61. den – Anglie volá

61. den, Novinky, Vzduchem do Anglie

(tento příspěvek píši se značným zpožděním, takže doufám, že atmosféru toho dne dnes vylíčím co nejpřesněji)

Ráno jsme myslím nijak zvlášť nespěchali, neboť letadlo odlétalo myslím v 11.30. Sbalili jsme si věci a ještě jsme poseděli se Stefaniou a Maciejem v jejich pracovní místnosti s WIFI. Maciej ukázal Pospovi poslední super věci. Hrál jakousi hru, jejímž cílem je postavit co nejlépe řešené metro. Ukázal mu taky nějaké věcičky na dělání hudby. Se Stefaniou jsme si vyměnily blogy. Ona píše polsky ZDE  o tom, jaké je to žít v Maroku a otevírá tak lidem, kteří nejsou informováni o životu v Maroku pravdivě, oči.

Na letiště nás měl zavézt Maciej, neboť Stefania musela skočit do prádelny (neměli pračku stejně jako velké procento místních lidí…chodí se zkrátka prát někde do města). S Maciejem mají dneska naplánovanou nějakou vyjížďku.

Kolem 10.00 jsme se rozloučili se Stefaniou a Maciej nás vzal autem na letiště. Když si představím, že bychom to měli ujít pěšky s krosnami na zádech….myslím, že bychom to asi nedali. Bylo to fakt daleko. Blížili jsme se k onomu letišti a já pořád neviděla TO letiště. Nic velkého, nic nápadného. GPS nás upozornila, že se nacházíme u cíle. Vidím parkoviště, ani velké ani malé a pár lidí s kufry, směřující do letištní haly. Ha! Tak to je to letiště! Nevidím ani jedno letadlo. Mám trochu strach :D, jestli jsme dobře, ale tak snad jo.

Všechno se mění v okamžiku, kdy vstupujeme do letištní haly. Je malá, ale hezká, chodí tady spousta lidí v obleku a jsou tady stolečky s občerstvením, stužky a nějaké stevardky u check-in přepážky, rozdávající cestujícím sáček s oříšky v bílé čokoládě. Dozvídáme se, že máme letět úplně prvním letem Essaouira – Londýn Louton, který zde na letišti kdy byl. Proto je tady taková paráda.

Loučíme se s Maciejem a dáváme mu poslední zbytky dirhamů. Myslím, že nedostal úplně špatnou výslužku.

U check-in přepážky proběhlo všechno v pořádku. Naše zavazadla už cestovala do letadla. Pro příště máme ponaučení, že stačilo vzít jedno 20kg zavazadlo… zbytečně jsme platili hodně. Trochu mě mrzelo, že už jsme hned šli do čekací haly, protože to znamenalo, že nás odloučí od těch bohatě vyskládaných stolů jídlem :D. Naštěstí nahoře v čekačce měla pultík paní s mátovým čajem a nějakými cukrovinkami, tak jsem si něco ulovila tam… Měli jsme ještě nějaká eura, tak jsme koupili v bezcelní zóně (za levnější peníz) pytlík s malými Snickerskami a jedno víno. Zajímavé je, že vlastní tekutiny si do letadla vzít nesmíte, ale flašku s alkoholem koupenou v letištní hale ano… děs…

_IGP8665

Poté, co jsme prošli všechny obchůdky, jsem se začala nudit. Ještě nám zbývalo něco málo minut. Seděli jsme na plastových židličkách a pozorovali lidi kolem nás.

_IGP8671

_IGP8669

Zašla jsem si WC. V 11.15 jsme nastupovali do letadla. Letěli jsme menším bíločerveným letadýlkem.

_IGP8666

Při vzlétání jsem měla trošku depku z pravého křídla, které se nějak nebezpečně hýbalo a drncalo. Všechno mi připadalo strašně volné a rozbitné… Nedostali jsme nic zadarmo… časy se změnily… (kdysi, když jsem letěla poprvé do Řecka na Korfu jsme s ČSA, dostali jsme oběd…) V několika kilometrové výšce začala zamrzat okna… Kdyby praskly, asi je po nás :D… ale jo, já to moc dramatizuju… takto je to v každém letadle…

Nevěděla jsem, jak je to s časem, protože přistávací čas v Anglii je jiný než v Maroku. Naštěstí nám to letuška vysvětlila – prý se jedná o přistávací čas, co je v Anglii.

Asi za 3 hodinky jsme byli v Londýně.

První věc, která mě doslova praštila do ksichtu, byla ta ZIMA! Totální šílená zima a mokro… Ach jo 😦

Šli jsme do Costa Coffee čekat na Schazada, který nás měl přesunout osobákem do Lake District přímo na místo za menší poplatek. Dali jsme si něco k pití – studené ovocné koktejly, které nebyly tak dobré, jak jsem čekala, že budou…

Schazad přišel na čas. Sedli jsme k němu do auta, kde byl ještě jeden člověk, který jel s Schazadem až do Skotska.

Celá cesta probíhala v poklidu. Nasmáli jsme se opravdu dost… Dali jsme si pauzu na nějakém odpočívadle, kde jsme si s Pavlem dali jedny dost hnusné nudle a pak lepší zeleninový wrap s hranolkami, který jsme už konzumovali v autě za jízdy. Zašla jsem si na toaletu a chtěla napustit vodu do láhve. K mému zděšení tekla jenom horká, takže tu jsem logicky do láhve nenalévala… :/ Neměli jsme vodu, ale pak nám ji nabídl Schazad v autě.

Do Patterdale jsme dojeli kolem desáté hodiny večer. Zaplatili jsme Schazadovi patřičný obnos peněz, poděkovali jsme mu, rozloučili se a vyšli vstříc novému místu, nové práci, vydělávání penízků.

Ohlásili jsme se na recepci, za chvíli přišel šéf Jonathan a ukázal nám hotel, naše bydlení a nechal nás v kuchyni, abychom si dali, na co jsme měli chuť a co tedy zbylo. Na druhý den jsme dostali volno a až třetí den jsme začali s prací.

Tímto bych ukončila naše velké cestování, protože to, co se odehrávalo v Anglii, to už na denní příspěvky nebylo… Bylo to tak jednotvárné, až to bylo hrozné :D. Krásné fotky z těch lepších dní, co jsme měli volno nebo pauzu mezi směnami, ty samozřejmě zde na blogu najdete v záložce vzduchem do Anglie… 🙂 No a taky příspěvek o housekeepingu (mé práci) a o našem návratu zpět do ČR – o 2 měsíce později… 🙂

Co se ještě dělo v Patterdale?

Novinky, Vzduchem do Anglie

Našla jsem ještě pár fotek, které si myslím, že je důležité zveřejnit… Kvalita sice nic moc, ale vzpomínky tam jsou :)…

WP_20150621_002

Tak tuhle postel jsem převlékala jednou na své směně… na obrázku již vidíte čisté povlečení, které jsem musela vyměnit kvůli miniaturnímu flíčku na spodní straně… tehdy mi ji šéfová Sue hezky odkryla, abych tu gigantickou skvrnu náhodou nepřehlédla…

WP_20150619_001

S tímhle se musel poprat Pavel na své směně, když měl zrovna na starost sendviče… Tedy v době oběda, když mu vyjela objednávka, připravoval tyto „chuťovky“ 😀

WP_20150527_004

Konečně trošku radostnější fotografie ze dne Pavlových narozenin hospodě White Lion, kterou jsme měli přes cestu… 🙂 rozjelo se to zcela nenápadně… popíšu vám naše spolupracovníky (medici by řekli kolegy, ale to je jedno :D, připadá mi to jen srandovní –> to se mi jen tak vybavilo z krátkých dob minulých)… takže zleva u stolu Alina (Polka, pokojská), její sestra Jolanta (vedoucí číšnice), Romča (naše dobrá kamarádka), Pavel v narozeninové náladě, Nick (Angličan, jeden z hlavních kuchařů, od kterého jsme brali mj. taky internet :D), pak jsem tam Já, pak pomocník kuchařů „DžejDžej“, který ale nevařil, ale spíš uklízel a dělal, co je potřeba a poslední je Stacy, která obstarávala recepci… vzadu za Nickem je Shaun, který dělá vedoucího na baru a za manželku má Stacy 🙂 a pod ním se krčí Rambo, který odešel z práce o něco dříve než my…jeho bratr měl bouračku, a tudíž pak zdravotní problémy a v práci mu to s kolektivem a prý i se samotnou prací moc neklapalo… ale je to sympaťák… no, nejsme tam všichni, ale tak aspoň něco…

WP_20150520_002

To jsme se sešli v jedné takové kuchyňoobývakové místnosti v Oak Banku – domku pro staff. Co se dělo? Romča měla nározky… tak jsme udělali takovou českou párty, Romča dostala od Míši a Míši dort, my obstarali velký džbán piva Foster… no a teď si nejsem jistá, jestli jsme zrovna na tady té párty měli i tequilu…(na jedné to bylo :D) ale jestli jo, tak jsem tehdy zkusila tequilu tak, jak se má pít – s cukrem a s citronem, no a vlastně asi úplně poprvé… – moc mi nechutnala :D… Vlevo je Romča, vedle ní Míša a vpravo Michal… Míša a Michal jsou již manželé a pořád jsou ještě v Patterdale, aby vydělali nějaký ten peníz na budoucí živobytí… Romča a my už jsme zdárně uprchli :DDD

WP_20150519_004

Zde Romča s dortíkem a na barové židličce Pavel 😀

WP_20150519_001

To jsem se myslím jednou naštvala a chtěla si něco vyfotit během směny… zaměřilo to kyblík, kterým jsme umývali koupelny 😀

WP_20150514_001

To jsme jednou byli s Pavlem v Penrithu, kdo by to čekal, kvůli banky 😀 Opět… Čekali jsme na zpáteční autobus v téhle kavárničce, kde jsme si dali kávu…

WP_20150511_004

Následují dvě fotky ze seznamovací párty… Všichni pod vlivem alkoholu, tehdy bohužel i my… hrůza 😀 Dole na fotce je kuchař Nick a nad ním commis chef Andrej – Polák, který dělal Pavlovi peklo… 😦

WP_20150511_003

Tady je Alex, která dělala za barem, a vedle ní Willow, taky z baru, který mě neustále chtěl připravovat sendvič se slaninou…

WP_20150504_003

Tohle nám viselo ve staff roomu – jízdní řád… pro někoho důležitá věc, aby se dostal z hotelového blázince…

SEZNAM SBALENÝCH VĚCÍ + ZPĚTNÝ POHLED NA VĚC

Má první velká cesta do zahraničí, Novinky, Přípravy

– krosna (střední velikost tak, abych ji unesla – doporučení od bráchy)
– spacák (lehký)
– karimatka (samonafukovací, taťkova, dost drahá, nešťastně zapomenuta u Mirka v kamionu, Mirek slíbil, že ji pošle, ještě se tak nestalo…možná mu nedošla SMS…ztratili jsme na něj kontakt ve chvíli, kdy Pospa přizpůsoboval telefon na HSBC aplikaci)
– chlorella (asi 3 sáčky, jeden darován Barči – tetě Pospika, zbytek jsme si nechali, pojídáme, doporučujeme, nabízíme)
– ječmen (darován Barči – tetě Pospika, na začátku cesty jsme si jej připravovali)
– česnek (důležité přírodní léčivo – koupili jsme později, ale hodilo se)
– kosmetika:

  • balzám na rty (raw, vegan)
  • levandulový krém (cruelty free)
  • 2x jednorázový holicí strojek
  • gumový kartáč na vlasy (ponechán ve Španělsku poté, co mi Pospa udělal dredy)
  • černé středně tenké gumičky do vlasů (vypotřebovány velmi brzy, neboť neustále praskaly – příště beru 2 pevné hrubé gumičky – třeba na gumičkování sáčků do kuchyně, ale hlavně aby držely)
  • sprchový gel (cruelty free – příště beru mýdlo, stačí to)
  • zubní kartáček
  • pasta (po několika dnech vyhozena z hlediska zjištění její škodlivosti… bez pasty to taky jde!)
  • suchý šampon (hodil se, ale poté, co jsem se rozhodla pro dredy, vyhozen),
  • malé nůžky na nehty (zrezivěly – příště je nejlepší vzít celé manikúrní a pedikúrní pouzdro, kde je pinzeta (hodí se na zapojování kabelů v UK, když nemáte adaptér pro UK zásuvky a jste prostě odjinud než z UK), nůžky na nehty samozřejmě velmi důležité, akorát je třeba je uchovávat v suchu! – proto je dobrá celé mini pouzdro)
  • kapesníky + toaletní papír
  • zápalky (ani jednou nepoužity, Pospa měl zapalovač a ten jsme myslím párkrát použili, buď když po nás chtěl někdo oheň na cigaretu nebo na zapalování svíček a sporáku)
  • tampony (nesnáším aplikátory a mimo ČR jsem ještě nenarazila na tampony bez nich – příště bych vzala více, protože to tak nějak nehlídám a když jste zrovna mimo civilizaci nebo se do ní nemáte jak dostat, jejich nedostatečný počet je problém… uvažovala jsem ještě o menstruačním kalíšku, ale všechno to bylo narychlo, takže jsem to nestihla zařídit… do budoucna jej vyzkouším a pak uvidím – aktualizace: v Anglii zakoupen, momentálně ve fázi zkoušení – zatím spokojenost – je to nejhygieničtější záležitost, šetříte přírodu… akorát si musíte zvyknout na změnu a správně ho zavádět, což chce trošku cviku)
  • intimky (hodí se pro čistotu… když máte své dny a cestujete a není nikde šance se moc umýt… cítíte se „čistěji“ a jistěji… –> dá se to ale přežít i bez nich, příště je neberu… příroda zbytečně trpí)
  • antikoncepční prostředky

– obživa:

  • sáčky s připravenými suchými směsmi (+ zvlášť oříšky, kakaové boby,…)
  • koření od Pospova dědy
  • maté a zelený čaj

– pláštěnka (byla super – když jsem neměla karimatku, lehla jsem si na ni… v dešti zakryje vás nebo krosnu )
– bloček, tužka
– doklady: pas, občanka, platební karta(y), průkazka ze zdrav. pojišťovny, peníze (něco v hotovosti, něco na kartě a to vše v různých měnách (libry, české, eura – marocké dirhamy jsme měnili až v Maroku)

– oblečení

  • teplé zimní boty (na sebe)
  • 3 páry punčoch (zbytečně moc, příště stačí dvoje)
  • podvlíkačky
  • 2 kalhoty (jedny pracovní, jedny hezké (vzala jsem si rifle))
  • 3 tílka (zbytečné moc, dvoje stačí)
  • 2 svetry (využila jsem oba, ale dá se přežít jen s jedním, příště beru jen jeden…Pospa měl totiž s sebou 2 mikiny z Nepálu, takže mi jednu půjčoval…byla skvělá…a teď je moje 🙂 )
  • 6 párů kalhotek (zbytečně hodně, příště beru méně, tak troje… když je místo, kde se dá přepírat, je to v pohodě)
  • 4 páry ponožek (cestou jsem jeden pár ztratila, pak jsem potřebovala nějaké tenčí a pak se nějaké „ztratily“ během praní – příště beru různorodé, počet dostačující s možností přepírání)
  • bolerko (to se hodilo jen na čas během práce, pak na koupání, jinak chodím bez)
  • 3x tričko s dlouhým rukávem (dvoje stačí)
  • košile
  • palčáky, čepice, šála (jeli jsme v březnu, hodily se)
  • šusťáková bunda (zbytečná, nepoužitá ani jednou)

