43. den – poprvé spíme venku pod širákem

43. den, Má první velká cesta do zahraničí, Stopem do Španělska

Tak dneska odjíždíme do San Roque – ještě jižněji, než jsme teď. Budík jsme si dali na 7.00 (z Valle de Lunas jsme měli vyjíždět v 11 hodin, takže jsme si chtěli stihnout zabalit, uklidit po sobě a možná ještě něco sníst), ale vstávali jsme až v 8.30.

Sbalili jsme si krosny a rychle jsme to v našem apartmánu uklidili, abychom byli nachystáni na jedenáctou. Jedenáctá odbila… Hosté z Red Moonu už odjeli (čekalo se vlastně na ně – aby jim L s D mohli říct na shledanou) a my pořád nejeli a nejeli. Potkáváme Dominica…Oznamuje, že vyjedeme v poledne, protože ještě něco musí zařídit.

Vybaluju ještě notebook, upravuju pár fotek a příspěvků, chatuju s přáteli na Facebooku. Lesley-Anne (tak jí říká Dominic) asi začala s úklidem Red Moonu a měla nějakou posilu – možná noví workaway dobrovolníci?

Dvanáctá hodina odbila. Pořád nejedeme. Začínám být trochu nervózní, protože vím, jak to dopadlo minule, když jsme vyjížděli až ve tři (ještě téhož dne jsme na místo nestačili dojet). Pospa se jde zeptat Lesley, jak to teda bude. Prý vyjdeme za 20-50 minut, nejpozději za hodinu a půl…

Děláme si ještě narychlo rýži s masalou. Asi ve tři čtvrtě vaření rýže nám naneštěstí došel plyn, takže jsme ji jedli takovou docela křupavou ale dobrou. Jedli jsme přímo z hrnce, ať nešpiníme talíře, a zbytkem jsme naplnili pudlíčko od Marry a Edgara – jako nouzovku na cesty.

Konečně vyjíždíme… Už ani nevím, v kolik hodin to bylo přesně. Rozloučili jsme se ještě se Stefanem, který připravoval maltu za bazénem.

S Dominicem a Lesley jedeme až za Málagu (jedou tam do IKEY). Dominicova jízda mi moc nevyhovuje, nebo mi spíš nevyhovují ty zatáčky a moc velké výškové rozdíly. Je mi blbě :D.

V autě ještě diskutujeme o celém našem pobytu ve Valle de Lunas (prý nám napíší dobrou referenci), o plánech do budoucna apod. Domluvili jsme se taky na celkové penězní částce, kterou nám má Dominic s Lesley dát za extra hodiny práce navíc. Dostáváme dalších 100 euro (vydělali jsme si vlastně jen 96 euro (za 12 hodin práce navíc), ale to už Dominic neřešil).

Cestou se stavujeme na benzince, Dominic kupuje benzin, samozřejmě, a nějaké želatinové bonbony. Pár si jich dáváme.

Vysazují nás u velkého obchodního parku, kde je benzinka i kruhový objezd. Loučíme se s nimi, dáváme si tradiční španělské dvě pusy, dostáváme peníze a taky nabídku dát o sobě vědět a přijet zase, kdybychom chtěli. 🙂 Dominic s Lesley odjíždí do víru nákupů a my jdeme po svých na kruhový objezd, kde začínáme se stopováním na Marbellu a Algeciras.

Nečekáme moc dlouho a zastavuje nám nějaký pán v kravatě (ve zkratce kravaťák), který řídí několik supermarketů Mercadona. Vyhazuje nás v centru nějakého města u kruhového objezdu, myslím. Tam jsme čekali docela dlouho a Pospovi se zdálo, že všichni ti lidi v autech jsou strašně negativně nalazení. Možná jo, ale mám pocit, že tohle Pospovi přijde pokaždé, kdy nám do 5 minut nezastaví auto… 😀 začne být zlý… Já o sobě dneska rozhodně nemůžu prohlásit, že jsem v dobré náladě. Naopak. Mám náladu fakt špatnou, protože mi dneska není nejlíp. Je mi furt zima, jsem jakási unavená, no nevím.

Dalším našim stopem je taťka se dvěma dcerami, co má ženu Češku. Bavíme se s ním o Maroku a tak, o Africe, bezpečnosti,… moc nám Afriku nedoporučuje – právě z hlediska bezpečnosti (bílí bohatí lidé x černí chudí lidé, ženy).  Vyhazují nás na jedné benzince, kde Pospa dostává chuť na sladké. Snad nikdy jsme si na benzince nic nekoupili, možná nějaké kafe, už nevím, ale teď, co se nestalo! Pospa přichází se dvěma balíčky M&Ms lentilek a lískooříškovou Milkou. Prý potřeboval cukr. Jo, mi se hodil taky… na chvíli se mi zlepšila nálada. Stopování na té benzince taky nebylo nic moc. Zkoušeli jsme se rozdělit – Pospa před benzinkou, já na výjezdu z benzinky. Po chvíli se Pospa vrátil zpátky ke mně.

