Holandsko – den 4

Novinky, Výlety

Dnes už máme check-out. V 11 musíme opustit pokoj… balíme si věci, sprchujeme se a necháváme si bágly v nějaké speciální místnosti a večer si je vyzvedneme, abychom nemusely chodit po městě s několika kg na zádech. Snídáme ten houbičkový čaj a jdeme do města.

Amsterdam 2015_75

Houbičkový čaj (obsahovaly dle složení žampiony 😀 )

Amsterdam 2015_76

Na dnešek máme naplánované trhy.

Amsterdam 2015_77

Napsaly jsme poděkování do knihy hostů (guest book)

Chvilku jsme je hledaly, ale nakonec jsme je našly. Je fajn mít celodenní jízdenku a pochopit, jak tady funguje MHD.

Dneska byl nějaký speciální den galerií a zdejších umělců a výtvarníků.

Amsterdam 2015_78

Zajímavé ukázky z trhů

Amsterdam 2015_79

Měli prý všude v Amsterdamu otevřené galerie pro veřejnost a tak. I tady na trzích jsme zhlédli krásné umění a něco si i koupily.

Amsterdam 2015_80

Amsterdam 2015_81

Amsterdam 2015_82Amsterdam 2015_83

Amsterdam 2015_86Amsterdam 2015_87

Amsterdam 2015_85

Tohle jsou trasy metra různých měst…

Amsterdam 2015_84

Amsterdam 2015_89

Vzory na vyrývání do dřeva…

Amsterdam 2015_88

Dřevěné obaly na mobily…

Amsterdam 2015_90

Po těchto trzích jsme šly na „kytičkové“ trhy, kde se prodávají cibulky holandských tulipánů, bonsaje a různé takové věci a taky jsme navštívili prodejnu sýrů,

Amsterdam 2015_92

Takhle nějak tady vypadaly prodejny sýrů

prodejnu houpacích sítí a smartshop, kde prodávají různé věci z marihuany a taky tam prodávají set na pěstování houbiček, různé tabletky navozující psycho stavy apod.

Amsterdam 2015_91

A tady jste si mohli vybrat z různých druhů marihuany…

Kolem 17.00 jsme se musely už sbírat a jet na hostel, protože jsme chtěly, aby nám platila ještě ta celodenní jízdenka. S Tamčou jsme ještě na poslední chvíli běžely koupit marihuanový muffin. V CoffeShopu, kde jsme byly minule, je měli vyprodané… pán nám poradil, že musíme koupit jedině ty z coffeshopu, že pánové v suvenýrech to mají bez účinné látky. Musely jsme tedy běžet najít jiný coffeshop na Rembrandtově náměstí. Ten byl fakt hezký. Velký, nacpaný lidmi. Koupila jsem čoko marihuanový muffin za 8.90 eur a pak jsme strašně spěchali do metra, aby nás ještě pustily ty stroje na vstupu a výstupu z metra (mají to dobře ošetřené a představte si, že v tramvajích ještě jezdí jeden pověřený člověk, který tam má svou kancelář a kontroluje lidi, jestli si pípnuli jízdenku nebo je jim prodává).

Na hostelu jsme se rozloučily s Danielle (Danielle byla taková milá paní, se kterou jsme bydlely na pokoji, vyzařovala z ní taková zvláštní energie… vzala jsem si na ni kontakt) a potkaly jsme tam 2 Češky, tak jsme s nimi na chvilku ještě pokecaly

Amsterdam 2015_93

V hostelu s Češkami 🙂

a já si mezitím přebalila batoh a snažila se narvat ty nové roztahováky do uší. To bylo bolesti…

V 21.00 jsme se zvedly a odešly na vlak. Po cestě jsme dokouřili, co zbylo… zpátky s námi jede hodně lidí, co s námi i přijelo… V autobuse si s Tamčou dáváme ten muffin…