(jeli jsme v březnu, takže jsem na sebe navrstvila tolik oblečení, kolik to jen šlo, aby byla lehčí krosna)
– 1x náušnice
– náramky
– fotoaparát + nabíjení + SD karta 8 GB + brašna + objektivy
– na papírku telefonní čísla na blízké a důležité adresy, hesla apod. (třeba ke kartě, pokud si něco nepamatujete)
– Pospa bral anglickou konverzaci (tu jsme využili, když jsme se nudili během stopu či někde ve městě, ale příště bych ji nebrala… stačí do mobilu stáhnout různé slovníky a je to v pohodě… super je taky prý nějaká aplikace na mobil z Googlu (myslím, že je to přímo z Google překladač), která zaznamená mluvené slovo a přeloží jej… tu jsme ale myslím neměli funkční…)
– mobil + nabíjení
– notebook + nabíjení + flashka + mp3 + sluchátka (ty mi byly odcizeny, zřejmě Tadjoustim?)
– pokud máte namířeno do Anglie, určitě se hodí adaptér na anglické zásuvky (pokud nemáte, jde to taky s pinzetou – ale ne vždycky se to povede…zkrátka při VYPNUTÉ zásuvce zasunete do horního otvoru pinzetu a současně pak zasunete českou zástrčku do zásuvky – super trik)
– nástavec na microSD kartu (pro převod fotek z mobilu do PC)
– voňavka (hodila se, ale pak jsem si koupila voňavku v mýdlovém stavu – mnohem lepší – a poté, co jsme vyrobili domácí krém, vonělo to stokrát lépe… klasický parfém příště neberu a už ani nechci kupovat…)
– čelovka + pár náhradních baterek
– igelitka (myslím, že jsem ji použila, ale pak jsem ji někam odložila a dál už se v mé krosně nevyskytovala… každopádně dobrá věc!)
– provázek
– mapa (byla nám odcizena – Tadjoustim)
– ručník
– šitíčko
– balíček normálních svačinových sáčků (hodily se)
– talismany od rodinky (mám pořád, jsou fajn… např. od taťky jsem dostala nůž „rybičku“, se kterým vždycky chodíme na hřiby…takže praktický a upomínkový talisman v jednom)
– palo santo (super na provonění jakéhokoli prostoru, kde to „smrdí“ nebo prostě nevoní podle vašich představ… cestou bohužel ztraceno – necháno zřejmě u Kennetha v La Nucii)
– balík čistých A4 papírů v průhledné složce (třeba 15 ks)
– malá pet láhev se slivovicí (příště vzít více – vypita při první příležitosti, kdy jsme nocovali s Kryštofem v kamionu…, ale jde to i bez ní :D)
– hrubý černý fix
– zicherky (zavírací špendlíky)
– zrcátko (příště neberu, bylo mi k ničemu… ale troufnu si říct, že pokud budete někde, kde není moc benzinek, je asi dobré ho mít s sebou)
– CamelTank láhev + shaker (hodily se oba) – naplněny vodou + pro přípravu mladého ječmene
– vegan + cruelty free deodorant v kuličce (příště neberu, k ničemu nebyl)
– náplasti (hodily se) – hlavně tedy v práci, kdy mi začala téct krev z prstu během povlékání
– ibalgin (nepoužila jsem, příště asi neberu… snažila jsem si říkat, že jsem v pohodě, že mě nic nebolí a tak…)
– sluneční brýle
– krém na opalování (prvně jsme ho dostali, pak jsme ho vyrobili domácky až na cestě (hodí se))
– plastová lžička
– nůž (použit až později na krájení ovoce)
– pepřák

Stopem zpátky do ČR

Novinky, Stopem zpátky do ČR

Nečekaný návrat domů, první stanování, stávka trajektu, hacknutý email, rodina ve strachu…

Tak takhle by se dal shrnout úvod k tomuto příspěvku…

Zápisky z významného období návratu: Stopem do ČR – 1. července – 4. července 2015

Dneska je poslední den mé nemocenské. Zítra už nastupuji od 7.15 do práce. Je mi podstatně lépe, cítím se už velmi zdravě, ale bolí mě levý spodní zub moudrosti, tak nemám moc chuť jíst.

Je šíleně dusno. Necítím se z toho dobře. Asi přijde bouřka nebo tak něco.

Čekám na Pospu, až se vrátí z práce a přinese něco dobrého. Velmi divné je, že se vrací už kolem 20.15. Normálně se vrací kolem 21.00, někdy až v 21.30. Slyším totiž jakési nasrané kroky po schodech a bouchání na dveře. Otevírám. Stojí přede mnou Pospa bez večeře rudý v obličeji.

Zeptala jsem se ho, co se stalo, i když jsem to už dopředu tušila. Odešel dříve ze směny, protože ztratil nervy. Andrew, jeden Polák, ho pěkně vytočil. Tedy, Pospa je zde vytáčen už dost dlouhou dobu, ale pořád si to tak nějak nechtěl připouštět a brát to nějak hekticky. Ale teď, teď tady ve dveřích stál Pospa s velice jasnou představou o tom, jak se náš příběh bude vyvíjet dál. Balíme to tady. Odjíždíme. „Já už tady prostě pracovat nebudu.“

Nevěděla jsem, jak se zachovat. Zda Pospu uklidňovat a říkat mu, že to přejde, nebo souhlasit, být šťastná, že odjíždíme, balit se. Za chvíli jsem pochopila, že to Pospa myslí fakt vážně. OK. Odjíždíme… dneska… nebo zítra ráno??? Pospa si jde dát sprchu a vzkazuje mi, že kdyby někdo z kuchyně přišel, aby se tenhle incident řešil, mám mu vyřídit, že je zkrátka ve sprše. Naštěstí nikdo nepřišel.

Když se Pospa vrátil, už jsem měla skoro vyprázdněnou jednu skříň, oblečení v kupkách na posteli na sobě. Prý vyjedeme ráno. OK. Tak to můžu v pohodě balit.

Za chvíli ale kdosi klepal na dveře. Měla jsem jakési tušení, že to asi bude Jonathan, kterému jsem před pár dny psala osobní dopis o housekeepingu, proč to už dále nechci dělat, že ještě nechci Patterdale Hotel opouštět protože tady mám Pavla a zadruhé zda by se mi naskytla možnost dělat servírku… Bylo mi vyhověno. Mohla jsem si zkusit práci servírky s tím, že bych ještě pomáhala na housekeepingu.

Byl to Jonathan. Zeptal se Pospy, co se stalo. Pospa seděl na posteli, vysvětloval mu, že nebude pracovat s lidmi, kteří ho ponižují, dělají si z něho fakt debilní srandu a naprosto ho využívají na dělání věcí, které se jim nechtějí dělat. Prostě šikana, buzerace… Jonathan to s tím ani neřešil a prostě řekl, že končíme a že do 10 hodin máme být pryč. No, tak to Jonathan vyřešil za nás.

Celá jsem se z toho rozklepala, nevím proč. Musím říct, že jsem na Pospu pyšná, že udělal takový krok, protože já to chtěla během své směny udělat už několikrát – když mě všichni štvali a musela jsem dělat věci znovu a tak, ale prostě jsem to nějak zkousla. A když mi Pospa poradil, že bych si měla s Jonathanem promluvit o změně pozice, šla jsem do toho.

Pospa to ale prostě rozhodl a já jsem byla ráda, že už nebudu muset znova uklízet záchod, převlíkat tyhle postele atd.

Všechno jsme si rychle sbalili. Svlíkli jsme postel, nechali pokoj nevysátý… do krosny jsem všechno cpala úplně bez rozmyslu, hlavně, aby to bylo sbalené. Napsali jsme tu naši novinku Romči, aby přišla, protože jsme jí celý incident chtěli vylíčit osobně. Mohla jsem jí aspoň vrátit učebnici AJ, kterou mi půjčila ze zdejší knihovny.

Přišla, vyslechla si náš příběh, byla překvapená reakcí Jonathana a nemyslela si, že Jonathan myslel 10 hodin večer. Tak nás trochu uklidnila, že nemusíme tak stresovat, ale stejně jsme se později šli ještě zeptat ne recepci, protože jsme se samozřejmě s Jonathanem chtěli rozloučit.

Přišli za námi taky Michal s Míšou… taktéž jsme jim to vylíčili a byli překvapení. Jinak ani Romča ani Michal tady nejsou rádi. Romča odjíždí za 14 dní… ještě to Jonathanovi neřekla (podle smlouvy můžeme odejít do týdne – abychom dostali všechny peníze), plánuje mu to říct za týden. Michal dělá kitchen portera, tedy umývá nádobí, stará se o čistotu kuchyně, příležitostně pomáhá při přípravě jídla. Je to dost těžká práce… Není tady spokojený…Ale Míša má docela fajn práci za barem, tak se to tuž snaží ještě oba nějaký ten čas vydržet a vydělat si penízky na bydlení. Jsou to manželé a už si rozjíždí vlastní život…

Všichni nám moc pomohli. Romča nám zašla do kuchyně pro nějaké jídlo (2 ciabatty, marmelády, nějaké máslo, 2 jablka a 2 kelímky se žlutým melounem + plastový příbor), Michal s Míšou nám pomohli s batohy a s vynesením odpadků.

Asi v 21.30 jsme zašli do hotelu s tím, že jsme se chtěli s Jonathanem rozloučit. Na recepci nám Peter řekl, že tady teď Jonathan není a že přijde v 22.00. Ještě jsme se zeptali, jak je to s tím časem odchodu, jestli náhodou něco neví o našem odchodu. Věděl samozřejmě všechno a razantně nám řekl, že odchod v těch 10 hodin bylo myšleno teď, tedy PM a ne AM.

Všichni jsme byli docela překvapení, že nás chce vyhodit fakt takhle na večer.

Pospa ještě zaklepal na šéfa z kuchyně Kena, rozloučil se s ním. Pak jsme ještě zastihli Nicka, tak s tím jsme se taky rozloučili. S holkami z housekeepingu jsem to nestihla.

Něco málo po desáté přišel Jonathan, podíval se, v jakém stavu je pokoj, vrátili jsme mu klíče a Pospa se ho ptal, jak to bude s penězi. Báli jsme se, že mu nezaplatí celý týden (protože tohle se podle smlouvy stát může), naštěstí mu nezaplatí jen ten dnešní den. No i tak je to debilní, protože Pospovi do konce směny zbývalo asi 30 min.

Museli jsme ještě na recepci podepsat papíry o tom, že odcházíme. Jonathan se s tím neštval. Rukou každému načmáral na A4 jednu větu. Nechtěl si s námi ani podat ruce. Popřála jsem mu, ať se mu s hotelem daří… On nám na to doslova odpověděl, že jsme ho dostali do sraček, a proto nás vyhazuje takhle na večer a nedovolí nám přespat u nich v hotelu. No teda! To je jednání! Měli to vyřešit už dříve nebo to řešit teď. A nenechat Pospu vést monolog a pak akorát říct nazdar. Sice Pospa řekl, že už tady pracovat dále nechce, ale jestliže by došlo např. k nějaké rozumné domluvě, nemusel by být nikdo ve sračkách, protože my v nich byli taky. A ne jen teď, ale i předtím.

No, už je to jedno. Prostě jsme se rozloučili s Romčou, Míšou a Michalem, Romča nám udělala poslední fotku před Patterdale Hotelem

11694392_10207095470045970_844832147_n

a vydali jsme se strávit naši poslední noc tady v přírodě. Všichni se docela zhrozili, protože od rána v počasí hlásili velké bouřky a deště. No, asi by to mělo přijít, protože je teda fakt šíleně horko a dusno. Ale obloha vypadala relativně v klidu, tak jsme si říkali, že to prostě zvládneme. Ostatní nám radili zajít do toho Fairlight guest housu, kde jsem chvilku pracovala a pak přenechala práci Romči. No je to možnost, ale nechceme platit. Uvidíme.

Pozn. 1. května jsme přijeli, 1. července odjíždíme – vydrželi jsme to tady 2 měsíce!!! J:D

Objali jsme se se všemi a vydali se směr Glenridding, co nejblíže od Penrithu, kde jsme chtěli zažít zítra ráno se stopem. Je dobře, že se tady stmívá tak pozdě. Měli jsme tedy ještě pár minut na to, abychom našli nějaké místo, kde postavit stan. Ušli jsme kousek a sedli si na lavičku nad jezerem Ullswater. Měli jsme docela hlad, tak jsme si chtěli vybalit jídlo a dát si prostě pauzu od chůze. Byla to fuška mít zase na zádech krosnu. Ještě jsem se ani necítila nějak dost silně. Byla jsem po angíně, posledních 10 dní jsem ležela v posteli a skoro nic nejedla, tak to byl pro tělo docela šok asi… Byla jsem v takovém zvláštním stavu – psychicky i fyzicky. Necítila jsem moc takovou tu chuť odjíždět, jako to bylo na směně, kdy už jsem myslela, že se prostě na všechno vykašlu a pojedu domů. Teď jsem cítila jakousi naději, že bude lépe. Ale to byly beztak falešné pocity, protože jsem věděla, že jakmile se vrátím zpátky do práce, bude to za pár dní to samé. Takže – je dobře, že jedeme domů. Těším se tam.

Za chvíli začaly highland midges (pakomáři). Abych vám to vysvětlila, je to tady ten nejhorší kontakt s hmyzem, jaký tady můžete zažít. Pospa o tom věděl, párkrát mi o tom už říkal, ale já to poznala na vlastní kůži až teď. Je to maličký létavý hmyz, prostě zakrslý komár, který se tady objevuje od pozdního jara do pozdního léta. Je typický pro severozápadní Skotsko a severní Wales, ale jelikož jsme docela blízko právě severozápadnímu Skotsku, je to i tady – v severozápadní Anglii. Sdružují se v hejnech a samičky koušou. Prostě vám nalezou úplně všude, jsou jich mraky. Nalítnou vám na obličej – je to pocit, jako byste měli na kůži miliony malých pohyblivých smítek, které lechtají a je to prostě nepříjemné. No a některé z nich, ty samičky, vás prostě ještě štípnou. Jsou to už 4 dny od doby, co jsem tohle zažila, a protože to furt škrábu, tak mě to i furt svědí. Je to děs…

Na lavičce jsme kvůli tomu moc dlouho nevydrželi, ani jsme se nenajedli, šli jsme dále. Viděla jsem jakousi malou plážičku u jezera, kde byly kamínky a bylo to takové prostě zašité místo, tak jsme se tam rozhodli zajít a rozložit stan. Je to poprvé, co jsme ho za naši cestu vytáhli. Trošku smrděl nebo voněl, nevím, jak tu vůni či smrad specifikovat, ale nějak mi to nevadilo…

Nikdy jsem stan neskládala a ve svém životě jsem stanovala tak možná 2x za život s tím, že jsem to nikdy nemusela skládat. Naštěstí Pospa věděl, jak na to, tak se hodně činil. V polotmě jsme navlékali ty tyčky, pak jsme vytáhli kolíčky a zjistili jsme, že jich máme 6 a potřebujeme tak 10. Byla jsem totálně v debilní náladě, protože jsem měla plný obličej, ruce a všechno těch midges, schylovalo se k bouřce, stan nestál a Pospa zatnul zuby a zatloukal (do kamínků se zabíjí kolíčky velmi špatně). Nejradši bych si liskla za svoji nečinnost, za což jsem se Pospovi později omluvila, ale prostě jsem měla nějakou osobní stávku a více jsem se škrábala než přikládala ruku k dílu. Nakonec jsme stan postavili, ale nebyl vůbec natažený. Byl to prostě přístřešek s propadlou střechou :D. V tu ránu začalo pršet a blýskat se. Stan jsme postavili pod stromem :D, protože tam stejně nikde nebylo žádné místo. Začala jsem stresovat, že na nás ten strom spadne a všechno, ta bouřka vypadala děsně a Pospa měl zase obavy z toho, že stan ve větru ulítne a že se prostě zbortí, protože nemá ani nataženou střechu, tudíž ta voda z deště nemůže ani nikam odtékat.

