvednout kotvy. Rozloučili jsme se s Antoninem a Barčou, což byl velmi smutný moment, protože musím říct, že jsem si je velmi oblíbila…

Manolo byl ochoten nás zavézt na benzinku u Tarragony. Ve 14.00 ale musel být v práci, tak jsme nemohli meškat. Vyhodil nás na benzince v Medol u Tarragony, kde s námi ještě na chvíli pobyl. Využili jsme toho, že vedle sebe máme španělsky mluvícího člověka. Obešli jsme pár osobáků a kamioňáků, Pospik si napsal do notesu pár španělských frází, které mu poradil Manolo (Chceme jet do Valencie. Vzal byste nás do Valencie?… :D) Pak jsme to krkolomně přeříkávali s nevědomostí, co vlastně říkáme za slova. Na benzince jsme natrefili na rusky mluvící, francouzsky mluvící, španělsky mluvící lidi. Musím říct, že jsem ráda, že jsem si na gymplu vybrala francouzštinu, protože (doufám, že si to paní učitelka Krublová přečte) jsem uplatnila některé své znalosti, i když jich mám tedy v důsledku své lenosti k učení se nového jazyka málo. Ale přece jen! 🙂 Hodily se… Manolo nás objal, popřál šťastnou cestu a vůbec nás tam nechtěl nechávat. Ach jo … 😀

Byl zase tak hezký den, že jsem se cítila tak nějak otupeně a nechtělo se mi vyvíjet nějaké větší úsílí k tomu, abych se odhodlala už zase odhodit ego, ptát se lidí, kdo nás vezme, no prostě začít stopovat. No, nějak jsem si neuvědomovala, že proto, abych se dostala z téhle benzinky, asi nebude stačit vysedávat na trávě, čučet na oblohu a užívat si sluníčka. Ono to ale všecko bylo tak hezké, že by mi vůbec nevadilo tam na chvíli zvtrdnout. No nedalo se nic dělat, museli jsem fakt začít někoho shánět. Kamiony jsme už moc nechtěli, v těch jsme se najezdili dost. Spíše nějaké ty rychlejší osobáky. Navíc, když nenatrefíte na českého kamioňáka, stěží vás ve dvou zahraniční vezme. U osobáků jsme používali mix španělštiny, francouzštiny, angličtiny, němčiny, ruštiny 😀 všeho… A věřte nebo ne, dá se dorozumět 😀 Aspoň nějak.

Na to, že mají ve Španělsku krizi, tady jezdí docela fajn káry.

Obešli jsme benzinku i odpočívadlo s nějakou restaurací, koukli na mapu, zjistili jsme, že z ní fakt nic nevyčteme. Pak jsme sedli na lavičku k takovému hezkému výjezdu, kde musí projet všechna auta, co se na benzinku odhodlají jet, takže ideální místo na stop. Ani jste u toho nemuseli stát a mít na zádech batohy. Pěkně jsme si seděli a když jelo kolem auto, natáhli jsme papír (složku s papíry jsme někde nechali, nebo respektive já nechala) s nápisem Valencia a pak sledovali úsměvy řidičů z projíždějících aut, kteří ne a ne zastavit. Najednou přijíždí dodávka se dvěma chlapíky. Máváme na ně našim papírem, smějeme se od ucha k uchu. Jeden z těch v autě se taky směje a my zjišťujeme, že je to stopař. Řidič ho vyhazuje na naší benzince. „Where are you from?“ Ptáme se ho. „From the Czech Republic“ odpovídá…. „Ty vole, my taky, čááu :D“ tak takhle jsme narazili na českého stopaře Johna Jandu :D, hudebníka, co to zkoušel se svoji kytarou v Barceloně na ulici, ale protože to tam moc nešlo, rozhodl se jet do Valencie. Prohodili jsme s ním pár slov, doporučili jsme mu kamioňáka Němce, co bere jenom jednoho, vyměnili si facebooky a mobily a pak jsme se rozešli každý svou cestou. Ve třech se stopovat nedá… Byl fajn, hezký, málo oblečený :D, mě byla docela zima ještě. Máme s ním fotku…

Asi po hodině nic nedělání, rozhovorů na lavičce a pocitů, že bychom se měli víc snažit, jsem začala uvažovat, jaké by to bylo, kdybych přeběhla dálnici na benzinku naproti, kde bylo více živo, a prostě odjela někam do Anglie podle původního plánu. Možná by to bylo jednodušší. Nechápala jsem, jak jsem nad tím vůbec mohla uvažovat, když už jsme se dostali tady. No byl by to ten největší úlet :D.

Našeho českého stopaře Johna už odváží osobák a my tvrdneme na lavičce. Ach jo… V okamžiku, kdy jsem přestala řešit a nechala věci plynout, se Pospik rozhodnul odskočit do restaurace. Sedím si na lavičce…Kolem projíždí větší bílé auto s potiskem palem, moře a surfaře, s nějakým vozíkem. Natáhnu ruku s papírem, usměju se, no ty jo, on zastavuje! To není možné, že bych konečně někoho ulovila já a ne Pospik? Ten pán mi to nedal úplně tak jasně najevo, jestli jo, nebo ne. Třeba zastavil jen tak, jde se vyčůrat, najíst nebo něco. No zkusím se ho zeptat. Zeptala jsem se ho, ujistila jsem se, že nás bere, že jede do Valencie a že nás fakt vezme 2!!!! JUPÍÍÍÍÍÍÍ Volala jsem Pospovi na záchod :D, chudák, nemá klid ani na tom záchodě 😀 Musela jsem ho popohnat, aby nám neujel odvoz. Naštěstí už byl Pospik na cestě a byl moc rád, teda asi, nevím, nevidím do něho, že máme odvoz! Ano, všechno se děje tak, jak má.

