50. den – Gibraltar, místo plné makaků a anglické kultury

50. den, Má první velká cesta do zahraničí, Novinky, Stopem do Španělska

Dneska jedeme na Gibraltar do ráje opic – makaků….

Vstáváme už něco málo po sedmé, protože nás na Gibraltar (je odsud vzdálen asi 11 km a vidíme ho ze zahrady) bere Dan autem. Je to Angličan, pracuje tam v anglické rádiové stanici BFBS (Gibraltar nepatří Španělsku, ale patří pod UK, takže se tam setkáte s anglicky mluvícím obyvatelstvem, klasickými červenými telefonními budkami, anglickými obchody, platí se tam librami), jejíž základna sídlí právě v jedné části Gibraltaru.

Dneska vstává jako první Pospa a jde nachystat snídani a nakrmit pejsky. Já balím batoh. Zase bereme ten Pospův (vždycky ho vybalíme a dáme do něj nějaké důležité věci – tentokrát jsme vzali i notebook a macbook – musím to rozlišovat, protože Pospa by asi nesnesl, kdybych jeho Apple stroj nazvala nějak klasicky – protože macbooku se přece nic nevyrovná :D; pak nabíječku na ten můj (už mi nějak slábne baterka a když ještě spustím Photoshop, tak to je hned konec :D), cestovní pasy (protože ty jsou zkrátka pro návštěvu Gibraltaru nezbytné), libry, platební kartu, eura a foťak – tomu jsem včera úspěšně nabila baterii.

Vyjeli jsme asi v 8.30.

Cestou jsem se ptala Dana, jak je to tam s těmi makaky. Jestli si je můžu pohladit, jestli je fakt uvidíme 😀 (Martina nám myslím kdysi říkala, že zde byli dovezeni z Afriky, namnožili se tady a tak, ale že prý moc hodní nejsou, neboť se k nim lidi nechovají moc dobře). Dan nám taky pověděl, že ta velká skála na Gibraltaru byla využívána k vojenským účelům – jsou tam tunely, kde byli schovaní vojáci, je tam plno děl apod. Je pravda, že skála je dosti strategické místo – hlavně z hlediska její výšky.

Parkujeme v městečku La Linea de la Concepcion a jdeme pěšky do Gibraltaru přes hraniční přechod. Cestou koukáme na přístav a obrovské nákladní lodě a tankery v dáli na moři.

_IGP6292

Tato fotka je pořízena později z auta během jízdy nahoru – takto vypadaly nákladní lodě a tankery…

Hraniční přechod pro pěší je něco, co už znám z doby, kdy jsme jeli na gymplu do Londýna. Prostě jsme ukázali pas a šli vesele dále.

Kousek od hraničního přechodu byla obrovská přistávací plocha pro letadla.

_IGP6565

Obrovská přistávací plocha…

Je tady docela rušno, velký provoz, hodně stavebních prací no a nad skálou, kde jsou právě ty opice, se začíná tvořit mrak.

_IGP6267

Proslulá gibraltarská skála plná makaků, tentokrát s britským „oparem“ 😀

Dan si z toho dělá srandu – prý je tady všechno britské, i to počasí (Británie je proslulá sychravým počasím – které je i tady). Většinou tady ale pod mrakem nebývá. Máme prostě smůlu.

Jdeme docela rychlou chůzí, ještě fotím vše okolo, vůbec kluky nestíhám! Jako turistka si to vykračuju za nima, s foťákem na krku, fotím si typickou anglickou červenou telefonní budku, někdo na mě volá z cesty.

_IGP6274

I na Gibraltaru se setkáte s pro UK typickou červenou telefonní budkou…tato je prý tady oblíbeným fotoobjektem všech turistů… 😀 včetně mě…

Přicházíme do budovy, kde sídlí rádiová stanice BFBS. Dan nás s sebou bere na své pracovní místo, abychom se podívali, jak to funguje v takovém rádiu. Představuje nám své spolupracovníky, ukazuje nám svou práci (stará se vlastně o technické záležitosti v rádiu, takže nemluví do rádia, ale prý do něj už jednou mluvil :D), byli jsme v tom vysílacím studiu, v technické místnosti i v kuchyňce, kde nám Dan připravil kávu. Pak jsme si na chvíli sedli na pohovku u nich v kanceláři, pili kávu a čekali na Dana až si něco vyřídí, protože jeho další plán je jet služebním autem nahoru na skálu, kde je vysílač – musí se tam kouknout, zda je vše v pořádku.

