44. den – Finca Rio Seco – Albarracin

44. den, Má první velká cesta do zahraničí, Stopem do Španělska

_IGP5583

Budíme se asi v 8 ráno…

_IGP5580

s hlavou někde tam, kde jsem v noci měla nohy :D, nad ránem se mi zdály divné sny…jsem celá jakási navlhlá,

_IGP5586

Místo karimatky jsem použila žlutou pláštěnku… na tvrdost povrchu jsem si vůbec nestěžovala, neboť jsme pod sebou měli stačenou vysokou trávu, vše tedy bylo měkké, ale ta vlhkost byla šílená…příště je v takových případech lepší stan…

nebo je to jenom pocit…nevím…příště asi postavíme stan. A musím si koupit karimatku, nebo vlastně ani ne, nebylo to tak hrozné, ta tvrdost a nepravidelnosti povrchu pode mnou :D. Horší to ale bude, když nebudeme spát v měkoučké trávě ale někde na poušti na písku (v Maroku). Asi bych si nějakou pořídit měla…

Pospa má krásně suchou krosnu, protože si ji v noci zakryl jakýmsi speciálním vakem na krosny…

Sbíráme se, zanecháváme za sebou dva obrovské důlky v trávě, vracíme se na ten strašný kruhový objezd, kde nám nikdo, vůbec nikdo, nechtěl zastavit.

_IGP5588WP_20150414_002

_IGP5584

A na tomto místě jsme spali – kousek od dálnice 😀

Sotva jsme položili krosny na chodník a vytáhli stopovací papírek, zastavilo nám auto. A jede do San Roque!!!

Jupííí… vysazuje nás na začátku tohoto městečka… Dál jdeme po svých… studujeme mapu na autobusové zastávce – musíme se dostat do čtvrti Albarracin, kde sídlí naše nová workaway hostitelská rodina – je to prý vzdálené asi 4 km a nejezdí tam MHD.

Chtěli jsme zkusit stopovat, ale zanedlouho nám napsala Martina, nová hostitelka, že se pro nás může stavit její muž Dan, který dneska zůstal doma.

Souhlasili jsme, protože vlastně přesně nevíme, kde Finca Rio Seco je…

Jdeme podél cesty, už nezkoušíme stopovat… vlevo od nás se pasou hnědé krávy a koně…Už se moc těším, až si lehnu do teplé, měkké, suché postele a na chvíli se vyspím.

Jsem zvědavá na naše hostitele, nejraději mám ten okamžik, kdy se s nimi seznámíte a kdy zjistíte, jak moc jste si je představovali jinak na základě profilu na workaway.info…

Zastavuje nám jakési auto a z něj nám mává sympatický, zrzavý Angličan Dan. 🙂 Volá na mě otázku: „Teresa?“ Jo. To jsem já. Jupííí 🙂 Nasedáme do auta a asi za 30 sekund jsme ve Fince Rio Seco (myslím, že bychom to došli i pěšky :D.. měli to i hezky označeno, ale nebydleli přímo u cesty).

Jsme před obrovským sídlem, otevíráme bránu, vjíždíme dovnitř… 🙂 vítají nás 4 krásní pejsci – Jules, John, Luna a Bandi. Jsou to zachránění pejsci – což je skvělé vědět, že na světě existují hodní lidé, kteří nenechají odhozené pejsky ve štychu.

Dále se seznamujeme s Martinou 🙂 novopečenou maminkou – má 4měsíčního krásného syna Carla (Karlík). Jinak je to velmi zajímavá osoba 🙂 Teď je na mateřské, ale normálně se živí jako šéfkuchařka veganské kuchyně a taky učí jógu. Má spoustu knížek o těchto záležitostech, což se nám moc líbí… 🙂

Dan nám ukazuje náš pokojíček, koupelnu a tyhle věci. Celý dům je opět rájem na zemi… 🙂

Konečně odhazuju krosnu, jdu se osprchovat a asi na 2 hodinky se vyspat. Potřebuju ze sebe nějak otřepat tu včerejší noc pod hvězdami, nabrat sílu a zahřát se…

Vstávám a zjišťuju, že Pospa někam zmizel. Za chvíli se budím jeho příchodem do pokoje, kdy mi s nadšením oznamuje heslo na wifi a taky to, že se nachází ve svém kuchařském nebi…. Dan mu totiž ukazuje plně vegansko kuchyň s plně veganskými ingrediencemi a učí ho vařit novinky.

Po svém probuzení, cítila jsem se mnohem líp, jsem pomalu sešla do kuchyně klukům pomoct. Chystal se super oběd – vařená zelenina, brokolice na páře a zelí. Bylo to moc dobré a taky dost ostré, ale mňamka.

Pomalu se seznamujeme s našimi úkoly: ráno vstaneme, nakrmímě pejsky (pejsci jsou prosím taky vegani, mají speciální jídlo, které se naučíme jim vařit později), rozděláme oheň v kamnech, rychle povysáváme, utřeme prach, umyjeme nádobí, poskládáme prádlo – prostě co je zrovna potřeba… pak hlavně připravíme něco k snídani, k obědu, k večeři a ponosíme miminko –> každý den je to trošku variabilní – záleží na okolnostech…

Poprvé držím miminko v ruce. Trošku se bojím, ale cítím se moc fajn, protože vím, že jsem si to už dlouho chtěla vyzkoušet vzhledem ke své řekněme budoucí profesi, jestliže se opravdu rozhodnu pro porodní asistentku… Miminko je tak křehké, bojím se, že mu nějak ublížím nebo tak… neumím ho utěšit, ale postupem času si zvykám a nějak to jde 🙂

Dan nás bere na procházku se psy. Nakládáme je do kufru auta a jedeme někam na cestičku u pastvin, kde je může pustit bez vodítka. Procházíme se, povídáme si anglicky… Zjišťujeme, jaké jsou jeho názory na jedení masa, živočišných výrobků atd., na reklamy, na krávy na této pastvině a tak. Je jich tu opravdu hodně. I telátek a koní. Prý nejsou šťastni. Ale když bych to měla porovnat s některými podmínkami pro skot a domácí zvěř u nás, ještě se zde mají poměrně dobře. Ale v konečném závěru se stejně nemají dobře. Protože skončí jako všichni ostatní – na talíři. :/ Člověk o tom musí popřemýšlet, dozvědět se o tom, jak je to s masem, mlékem, vajíčky doopravdy, pak mu dojde, proč existuje veganství a mělo by to tak být u všech. Nikoho ale přemlouvat nebudu. Konečně tady můžeme být striktní vegani… a něco se přiučit…

K večeři děláme salát s rajčaty, avokádem, tofu, mandlemi a pečivem. Velikánská dobrota 🙂

Dnešní večer pro mě nebyl nejlepší, protože jsme si trochu nesedli s Pospou… Pořád nemám nejlepší náladu, ale snad se to spraví, když se teď vyspím… Asi jsem moc unavená, a proto jsem na něj hnusná… připouštím si to… neměla bych to dělat…vždyť se vztekám kvůli blbostem, které pominou, a zase bude dobře… musím si uvědomit, že jsem na cestách, užívám si to, zažívám dobrodružství… 🙂

Dobrooou