Cesta probíhá v klidu, zase jedem s českými řidiči. Já si pamatuji 2 kontroly. Jednu na hranicích Holandsko-Německo… ten policajt kontrolovat každý pas, koukal do každého obličeje, s hodně lidmi si popovídal, měl poznámky k červeným očím, ptal se přímo, jestli u sebe máme nějaké drogy, jednomu týpkovi prohledal s baterkou batoh, od pár lidí si vzal pasy a občanky a šel je kamsi ven kontrolovat. Strašně nás zdržel – kvůli němu jsme o 3 minuty nestihli RegioJet!!! takže nám s Tamčou propadlo 210 Kč… pak prý byla ještě jedna kontrola (to jsem spala), to prý s baterkou svítil úplně všude a taky někomu prohledával batohy… tak asi dobře, že jsme s sebou nic nevezly :D… ta první kontrola mě úplně vystresovala, ani nevím proč… asi začal působit i ten muffin, bylo mi vlastně fajn, ale zároveň jsem se divně třepala a tak… naštěstí to přešlo…

WP_20151122_006

To je on, muffin šampion…

Kupodivu jsem tuhle cestu prožila fakt v pohodě… Autobus byl zprvu dost plný, ale mě se podařilo vedle sebe nikoho nemít. Držela jsem batoh vedle na sedadle tak jen dlouho, jak jen to šlo. Pak ke mně přišla spát zezadu Tamča, protože jí nešlo vzadu sklopit sedadlo.

No a na Florenci jsme tedy byli v 11.35, nestihly jsme Regio, ale jely jsme dalším ve 12. Cestou jsme viděly první český sníh, doslova jsme projížděly sněhovou bouří, a taky mi bylo blbě, protože jsme objížděli dálnici po dědinách kvůli nějakým opravám na dálnici, tak jsme jeli přes kopce a zatáčky…

A tak skončil náš výletík do Holandska, který byl moc fajn

 

 

 

 

Holandsko – den 3

Novinky, Výlety

Spaly jsme docela dost dlouho. Naše těla měla spánkový deficit, tak si to prostě musela vynahradit tuto noc. Vstávaly jsme tedy až něco po desáté a tak pomalinku se rozkoukávaly… ke snídani jsme si daly čaj a plánovaly jsme dnešní den.

Chceme navštívit Naarden – vesničku jihovýchodně od Amsterdamu. Už jsme ji chtěly okouknout včera, ale byla už tma, tak jsem ráda, že jsme to nechali na dnešek…

Před Naardenem jsme zašly do Lidlu nakoupit nějaké jídlo na celý den…

Do Naardenu jsme se dostaly vlakem… (upozornění: jízdenka na vlak NENÍ to samé co jízdenka na autobus, metro a tramvaj dohromady… vlaky jsou strašně drahé a jízdenka na tram, metro a busy zároveň stojí na 1 hodinu 2,90 eur a na celý den 7,90, tudíž je výhodnější, když trošku jezdíte MHD)

Jelo se chvilku, cestou byly vidět typicky holandské mlýny a nějaké travnaté a vodnaté plochy. Tahle venkovská část Holandska nám byla utajena – v Amsterdamu ani Naardenu nic takového nebylo. Škoda. Snad někdy příště.

Samotný Naarden byl ještě pár km od vlakové stanice Naarden Bussum vzdálený, takže jsme si do něj musely dojít pěšky (+ si myslím, že přímo do Naardenu taky něco jede).

Když se podíváte na Naarden shora, tvoří takovou hezkou hvězdici či kytici….je to způsobeno lidským geometrickým uspořádáním ulic, kanálů apod. Architektura řadových domečků je severní, minimalistická, moc hezká. Spousta domů má velká okna do ulic, takže kolemjdoucí, třeba my, jsme mohly do jejich interiérů hezky nahlížet.

Amsterdam 2015_33

Fotky z Naardenu…

Amsterdam 2015_34

Amsterdam 2015_35

Byla kosa jako vždycky… už si trochu zvykáme… procházíme se uličkami,

Amsterdam 2015_38

koukáme do výloh, třepeme se zimou a hledáme nějaké útočiště, kde se ohřejeme. Míjíme kostel se sochou J.A Komenského….

Amsterdam 2015_37

Památník J.A.Komenského

tipujeme, že je pohřbený právě v něm, protože žádný jiný pomníček tady nikde nemá. Překvapí vás tady určitě české texty a na muzeu J.A.Komenského i český popisek pro vstupné.