Pán je Belgičan, jmenuje se Alan, jede do Alicante dělat nějakou rekonstrukci domu. Snažím se mu fakt hroznou francouzštinu sdělit, jak dlouho jsme na cestě, odkud jsme, že v Česku bude sněžit, že nám je 20 a budeme hledat práci ve Valencii. Cesta ubíhala jako po másle. Něco přes 250 km uběhlo jako voda. Koukali jsme se na hory kolem a čučeli jsme, kolik je ve Španělsku plantáží na pomeranče a fakt plných pomerančů… :))) Možná, že nebude tak těžké najít práci třeba na sběru pomerančů. … Alan nás vyhazuje až za Valencií, v Manises. Je tu totálně jiný svět! Slunečný, krásný, pozitivní, akorát, že neumíme slovo španělsky, nevíme, jak se dostat do Valencie na Avenida Maria Cristina 6, kde budeme ubytovaní, ale je nám skvěle :D. Ptáme se nějakého super dědečka, který tam na rohu na nás úplně čekal, aby mohl ukázat, jak se vyzná, kolik má zkušeností a tak. 😀 Poslal nás kolem gasoliny na metro. Tak jsme šli.

Cestou jsme narazili na autobusovou zastávku, kde jsme vytáhli bagety a strááášně dobře jsme se najedli. Jízdnímu řádu jsme vůbec nerozuměli, ale to bylo v poho. 😀 Asi 3 minuty poté, co jsme vyšli z té zastávky, kde jsme seděli tak 20 minut, jsme viděli odjíždět autobus :D. Začala jsem se tomu šíleně smát, někdo by řekl jako po hulení :D, ale to prostě bylo tak vtipné, že to nešlo udržet. Totálně jsme nechápali, co děláme ve Valencii. Ale jsme tu. 😀 Pospik na chvíli stopuje na kruhovém objezdu u benzinky, já jsem se rozhodla zvolit jiný postup, a to, zeptat se někoho vůbec na směr. Zeptali jsme se týpka, kde se postavit na autostop, pak jsme s ním ale nakonec šli až na metro a usoudili jsme, že teď těch pár euro utratíme. Metro stokrát hezčí než v Praze, ale byly jsme jak dvě Alenky v říši divů. Nevěděli jsme, jak vůbec jet, jak koupit lístek. Naštěstí tam byla mapa, tak jsme se mohli podívat, jak daleko jsme od našeho noclehu :D. Zjistili jsme, že to není tak strašné a že se tam můžeme dostat docela snadno. Hodná paní nám pomohla koupit lístek. Jo, nedá se tu jezdit načerno. Jeli jsme ze stanice Rosas do stanice Xativa, volali Mírovi z Couchsurfingu, že už asi zanedlouho dorazíme. Blíže k centru do metra začalo nastupovat strašně moc lidí, až nás to znepokojovalo. Vyšli jsme schody z metra, uviděli ten svět a zavalila nás zvláštní vlna. Moc lidí, jiný svět, nevíme kam jít. 😀 Šli jsme nějakým směrem, pak se zase vraceli, protože když jsem se ptala nějakého páru se psem, sdělili nám, že směr Cathedral de Valencia je opačně. No, drželi jsme se jich jak klíšťata, prý jdou do ulice vedle od naší ulice, prohodili jsme s nimi pár slov…

Konečně jsme to našli. Zazvonili jsme, vyjeli jsme do 8. patra a tam nás přivítal Mirek, náš couchsurfing hostitel. Byl moc hodný, daroval nám mapu, sdělil nám, kde se dá dobře najíst (happy hours po 19.00 v obchůdku s paellami s sebou – 1.50 euro za take away krabičku paelly verduras – se zeleninou pouze), kde jsou levné supermarkety (conzum, kde mají super levné pivo 1 l!), kde je levná ovoce a zelenina (frutas y verduras u Turků :D). Dostali jsme krásný pokojíček, heslo k wifi (jinak pokoje pronajímá za peníze, když nejsou nájemníci, pronajímá to zadarmo couchsurfarům), pěkná koupelna s wc, super kuchyň a 2 kočky! Korunu tomu nasadila česká muzika :D. Jinak je tu totálně skvělý výhled na celou Valencii. No úžo. Možná nás tu nechá až do pátku (pokud se neobjeví nějací nájemníci, co by platili). Pak už se musíme starat. Začíná totiž Las Fallas, takže jsou všechny byty na krátkou dobu zabrané.

Tento den ještě přijel nějaký zahraniční pár (Kanaďan a Němka – prý hippisaci – viděl je Pospik, ja ne).

Večer jsme se šli projít po městě, já jsem se totálně neorientovala, kde jsem, ale ok. Koupili jsme 3 krabičky paelly, na večeři si na pokoji dali jednu krabičku, bagetu a tuňáka v konzervě. To už bude poslední… maso už jíst prostě nebudeme. Teď se nám to ale fakt hodilo.

Uleháme do postele s plnými žaludky, akorát je trošku zima, prý je velká vlhkost a to ubírá 5°C pocitové teploty.

Dobrou noc, zítra začínáme s hledáním bytu a práce. Asi.