12. den – El Puig

12. den, Má první velká cesta do zahraničí, Stopem do Španělska

Dnes byl náš den odjezdu. Vstávali jsme docela pozdě a snídali jsme sušenky se sójovým mlékem (tím mixlým, co jsem psala v 11. dni). Nešli jsme už na mascletu. Ještě jsem zajišťovala dnešní couchsurfing, upravovala fotky a tak. Dojedli jsme bagetky s rajčetem, olivami a olivovým olejem, sedli jsme do kuchyně, loučili se s naším ubytováním ve Valencii.

Poté jsme si zabalili, odnesli jsme krosny do něčeho jako obývacího pokoje a odešli jsme do města bez foťáku – projít ho, sednout si někam, kde je wifi, upravit fotky, Pospik chtěl vytvářet hudbu na MacBooku, ale zapomněla jsem přibalit sluchátka, tak aspoň přispíval na svůj blog.

Trošku jsme se prošli, já malinko litovala toho, že jsme nevzali foťák…

Našli jsme nějakou hospůdku, která byla poněkud opuštěná. Vyžádali si heslo na WIFI a chtěli si objednat pomerančovou šťávu. Čísník anglicky vůbec neuměl, ale měl tam nějakého známého, se kterým jsme domluvili naranja natural – dostali jsme snad tu nejlepší přímo vymačkanou šťávu z pomeranče asi za 1,50 euro. Dohromady jsme měli 4 šťávy a 1 vodu. Byla mi dost kosa, protože znáte to. Včera bylo 30°C, tak jsem se nechtěla navlíkat, abych to pak s sebou nemusela nosit, a dneska, jako na potvoru, zas takové teplíčko nebylo…

Kolem 18. hodiny jsme se zvedli a šli zpátky na Avenida Maria Cristina 6 pro krosny. Nina otevřela víno, tak jsme si ještě dali sklenku. S Mirkem celé odpoledne připravovali pokoji pro nové, platící hosty. Měli jsme fakt hezký pokoj, škoda, že jsme ho nevyfotili… Normálně se pronajímá teď během Fallas za 60 euro za noc! My jsme spali zadarmo… jupí…

Chvíli jsme ještě pokecali s Ninou a Mirkem (zjistili jsme plno nových věcí – např. že někteří Číňáne jsou totální asociálové, kteří i 3 dny nevylezou z pokoje, pak že páry v Číně před svatbou spolu nespí ani v jedné posteli, ale ani v jednom pokoji! :D), já se rozloučila s kočkami, no a pak jsme zamířili na Calle Marqués de Dos Aguas, kde jsme v 20.30 měli sraz s naší novou hostitelkou z El Puig, což je vesnička nad Valencií.

Naše nová hostitelka se jmenuje Julia, je narozena v r. 1995, pracuje jako dobrovolnice v Oxfam Intermon, jinak studuje 🙂 Je velmi zajímává, má piercing v nose, vypadá moc fajn a sympaticky a má ráda podobnou hudbu jako já 🙂 Žije s maminkou Esperantou v bytě tady v El Puig.

Z Valencie jsme tam jeli vlakem, protože během Fallas je tam těžké někde zaparkovat. Za oba jsme zaplatili něco přes 5 euro, což je poměrně drahé. Julia (čte se chulia) říkala, že ta vlaková společnost je hrozná, že každý rok zdražuje a ještě jezdí pomalu. Naše hostitelka byla moc milá, pořád nám chtěla pomáhat s taškami.

Zjistili jsme, že naše angličtina je fakt blbá. 😀 Ale snažíme se.

Vystoupili jsme z vlaku, šli ještě kousek pěšky a pak jsme dorazili na místo. Zvonek č.3. Maminka Julii – Esperanta je moc krásná, má hezké zrzavé vlasy (ne prý přírodní, ale i tak jsou hezké). Umí anglicky dobře, ale nerada tak mluví. Julia ji pořád pobízela. Cítili jsme se docela blbě, když neumíme španělsky a jsme ve Španělsku. No.. Julia nás učí slovíčka.

Osprchovali jsme se, Julia s maminkou nám nachystaly pokojíček :).

Večeřeli jsme guacamole, na jehož přípravě jsme se sami podíleli, s nachos, bagetkami, pak jsme měli grilovanou cuketku a artyčoky a opraženou kukuřici. Mňam, mňam, mňam… 🙂 Jo a měli jsme mousse – pěnu z papáji a manga a bílku a cukru. Nejúžasnější záležitost… 🙂

Julia je velmi zajímává. Její kluk má rodinu, která žije nomádsky v africké Sahaře. Má hodně tetování, říká, že když jednou začneš, už se staneš závislou – uvidíš další hezké tetování, necháš si ho prostě někde udělat. V pokojíku má plakát Jimiho Hendrixe a Andyho Warhola, v dětství hrála na bicí a ráda s mamkou kouří (dokonce i trávu 😀 Julia ji to naučila – je na ni pyšná). 🙂 V obýváku má gramofon a hodně LPs a EPs. K anglickému a americkému rocku ji prý přivedl tatínek, který hudbu poslouchal, ale bohužel zemřel. Ví o různých domech vhodných na squat a vyzná se mám pocit fakt ve všem, co nás zrovna zajímá :P.

Dlouho do noci si povídáme, dáváme si strašně moc dobré čokolády (jedna bílá s kávou, pak dvě tmavé – jedna se solí a druhá s kari).

I tady, v El Puig lidi prožívají Las Fallas. Jsou tady ty sochy a děcka stejně jako ve Valencii nosí po kapsách petardy, bouchají to na ulici, přivádějí tady šoky všem okolo a rodiče je v tom ještě podporují. Šílené… !

Jen abyste věděli, jaký jsem si udělala trapas, když jsem s naší hostitelkou Julií mluvila o vesnici, ve které teď jsme. Místo [el put] jsem řekla [la pui] :D. No aspoň to už umím.

Jdeme spát asi až o půl druhé… Dobrou