Amsterdam 2015_39Amsterdam 2015_61

Amsterdam 2015_65

Zde je Komenský pohřben…

Děti tady dnes mají nějakou slavnost (později zjišťuji, že třetí týden v listopadu slaví svátek svatého Mikuláše – Sinterklass…a celá jeho oslava je vlastně důležitější než Štědrý den… svatý Mikuláš je uctíván jako patron všech dětí, námořníků a taky hl. města Holandska – Amsterdamu…no a svatý Mikuláš připlouvá na parníku ze Španělska už ten třetí týden v listopadu a hlavní oslav propukají až 4. a 5. prosince, kdy chodí Mikuláš i u nás …. zdroj: http://www.webmagazin.cz)

Amsterdam 2015_67

Děti slaví sv. Mikuláše…

Amsterdam 2015_68

Rodiče s dětmi ve vozítkách na kole ❤

Místní škola překvapivě v sobotu září převlečenými dětmi do nejrůznějších kostýmů. Rodiče vezou své ratolesti ve vozíčcích na kolech :D, což mi připadá moc fajn.Amsterdam 2015_43Amsterdam 2015_48Amsterdam 2015_49Amsterdam 2015_44

Amsterdam 2015_40Amsterdam 2015_41Amsterdam 2015_42

Navštěvujeme starožitnictví, kde si kupuji dřevěnou ruku s Buddhou uvnitř a 2 hezké krabičky. Pán neumí anglicky, tak vedeme dvojjazyčnou konverzaci, ale asi se chápeme.

Amsterdam 2015_51Amsterdam 2015_52

Amsterdam 2015_53

Amsterdam 2015_54

Amsterdam 2015_50

Amsterdam 2015_55

Amsterdam 2015_56Amsterdam 2015_59

Amsterdam 2015_58

Amsterdam 2015_60

Stihly nás první kroupy a déšť, tak se utíkáme schovat do nějaké bistra, kde si dáváme cosi dobrého. Pak se ještě procházíme po Naardenu, užíváme si sluníčka, které opravdu na chvíli vykouklo, a před setměním vyrážíme zpět do centra Amsterdamu.

Amsterdam 2015_69

Jedeme zpět do Amsterdamu a svačíme…

V Amsterdamu jsme vystoupily z vlaku a pak z metra s nadšením, že konečně vyzkoušíme tu zdejší specialitu – marihuanu legálně. Navštívily jsme tedy nějaký coffee shop, kde jsme si koupily 3 připravené jointy, jeden za 6 euro, byly jakési citronové a měly nám navodit lehce povzbuzující náladu. Měly jsme smůlu, protože jim došly marihuanové cookies, které jsme chtěly vyzkoušet přednostně… Před obchodem jsme se na ty naše jointy tak těšily, až si kolemjdoucí museli klepat na hlavu… neměly jsme zapalovač, tak jsme si jej musely jít koupit… Poprchávalo… Navštívily jsme obchod se suvenýry, kde bylo i všechno příslušenství ke kouření, nějaké afrodiziakální kapky a tak. Chvilku jsme si pohrávaly s myšlenkou, že bychom něco zajímavého koupily, ale zase jsme se zalekly kontroly na hranicích, tak jsme to utnuly zapalovačem s nápisy Amsterdam, a houbičkovým čajem, který určitě nebude mít s houbičkami nic společného, ale tak co, aspoň pro legraci… Ptala jsem se prodavače jak je to s kontrolami na hranicích. Moc mi toho nového nepověděl, ale nezapomněl dodat, že vše z jeho obchodu je legální i v jiných zemích, což vypovídá buď o tom, že chtěl prostě za každou cenu prodat, nebo o tom nemá dostatečné informace a nebo prodává fakt věci, ve kterých reální marihuana není.

Chtěly jsme si to jít užít k moři, ale byla už tma a bylo to zase docela daleko vlakem, tak jsme zůstaly v centru.