Chvíli jsme v něm pobyli a nakonec se rozhodli, že zavoláme Nemii – šéfce z guest housu (je to Filipínka, která tady už je tady něco kolem 10 let, má tady dceru a stará se o bankovnictví a personál v tom guest housu). Naštěstí mi to i v 22.30 vzala. Vysvětlila jsem jí náš problém. Měla volný pokoj.

Stan jsme sbalili asi do 3 min 😀 a vydali se v docela mírném deštíku kousek zpátky do glenriddinského domu pro hosty. Prozvonila jsem Nemii, otevřela nám zavedla nás do pokoje a řekla, že máme být potichu. Ráno se prý vyúčtujeme. Dala nám slevu – myslím, že z 90 liber slevila na 40 liber. Což je docela fajn.

Dostali jsme pokojík pro 2 s oddělenými postelemi. Byl hezky uklizený – zřejmě práce Romči J. Chtěli jsme si dát sprchu, ale voda ve sprše nějak netekla. Chtěli jsme zapnout TV, taky to nešlo. Tak jsme aspoň snědli ty sušenky, které se mi tady líbily už od začátku, když jsem tu začala pracovat. Snědli jsme večeři od Romči, zkrátka to, co nám nabalila, přemýšleli, co uděláme zítra. Zda budeme stopovat nebo zkusíme najít nějaký levný let do ČR nebo někoho, kdo jede z Anglie do ČR autem. Neměli jsme heslo na WIFI a Nemia už odešla (kéž bych tehdy nevyhodila ten papírek s heslem na WIFI – tehdy, když jsem v guest housu uklízela já, jsem na zemi v pokoji našla papírek s heslem na WIFI, tak jsem ho nechtěla vyhazovat, ale pak v Patterdale jsem si říkala, k čemu mi bude, tak jsem ho prostě vyhodila). Pospa začíná být navíc nemocný. Už od včera se necítí dobře. Asi jsem ho nakazila. Má rýmu a bolí ho v krku. Ach jo…

Mám klíště, nechápu, jak se na mě ocitlo. V trávě jsem šla asi 5 sekund. Nikdy jsem si klíště nevytahovala, tak jsem z toho na chvíli dostala depku. Rozhodla jsem se ho ze svého těla dostat bez oleje a bez krému – prostě jsem ho chytla a vytrhla. Asi ještě nebylo pořádně přisáté, protože to šlo dobře. Flek se mi neudělal, takže v pohodě. Boreliózu nebo co snad nemám :D.

Usínáme, dáváme si budíka na 7:00 s tím, že v 7:30 Nemia přijde a zkasíruje nás. Usínám se škrábající se rukou na všech místech, kde mě dneska napadli midges. Pospa si nabíjí mobil.

Budíme se v 8:00 a začínáme balit. Vlastně máme sbaleno, jen jsme zase sbalili věci, co jsme včera vytáhli. Dobila jsem si svůj mobil. V 8:30 jsem Nemii šla zaplatit a požádala jí o heslo na WIFI. Řekla jsem jí, že potřebujeme ještě tak půlhodiny na to, abych si všechno vyřídili.

Našli jsme na jízdomatu Čecha, který v 1 hodinu ráno zítra odjíždí z Liverpoolu a jede až do Olomouce. Cena by na jednoho byla asi 80 liber. Hned jsme mu volali, psali, všechno, ale neozval se nám. Tak jsme žili v očekávání, že to vyjde, že nám napíše a budeme v klidu doma. Koukali jsme taky na letenky, ale nejlevnější varianta by byla z Londýna do Prahy za něco přes 4000 Kč pro oba, což bylo docela hodně.

No nic, rozhodli jsme se sbalit a prostě stopovat. Napadlo nás dojet do Liverpoolu s tím, že nám ten Čech určitě odepíše, než tam přijedeme, a mezitím bychom tam do té jedné v noci zůstali u Pospova kamaráda, který tam bydlí.

Bylo asi 10:00 a my začali kousek od Fairlight guest housu směrem na Penrith se stopem.

Trošku jsme si počkali, ale nebylo to nic strašného. Teplota ušla, bylo to tak na svetr.

Zastavil nám mladý pár z Amsterdamu, který pracuje v Londýně a zrovna teď je na dovolené. Jezdí po horách, spí v kempech. Chtěli zkusit, co s nimi udělá práce v Londýně. Nechtějí tady zůstat, chtějí se vrátit zpátky do Holandska, ale ještě to tady balit nechtějí. Hodili nás do Penrithu s tím, že jsme s nimi nejdříve jeli do kempu v Keswicku, protože si tam ten kluk zapomněl brýle. Brýle tam nebyly, takže tam jeli zbytečně. Jejich další zastávka je někde ve Skotsku, takže jeli nahoru a měli to po cestě. Ona pracuje v jakési firmě reklamní myslím a on nevím. Byla to fajn jízda. Pohodlná. Měli pronajaté velké auto, skoro dodávku.

V Penrithu jsme měli se stopem docela problém. Zkoušeli jsme to u kruháče, kde jsme neměli moc štěstí, pak jsme šli hodně blízko k dálnici, kde jsme se postavili až po docela dlouhé době na jakýši červený pruh na napojovacím pruhu. Než jsme to místo našli, tak jsme obešli celý obrovský kruhový objezd, asi 3 přechody pro chodce a Pospa měl docela strach přecházet silnici na červenou nebo tak, kvůli kamerám apod., ale z toho jsem takovou depku neměla. Chtěla jsem už být doma. On taky.

Jinak celý příjezd domů jsme se rozhodli udělat jako překvapení, takže jsme nikomu nedali vědět. 😀

Konečně se nám podařilo chytnou stopa. Zastavila nám paní s pejskem po operaci. Měl na sobě límec, chudáček. Paní za něj zaplatila strašně moc peněz. Docela jiná částka než tady. Dobře jsme si pokecali. Bydlí už sama, její manžel má něco přes 60 a má demenci, tak je v domově. Chodí ho navštěvovat 4x týdně! J Kdysi mívala hodně pejsků a chodila s nimi taky na výstavy. Vyhodila nás na benzince kousek před Prestonem.

Tam jsme zašli do Subwaye, protože jsme měli docela hlad. Dali jsme si nějakou vegetariánskou bagetu, zašli si na WC. Nešlo nám platit kartou, ani jednomu. Vystresovalo nás to. Pospa si myslel, že má bloklou kartu, protože minule si bloknul přístup na internetové bankovnictví kvůli několikrát špatně zadanému heslu. Protože se ale ukázalo, že kartou nemůžu platit ani já, byla jsem v klidu a říkala si, že to nebude problém tady takový. Sedli jsme si, byli jsme vystresovaní, že vlastně nemáme ani přístup k nějakým penězům. Pospa se přihlásil na net, odblokoval internetové bankovnictví, takže to bylo super. Šlo nám vybrat oběma peníze z automatu, tak jsme si vybrali oba dohromady 20 liber a zaplatili samozřejmě něco za výběr. Vydřiduši tady…

S klidnější hlavou a nasraností na lidi v Subway, kteří Pospu vystresovali tím, že má teď bloknutou kartu, protože 3x zadal blbě pin (to možná zadal, ale karta zablokovaná nebyla), jsme opustili ten areál a šli stopovat.

Dále nás vezl kamioňák – Polák, který má přítelkyni Irku a mají spolu 2 děti (2 a 6 let). Zavezl nás kousek na jih. Vyhodil nás na benzince. Dostala jsem ponaučení, že nemám blbě mluvit o Polácích (já vím, všichni rozhodně nejsou špatní! Znám spoustu fajn Poláků… ale tady náš prostě strašně jeden štval). V rádiu slyšel něco o stávce francouzského trajektu. Něco mumlal, že to nejezdí nebo tak, ale moc jsme to neřešili.

Na benzince jsme natrefili na dva stopaře. Holka s klukem. Stáli u pultíku před vstupem na benzinku a nijak se nečinili. Nevím, na co čekali :D. My si ale říkali, že musíme odjet dříve než oni…

Jakási služba, která se o tamto odpočívadlo starala, zastavila u nás. Z auta vylezl chlapík, říkal, že nemáme stopovat tam a tam a dal nám 2 vychlazené vody. Takhle dobří lidé na světě jsou! Stopovali jsme docela dlouho, nakonec jsme šli právě tam, kam jsme jít neměli.

Stopnuli jsme doktora (chirurga), se kterým jsme si dobře pokecali. Teda aspoň já. Oba jsme měli nějaké zážitky z domova pro důchodce, rozebrali jsme cestování, život všechno. Byl fajn. Jeli jsme v dobrém autě a hodně nás posunul. Bylo to prý nějaké eko auto. To ví Pospa, pak to dodá doufám :D. Objeli jsme s ním Londýn, což jsme potřebovali, nedostat se do centra. On jel do Brightonu domů. Zjišťuju, že se mi líbí BBC radio (poslouchali jsme ho v autě). Vyhodil nás na benzince

Potřebovali jsme se dostat na Maidstone. Už se začalo stmívat, tak jsme dostali strach, že budeme muset strávit noc zase někde na cestě. Prošli jsme celý truck park (park pro kamiony). Tam nám řekli, že směrem na Francii nikdo dneska nejede, protože nemá proč. Kamiony musí čekat do neděle, až přestane stávka toho trajektu, který převáží kamiony. Každý nám říkal svoji teorii a pochopení problému, proč to vlastně nejede. Někdo říkal, že zaměstnanci neměli práci, protože byly využívány jen určité trajekty a EuroTunel, někdo do toho zahrnul i imigranty. Věděli jsme, že nemáme šanci chytnout kamion. Vrátili jsme se zpátky na kruháč a čekali na osobák. Zastavili nám nějací kluci a říkali, že teď jedou na jakousi práci a že za 4 hodiny se vrátí a hodí nás do Maidstonu, tak jsme měli dobrou náladu, že vyjde aspoň něco, když nám teď nikdo nezastaví. Naštěstí nám ale zastavil mladý Holanďan, který byl v Anglii kvůli jakéhosi kurzu na horského průvodce. Strašně se nás vyptával, jestli máme evropské pasy, nic nepašujeme a tak. Bylo to až strašidelné :D. Chvilku jsme váhali, zda s ním jet nebo ne. V kufru měl tašku s vojenským vzorem, na hlavě čepici a všechno to dovršila otázka: „Where is fucking Maidstone?“

Jo, jeli jsme s ním. Ubezpečili jsme ho, že nemáme žádné drogy, že máme evropské pasy apod. Jel trošku divoce, ale dobré. Vykouřil během cesty pár cigaret, nabídl nám musli tyčinku a pokecali jsme s ním o horách, o jeho plánech, prý má i nějaký kriminální zápis z jeho mladých let, kdy nevedl dobrý život. To mě trošku vyšokovalo, ale zdál se být fajn. Pořád jsem ale měla trošku pochyby. Radši jsme si před nástupem do auta dali k sobě z batohu doklady a tak.

Během cesty se nám ho povedlo překecat, aby nás převezl přes Lamanšský průliv. Svěřil se nám totiž, že má koupený lístek u společnosti DFDS Seways (trasa Dover – Dunkerque) a nikdo mu o žádných stávkách a tak neříkal, takže si je jistý, že všechno proběhne v pohodě. Pospa mu říkal, že se platí za auto a ne za pasažéry a že na internetu se tam zadává počet pasažérů jen pro případ, kdyby se potřebovalo spočítat kolik lidí se potopilo s lodí a tak :D.

Damon, tak se jmenoval, tomu moc nevěřil, že se to povede nás převézt zadarmo, ale nakonec se všechno povedlo a dostali jsme se s Damonem až před Brusel. Ale pěkně po pořádku. Damon jel do městečka ve středu Nizozemska, takže nás mohl hodit až do Antverp, kam jsme se potřebovali dostat. (Zvolili jsme vzhledem k okolnostem, že nebudeme v Calais, jinou cestu.)

S Damonem jsme tedy směřovali do Doveru. Vyskytly se ale další komplikace. Už v autě u doktora jsme viděli na digitálních tabulích návěsti, že cesta M20 (na Dover) je uzavřená. Damon o tom klasicky vůbec nevěděl a prostě jel tam, kam to šlo, všechno podle GPS. Cesta pořád pokračovala, my se přibližovali k Doveru, tak proč ne. Ale najednou začala minizácpa, v popředí šla vidět policie no a bylo nám jasné, že tady jsme dojeli. Policie tam prostě naváděla auta na jinou cestu, aby ten úsek na M20, který se opravoval, mohla objet. Jeli jsme nějak na A20 s tím, že GPS šílela a já taky. Následovali jsme nějaké šipky s nápisem diverted traffic (odkloněná doprava). Jeli jsme přes jakési divné lesy, bylo to docela strašidelné :D. Pár aut za námi. Před námi jakási dodávka. Ta dodávka před námi zastavila a vylezl z ní týpek s velice dlouhými vousy. Vypadal jako Arabáč nebo tak. Přišel k Damonovi a začal se ho vyptávat, jestli jede dobře. Taky jeli na Dover. Měla jsem strach, říkala jsem si už: je to tady, je po nás :D… ani nevím proč 😀 ten člověk byl úplně v pohodě… ty 2 měsíce v systémové Anglii mě úplně ovlivnily… děs…

Po chvíli jsme pokračovali v jízdě. Damon si stříhal zatáčky, les neles, jel rychle… kdyby na něj vyskočila srnka, tak určitě nezareaguje… no… dobré…

Pak přišly následky stávky.

Několik km před Doverem byl celý dálniční pruh zaplněný čekajícími kamiony. Nikdy v životě jsem tak hodně kamionů pohromadě neviděla. Prostě celý zacpaný pruh kamiony a jeden pruh pro osobáky, který byl v provozu.

Stávka tedy byla o zaměstnancích nějaké společnosti, která provozovala trajekt z Calais do Doveru. Asi měli malé platy, hodně jich bylo vyhozeno a tak a všechno proto, že se většina lidí rozhodla využívat jiné společnosti nebo EuroTunel a všechno to ještě zesílili imigranti. Prý. Nevím, jaká je pravda. Na několik dnů se to před Doverem a Calais zaplnilo kamiony, zacpalo a tak. Ještě jsme dostali informaci, že do čtvrteční půlnoci by měli být všichni imigranti pryč. No, vůbec nevím. Nebylo to pro nás podstatné, protože jsme do Calais stejně neměli namířeno.