Konečně nás vzal týpek surfař, co se nás nejdříve ptá, jestli nevezeme drogy 😀 (jinak by nás nevzal). Jmenuje se Hugo a bydlí v Esteponě. Poslouchá docela hezkou taneční hudbu.

Vyhazuje nás na kruhovém objezdu u benzinky. Trčíme tam strášnou dobu. Začíná se stmívat a nám zbývá ještě asi 40 km do San Roque. Pomalu začínám psát našim novým hostitelům, že dorazíme až zítra.

Konečně nám zastavuje nějaké auto. Je to ale jenom řidič, který se nám snaží vysvětlit, že na tomto kruháči mít moc velké štěstí nebudeme. Máme prý jit na druhý, vzdálený 500 m, kde jezdí více aut na náš směr. Vidí, že jsme zoufalí, tak ztrácí nervy, vystupuje z auta a nakládá nám naše věci do auta – sveze nás na něj.

Už je definitivní tma. Pospik chce dneska stopovat celou noc a já mám krizi jako sviňa. Bolí mě nohy, je mi kosa, cítím se slabě, v krku knedlík… Už to Pospovi nevysvětluju, protože by mi zas řekl, ať jenom nebrečím a okomentoval by tenhle stav následovně „nebuď lenivá“ (už to udělal, když jsem mu v Dominicově autě řekla, že je mi špatně z té jízdy, prý jsem lenivá, protože si připouštím, že je mi špatně – že si prostě neříkám, že mi špatně není)… No, co už… Někdy prostě můj blbý den musel přijít… Já jen vůbec nemám sílu dneska stopovat přes noc. A upřímně ani neveřím, že by nám teď v noci někdo zastavil.

Pospa je podle mě v krizi, protože poprvé nemáme kde spát (nemáme truck řidiče, nejedeme přes noc, nemáme rozložený stat, nemáme ani místo na stan). Já ale nutně potřebuju přestávku, zahřát se a tak…

Nakonec si jdeme přece jen najít místo na spaní. Na benzince jsme noc přečkat nemohli, protože zavírala už v 11 večer. Na kruhovém objezdu byl sice hezký trávníček, pár palem a jezírko, ale to místo prostě bylo moc nápadné a všichni by nás tam viděli. Rozhodli jsme se složit hlavu někde na kopci vedle cesty, ve vysoké trávě.

Trávy je dost, je vysoká, asi se v ní bude dobře ležet. Hloubíme si důlky na spaní… Pospa má karimatku, já bohužel ne (nechala jsem ji v kamionu a ještě ani nedorazila domů – nechala jsem si ji od Míry (toho kamioňáka) poslat – snad dorazí…), takže jsem si pod sebe roztáhla žlutou pláštěnku. Byla mi fakt kosa… A to jsem na sobě měla svetr a ještě zimní bundu :D, už jsem se těšila do spacáku. Přivázala jsem si pro jistotu šňůrkou krosnu k ruce. I když fakt nepředpokládám, že by nás tady někdo přišel okrást – myslím, že nás tady neuvidí nikdo, kromě zvědavých lidí, co ráno přijedou do práce do budovy dole před námi. Pospa z toho má docela strach.

Balím se do spacáku, nasazuju zimní čepici a rukavice (jak já jsem ráda, že jsme ještě domů neposlali to zimní oblečení), zazipovávám se až nahoru k hlavě a jedinou starost mi teď dělá obří mravenec pode mnou. Snad neležíme na mraveništi… to se časem zjistí.

Koukám nahoru, romantika jako blázen :D, nebe jasné a plné hvězd :D… akorát, že mě zrovna teď vůbec nezajímá, protože je mi zatracená kosa.

Nemůžu usnout, blbě se mi leží 😀 a to jsem se na spaní v přírodě na naší cestě tak těšila… no jo, zima…, pořád sjíždím dolů.

Asi jsem konečně usnula, pak jsem se zas někdy uprostřed noci probudila, pak jsem zas usnula a zase se probudila… Spacák zvenku mokrý, krosna zvenku mokrá, moje nohy a ruce studené jako ledy… Fuj, fakt hrozný pocit vlhkosti! Proti tomu jsme si asi ten stan fakt měli postavit… ale kdo by se s tím štval?

Tak moc se mi chtělo předtím spát, teď toho docela chvilkově lituju, protože se teda moc vyspaně necítím a ještě si připadám mokrá a studená… A to mi prvně dělali starost brouci… a Pospovi asi hadi 😀 protože mě jimi stresoval před spaním, že by tu v té trávě mohli být…

x