Na ulici jsme si zapálily naše jointy, já zjistila, že to vůbec nemůžu kouřit, protože se z toho vždycky málem udusím, ale později jsem přišla na vlastní techniku, jak to do sebe dostat, pomalu, ale přece…. Účinek byl takový, nevím, nic moc… když to srovnám s vaporizérem, který jsem vyzkoušela jednou v životě, tady ten joint mi toho moc nedal… Asi to bylo mixované s tabákem, ale v tom coffee shopu ještě psali, že to nemixují. Tak nevím…

Amsterdam 2015_71

Tak jsme to taky zkusily…

Amsterdam 2015_70

Začalo šíleně pršet. Schovaly jsme se do nějakého výklenku pro vstup u nějakého obchodu (jediná já mám tady deštník, ale po každé jsem ho zapomněla na hostelu). Panuje chaos, fouká vítr, prší, padají kola, lidi křičí. Schovat se k nám přichází i jeden rasta černoch, fakt milý pán…. zhulenějšího člověka jsem ještě neviděla. Ta mluva! To je přesně ten, koho si představíte, když myslíte na ty původní země marihuany, jak to tam všichni hulí… no a jeho život je tvořen z podstatné části hulením a následným širokým nádherným úsměvem.

IMG_6014

Naše konverzace se stočila k Red Light District, LSD jako Love Sex and Dreeeamssss a k tomu, že bychom s ním mohli jít zadarmo 😀 (With me, man…. for free, man :D….) samozřejmě celou dobu jen žertoval a užíval si svého zhuleného života… (nic proti němu nemám J )…. užíval si déšť, užíval si, co s lidmi dělá déšť… Koukali jsme se na ulici, schovaní před deštěm, jako na scénu z filmu… Pak jsme se každý rozešli svým směrem. On do CoffeeShopu.

Každá jsme vykouřila asi půlku svého jointa. Zbytek jsme si nechaly na později.

Navštívili jsme obchůdek s piercingy, tunely, náušnicemi… koupila jsem si 2 začátečnické roztahováky… J moc hezké J

Pak jsme si byly sednout do útulné hospůdky… vypily jsme tam každá tři svařená vína…

Amsterdam 2015_73

Nejlepší svařák na světě… ❤

IMG_20151121_223624IMG_20151121_223600

IMG_20151121_223639

Byla to ta nejlepší svařená víno na světě… byla dobroučká, slaďoučká, s pomerančem, prostě zahřálo… Sedli si tam k nám 2 kluci. Jeden Christian z Holandska, povykládali jsme si… a jeden Kanaďan Eric,

Amsterdam 2015_74

Tamča s Ericem

_IGP0103

Pro Amsterdam jsou také typická světýlka nejrůznějších druhů… na ulici, v interiéru, všude… prostě to dělaly útulnější… 

hudebník, se kterým jsme pokecaly trošku víc. Pak se zdejchnul, že jde kouřit a už nepřišel :D. Máme ho aspoň na Facebooku, tak máme nový kontakt…

Ivka dostala druhou mízu, chtěla jít pařit do nějakého klubu, ale my s Tamčou jsme ji musely uzemnit. Nenatrefily jsme totiž na nic, jak to říct, slušného… tak se nám ani nikam jít nechtělo. Vínko stačilo…

Protože se tak dobře sedělo, samozřejmě jsme nestihly metro, tak jsme musely jet autobusem. Dorazily jsme až kolem třetí ráno… ten autobus jel tak strašně dlouho… všichni jsme během jízdy spali v různých polohách, které by člověku za dne připadaly buď tak, že je daný člověk totálně na šrot, nebo nemá, kde spát, tak přespává v autobusu a jezdí tam a zpátky.. Nikdo to tam nezvládnul s otevřenýma očima :D…

 

Večer jsme trošku naše spolubydlící potrápily naším pozdním příchodem, ale třeba Asiatky seděly před recepcí v hale taky dlouho, tak co… Koupily jsme jízdenky na autobus (zítra v 22.00, jeden kolem 50 eur, takže zpáteční je dražší) a taky jízdenky na RegioJet z Prahy do Brna (Ivka z Prahy do Hradce). Rada: peníze si nechte raději na kartě než v hotovosti… tady v Holandsku se vám spíše stane, že nechtějí hotovost, a nebo nemůžete platit papírovkami v automatech na jízdenky.

Holandsko – den 2

Novinky, Výlety

Do Amsterdamu Sloterdijk (na západ od centra Amsterdamu) jsme dorazily něco před sedmou ranní. Ihned po výstupu vás do obličeje udeřila fakt šílená kosa.