Chtěli jsme tedy jet z Doveru do Dunkerque. Dunkerque je město nad Calais. Kamiony tímhle trajektem nebyly převáženy. Byl to trajekt pro osobní auta a autobusy. Všechno proběhlo bez problémů. Přijeli jsme k budce, Damon dal tamnímu pracovníkovi papír se všemi našimi cestovními pasy a jeli jsme. Nikdo se na nic neptal. 80 liber ušetřených :D.

Čekali jsme asi 30 min na to, až se nájezd č. 44 do trajektu otevře. Pak jsme najeli do trajektu, zaparkovali a odešli do prostoru vyhrazeného pro cestující, kde jsme si během cesty dali kávu, povídali si a pak si dali ještě něco – já horkou čokoládu, Pospa nic, Damon americano kávu, . Alespoň jsme tedy Damonovi zaplatili kafe.:D Klidně i deset. Hlavně aby neusnul, až nás poveze. Prý je v pohodě. No já bych usnula do minuty, kdybych měla příležitost. Ale u tohohle stopu jsem chtěla být pořád na pozoru.

Pluli jsme něco málo přes 2 hodiny. Super bylo, že jsme stihli trajekt, co vyjížděl ve 2:00, takže před pátou ráno v pátek jsme už byli ve Francii.

Z Dunkerque jsme pokračovali směrem do středu Evropy. Změnili jsme cíl – místo Antverp se hodil Brusel. Začalo svítat, já byla šíleně unavená. Už mi padala hlava, ztrácela jsem přehled o tom, kde jsme… ještě že Pospa držel.

Damon se s námi rozloučil před Bruselem brzo ráno – asi kolem 5:30… na jakémsi odpočívadle.

Bylo už světlo, ale spousta kamionů spala. Už ani nevím, jestli jsme dalšího stopa chytnuli normálně stopováním, a nebo jsme se ptali, kdo nás mohl vzít. Každopádně dále jsme do ČR pokračovali s kamioňákem, co jsem si o něm myslela, že je Rumun, protože jsem blbě přečetla značku na autě.

Rumun nebyl, byl v pohodě a dokonce nám nabídnul snídani. Měli jsme toastový chleba s nějakou pomazánkou. Měl teda jenom Pospa, protože já neměla hlad a bolely mě zuby…

Protože se mi vybil mobil, neměli jsme papírovou mapu a mapa na Pospově mobilu nebyla funkční, ptali jsme se kamioňáka, jak dál do ČR. Poradil nám Hannover, Leipzig a Drážďany – pak už ČR. Pospovi se to moc nezdálo, tak se koukal na jeho GPS. Napsali jsme si na papír města, která musíme projet a v jakém pořadí. Nakonec to vypadalo dobře, ale stejně jsme tu trasu pak pozměnili.

Vyhodil nás opět na odpočívadle, kde jsme zkysli pěkně dlouho. Stopovali jsme na přímém slunku a nikdo nám nechtěl zastavit. Použila jsem své tričko s dlouhým rukávem jako turban na hlavu. Obcházeli jsme kamiony, ale nikdo nejel tam, kam my. Jeden kamioňák se nad námi slitoval a daroval nám 1,5 litru vody. Konečně nám zastavilo nějaké auto. Byl to chlapík jedoucí někam do nemocnice, chudák se celý potil. Hodil nás za Köln, takže jsme změnili naši trasu vedoucí do ČR. Seděla jsem na zadním sedadle, bylo mi horko a nade mnou visela taková ta visací hračka pro děti s dudlíkem. Takže má pán děti. Otevřel všechna okna, takže jsem si celou cestu užívala horký rychle proudící vzduch. Měla jsem pocit, že za chvíli ulítneme.

Vyhodil nás v jakémsi skoro centru města. Bylo to úplně blbé místo, ale taky jsme to zvládli. Prvně jsem docela nadávala, že se nám moc nedaří, že nechytáme dlouhé stopy teďkom a je to moc náročné. Lépe se stopovalo v březnu, kdy nebylo takové horko. Trošku jsme se prošli pěšky na jakousi cestu, kde jezdilo až moc aut právě tam, kde jsme nepotřebovali. Nakonec nám zastavil nějaký pán v docela hezkém autě a hodil nás kousek za Köln.

Tam jsme šli zase kousek pěšky k připojovacímu pruhu na dálnici. Bylo to hezky v přírodě, tak jsme stopovali v trávě, chvilku sedíc, chvilku ve stoje. Zastavila nám mladá blonďatá Němka v BMW. Jede za svým taťkou do Würzburgu, takže nás hodí za Frankfurt. Jede šíleně rychle! Poprvé v životě jsem jela 200 km/h. Bála jsem se, ale pak mi to přišlo docela super. V jednom úseku jsme chytli zácpu. Dozvěděli jsme se, že je jejím snem otevřít si nějakou restauraci. Pracuje pro nějakou velkou firmu jako konzultantka, že prý radí firmám, jak fungovat a tak… co je špatně, co dobře… svou práci moc ráda nemá. Její přítel je strojník pro drahé vozy – jako je např. Porsche. Sama si přivydělává řízením – řídí někdy i závodně. Je fakt dobrá :D. Ale stejně jsem nechtěla usnout. Chtěla jsem kontrolovat cestu. Trochu jsem se bála.

Vyhodila nás odpočívadle u kamionů, kde jsme narazili na spoustu českých řidičů kamionů, kteří zrovna měli pauzu. Do ČR bohužel nejeli. Prý až v neděli, protože mají teď nějaké volno. Rychle jsme ji vylíčili náš příběh a asi do 5 min jelo kolem auto, Pospa se zeptal, zda nás nesvezou za Nürnberg a taky nás svezli. Byl to mladý pár z Německa – on bubeník hrající v německé skupině, ve které dokonce hraje jeden Čech a kterou teď bude opouštět (Pospa má volné místo :D), ona krátkovlasá holka pracující v parfumerii Douglas. Byli moc příjemní, povídali si s námi, měli hezké auto a taky jeli šíleně rychle. Pospa si vzal od toho kluka nálepku, kde jsou webovky na tu jejich kapelu. Později tu napíše, o co se jednalo… J

Hodili nás kousek před Nürnberg a darovali nám 2 nektarinky, jednu broskev a jednu skleněnou láhev s minerální vodou.

Na novém místě jsme stopovali na výjezdu z odpočívadla jak auta, tak kamiony. Začali nás žrát komáři a Slunce zapadat… Moc se nedařilo. Najednou jsme až daleko od nás na připojovacím pruhu viděli kamion a z něj vyšel chlapík. Mával na nás. Ani jsem si nevšimla, zda ten kamion vyjížděl z odpočívadla, nebo prostě zabrzdil z dálnice a přijel na kraj, aby nás nabral.

Byl to starší Turek jedoucí do Antalye do Turecka přes Prahu a Brno. No samozřejmě jsme ho brali všemi deseti. Sedla jsem si klasicky na postel a Pospa na místo spolujezdce. Byla to pomalá jízda… Moc jsme se nedomluvili, protože jsme neuměli turecky, arabsky ani rusky. Prohodili jsme pár slov tak akorát německy. Pán mluvil cosi o lesbickém jazyce nebo co a to už jsem usínala…

Kousek před Rozvadovem jsem se vzbudila z jakéhosi polospánku. Pospa usínal taky. Příjezd do Prahy máme naplánován podle GPS na 2:00.

Turek se nás pořád ptal, zda nevíme, jak se řekne česky Waidhouse. Mysleli jsme si, že myslí White House – že chce vědět, kdo u nás vládne nebo tak :D. Protože říkal, že Německo má White House a co máme my. 😀 Pospa říkal, že Zeman a jeli jsme dál. Později jsem si ale všimla na tabuli, že myslel Waidhouse (město, do kterého jedeme, kousek od Rozvadova – na to jsem přišla až teď, že to není Rozvadov). Tak jsem mu řekla, že ten Waidhouse je Rozvadov :D…. Pospa hned, že to Rozvadov není, že ten už jsme dávno přejeli… Já se s ním hádala, že nepřejeli, že jsme furt v Německu, tak jak jsme ho mohli přejet :D.

No byla to sranda.

Turek si musel dát přestávku na nějakém odpočívadle pro Turky před německo-českou hranicí. Bylo to prostě odpočívadlo, kde stáli z 99% turecké kamiony (myslím, že jsem tam zahlídla Slováka). Bylo tam bistro, turecký záchod, sprchy. Dali jsme si tam s Pospou údajně zeleninovou polévku s chlebem a hranolky. Platili jsme librami, protože eura jsme neměli. Teda něco jsme měli, ale zjistili jsme to až pak. Byli tam na nás moc milí. Řekla bych, že tu takhle stopaře a někoho jiného než Turky často nemají. Zaplatili jsme skoro stejnou cenu, jako by to bylo v eurech (myslím tím, že kdyby to stálo 12 euro, tak jsme platili tak 10 liber, což není dobře převedené), ale neřešili jsme to.

Jedli jsme a sledovali přes okno Turka, jestli nám neodjíždí, protože jsme krosny nechali v kamionu a s sebou si vzali jen doklady a všechno důležité bez čeho se „nedá přežít“. Turek si dával s dalšími dvěma řidiči čaj na stoličkách u kamionu

Dojedli jsme a šli směrem ke kamionu. Tu situaci vám prostě musím popsat. Tři Turci na třech skládacích židličkách si dělali na boku kamionu čaj a jedli meloun :D. Dostali jsme taky. Já vodní meloun červený normálně nejím, tak jsem to snědla jen ze zdvořilosti. Byla jsem strašně přeplněná. Kdybych věděla, že tu polívku dostaneme s chlebem, hranolky bych pak ani nepotřebovala, natož teď ještě meloun :D. Říkal nám něco v tom smyslu, že si na něj můžeme vzít kontakt a jet s tím pak do Turecka nebo z Turecka zpátky… nevím, moc jsme to nepochopila…

Asi za hodinu od zaparkování jsme pak jeli dále. Turek musel ale ještě vyplnit jakési papíry, tak za chvíli zastavil a potřeboval zjistit jméno toho města, kde jsme v té chvíli byli. Šel se zeptat nějaké paní, co tady pracovala v nějakém hotelu nebo co a přinesl papírek s názvem Rozvadov :D. No to už mi hlava nebrala. Tak byl to Rozvadov? Nebo ne? Pospa tvrdil, že přes něj vůbec nejedeme, já byla přesvědčena, že to Rozvadov je, no ale nakonec jsem až teď zjistila, že Waidhouse není v překladu Rozvadov, ale že je to jenom město poblíž.

Pospa chtěl, aby nás vyhodil už v Praze, protože z jeho monologu vydedukoval, že nestihne jet až do Brna, protože musí mít přestávku na spaní. Nakonec jsme Prahu stejně prospali nebo nevím a jeli jsme dál. Turek musel za několik hodin pak zase zastavit na přestávku. Jeli jsme na benzinku, kde se mu nějaký Čech už, pracovník benzinky, snažil vysvětlit, že nějaký úsek na D1 bude od poledne zavřený. Nevěděli jsme, jak mu to vysvětlit. Kreslili jsme mu to a tak, že do 12:00 musí být pryč z D1. Asi to pochopil, protože se za chvíli rozjel a jel dál. Naštěstí se ale nezavírala celá D1, ale jen nějaký pidi kousek na 41. – 47. km nebo tak, protože pak už nikde na dálnici žádná výstraha napsaná nebyla.

Turek už byl asi znaven, tak musel na jakémsi odpočívadle zastavit a jít spát. Rozloučili jsme se s ním, poděkovali mu za svezení a šli pokračovat ve stopu. Bylo asi 6 ráno.

Stáli jsme opět na ne moc zaplněném odpočívadle. Naštěstí nám zastavil nějaký pán. Pospa ho pozdravil Dobrý den :D, já Hello, prostě jsem ještě vůbec neměla přepnuto na češtinu… Bylo to vtipné. Hodil nás kousek před Brno.

Před Brnem jsme na benzince stopli tři kluky, kteří jeli z Německa, kde teď zpívají ve sboru. Jeli do Brna na otočku.

V Brně jsme měli ten největší problém někoho sehnat. Stáli jsme tam, kde nás kluci vyhodili – na cestě, kde lidé jezdí na dálnici na Ostravu. Nikoho jsme nemohli stopnout. Přesunuli jsme se blíže k dálnici, tam jsme prahli na přímém Slunku. Už jsme si říkali, že sedneme na vlak. Bylo to prostě beznadějné. Lidi z MHD na nás koukali jako na zjevení a dokonce jsem zaznamenala jednoho fuckáče z osobáku. Děs…. Tak jsem se těšila do ČR!!! A přivítá mě tady tohle :D. …

Pospa volal svému kamarádovi, který odsud často stopuje do Olomouce. Poradil nám nasednout na tramvaj č.8 a dostat se na Krásné Pole, nebo tak nějak to bylo. A zde přichází ten zásadní okamžik. Každý jsme zaplatili přes 20 Kč za jízdenku – za tři zastávky..

Byla jsem vyčerpaná, naštvaná, hladová, žíznivá, už jsem byla na pokraji sil. Fakt, že jo… Nové místo na stop jsme chvilku hledali. Nejdříve jsme se postavili na opačný směr, pak jsme to místo konečně našli. Prý u budky s elektřinou a šípkovým keřem. Jo. Byli jsme tam. Asi za 15 min nám zastavilo auto se třemi mladými lidmi, kteří jeli do Olomouce.