_IGP6285

Já s Pospou ve stanici BFBS radio, kde pracuje Angličan Dan, novopečený taťka, jeden ze zakládajících členů naší hostitelské rodinky 🙂

Je to super, protože nemusíme šlapat až nahoru.

Do půl hodiny vyjíždíme nahoru super Land Roverem :). Nahoru se jinak než pěšky, lanovkou

_IGP6513

nebo taxikem normálně nesmí jet. Je to dost vysoko, takže jsme byli fakt moc rádi, že nás tam Dan bere. Proti lanovce a pěší chůzi taky nic nemám, ale ty taxíky!!! To byla katastrofa. Později vysvětlím proč.

Jedeme stále nahoru po uzoučké cestičce. Kdyby bylo hezky, jasno, měli bychom sakra krásný výhled. Bohužel. Někde od středu kopce jsme už neviděli moře ani nic pod námi. Byli jsme doslova v mraku. Konečně jsem zahlédla první opici na okraji silnice. Dan musel jet ještě výš, k tomu vysílači. U vysílače stojí i dělo, kde je asi nejlepší výhled (vyhlídka je placená). Dan tam musel jet pracovně, takže jsme se tam tak nějak dostali s ním – načerno. Naneštěstí je ale vyhlídka uzavřena bránou, k níž nedávno změnili zámek, takže Dan musel nějakou dobu čekat, až mu šéf přiveze nový klíč.

_IGP6296

Hodinku jsme čekali, než přijel Danův šéf s novým klíčem (změnili zámek). Nahoru jsme se vezli v tomhle fajn autu. Byli jsme předem Danem poučeni, že pro šéfa jsme studenti rádiového zaměření 😀 a Dan nás má „ve výcviku“.

_IGP6300

Po 40 minutách sezení, stání a klepání zimy jsme se rozhodli probádat tamější „turisticky nezajímavé“ cestičky…

_IGP6305

Byly náhodou fajn…

Asi po hodině jsme konečně vjeli k onomu vysílači a dělu. Počasí se nezměnilo, takže jsme ani neměli moc co fotit. Jelikož jsem ale zjistila, že jsem zapomněla přesunout fotky z SD karty foťáku do PC, neměli jsme už na SD kartě místo na další fotky. Tak jsem zapnula počítač a přehodila jsem to přímo tam. Pak se mi chtělo fakt strašně moc čůrat, tak jsem zkrátka musela do přírody, za to dělo. Snad mě nikdo neviděl :D. A i kdyby, tak co no…

_IGP6318

Pospa s dělem 😀

_IGP6319

Vysílací zařízení, kvůli kterého Dan musel nahoru a mohl nás tedy vzít s sebou…

Chviličku jsme na té vyhlídce pobyli a pak už si to mířili dolů, po klasických turistických cestičkách.

_IGP6330

_IGP6353

Procházeli jsme se po takových fajn cestičkách…

Konečně vidíme ty opice!

_IGP6376

Samozřejmě tady makaci nejsou všude. Mají svá oblíbená místa, kde se zdržují… jsou taky vyznačená na turistické mapce, kterou můžete dostat zadarmo na hraničním přechodu…

Je jich fakt hodně… 🙂 Vypadají hezky, ale moc přátelsky se hlavně ty starší teda netváří. Jsou tady mláďátka,

_IGP6380

Velmi povedená fotka mláděte makaka, kterou pořídil Pospa. Přijal ji nám i Shutterstock 🙂

která mají za zády své matky, takže jsou pěkně pod hlídáčkem. Chtěla jsem na těch pár malinkých udělat nějaké ty sladké obličeje a přiblížit se k nim, abych udělala hezké fotky, ale mamky, hned jak spatřily, že si všímám jejich dětí, na mě začaly otvírat pusu a být tak trochu agresivní… Pak tady seděli jako nějací šamani i starší samečci…

_IGP6364

_IGP6394

Šaman makak 😀

Ti taxikáři tam mě fakt štvali.

_IGP6395

Makaci měli v oblibě skákání na taxíky… Někdy je to ale bohužel přijde draho 😦

Úplně narušovali klid těch opiček. Jen si to představte. Opička sedí na cestě, má tam svoje teritorium, klídek. Pak se každých deset minut přiženou tři taxikáři s lenivými turisty, takže opičky musí být vyklizeny z cesty. Dan nám říkal, že makaci jsou prý agresivní hlavně kvůli taxikářům, protože se k nim prý nechovají dobře. Když třeba chtějí projet a makaci jsou uprostřed silnice, vystoupí a snaží se makaky odlákat a pak jsou na ně taky agresivní a možná, že se k nim chovají i hrubě.