Všude bylo ještě v tuto hodinu tma(což je neobvyklé…všechno se tady probouzí později, něco jako ve Španělsku, ale na tak moc… kavárny i obchody otevírají až v 9). Nikde nikdo. Chvilku jsme mžouraly, hledaly toalety, kde bychom se omyly, všude všecko zavřeno. Rozhodly jsme se dojet do centra. Trošku jsme bojovaly s koupí jízdenky, ale povedlo se (než jsme celý jízdenkový systém pochopily, trvalo to… ono ráno na informacích nikoho nenajdete). Vlakem jsme dorazily na hlavní nádraží v Amsterdamu a pak se vydaly pěšky s našimi batohy do města…

Amsterdam 2015_28

Před budovou stanice Centraal Station po příjezdu do centra Amsterdamu… budova je překrásná, takže se nezapomeňte po příjezdu ohlédnout za sebe a třeba si hned vyfotit mapu s vyznačenými trasami tramvají, stanicemi metra apod., která je poblíž… hodí se to

IMG_20151120_073158

Kola… stará, novější, všechna mají své kouzlo… tady se na nich sedí rovně, košík je vpředu…krásná tradice, kultura… :)… mnoho lidí o ně pečuje jako o auta…

Amsterdam 2015_2

Rozednívající se Amsterdam…

Amsterdam 2015_3

Amsterdam 2015_4

Trošku jsme si pochodily… musela jsem si zvyknout na těžký batoh a jeho tahání po městě. Byl to boj, ale zvládli jsme to spolu.

Odpočinuly jsme si v nějaké kavárničce, jejíž návštěvu jsme se rozhodly spojit s návštěvou toalet, kde se dáme trochu do pořádku. Dala jsem si džus z jablka, mrkve a zázvoru, abych se trochu nastartovala… bylo mi šíleně blbě… bolelo mě břicho z té pokroucené pozice v autobuse, byla jsem nevyspalá, rozlámaná, ale ten džus to spravil…a dobrá nálada za okamžik zase přišla…

V devět ráno se otevíral Dům Anny Frankové, který jsme se rozhodly navštívit jako první. Kdo neví, o koho a o co se jedná ZDE je pár informací (nechce se mi to tady vypisovat :D)

Čekala se na něj dlouhá řada…

Vstupné bylo 9 eur s tím, že se o zavazadla nikdo nestaral a musely se nosit vepředu na břichu – ne na zádech. Trošku jsme si počekaly, pomrzly, pak už jsme konečně byly vevnitř… po celou prohlídku jsem si připadala, jako bych nosila své několika kilogramové dítě (batoh), snažila jsem se ho houpat, protože to prostě ulevilo od té tíhy :D.

Dům Anny Frankové je dnes z vnějšku zrekonstruovaný, vevnitř jsou zachovány místnosti na místech, kde opravdu byly. Místnosti jsou vyklizené s tím, že je návštěvník podle fotek, textů a videí vyprovokován k tomu, aby si tyto věci představil sám ve své hlavě. V domě jakožto v muzeu bylo i pár originálních věcí – např. části deníku, dopisy, původní knihovna, kterou byl schován vstup do úkrytu. Ve videích mluví reálné postavy zapadající do celého příběhu tohoto domu, těchto osudů lidí. Musím říct, že celková atmosféra byla pochmurná, smutná, dost jste nad tím zauvažovali. Anne měla sen – stát se spisovatelkou. Věřila, že svět bude zase jednou normální… věřila, že lidi nebudou stíhání za to, v co věří a v co ne… bohužel jí nacisté dostali. Protože byl ale její deník a spousta dalších dílek, které napsala, nalezen a předán jejímu pravému otci, který se rozhodl s dílem něco udělat, stala se vlastně spisovatelkou tak, jak chtěla. Její příběh je velmi silný a zároveň hrozný ale i pěkný.

(mj. se v tomto domě natáčel taky film Hvězdy nám nepřály)

Tady jsou tři fotky z internetu pro přiblížení:

140611-ann-frank-house-1957_a956a1c5d852f11c366780540d252225.nbcnews-ux-2880-1000

Takhle vypadá Dům Anny Frankové zvenčí… ta řada je realita…

the-fault-in-our-stars-shailene-woodley-ansel-elgort-anne-frank-house

Fotka ze scény z filmu Hvězdy nám nepřály – uvnitř Domu Anny Frankové

ansel-fault

A tady jsou dva aktéři z filmu na lodi během plavby kanálem…

Po prohlídce Domu Anny Frankové jsme dostaly hlad, tak jsem navštívily supermarket, kde se platí jen kartami. Byl opravdu hezký. Všechny potraviny byly hezké, úhledně zabalené, fakt pěkné…. Koupila jsem si nějakou zdravou šťávu, pečivo a humus. Pak jsme si koupily ještě špagety, olivy a nějakou rajčatovou omáčku na oběd, že si něco připravíme v hostelové kuchyňce.