Kluk grafik, jedna holka na mateřské dovolené, která měla vystudovanou germanistiku a ještě něco a všeznalá řidička se stejným oborem a nějakou dálkovkou, co teď dělá státnice. Z těch holek se mi ježily vlasy na hlavě. Všechno znaly, všude byly, hlavně jejich názory na imigranty, z těch jsem fakt nemohla. Pospa už radši nic neříkal. Kluk byl v pohodě, nabídnul nám doslova ledovou vodu… Trojice jela do Jeseníku se koupat a za jeho rodinou… V Olomouci někoho dalšího nabírali. Zase jsme chytli mini dopravní zácpu. Blíže a blíže k Olomouci začaly rozhovory mezi řidičkou a Pospou trochu gradovat. Začalo to s otázkou u tabule na 2 směry – Olomouc-Holice a Ostrava a Olomouc centrum. Měla nás vyhodit u benzinky OMV a ptala se, kam jet… Pospa jí pak řekl, že má na nějaké křižovatce přednost a ona se hned hájila, že lidé neznají předpisy, a proto se radši podívá a počká, než aby jela a pak to ještě okomentovala tak, aby z toho ona vyšla nejlíp. No v autě to mezi námi moc neklapalo… když jsme ještě začali obhajovat imigranty :D. Kluk držel s námi. Teda z velké části… Myslím si…

Jupíííííííí, konečně jsme v Olomouci!!! Jdeme navštívit Pospovu babičku s dědou, kde se prý dneska koná rodinné mecheche 😀 (Pospa si totiž volal s bratránkem, který se v současné době zdržuje v Brně – taky kvůli tomu stopařskému místu). Celý náš příjezd měl být překvapením. Jó, mě se to povedlo, ale Pospovi moc ne… proč? Někdo mu hacknul e-mail a rozeslal celé jeho rodině a dokonce šéfovi Jonathanovi do Patterdale tenhle e-mail z jeho e-mailu:

doufám, že tento dopis vás zastihne vèas. Byla jsem v Preston,v Spojené království. Bìhem mého pobytu mi byly odcizeny mé doklady, spoleènì s mezinárodním pasem a mojí kreditní kartou. Vše bylo v mém batohu. Velvyslanectví je ochotné mi pomoci odle et bez mého pasu,musím pouze zaplatit za letenku a vyrovnat úèet za hotel. K mému zdìšení nemám pøístup k mým finanèním rezervám, ani nemohu kontaktovat svou banku bez kreditní carty, protože banka potøebuje více èasu, aby pøípad zpracovala a vystavila mi novou kartu. V této neš astné situaci jsem si myslela, že bych vás požádala o rychlý úvìr, který mohu vrátit bezprostøednì až se vrátím. Opravdu musím odle pøíštím letem. potøebuji èástku 950 euro k pokrytí mých nákladù. Kdybyste mi mohli poslat peníze službou MoneyGram, byla by to nejrychlejší cesta, jak se k èástce dostat. mohu vám poslat detailní informace k pøevodu té èástky. S oèekáváním vaší krátké odpovìdi

S pozdravem Pavel Pospíšil

Pospova rodina samozřejmě měla strach a tak… volala Romči, dokonce i do hotelu… (nám se nešlo dovolat, protože jsme měli oba dva mobily v čudu – já vybitý, Pavel mobil zapnul až v Brně)… mou rodinou ani nekontaktovali, protože neměli na co. Čísla na Pospovy rodiče jsem dala mamce s taťkou jenom já :D…

No, takže Romča jim řekla, že jsme na cestě domů.. pak to prý podpořil i Pospův bratránek, že prý přijede překvapení… :D….

Před babičkou jsme se stavili do Albertu a koupili jsme za zbytek českých peněz nějaké ovoce a jahodovou nanukovou pěnu od Mrože…

Pak jsme se vkradli k babičce, babička byla ráda, dědeček taky… prostě všichni… ale nejdřív nám vyhubovali, že to teda bylo překvapení!!! A vylíčili, co se stalo… no my si v klidu cestovali a o ničem nevěděli…

Chvilku jsme poseděli u babičky s dědou (strana od Pospovy mamky), já si dala sprchu, něco jsme pojedli, volala jsem ségře a bráchovi do Prahy, že jsem doma, ale ať to neříkají mamce a taťkovi a všem v Řepištích, že je to překvápko…

Za chvíli přišel Pospův brácha s taťkou. Ještě jsem se seznámila s jeho sestřenicí Radkou a tetou Renatou. Všichni byli moc fajn J (a taky se psem Arčim). Děda Lavický mi ukázal velký rodokmen, který sahal až nějak do r. 1600! Hezká práce. Pochválila jsem mu ji. Asi taky zajdu do archivu a pozjišťuji to. Už jsem pochopila, jak je Pospova rodina „poskládána“ a kdo je kdo a z jaké strany :D.

Později mě přes mé nesouhlasení Pospův taťka překecal, že mě hodí domů autem. Chtěla jsem jet sama vlakem a nebo zkusit stopovat, ale nakonec jsem byla stejně moc ráda, že mě zavezli domů, protože mi převezli věci, které jsme tehdy u Pospy v březnu nechala a o které se mi Pospova mamča pěkně postarala (byly uložené ve skříni u Pospy v pokoji v Hněvotíně) Za to jí moc děkuji. Děkuji všem, co nám nějak pomohli J

Přijeli jsme do Řepišť. Můj taťka spal na lavičce. Přijelo auto, pan Pospíšil na něj zavolal, jestli tady bydlí Nožička. Taťka se vzbudil a vůbec nevěděl, co se děje… za chvíli jsme na něj vykoukla já :D. No byl rád, nečekal nás (čekal, ale až v říjnu :D)… Pak jsem běžela za mamkou nahoru, ta mě taky nečekala a byla ráda, že jsem doma, pak babička a na druhý den jsem přišla za zbytkem rodiny…

Na chvíli jsme sedli u nás na terase, dali si kávu, vodu, mamčinou buchtu, pokecali jsme, natrhali hrášek a snědli pár třešní.

Pospa pak s bráchou a taťkou odjeli a pro mě začal první den po 4 měsících bez Pospy… zvláštní :D…. Brzo se zase sejdeme…J už se těším… budeme plánovat, co dál…

A tady bych ukončila náš první cestovatelský příběh… Happy End…

TYPICKÉ PRO ANGLII

Novinky, Vzduchem do Anglie

Zdravím vás 🙂 rozhodla jsem se napsat článek o typických záležitostech pro severní Anglii. S čím se tady zkrátka setkáváme na denním pořádku, po čem zde lidi touží…

1. SCONE (koláček, co vypadá jako buchtička a muffin zároveň)

Cornish_cream_tea_2

WP_20150622_002

a takhle to vypadá v praxi (s Romčou jsme zašli po návštěvě Fairlight Guest Housu sednout k jezeru do jakési venkovní kavárničky… 

– jedná se o specifické pečivo, které se normálně konzumuje při odpoledním čaji rozkrojené a napůl potřené zpravidla vyšlehaným krémem (whipped cream) s džemem (většinou jahodovým)… tohle je typická varianta pro jihozápadní Anglii (Devon), zde je šlehaný krém často nahrazen máslem
– občas ho prodáváme u nás na baru
– když tedy řeknete, že chcete cream tea, tak dostanete černý čaj s mlékem a s typickým krémovým scone
– říká se, že chutná jinak podle toho, co namažete první – jestli máslo (krém) a džem nebo džem a máslo (krém) 😀

2. ČERNÝ ČAJ 

cup of tea

– velmi typické, oblíbené s mlékem

3. ODDĚLENÉ KOHOUTKY 

6a00e5519a1c368834019104cb7ea1970c-320wi

– Angličani si potrpí na tradiční staré dobré kohoutky… když fungují, na co je měnit za ty moderní?
– je to teda šíleně nepraktické a opravdu debilní :D, protože si nemůžete v klidu umýt ruce v teplé vodě – když totiž otevřete kohoutek pro teplou vodu, začne vám po chvíli téct šíleně horká voda div, že se nespálíte (u studené totéž ale pro studenou vodu)
– prý počítají s tím, že si zacpete odpad a potřebnou vodu si namixujete v umyvadle (chtěli by být zřejmě velmi šetrní k životnímu prostředí, ale nevím, tady tohle mě tady opravdu vytáčí)

4. TYPICKÁ ANGLICKÁ SNÍDANĚ 

full-english-breakfast035

porridge1

–  většina Angličanů tady každé ráno ujíždí na své typické anglické snídani
– ta se skládá ze slaniny (bacon), fazolí v rajčatové omáčce (beans in tomato sauce), vajíčka (buď normální sázené vejce (poached egg), co se dělá v oleji na pánvičce, nebo míchaná vejce), párečky, osmažený toastový chleba plný oleje (fried bread), grilované rajče (grilled tomato), ovesná kaše (porirdge), kterou jedí s různým ovocem, medem a tak, ale nejčastěji se sušenými švestkami (prunes) – no, když si do ní něco nedáte, je docela nechutná… jenom ovesné vločky rozvařené ve vodě – ani to necukrují, nesolí, prostě nic…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

5. VYHÝBÁNÍ SE VLEVO

– abych řekla pravdu, téhle zvyklosti jsem si ani nevšimla, ale poté, co jsem na to byla upozorněna Romčou, jsem jí dala za pravdu, že Angličané se zkrátka vyhýbají vlevo (teda pokud se nesetkají s neznalou Češkou, co se chce vyhýbat vpravo :D)

6. AUTA TADY JEZDÍ VLEVO, VOLANT JE NA PRAVÉ STRANĚ

english-road-scenery-cool-ipad_00155475

DSCF5114a-300x224

7. TYPICKÉ VÝRAZY

– většinou se tady zdraví „heya“ a pak ve většině případů následuje otázka, na kterou nečekají odpověď: „you’re right?“ (doslova: jsi v pořádku?)

8. V NEDĚLI MAJÍ HOVĚZÍ (BEEF)

– to jsem taky nevěděla, protože maso nejím…

9. „PSÍ ČUMÁCI“

– někteří Angličani jsou chladné duše, teda alespoň než si k vám najdou cestu…

10. TYPICKÉ NÁPOJE

– frčí tady cider – tedy jablečné šumivé pivo, pak nealkoholické zázvorové pivo (je dobré, ale musela jsem ho chvilku pít, abych si k němu vypěstovala oblibu), z alkoholického piva je tady nejlevnější a nejoblíbenější pivo Foster

fosters-bottals

11. TYPICKÉ POCHUTINY

– zbožňují tady muffiny, cookies, toastový chléb, mint chocolate (mátová čokoláda… nechutná mi), sušenky (např. zázvorové, máslové,… – říká se jim shortbread)

shortbread-selection-contents-354x338
– s octovými chipsy jsem se tady nesetkala, to je asi typické pro část Anglie kolem Londýna (každopádně je to hrozné :D)
– myslím, že mají v oblibě taky např. hranolky s hořčicí! (to vím ze Snacku, když nám tam chodili lidi z Londýna)

12. ZÁSUVKY

stažený soubor

– jsou tady jiné zásuvky, tzn. že je třeba si s sebou vzít adaptér (dá se zakoupit samozřejmě i tady) nebo s sebou vzít pinzetu a naučit se Pospův trik – je super a žádné dráty z kabelu vytahovat nemusíte…
– zásuvky tady mají vypínače, tzn. že nemusíte vaše elektronická zařízení vytahovat ze zásuvky, jak z důvodu bezpečnosti tak z důvodu úspory energie, protože jak víme (já se to dozvěděla až teď :D), i vypnutá televize něco žere, když ji necháte v české zapnuté zásuvce

13. OBĚD

– tady si dávají polévku se sendvičem

14. NOČNÍ MŮRY S BANKOU HSBC

– teda aspoň pro mě… milion sto padesát tisíc schůzek, telefonátů, bezpečnostních otázek a opatření, utracených peněz za dopravu a za telefon… už nikdy… nepřeji to nikomu
– ale pozitivní je, že už mám konečně účet
– možná je to těžké jen pro cizince, co pořádně neumí anglicky po telefonu? 😀

… no časem mě ještě něco určitě napadne (s tímhle mi pomáhala na odpoledním čaji Romča :D… všeho jsem si nevšimla, ale je to opravdu tak)…. jinak Romča taky píše blog, kouknětě: http://romanadockalova.blogspot.co.uk/

60. den – medina v Essaouiře, nákupy, písečná bouře :D

60. den, Novinky, Vodou do Maroka

Ráno jsem se vzbudila s takovým bezstarostným pocitem a la bude všechno fajn. Jediné negativum bylo, že mě trošku bolelo za krkem z toho strašně tvrdého polštáře a cítila jsem se tak nějak stísněně, zcela zajisté z toho, že jsme spali oba na jedné malinkaté posteli pro jednoho :D.

Čekala jsem, že naši hostitelé ještě nebudou vzhůru, ale pletla jsem se. Před osmou hodinou už seděli ve své pracovní místnosti a dělali svou práci. My pak dostali heslo k WIFI a šli jsme si k nim vyřídit všechny věci, co ještě potřebovaly být dořešeny. Například potvrzení BlaBla Caru, platbu apod.

Pak jsme vyrazili do centra Essaouiry.

Hned, co jsme vyšli z bytu, jsme zjistili, že nemáme lžičku na snídani, kterou jsme si plánovali koupit (marmeládu s marockými chleby). Tak jsme se pro ni vrátili.

Pak jsme navštívili ten obchůdek, kde se dala vytisknout letenka. Byla to nenápadná místnůstka s několika staršími počítači. Žádnou zodpovědnou osobu jsme neviděli. Na pozdrav nám odpověděli jen malí kluci, kteří sem přišli zřejmě hrát na počítačích hry. Asi je to tu taky nějak zpoplatněné, jako u nás použití počítače v knihovnách.

Chlapci zavolali vedoucího. Přišel starší chlapík. Otevřel zápisník a bral si od klučiny několik dirhamů. Pak se otočil směrem k nám a my mu ukázali naši flashku a nějak mu vysvětlili, co potřebujeme. Pochopil. Vytisknul. Bez problému. Dali jsme mu pár dirhamů, bylo to skoro zadarmo.

Byli jsme spokojeni, že už máme všechno proto, abychom se odsud v pořádku a na čas dostali do Anglie.

Po návštěvě tiskárny jsme zaskočili do jakési trafiky, kde jsme koupili obrovskou sklenici jahodové marmelády (byly na výběr 2, myslím, že ta jahodová a pak ještě meruňková) a asi tři bochníky marockého chleba. To jsme se rozhodli posnídat hezky na pláži.

Pořád je šíleně větrno, máme na sobě mikiny a dvakrát teplo nám zrovna není. Sluníčko ale svítí, třeba se to postupem dne zlepší.

Přicházíme na pláž, kde už je spousta lidí (pěšky, běžecky, v moři, chystající se do moře, apod.) a taky velbloudů a koní.

_IGP8402

_IGP8401

Taky jejich bobků, odpadků a různých věcí – není to zrovna krásná pláž. Jejich majitelé se tu snaží vydělávat na turistech tak, že nabízí samozřejmě svezení.

_IGP8410_1

_IGP8418

Myslím, že tady ten business moc nefrčí. Je tady sice písečná pláž a malinkaté písečné duny, ale oproti Sahaře, která představuje rohlík, je tohle drobek z toho rohlíku. Žádný lepší příměr mě teď nenapadl – asi mám chuť na rohlík :D.

Je tady spousta, ale fakt spousta lidí v neoprenu. Proč? Je to tady ráj kitesurfingu a windsurfingu. Na normální surfing tu jsou moc malé vlny. Ale větru, toho je tady opravdu dost. Takže se to tady hemží surfaři těchto druhů, jejich instruktory, pozorovateli no a pak jsme tu my a další lidi, co se tu přišli jen tak procházet :D.

Byl opravdu šílený vítr, až to nebylo pohodlné. Písek v očích celou dobu, tak jsme ani nemohli v klidu jíst, jak jsme si představovali. Sedli jsme si dozadu na pláž na jakési dřevěné zábradlí a posnídali jsme.

Poté jsme se vydali do malé mediny, tedy do malého centra města, které je sice malé, ale hodně hezké. Je tady opět spousta turistů, hezkých uliček a obchůdků. Do centra se vchází takovým obloukem, kde je hned u vstupu obchod s krásnými šátky různých barev. Je tady taky spousta restaurací, které už se docela dost přibližují evropskému stylu.

