DEN ČTVRTÝ – DEN D!!!

4. den, Má první velká cesta do zahraničí, Stopem do Španělska

Zjistila jsem, že jsem ztratila nafukovací karimatku Husky za pěknou pálku peněz. Taťka moc rád nebude. Musela zůstat v nějakém kamionu nebo mi prostě vypadla. Nevím.

Kafka nás vyhodil na mýtném na výjezdu 28 z dálnice AP-7 před Vilafrancou. Byla šílená kosa, ale nebe úplně krásné, s hvězdičkama a měsícem. Potřebovali jsme jet na N-340 na Tarragonu. Stopovali jsme kamiony, osobáky, prostě všechno, co projíždělo. Zrovna dobrou náladu jsme teda neměli. Byla nám kosa, mě osobně ted mrzly prsty na nohou. Měla jsem na sobě snad všechny vrstvy oblečení. Termopunčochy, kalhoty, ponožky, zimní boty, 2 tílka, 2 trička, svetr, bundu, šálek, rukavice, čepici a kapuci. Možná ty kapuce byly právě důvodem, proč nám nikdo nezastavoval. Když ale začalo vycházet sluníčko, zlepšila se nám nálada, začli jsme hrát různé hry a vypadali jsme trochu mimo. Už jsme to neřešili. Už jsme stáli venku na tom mrazu 4 hodiny 😀 a uvažovali jsme o možnosti těch pár kilometrů dojít pěšky. Nakonec ale přijel pán v osobáku, Španěl, a zavezl nás až do L’Arbocu. Ach bože, to byl tak skvělý okamžik! Úplná euforie. 😀 Vysadil nás pěkně za L’Arbocem (vlastně to nebylo ani tak daleko, aby se to pěšky nedalo zvládnout), my vytáhli foťák, byli jsme strašně rádi, že je teplo, svítí slunko a hlavě jsme NA MÍSTĚ!!! Fotili jsme všechno kolem, šli někam do centra a Pospik vzpomínal na doby, kdy těmi ulicemi chodíval naposledy někdy ve 12 letech? Přesně nevím.

Sedli jsme na lavičky, nasávali jsme sluneční energii, pak jsme volali Pospikově tetě, která nás má na pár dní ubytovat, aby dala vědět, kam máme dojít. Bylo něco před osmou a děti chodily do školy. Pospikova teta, Barča, se nás rozhodla se svou rodinou vyzvednout autem. (Celá její rodinka je moc milá.) My si zatím zašli koupit banány a muffiny, do nějakého obchůdku, sedli jsme na vysoké schody s posprejovanými stěnami kolem, snídali jsme a užívali si sluníčka a tepla. Pospik vzpomínal na jakousi akci, když u tety pobýval, jak na plácku před námi probíhala nějaká párty pro děti s pěnovým dělem. Za chvíli pro nás přijela Pospikova rodina ze Španělska, zašli jsme na kafe, a pak do obchodu. Barča bydlí v super domečku s balkónkama. Konečně jsme se umyli v teplé vodě! Jupí… Antonio Rico, Barčin manžel, dělá super saláty. Jeden z nich jsme obědvali… a odpoledne, až jsme zabydleli a tak, nás odvezli do Calafell k moři zatímco budou nakupovat! Což bylo moc úžasný 🙂 Vlny naprosto obrovské, písek nepopsatelně příjemný a teploučky, úplně jiný a krásný svět. Sundali jsme si boty a procházeli se po plážičce, trochu foukalo, nafotili jsme spoustu fotek, sbírali mušličky… Volala jsem ségře a dala jí poslechnout přes mobil jak šumí moře. Pak nás Barča s Antoniem vyzvedli, jeli jsme zase do obchodu a pak na kafe do stejné super kavárny, kde jsme si s Pospikem dali horkou čokoládu… Mňam. Rozhodli jsme se, teda tak asi na 60% procent, že nepojedeme do Anglie, ale pojedeme někam jižněji do Španělska, že se naučíme španělsky, budeme sbírat pomeranče někde ve Valencii, no ještě nevíme. Debatujeme o návstěvě Maroka. Měli jsme to všechno naplánovat na pláži, ale nakonec jsme se zabavili fotografováním, tak na to nezbyl čas. V sobotu hostí Pospikova teta pár z Venezuely. Bude se dělat paella. Musím říct, že Španělé jsou velmi společenští lidé. Všichni se tady aspoň v tomto město znají, zdraví se, smějou se na sebe a tak… Jiný svět než v Česku… Na to, že jsme ráno španělsky nepromluvili ani slovo (nepočítám Adios a Buenos diás), v kavárně se se Španěly toho člověk hodně naučí a odposlouchá. No ale kdyby tam nebyla Barča, jako zprostředkovatel mezi ČJ a ŠJ, moc bychom toho nepochytili.

Je 20:43 a už jsme zpátky na Calle Centre 2 v L’Arbocu, Pospik kreslí obraz, já stahuju PhotoShop, píšu blog a odpočívám. Jo a jinak tu je ještě náš vrstevník Manolo (Manuel) – Barči a Antonia syn, co je o rok mladší než my. Zítra nebo někdy s ním jedeme do Tarragony a asi na nějakou diskotéku. Je fajn. Nesmím zapomenout ani na úžasnou fenku Thais, která je moc přítulná, bydlí tu s Pospikovou rodinou a je to kříženec huskyho s vlkem. Prý.

Musím říct, že rodinka Pospika je super. 🙂 Jsem ráda, že jsem je poznala a že tady s nima na chvíli můžu být. Škoda jen, že taky nemám někoho v zahraničí, abych pak místo, kde by se dalo v zahraničí zůstat, mohla vymyslet já…

Španělé mají posunutý den, protože tu i později vychází sluníčko. Večeři jsme měli až něco po deváté hodině a byla moc super. Pak jsem ulehla do postele a tvrdě usnula…

Jo a ještě jedna dobrá zpráva nakonec: karimatka ztracená není, zapomněla jsem ji u Míry v kamionu. A Míra je natolik super, že mi ji pošle balíkem domů. Kdyby jen existovalo víc takových lidí, ochotných, bylo by na světě tak krásně. –> moudro dne: Važte si těch, co pro vás něco fajn udělají. Je to důležité. A snažte se jim to nějak oplatit.