Další důvod, proč jsou makaci tak trochu nepřátelští, je určitě to velké množství turistů, které se na ně každý den chodí dívat. Všichni si na ně chtějí sáhnout (to se musím přiznat, že jsem si je chtěla pohladit taky, ale když jsem si sáhla na první opici, šíleně mě vyděsila svým výrazem a taky tím, že si na mě sáhla taky :D), řvou, dělají na ně sladké ksichtíky, no prostě tak. Nevím, zda to mám podpořit nebo ne. Spíš asi ne…I když se tam o ně někdo i relativně dobře stará – makaci tam měli hromádky s ovocem a zeleninou, docela hezkou přírodu, dost stromů, přírodních prolézaček, celkově dost prostoru.

Fotíme si opičky, dělám „jééé“, Pospa po mě ječí, abych už konečně šla a nefotila si každou opici stokrát. Udělala jsem mu s jedním makakem fotku.

_IGP6397

Narazili jsme na Poláky :D.

Jdeme dále a míjíme dvě opičky. Jedna skáče na Pospovu hlavu a lebedí si tam.

_IGP6408


Pospa posraný až za ušima :D, chce, abych ho vyfotila… Sotva se mu ji povede setřásnout, ptá se, jestli někde nemá hovínko.

Míjí nás jeden pár, opička s oblibou skáče na paní 😀 a hraje si s jejími blonďatými kudrnatými vlasy. To se zalíbilo i druhé opičce, která se s tou první chtěla utkat v boji. Skočili na ti tedy obě… Pospa zkušeně dámě dával „první pomoc“ – anglicky vysvětlovat, že si má zakrýt oči a držet tašku… Po chvíli z ní seskočila opice první, pak opice druhá…

_IGP6507

Takhle zde dostávají makaci potravu…

Máme mapku, takže koukáme, kde jsme. Scházíme dolů docela strmými, úzkými schody. Je na nich plno makaků, sedí na schodech, jakoby si je střežili…

_IGP6541

Chill na schodech… byl to pohodář, ale stejně jsme se ho báli 😀

No máme trochu strach, aby na nás nevystartovaly, tak pokorně scházíme dolů. Já mám zase sto chutí dělat „ťutuňuňu“ na mláďátka no a jak se přidržuju zprava zábradlí a zleva jakési stěny, sahám do zbytku hovínka. To mám ale štěstí :D.

Živí a zdraví jsme sešli ze schodů. Sedáme si k piknikovým stolečkům a bavíme se o tom, že nakonec do toho Maroka pojedeme, že by to byla škoda tam nejet, když už jsme od něj takový kousek… Takže ve středu odjezd!!! Taky se bavíme o hladu…, který teď asi máme.

Jdeme níž a níž po asfaltové cestě,

_IGP6559

Cesta dolů…

výhled už se lepší, jsme pod mrakem, no a Dan zrovna skončil se svou prací na vysílači a jede zpátky do centra, takže nás bere dolů. No, náramně se to hodilo, protože když jsme pak zjistili, jaký kus pěšky to byl, myslím, že bychom na konci pak moc energie neměli… S Danem jsme se domluvili, že nás nabere na stejném místě, kde jsme zaparkovali jeho auto, kolem 18. hodiny. Měli jsme tedy poměrně dost času na projití centra Gibraltaru a prostě na všechno kolem.

Trošku jsme se tedy prošli po centru, ale mě osobně moc nezaujalo… Měla jsem docela hlad. Ale vzhledem k tomu, že se snažíme ušetřit každý peníz, rozhodli jsme se neobědvat v žádné restauraci a ani tady nic nekupovat v supermarketu (za libry). Naneštěstí jsme ani nenašli onu restauraci s „bláznivým židem“, kterou nám doporučila navštívit Martina.

Vydali jsme se tedy k hranicím s tím, že si něco koupíme až ve španělském městě za La Linea de la Concepcion. Bylo to ale docela daleko a než jsme se tam dostali, byly nějak tři hodiny odpoledne. Samozřejmě jsme předtím zapomněli do našeho plánu najíst se zahrnout fakt, že je tady skoro ve všech obchodech mezi 14.-17.hodinou pauza (siesta). Bomba. Změnili jsme plán.