Procházíme se, kocháme se, rozhodujeme se, co si tedy pořídíme za suvenýr :D. Toužíme po marockých volných kalhotách, už jsme si vyhlídli stánek, kde je koupíme. Pak tu jsou obchůdky s kořením, kosmetikou, mističkami, hudebními nástroji, no prostě se vším… srdíčka nám plesají, opravdu… Jeden pán nás láka na svetry. Byly fakt krásné. Moc. Ale chtěli jsme něco letního… Ale skoro jsme ho koupili :D…

Pak jsme sedli na mint tea. Skleničky na sobě měly hezkou dekoraci. Chvilku jsem studovala, jak je to vyrobené… :D.

_IGP8429

Chtěli jsme si dát i něco k jídlu, ale nakonec jsme si říkali, že nebudeme utrácet za jídlo, ať máme nějaký ten suvenýr. Myslím, že jsme pak stejně ještě vybrali poslední zbytek peněz, protože nám do cesty přišli tak skvělé věci, že jsme je prostě museli mít ať to stojí co to stojí :D.

Pili jsme si tak čaj, koukali na obchůdek vedle, kde se na nás smály další krásné svetry a tašky.

_IGP8430

Essaouira je nákupním rájem pro hippiky. Fakt, že jo :D.

Po čaji jsme se rozhodli zavítat do obchůdku, kde věci prodával sympatický mladý muž s obrovskou kočkou na klíně.

_IGP8441

Hned se s námi dával do řeči. Ukazoval nám svůj sortiment, popsal nám každé jeho koření, každý mýdlový parfém, kosmetiku, ke všemu nám dal čichnout.

_IGP8431

_IGP8433

Každý jeho čaj, dokonce nás i na jeden pozval (byl to čaj namíchaný skoro ze všech čajů, co prodával….

_IGP8436

Předtím, než nám ho rozlil, je ještě proléval vlastní „šťávou“, aby se více promíchal). Tak jsme poseděli, pokecali a samozřejmě mu řekli, že si určitě něco koupíme, ale že máme jen opravdu trošku peněz. Přikyvoval, přikyvoval, ale když jsme mu nakonec řekli, kolik teda máme (od minule jsme se poučili tak, že jsme si schovali veškeré rezervy pečlivě do peněženky, aby je nikdo nemohl vidět, kdyby třeba nahlížel), byl docela tou malou sumou vyděšen. Rozhodli jsme se u něj vzít jednu čajovou mističku (suvenýr pro Pospu… v tom obchodě byla ta mistička daného motivu už jen jedna jediná a měla obitý okraj, tak pan obchodník byl tak hodný a zašel mističku vyměnit k nějakému ze svých obchodních sousedů – asi tady všichni prodejci drží při sobě J), kterou tady teď v Anglii používáme na pití čaje J, pak kousíček tuhého parfému – vypadá to jako mýdlo, ale používá se to nasucho – prostě si trochu pojezdíte po pokožce a voníte (+ to krásně voní, když to necháte ve skříni s oblečením), no a pak nám vyšlo ještě na trošku toho čaje, co jsme si u něj dali (byl to čaj všech čajů – namíchané snad úplně všechno, z čeho se dá dělat čaj… takový královský čaj no… výborný, opravdu… měl specifickou chuť…).

Vzali jsme si myslím na toho mladíka kontakt, poděkovali jsme mu a já za sebe teda doufám, že někdy do jeho obchůdku přijdu s vyšším obnosem peněz a koupím si tam ze všeho trošku :D. Hlavně koření a parfémové mýdlo… 😀

Chodili jsme a chodili po Medině. Za chvíli jsme se začali ubírat na cestu zpátky do toho obchůdku s kalhotami. Vybírali jsme materiál a barvy. Já si vybrala hnědé s barevnými proužky – avšak ne tak kvalitní, jaké si vybral Pospa. Ten si vybral fakt měkoučké bílé kalhoty taktéž s barevnými pruhy. Byly i dražší, ale ani ty moje nestály nejméně. Celkově jsme je tady koupili asi trošku levněji, než by se daly koupit v ČR. A taky jsou moc hezké. Museli byste, myslím si, hledat tenhle stejný typ u nás dost dlouho hledat. Ale možná se mýlím. Snad mi prominete tu cenu. Píšu článek s opožděním, tak už moc nevím, kolik všechno stálo. Ale snažili jsme se ukecávat a říkat prodavači, že někdo nám ty stejné nabízel za méně… to vím :D. Celkově se domnívám, že ty moje stály na české nějak 400 Kč… Pospovy tak 700 Kč. Ještě se ho později poptám, zda si to nepamatuje :D. No jinak jsme na ně stejně museli vybrat ten poslední zbytek peněz, o kterém jsem psala v úvodu…

_IGP8447

V hlavě jsme ještě měli myšlenku, jak se dostaneme na to letiště, které je na pěší chůzi s batohy docela dost km daleko. Napadlo nás kouknout na autobus, protože ty nám taky Maciej se Stefaninou doporučili. Autobus nevypadal extra pojízdně ani bezpečně. Nevěděli jsme, jak zjistit, kdy odjíždí autobus. Ptali jsme se nějakých mužů, co vypadali, že to budou vědět. Jeden z nich nevěděl, druhý zas na mě sahal, byl hrubý a málem mě nechtěl pustit až mě přidusil, no a ten třetí nás konečně poslal dobře do jakýchsi prosklených dveří, kde seděli asi čtyři lidi dospívajícího věku a jeden z nich, holka, mi pochválila dredy. Snažili se mluvit v angličtině. Měli ji docela fajn J. Nakonec jsme vyhodnotili, že by asi bylo bezpečnější požádat Macieje se Stefaniou, aby nás na to letiště hodili autem, když mají auto, že bychom jim normálně zaplatili. A tak už jsme to dál neřešili.

Pak jsme si šli zpátky směrem k pláži a sedli si na takový hezký kamenný okraj a koukali na pláž, moře a tak. Pod námi byly v písku malé rybníčky z mořské vody, ve kterých plavaly malé rybky. Bylo mi jich líto, protože se do moře dostanou až při přílivu. Doufám, že se do té doby neusmažily. Kousek od nás na tom rovném písečném terénu hraje opravdu velké množství mužů fotbal. Je tu pár branek, pár kluků si branky vytvořili své. Nehraje se to tady jako na velkém fotbalovém hřišti.

_IGP8452

_IGP8457

Každý tady má svůj kousek pláže a na ní si hraje se svou partou. Kromě fotbalu se tu hraje taky nohec. Koukám na jednoho klučinu, který si tady kope v ponožkách. To bude mít jeho mamča radost :D. Sluníčko pořád svítilo a my vzpomínali na Jimiho Hendrixe, který tady v Essaouiře prý byl r. 1969 (ten rok jsem teď vygooglila, to jsem nevěděla :D). Dojedli jsme chleba s marmeládou z rána.

Pak jsme se šli projít někam jinam do Essaouiry, sedli jsme na pizzu do jakéhosi podniku, kde to vypadalo, že nikdo není… J Jedna paní pekla pizzu sama, obsluhovala, prostě všechno… ale bylo fajn J

Pak jsme se šli zase projít na pláž. Tentokrát hezky dozadu. Fotili jsme taky fotky.

_IGP8483_1

_IGP8506

_IGP8510

_IGP8515

Zvedal se vítr, písek byl v neustálém pohybu – vypadalo to, jakoby plul po zemi… začalo se stmívat, my s vlasy plnými písku pokračovali dál k jakési skále, kde jsme narazili na nějaký zašitý milostný páreček. Poblíž byly útesy a taková jakási laguna. Byla v ní šíleně teplá voda, tak jsme si v ní na chvíli pochodili.

_IGP8516

_IGP8535

_IGP8534_1

_IGP8520

Běhala jsem v maličkých vlnkách, protože hloubka je tady až moc daleko, užívala jsem si zapadajícího sluníčka, fotili jsme ptáky a tak. Zpátky jsme se rozhodli jít přes ty miniaturní duny. Připadala jsem si, jako kdyby měl nastat konec světa. Všude odpadky, písek v očích, ve vlasech, v mikině, foťák zase dostal zabrat… Někdo se tu projížděl na koni. No naštěstí jsme z té písečné bouře vyvázli bez zranění… :D…. (zas tak šílené to nebylo).

_IGP8547

_IGP8559

_IGP8548

_IGP8548

Všimla jsem si, že nejsme sami blázni, kteří v takovém větru chodí na procházku po pláži. Surfaři to už zabalili. My už to tady taky balíme…

_IGP8584

_IGP8645

_IGP8628

_IGP8625

_IGP8606

_IGP8592

Rozhodli jsme se navštívit ten obchoďák, do kterého nikdo nechodí. Chtěli jsme si koupit nějaký alkohol, ale ten se tam opravdu neprodával … – jo s tím je tady problém… většina nemuslimů by si třeba dala po práci v pátek pivko, ale to tady nenajdete tak snadno… myslím, že právě v pátek jsou všechny obchody s alkoholem zavřené no a v tom obchoďáku je část s alkoholem někde úplně jinde, než jsme zvyklí…my tu část teda ani nenašli. Maciej se Stefaninou si chodí pro pivko myslím i do hospody, nebo ho kupují už dopředu, aby něco na pátek měli.

Takže jsme si žádné alko nekoupili, ale za to jsme si koupili broskvový džus, neveganskou zmrzlinu, oreo, brambůrky a prostě takové ty šílenosti, které když je sníte, je vám po nich pak strašně moc blbě. A taky nám bylo. Najedli jsme se úplně šíleně a nezdravě… děs….

Pak jsme se už konečně sebrali a šli do našeho náhradního domova k Maciejovi a Stefanie… podarovali jsme je balíčkem Orea a domluvili se na zítřek. Jupí. Vezmou nás tedy autem na letiště.

Jdeme v klidu spát.

Pozor, pozor, dneska je tady v Patterdale 26°C!

Novinky, Vzduchem do Anglie

Dneska máme úterý 30.6.2015 a asi k nám zavítalo léto… Dostala jsem chuť napsat článek…

Ještě mám nemocenskou, a proto jsem tento úžasný horký den nemohla oslavit nikde u vody ani daleko v přírodě ve vysoké trávě žužlajíc trs trávy.

pozn. Už jsem celkem v pohodě, jenom mě zase pekelně bolí můj levý moudrý zub (nebo spíš dáseň kolem něj) a ženská měsíční síla si teď pár dní dělá, co chce… Ale to je v pohodě. To je příroda, dar.

Pozitivní je, že jsem vyhrála nad angínou 1:0 (doufám, že nemá zombie schopnosti) bez použití antibiotik a jiných léků – léčila jsem se pouze Pospovou starostí, ochotou a léčebnou sílou (děkuji ti, děkuji ti a ještě jednou ti děkuji) odpočinkem, spánkem, zázvorovým čajem, citronem, ovocem, chlorellou, ječmenem, rakytníkovým olejem a meditací při meditační hudbě, která se po chvíli zase změnila ve spánek…

Tento stav počasí jsem si užívala v posteli koukajíc oknem na tu přírodu osvětlenou sluníčkem. Celou dobu jsem ho měla otevřené, jak jen to šlo, a netřepala jsem se zimou… ani, když jsem vytáhla nohu z pod deky :D. Jupí…

Jakmile přišel Pospa z práce, vytáhl mě ven kousek za chatu, sednout si ke dřevěnému piknikovému stolu, kde včera seděli s ostatními Čechy na pivko. Měla jsem jen tílko, šátek na krku, tepláky z Maroka a žabky bez ponožek. Vyzula jsem si je, zaryla bosé nohy do trávy a užívala si to dusno jako před bouřkou a bekot ovcí :D. Bylo to fajn.

Takhle trávila dnešní teplý den (spíš pauzu mezi směnami) Romča:
11693897_10207059189858988_754046820520251007_n

Pak jsme se s Pospou ubrali zpátky do chatky. Dostali jsme chuť na sladké. Navštívila jsem místní poštu, kde mají i obchod. Koupila jsem jakousi bio kvalitní hořkou čokoládu, ovesné sušenky a dvě bezlepkové čoko sušenky. Všechno vegan <3. Zbylo už jen trošku čokolády :D.

Včera pro mě Pospa v práci nabral nějaké ovoce. Snědli jsme mango, za které jsme taky dostali málem po zadku. Lepší mango jsem nejedla :D. Vypadalo, že za chvíli shnije, ale uvnitř bylo tak dobré, medově sladké, že jsem z toho dostala chuťový orgasmus.

Pospa už musel na 17. hodin do práce. Je mi ho líto. Ale mě už to za 2 dny taky začne. Začínám ve čtvrtek. Užívám si toho teplého dne uvnitř v pokoji, koukám na strom života se slonem na ručně dělaném plátně (dárek pro Pospu k svátku – měl ho včera, tedy 29. června),

11224377_10200727318622743_4988034840176632410_n

Je to fakt hezké… škoda, že tu nemáme vyšší strop 😀

11665462_10200727313262609_3846373019939726150_n

Tripy wall… Pospovi se moc líbí…

poslouchám tyhle hippie songy, upravuju fotky z Essaouiry (poslední kolekce fotek z našeho velkého cestování) a píšu tenhle článek :D.

Tak mějte fajn den. A kdybyste měli chuť, nechte mi pod článkem komentář, jak jste si dnešní den, ať už byl jakýkoli, užili vy.

Posílám objetí. T.

Něco o mé práci – housekeepingu v Anglii

Novinky, Vzduchem do Anglie

Zdravím všechny příznivce mého blogu. Rozhodla jsem se napsat příspěvek o své práci, tady v Patterdale hotelu, tedy o práci pokojské. Myslím si, že to může pomoci těm, kteří by rádi tuhle práci vyzkoušeli, ale stále nejsou rozhodnutí, zda do toho jít. A když zrovna netoužíte po práci pokojské (stejně jako já jsem moc netoužila a pořád netoužím, beru to prostě jako práci, kterou dělám, abych si vydělala peníze, protože v tom nevidím moc velký smysl a spíše mě ta práce trápí z hlediska její podstaty), aspoň se můžete dozvědět, jak to teda v reálu chodí.

Má pozice se nazývá HOUSEKEEPER ASSISTANT (česky pokojská či doslova pomocnice té, co se stará o dům).

unnamed

Tak to jsem očividně já a na mně polo shirt (tričko s límečkem) + jmenovka (pěkně správně na pravé straně) nad logem hotelové sítě Choice Hotels…

Rozhodně si nepředstavujte uklízečku v sexy černé sukýnce, prachovkou v ruce, čepečkem na hlavě a s vysokými podpatky. Do práce nosíme modré tričko s límečkem a s logem sítě hotelů našeho zaměstnavatele – Choice Hotels (tričko s límečkem – polo shirt), černé kalhoty, na kterých mám vyžrané červené skvrny od detollu, což je přípravek ve stylu Sava, černé tenisky a jmenovku, kde je pouze naše jméno, nikoli příjmení (abyste totiž měli na jmenovce příjmení, to už musíte mít dobrou pozici).