Prostě jsme zašli do poměrně levné čínské restaurace, kde jsme si nejdříve sedli na pohovku u vchodu a procházeli si jídelní lístek, jestli v něm najdeme něco veganského. Byla to restaurace a bufet zároveň (bufet znamená, že si zaplatíme určité množství peněz a můžete sníst cokoli a v jakémkoli množství – co je tedy vystaveno na pultících). Nakonec jsme se rozhodli pro rýži a jarní rolky, taky jsme si dali pivo a jeden broskvový džus (melocotón). Zaplatili jsme více, než jsem čekala, neboť nám místo klasické bílé rýže (arroz blanco) přinesli rýži tří chutí (se zeleninou), za kterou chtěli 2x tolik. No… důležité je, že jsme zahnali hlad, snědli jsme veganské jídlo a cítili se moc dobře.

_IGP6568

V čínské restauraci – jedla jsem tu ty nejlepší jarní rolky ve svém životě… fakt, že jo….

Pak jsme dostali chuť ještě na nějaký veganský zákusek. Samozřejmě jsme natrefili na Mercadonu, která měla otevřenou celou dobu (bez siesty)… no už ničeho nelitujeme, vesmír to tak chtěl… 😀

Jdeme dovnitř a kupujeme si trs banánů, oreo oplatky a jednu velkou plastovou krabičku veganské zmrzliny z rýžového mléka…

Nemáme lžičku!!! Zkoušíme se zeptat jedné paní v malém obchůdku a pekařství zároveň nedaleko Mercadony, zda by nám nemohla poskytnout platovou lžičku (cucharilla). Byla tak moc hodná! Dala nám dvě a ještě za ně nic nechtěla – to v Česku se účtuje úplně všecko… děs… Děkujeme… opět jsem byla svědkem toho, jak dokáží být lidé hodní, pohostinní, štědří. Chci být taky taková…. :)))

_IGP6573

Dezert :)))))

Hledali jsme Danovo auto. Už tak nějak víme, kde jsme, takže jsme si v klidu sedli poblíž jedné pláže a mola na kameny u moře a snědli jsme tu naši nakoupenou sladkou bombu… Bylo to tak dobré, že jsme snědli všechno kromě 3 banánů (které jsme snědli ještě ten večer doma), a v autě na zpáteční cestě nám bylo pěkně blbě…

Dan je tady, jedeme do San Roque. Cestou se dozvídáme, že dnes bude dům plný lidí, neboť má ještě přijet Švédka, co tady byla přes workaway před námi, s jednou kamarádkou, a to na jednu noc.

Jsme tak plní, že dneska už nebudeme u společné večeře. Pospa pouze kuchtí zeleninovou omáčku k těstovinám, které mají holky přivézt z obchodu ze San Roque. Jede pro ně Dan.

Holky přijely s krosnami na zádech, jedna z nich se jmenuje Caroline a ta druhá nevím, ale je to potomek Švédky a Peruánce nebo naopak 🙂 Byla moc hezká. Povídali jsme si o našem cestování. Ony cestují většinou vlaky a pěšky a myslím, že mají za sebou každá 3 roky vysokoškolského studia.

Já jsem si s nimi tenhle den moc nepokecala, neboť jsem volala domů – rodičům. Dozvěděla jsem se smutnou zprávu – nečekaně a velmi rychle zemřela jedna strašně fajn mladá osoba – Radka Adamusová. Je to sluníčko, človíček plný energie, pozitivity… ach jo… je tady však pořád s námi, jenom se na nás díva shora. Takže Radko, přeji Ti tam krásný další život. Nezapomenu na tebe a děkuji ti za všechno (je to paní družinářka, takže se hodně znala s mou mamkou a taky je maminkou několika fajn chlapců – s jedním chlapcem, Kryštofem, jsem chodívala ve Vratimově do cimbálovky)…

Večer jsem ještě kecala s bráchou o Maroku, s Pospou jsme počítali peníze, plánovali cestu, hledali práci. Už se nám něco rýsuje ve Skotsku. Uvidíme jak to dopadne.

Pospa si jde ještě usmažit 2 vegaburgery, které zbyly zevčera. Já dojedla poslední banán.

Neměla jsem už moc sílu psát a být bdělá, takže jsem usnula. Ani nevím kdy…