Na začátku jsme dostali černé kalhoty, které se u nás dají nosit na koncerty vážné hudby či na jakési společenské akce. No nedalo se v tom chodit. Bylo to upnuté, nepohodlné, tak jsem si pořídila ve Sports Direct, což je obchod se sportovním oblečením, obuví a sportovní výbavou v Penrithu za poměrně dobré ceny (všichni tam nakupují), takové teplákovo-riflové černé kalhoty. No, koupila jsem si větší číslo, protože jsem ztloustla (asi stravou, změnou životního stylu, stresem, nevím), ať se mi dobře pracuje… pár praček a směn však způsobilo povolení celého materiálu, takže mi kalhoty bez zicherky prostě padají :D. A teď, za měsíc a půl práce už kalhoty mají bílé kruhy v oblasti kolenou (z vytírání) a milion červených vyžraných skvrn od nepřítele detollu. No a pak jsem si ještě koupila plátěné tenisky, protože to, co mi poskytli v práci (no o něco jsme s Pospou prostě žádat museli, neboť jsme tady přijeli s krosničkami, ve kterých bylo jen to nejpotřebnější, a oblečení na tyhle druhy práce, jsme s sebou na cestách fakt netahali… navíc jsme do Anglie přijeli s nulovým kontem, takže jsme něco nejdřív museli odpracovat, abychom si pak něco mohli koupit – třeba já – oblečení do práce), se nedalo nosit – byly to větší boty určené pro lidi, co pracují v kuchyni (má je Pospa a hrozně na ně nadává – bolí ho v nich nohy – ale je to prostě předepsaná bezpečností obuv… ale věřím, že existuje něco bezpečnostním podmínkám vyhovujícího a pohodlnějšího), a navíc dělaly při chůzi šílený hluk. A to není dobré, protože tady tato práce vyžaduje rychlost, obratnost, tichost, a ty boty to zkrátka nesplňovaly. Ani nebyly pohodlné. Tak jsem si zkrátka nakoupila jednu novou pracovní výbavu (kromě 2 modrých triček, jež jsem dostala), kterou pravidelně přepírám.

No, už v inzerátu mě upozorňovali, že to není z hlediska fyzické náročnosti lehká práce. Moc jsem o tom neměla představy, které by se podobaly skutečnosti, ale řekla jsem si, proč to nezkusit. Byla to fajn nabídka – zaprvé můžeme s Pospou pracovat spolu, máme zadarmo ubytování (platíme jen za elektřinu a vodu něco přes 19 liber za týden), za internet platíme měsíčně 10 liber a jídlo máme zadarmo (i když to není skoro vždycky jídlo, které bychom chtěli jíst – vegetariánství jsme si zachovali, ale veganství zde často porušuje, což mě velmi štve – vím, že to není problém jídla, ale mě, mé vůle, která zkrátka těm zdejším neveganským sladkostem někdy nemůže odolat – co na to říct? Stydím se za sebe a snažím se to napravit, aby má duše došla vnitřního klidu).

Zpravidla pracuji 6 dní v týdnu a mám jeden den volno (DAY OFF). Když je ale v hotelu málo lidí, mívám více volna, tedy i méně peněz, což je spíš horší než lepší. Je zde taky možnost mít v jednom týdnu dva dny volna a v dalším týdnu třeba žádné. Naše vedoucí oddělení housekeepingu – Sue Bell se jmenuje – se mi snaží dávat den volna v ten samý den, kdy ho má Pospa, abychom si spolu někam mohli zajít, oba dva se pořádně vyspat apod. Za to ji uznávám.

Pracuji za minimální mzdu, tedy za 6,5 libry na hodinu (ale i když je to tady minimální mzda, člověk si tady vydělá za 1 týden skoro to samé jako za 1 měsíc práce na nekvalifikovaných pozicích v ČR). Jsem placena každý týden a jsou mi samozřejmě strhávány peníze skrze insurance number – pojišťovací číslo. Insurance number tady mám dočasné, takže když tady skončím práci, nebudu mít žádné… normálně je možnost získat celoživotní IN, ale to já ani Pospa nemáme (Pospa si to chtěl vyřídit, protože pak je tam jakýsi problém s vrácením peněz, ale protože jsme v malé vesničce, kde doživotní IN nedělají a ani v Penrithu a větších městech tady okolo taky ne, s touhle možností, mít doživotní IN, jsme se z peněžních i časových důvodů rozloučili, protože zkrátka neexistuje vhodný způsob, jak se levně dostat v jednom dni do 5 hodin vzdáleného místa (a to nevím, zda není potřeba více schůzek než jen jedna, ale Pospa tvrdí, že ne). Ale, když Pospa Jonathanovi Hurstovi (což je nejvýše postavený manažer tady v hotelu, který nás vlastně pro tuto práci vzal) vysvětlovat, že by rád trvalé IN, asi ho vyslyšel (sice poněkud později, ale přece), a později nám oznámil, že zde kolem 20. června (tedy někdy v těchto dnech) přijede jakýsi chlapík a celému personálu může zajistit trvalé IN.

Daně mi pak asi mohu být po roce vráceny (vlastně ani nevím, jestli odevzdávám daně nebo je to jen pojištění), neboť vydělaná částka nepřekračuje danou hodnotu (myslím, že je to 10 000 Kč, ale nevím to jistě). To je mimochodem moc super, protože z těch daních přijde tady dost peněz – pokud teda platím za daně 😀 Jestli je to za pojištění, tak už nedostanu zpátky nic. A daně ve výplatních lístcích už ani nemám započtené (je tam jen to IN). No to uvidíme později. Teď to neřešíme.

Výplata mi chodí na anglickou HSBC banku každý pátek a v pondělí odpoledne kolem 15. hodiny mi chodí na e-mail výplatní lístky (tzv. payslips). Po měsíci a něco se nám konečně podařilo vyřídit veškeré bankovní záležitosti, což si musíme zatleskat (hlavně poděkovat naší kamarádce Češce – Romaně, která nám s tím hodně pomohla…volala pro nás do banky (poté, co jsem zjistila, že těm pracovníkům banky vůbec nic nerozumím 😀 – možná to bude proto, že mám v těchhle záležitostech zmatek i v Česku, natož tady v UK), mluvila chlapským hlasem, vystupovala za mě :D. Díky moc, Romčo J

Někdy mi přijde po odečtení poplatků za NI a live in contributions (což jsou náklady za život tady, tedy ta voda a elektřina) přes 200 čistého, což je super, někdy jenom přes 160 čistého, což je na nic (to je, když jsou 2 dny v týdnu volné).

Je nás tady dohromady 6 holek. Já, dvojčata z Maďarska – Angela a Abigél, a tři Polky – Dorota, Patrycja (ta mě všechno zaučovala a za asi 20 dní odjíždí navždy a já mám po ní přebrat pracovní sekci) a Alina. Naše vedoucí se jmenuje Sue a je to starší Angličanka, vykonávají tuto práci už mnoho let.

Práce začíná každý den buď v 7,15 (pokud máte v rozvrhu ranní práci) nebo v 8 (většinou takto směna začíná, když máte den předtím volno, abyste se více vyspali, třeba po párty).

Pokud tedy začínáte v 7,15, ráno musíte buď uklidit toalety (je to tady tak, že jedna housekeeper má vždycky celý týden na starost toalety – říká se jí toilet princess (princezna toalet), ale když má ta daná housekeeper zrovna DAY OFF (den volna), tak ji zaskakuje samozřejmě jiná housekeeper), nebo uklidit tzv. west lounge (západní halu) a nebo uklidit posezení u baru.

Teď bych se podrobněji rozepsala o těchto ranních úkolech.

Pokud tedy máte toalety, zajdete si do společné komůrky (tzv. cupboard), kde jsou vysavače, kbelíky, smetáky, různé mycí přípravky a pak sada na čištění toalet (kyblík s chemikáliemi a štětkou) a kyblík s mopem. Ještě před tím musíte navštívit základnu Sue (Sue’s office), kde jsou vyprané mikroaktivní utěrky (v polštině mikrofibra) a různé další utěrky podle toho, na co se používají. Každý den se na hotelových toaletách dělá něco navíc (něco extra). Jeden den se například rýžuje drsným smetákem podlaha, druhý den se třeba umývají radiátory a okna u pánů, další den radiátory a okna u dam, další den se myjí kachličky u dam, další den u pánů, anebo se speciálně myjí koše a dveře. Co ale zůstává stejné: každé ráno musíte vyměnit sáčky koše na dámách i pánech a taky na recepci, každý den musíte vytřít podlahu na obou toaletách, podlahu výtahu a podlahu v jedné speciální chodbě vedoucí ven, dále umýt umyvadlo, vyleštit zrcadlo, vše utřít od prachu, doplnit mýdlo, toaletní papír, umýt WC no a zkrátka všechno, na co si vzpomenete. Musíte být rychlí a udělat to dobře – a to z vlastní zkušenosti vím, že je této kombinace velmi těžké dosáhnout :D. Samozřejmě musíte dávat ke dveřím upozornění, že podlaha je mokrá, pak si po sobě všechno uklidit, vytřít „záchodový cupboard“ (kde míváme nové sáčky do košů, zásobu mýdla, nějaké dezinfekční prostředky, no a nový toaletní papír už tam nebývá (pro ten si chodíme do hlavního skladu, který se nachází pod kuchyní, vedle skladu pro jídlo) no a pak byste zpravidla ještě měli skočit pro krabičku s klíči od pokojů. Pak máte asi 10 min čas na to, abyste se napili a trošku si odpočinuli v tzv. staff roomu (což je pokoj pro personál, kde můžete vykecávat, jíst apod.)

Co se dělá, když máte tzv. bar? V hotelu je hotelový bar, kde se sedí hlavně odpoledne a večer. Každý čtvrtek a sobotu večer – tedy večery před odjezdovými dny (tzv. departures day) je tady zábava. Zábavou se myslí to, že tam prostě lidé sedí, pijí alkohol kecají a poslouchají muzikanta, který tam pro ně zpívá. Myslím, že to vždycky dělá jeden a ten samý člověk. Pak je tu ještě nějaký den jako zábava jakýsi vědomostní kvíz. No zkrátka po těchto akcích bývá ráno v baru většinou větší nepořádek než obvykle.

Našim úkolem je řádně vysát koberec, který je opravdu každé ráno plný nejrůznějších drobků a smetí z venku. Křesílka, stoly a barové židličky samozřejmě neobjíždíte, ale musíte všechno odsunout a vysát to i pod tím. Plus vysáváte chodbu u toalet a kuchyně, chodbu u recepce, venkovní část, část za recepcí a to je vše. Po vysátí je vašim úkolem ještě připravit vozík s ručníky, osuškami, povlečením a těmito věcmi pro housekeeperky v 1. patře hotelu, což je značně komplikované, neboť musíte dostat docela těžký vozík přes schody a odhadnout, kolik toho bude potřeba (záleží na dni, pokud je departures day, kdy se převlékají postele a mění se všechny ručníky, je toho potřeba dost, když je den, kdy jsou pouze stay overs – tedy že lidé stráví další noc v hotelu – není to tak šílené a stačí pouze dostatek čistých ručníků). Po úklidu pokojů (tedy odpoledne) ještě musíte vysát polovinu tzv. barového schodiště u recepce, s tím, že ve středu se vysává schodiště celé a v pátky a v neděle se vysává schodiště už dopoledne, než začnou lidé chodit s kufry do auta.

No, a když máte tzv. west lounge (to je takový salónek, kde se sedí dopoledne a odpoledne na čaji), tak všechno stejným způsobem vysajete, utřete prach, utřete stoly (já už extra taky na žebříku umývala tamní okna) a ještě vysáváte chodbu a staff room, kde taky utřete stoly.

Na všechny tyto ranní práce máte tedy něco přes půlhodiny, což se dá stihnout. Já osobně tyhle ranní práce mám docela ráda, protože vás fyzicky tak trošku probudí a nemusíte v 8 nabíhat na pokoje ještě ospalí a zmatení.

Před 8. hodinou ranní se tedy setkávají všechny daný den pracující housekeeperky ve staff roomu a čekají na rozkazy od Sue (když má Sue volno, rozkazy rozdává hlavní recepční a opravář Peter). Každá housekeeperka dostane papírek s čísly pokojů a značkami, které vysvětlují, který pokoj a jak uklidit. D znamená departure, tedy odjezd (tzn., že pokoj musí být fakt hezky uklizen, musí se převléct postele, pořádně umýt vana a další věci) a S znamená stay over (tzn., že lidé zítra ještě neodjíždějí a vy musíte pouze „rychle“ uklidit (v uvozovkách to mám proto, že to vůbec rychlé není:D, protože prakticky děláte to samé, co při departu, akorát nepřevlíkáte postele a nemusíte tak detailně utírat prach, čistit vanu detollem, měnit závěs u sprchy a já třeba někdy ani nevysávám, když to není potřeba, ale to je velké tajemství :D).

V 8 hodin, někdy už před osmou, se tedy zvedáme ze staff roomu a jdeme si do Sue’s office pro veškeré důležité věci pro práci – tzn. pytle na špinavé ručníky, povlečení, prostěradla a povlečení na polštáře (ty poslední 3 jen v případě, že v daný den máme nějaké departures), pak mikroaktivní utěrku na prach, žlutou utěrku na mokré umývání pokoje, utěrku na mytí hrnečků a sušení hrnečků, hadr na podlahu a fialovou a růžovou utěrku na umývání koupelny.  Já si ještě přibírám propisku, abych mohla psát na svůj papírek počet všeho, co strkám do pytle, protože když ještě nemám svou trvalou sekci, tak nikdy nevím, jestli v cupboardu dané housekeeperky bude něco na psaní a nemám čas se vracet.

No a pak jdeme do své sekce (je tady 5 sekcí – 2 v 2. patře, 2 v 1. patře a 1 v přízemí = celkem je tady 57 pokojů pro hosty, zbytek jsou pokoje pro staff nebo prostě nějaké pracovní místnosti; najdete tady miniaturní pokoje pro jednoho člověka, pokoje pro dva s oddělenými postelemi, pokoje pro dva s manželskou postelí, pokoje pro pár s dítětem či více děttmi do rodinných pokojů se dá přistavit dětská postýlka).

Čekáme na chodbě, dokud někdo neopustí náš pokoj (do 9,00 nesmíme klepat ani vysávat, abychom zbytečně nebudily hosty) a my ho mohly začít uklízet (před čekáním bychom měly vždycky zkontrolovat tzv. OFF rooms – uklizené pokoje, které jsou třeba hotové ze včera a nikdo v nich zatím nepřebývá – kontroluje se to hlavně proto, abychom se opravdu ujistili, že v pokoji nikdo není (že někdo na recepci nebo šéfová neudělali chybu) no a pak se hlavně kontroluje čistota toalety, jestli ji někdo nepoužil). Někdy se čeká 45 min, někdy ani ne minutu. Samozřejmě je čekání blbé, neboť váš určitý počet uklizených pokojů musí být hotov na čas. Sice se to začíná počítat až od 9,30, ale stejně jsou pro mě ty určité časy zatím nesplnitelné. Na jeden stayover máte 15 min a na departure máte 25 min. Ten stayover se stihnou dá, když pořádně máknete. V pohodě se dá stihnout, když nevysáváte. No a departure za 25 minut? No, tak to vůbec… 10 min je na převlečení postele. Ale s tím, jaká je realita, může tenhle tabulkový čas někam hodně daleko pryč.

Máme univerzální klíče na všechny pokoje. Plus klíček od cupboardu, kde si před samotným uklízením pokojů, chystáme věci na úklid. Uklízet pokoje chodíme s kyblíkem na úklid koupelny, kde je zpravidla prostředek na mytí záchodů, univerzální dezinfekční prostředek na umývání všeho, štětka na záchody (to je ta nejdebilnější věc, jakou jsem kdy na světě viděla… žádný z hotelových pokojů nemá v hotelové koupelně vedle WC vlastní štětku… otázkou zůstává – jak si ti lidé myjí pokakaný záchod? Odpověď? No, nemyjí! Čekají, až to uklidíme ráno my! Takže když si na velkou zajdou večer, smrdí jim to tam až do rána. To je super, co? Jako by každý záchod nemohl mít svou štětku… ), rukavice (které ale já z časového hlediska nepoužívám, neboť se stejně přímo nedotýkám špinavých věcí a exkrementů a ještě to předem všecko dezinfikuji), houba v plastovém kelímku se zubním kartáčkem (na extra úklid toalet – to už jsou rukavice potřeba, ale přiznám se, že si je stejně nenasazuji a tenhle extra úklid odbývám tak, že se stejně nestrkám ruku do záchodu tak, abych ji v něčem měla ponořenou, protože mi to už z principu všechno přijde přehnané a moc často praktikované, když to porovnám například s hygienou v Maroku), dettol (to je něco na bázi Sava – takže pěkně silná chemikálie – kterou používám na mytí van, když je se jedná o departure – po aplikaci čekám tak 1-2 minutky, aby to zapůsobilo, pak to omývám teplou vodou, raději 2x, no a dettol ještě používáme na speciální čištění táců na přípravu čaje – skvrny od kávy tak jdou lehce dolů – tácek pak taktéž omýváme teplou vodou), cream cleaner (= krémový čistič – šetrnější záležitost na čištění všeho, ale je s tím drbačka, takže to používám max. na čištění čajových lžiček společně s houbou (ale jinou než na WC samozřejmě)), no a pak tam ještě máme vypranou hadr na podlahu, růžovou a modrou utěrku, které se mají používat právě na úklid koupelny (používám však jen jednu na mytí vany po dettolu – jinak se na vše používají použité ručníky – nejlépe sají vodu, nejlépe leští – na sušení hrnků nepoužívám pro to určenou utěrku na suché utírání ani druhou utěrku na mokré – ale stačí mi vlastní ruka a čistý vyhrazený ručník a jde to jako po másle) a černý pytel na odpadky a průhledný pytel na všechno, co se dá roztřídit (třídí se tu odpad, což je jedna z pozitivních věcí J ). Nutno podotknout, že každý kyblík se po úklidu pokojů musí vyčistit a vše se musí doplnit na další den, aby kyblík mohla používat bez zdržování se doplňováním jakákoli jiná housekeeperka – když má třeba sekci toho, kdo má zrovna volno.
Některé kyblíky už mají proražené dírky na tom plastové základu pro ucha, takže se občas stane, že si hezky jdete s kyblíkem a najednou vám spadne a krásně se něco z těch přípravků vylije na koberec, což mě vždycky samozřejmě velmi těší :D.

Kromě kyblíku na úklid koupelny nosíme ještě kyblík s věcmi na doplnění toho, co v pokojích chybí. Tzn., s čaji, kávičkami, smetánkami do kávy, cukry, hygienickými pytlíčky (např. na použité dámské potřeby (sanitary bags) – těch dáváme zpravidla do příjezdového pokoje osm), propiskou na zapsání kusů použitých věcí do prádelny, místem pro papírek na zapisování, sáčky do košů, místem pro mikrofibru a správně i pro další utěrky (utěrka na mokré umývání pokoje – žlutá, pak utěrka na mokré umývání hrníčků a na suché), ale ty já nenosím, místo toho tam mám ten extra ručník na hrníčky – je to v tom pak větší pořádek – no nesmí se to provalit, jinak bych měla asi problémy, ale zdá se mi to mnohem praktičtější a hygienické je to stejně), místem pro tips (tedy pro dýška, které zde máme sdílené – tzn. že po směně je musíme odevzdat na recepci do speciální kasičky – po několika týdnech se „prasátko“ rozbije a penízky jsou roztříděny mezi rovnoměrně mezi staff… jestli je to rovnoměrně, to se můžu jen domnívat – dostala jsem něco přes 70 liber, což je fajn, ale asi je to přece jen málo), čistými hodnotícími papírky a papírky na obědy no a prostě s místem, kde si můžeme cokoli odložit (třeba dobrotky, co nám nechali hosté na pokoji – pak to beru do Sue’s office, kde to nechávám, aby si to někdo vzal). Tenhle „suchý kyblíček“ má uprostřed mezerku pro ucho z „mokrého kyblíčku“, takže pokud ten koupelnový kyblíček není zničený, dá se to docela hezky nosit v jedné ruce.

Jupí, někdo konečně odešel z pokoje (např. na snídani a nebo už rovnou na nějakou túru – to je nejčastější důvod, proč sem lidi jezdí – procházky po horách – hiking). Tzn., že, když je STAYOVER popadnete všechno, co máte (kromě vysavače, pokud ještě není po deváté hodině), počkáte, až se hosté ztratí z dohledu, odemknete, strčíte pod dveře ručník (aby se nezavíraly – lidi musí vědět, že jste v pokoji, nebo taky šéfová, aby vás našla; já většinou dávám čistý, ale měl by se zřejmě dávat již použitý) a začnete s uklízením. První otevřete okno (když je potřeba), uklidíte odpadky, pak ustele postel (nic nepřesouváte a nevyhazujete nic kromě toho, co je v koši a vedle koše – přečtené noviny, prázdné lahve), umyjete hrníčky a lžičky, doplníte vše, co na čajovém tácku chybí, utřete všude prach (tzn. ze stolu, nočních stolků, konferenčních stolků, z parapetu, z televize, z lampiček), upravíte závěsy (když je potřeba), vyleštíte zrcadlo, pak se přesunete do koupelny, kde umyjete umyvadlo, vyleštíte zrcadlo, doplníte mýdla (když jich je málo), doplníte toaletní papír (musí být 2 role), umyjete vanu či sprchu, záchod, vytřete podlahu, vyměníte ručníky (když je to potřeba), vytřete zem a nakonec byste měli vysát pokoj (to já ale dělám, jen když vidím na koberci moc smítek, protože vysávat každý den je podle mého názoru blbost). Nežijeme přece v laboratoři nebo někde.

No a když je departure, tak se to dělá všecko stejně, ale nejdříve byste měli všude vyměnit povlečení a prostěradla (aby po snídani byly nachystány pytle pro prádelnu – ta jezdí v pátky, pondělky a středy). To je pro mě nejhorší věc. Zdejší peřiny jsou totiž to nejhorší, co jsem kdy zažila, a požadavky Sue jsou pro mě za 10 min na jednu postel nesplnitelné a podle mého názoru až moc přehnané. Nazvala bych to postelovou buzerací :D. No a když už se vám to konečně povede podle představ šéfové, zjistíte, že je třeba dané povlečení tzv. reject (= odmítnutí à tzn. je na ní flíček velikosti milimetrové – toho si Sue někdy všimne, tak to musíte převléct, holky jinak převrací deku a je to v cajku, ale mě ještě hodně kontroluje, nebo větší flek, který už měním i já – ale ten malý flíček ani velký flek nejsou vůbec tak hrozné – protože všechno prošlo pračkou, jen se to třeba připálilo při žehlení nebo je to krvavá skvrnka, když třeba někomu ukápla krev z nosu – takže nic na zabití … zase anglická bezchybnost ve dvouhvězdičkovém hotelu – no z toho tady opravdu umírám), takže to musíte dělat co? Znovu. Jupí…

No, pak když máte před snídání (před 10,30) vše převlečeno nebo alespoň svléknuto, a nastrkáno a spočítáno v pytlích pro prádelnu, můžete začít uklízet. Dělá se to všechno stejně, akorát měníme, když je potřeba, závěsy k vaně a dettolujeme vanu. Doplňujeme kelímky (na každou osobu 1) a mýdlo, rychle čistíme kachličky a taky utíráme prach v koupelně). No zkrátka to musí být umyto všechno detailněji a musí se to blýskat jako nové… A to je opravdu náročnější než stay over.

Navíc, někteří hosté (zvláště rodinky), po sobě nechají takový nepořádek, že si to snad ani nedokážete představit. Největší potěšení je uklízet skleničky a lahve od vína, plechovky, skleničky od vody a třeba i obědy, jejichž užívání je vyhrazeno v prostorách restaurace, baru a west lounge – ale to hosté zkrátka nerespektují, takže to musíme uklízet my.

Někteří hosté jsou velmi hodní, nechají vám tips nebo sladkosti. Někteří si s vámi povykládají (ale to nesmí vidět šéfová, protože vás okamžitě odebere pryč, abyste náhodou nerušili hosty s tím, že máte ještě další pokoje k úklid – katastrofa – když mi snad někdo řekne, že uklízení v jeho přítomnosti je v pohodě, tak to snad dělám! Nene… tady to takhle nefunguje).

A teď přichází největší radost. Přicházím šéfová a ptá se, co už máte hotovo. Nahlásíte ji čísla pokojů. Někdy to okomentuje ve smyslu – tak málo? A po směně si vyslechnete, že jste pomalí. Někdy je potichu, někdy řekne jiné, schopnější a rychlejší housekeeperce, aby za vás vzala pár pokojů či vám pomohla). Někdy je spokojená a ve většině případech po kontrole pokojů (kontroluje po mě úplně, ale úplně všechno) se jí něco nelíbí (vysaj šuplík, nevysála jsi pod křeslem, převleč peřinu, je tam flek, udělej znovu peřinu, není to tak, jak se mi to líbí, chybí ti někde kávy, udělej znovu vanu… a to jsou ty největší třešničky na dortu… musím uznat, že někdy mám něco opravdu špatně, protože jsem si toho nevšimla, nebo se mi to zkrátka nechtělo dělat dalších 20 min, aby mi pak řekla, že jsem pomalá, ale někdy! Někdy ty její připomínky vůbec nejsou na místě. Například v případě stlaní postelí a umývání vany… Prostě buzerace… Největší, kterou jsem kde zažila.

Teď, po skoro 2 měsících je mi to už jedno. Ať si šéfová nesouhlasí s čím chce, ať říká, že jsem pomalá, přece se kvůli této práce za minimální mzdu neudřu k úhynu či k potíži ze zády. A to už tak mám na stehnu plno modřin z umývání van, bolavá záda, zpocené čelo, suché ruce a beztak jsem z těch hnusných chemikálií už stokrát přiotrávená. Ale pořád je to lepší, než zůstat za účelem vydělání peněz v Česku.

No, takže v současné době se snažíme s Pavlem najít zaměstnání někde jinde v UK a já už teda nikdy jako housekeeper, protože tuhle práci už prostě nikdy více nechci dělat. Chci se naučit anglicky (a ne polštinu ani maďarštinu – nic proti Polákům (i když někdy někteří jedinci mají velmi vybrané chování – opakuji někteří, aby mě někdo nenařknul za rasistu či něco podobného, protože tím opravdu nejsem a řeči a názory Čechů na uprchlíky a cizince se mi velmi, velmi příčí!!!), nechci, aby mou práci někdo 150x kontrolovat a vracel mě zpátky, abych něco udělala znovu (dělám to dost svědomitě a poctivě tak, aby v hotelu se dvěma hvězdičkami mohli hosté spokojeně pobývat – myslím, že pidi flíček na povlečení u nohou – pozn. Ty pidi flíčky jsou v desetikusovém balení povlečení na dvoulůžku asi u čtyřech povlečení a vracet se do komůrky pro další a pro další vám opravdu na času nepřidá à takže vidíte, jak se zde vylučuje rychlost a preciznost – zkrátka to za tu dobu nejde stihnout a když to někdo stíhá, tak je to buď šílená mašina (kterou já nejsem a ani nechci být, proč bych ve svém životě měla neustále spěchat???) nebo to nedělá poctivě (a já dělám poctivě, tedy poctivě tak, abych z toho já měla dobrý pocit…).

No ještě pokračování – po úklidu pokojů musíme všechno uklidit a doplnit kyblíky na další den. Nosíme těžké pytle, doplňujeme komůrky těžkými balíky s čistým prádlem a ručníky, vysáváme chodby, schody, čistíme chodby – podle toho, co je zrovna potřeba.

Pak, až skončíte ve své sekci či části pro onen den, se sejdeme u Sue v kanceláři, podíváte se, na kolik máte zítra a co vlastně děláte, Sue vám dovolí skončit, vy jí jako roboti poděkujete (to někdy vážně nedělám, protože nevím, za co děkovat :D) a pak se odeberete pryč z vašeho pracovního areálu a máte konečně klid.

Nemám tu práci ráda (snažím se najít něco jiného, jak už jsem říkala). Už nikdy. Ale jsou lepší a horší dny. Těžké a lehčí dny. Důležité je však říct, že je to práce za málo peněz, je dost fyzicky a už i psychicky vyčerpávající, housekeeperky se tady mezi sebou moc nekamarádí, drží to tady spolu takto: Polák s Polákem, Čech s Čechem, Maďar s Maďarem, Angličan s Angličanem a co se týče ve vztahu housekeeperky a šéfová – šílená přetvářka. Housekeeperky jsou ale velmi pracovité a makají – některé fakt jedou, některé jedou, ale jde si všimnout, že už na něco taky kašlou, no a já se řadím někde doprostřed – už nemám sílu dělat vše na 100%, ale myslím, že je má práce dobrá… a když zkrátka vidím, že není potřeba vysát, nevysávám. Nejsem přece robot!

Co se týče jakési rady – jestli jste ochotni se sedřít z kůže za anglickou minimální mzdu (6,5 libry, tedy podle aktuálního kurzu 247 Kč na hodinu, což je rozhodně lepší než 55 Kč v ČR), nechat se buzerovat a uklízet záchody bez minima socializace a kamarádit se s jinými cizinci (ale ne Angličany, ti jsou tak možná v kuchyni a na recepci) je to práce právě pro vás – pro tuhle práci nemusíte tak dobře umět anglicky.

Nebo se zkrátka budete dobře učit anglicky a dostanete místo jako číšník či barista. To bych chtěla. Myslím si, že by se mi tak i více zlepšila angličtina – ale zároveň by to bylo těžší. Myslím, že by mě to více bavilo.

Tak či onak ale ani servírka není můj vysněný job. Ale je to lepší než housekeeper a myslím si, že za méně dřiny a buzerace. Ale to si možná jen myslím a není to tak. Nevím. Možná i housekeeper někdy může pracovat v přátelštějším prostředí.

Chtěla bych tady v UK najít práci někde, kde by se to slučovalo s mým chtěným životním stylem. Eko, vegan… nějaká vega restaurace? Čajovna? Kéž by. No a samozřejmě, plán do budoucna zůstává stejný – studium porodní asistence a pak otevření vlastního podniku, kde si můžu sobě samé býti vlastním pánem. Nebo raw či vegan cukrárna? To by bylo také krásné.

Pokud jste to dočeli až sem, patří vám mé velké díky a omluva za chyby v textu, protože jsem si po sobě text nezkontrolovala – byl psán jako proud aktuálních myšlenek a la co mi přišlo na jazyk s mým momentálním stavem mysli 🙂 doufám, že mě češtináři a lidé dbající na správný český pravopis a gramatiku neukamenují 🙂