Pak jsme prošly spoustu dalších obchůdků se suvenýry, kosmetikou, sýry (tam jsem zkusila levandulový fialový sýr nebo taky kokosový sýr… říkala jsem si, že to prostě zkusím, i když to není vegan, ale asi si to sobě ani nikomu jinému nekoupím… mám vyhlídnuto něco jiného… :))), taky typického pro Holandsko….a nemusím při tom podporovat mléčný průmysl)

Amsterdam 2015_29

Ochutnávka sýrů… no chvilku jsem uvažovala, zda bych si nějaký nekoupila, protože byly teda dost dobré, ale pak jsem si řekla, že to nebudu podporovat a raději jsem dala přednost výborným hořčicím

Po zbytek dne jsme se procházely… navštívily jsme Vondel park, což je klasický park se zelení, rybníčky a ptactvem, tam byla jedna taková zajímavá klec, kde se připínaly věci, které někdo někde v parku ztratil… někdo tam např. připnul zbytek cigarety 😀

Amsterdam 2015_5

Ve Vondel parku

Amsterdam 2015_6

Amsterdam 2015_10Amsterdam 2015_11

Pak jsme šly taky kolem muzea Vincenta vana Gogha a kolem Rijksmuzea, no a vstupy jsou docela drahé. Mě osobně zajímal van Gogh, protože jsem o něm s radostí psala na gymplu v UK seminárku, nebo co to bylo, ale za vstup bez komentáře 17 eur a s komentářem 22 eur je docela dost, tak jsme nakonec dovnitř nešly a ušetřily penízky na něco jiného. Zvažovalo jsme na chvíli plavbu kanály, ale k té taky nedošlo :D.

Kousek od muzeí byl velký nápis I amsterdam, tak jsme se u něho vyfotily…Probíhalo u něj jakési taneční vystoupení break dancerů…

Amsterdam 2015_16Amsterdam 2015_12Amsterdam 2015_19

IMG_20151120_140242

Jinak se tedy dostáváme k podstatným faktům: 4 věci, které mi na Amsterdamu přišly fakt typické –

Amsterdam 2015_20

Rijksmuseum

Amsterdam 2015_13

Hezká severská architektura na každém rohu…

Amsterdam 2015_14

  1. lidi taky FAKT JEZDÍ NA KOLE… kola tady mají svoje cesty, svoje místa, všecko… lidi tu nejezdí na nějakých horských kolech, ale spíše na takových těch starých, kde jezdíte rovně jak princezna na koni…
  2. je tu zima a fouká… trošku ostřejší počasí…
  3. všude jsou vodní kanály, město v mnoha úsecích díky tomu vypadá stejně a je tady už severská architektura
  4. je tady cítit tráva ještě častěji než ve Španělsku (ano, zde je legalizovaná, jsou toho plné obchody, hlavně propagačních suvenýrů ve tvaru lístku konopí – např. i mýdla!)

jo a ještě jedna věc, lidi jsou tady asi více pozitivnější než u nás…ale to mám pocit, že je to normální…(a nemyslím to vůči naší země nějak negativně)

Amsterdam 2015_22

Na plavbu jsme nakonec nešly…

Od 14.00 jsme měly check-in (zápis) na hostelu, kde budeme teď 2 noci spát. Je to Hostelle – hostel pouze pro ženy (ve francouzštině v tom názvu jde vidět, že se jedná o ženský rod :D) – a není úplně v centru, ale trošku mimo ve čtvrti Zuidoost.

Nejdříve jsme se potřebovaly dostat na hlavní nádraží autobusem. Jízdenku jsme koupili u pana řidiče, který z nás měl beztak srandu, ale aspoň byl milý (byly jsme zmatené a samy sobě se smály… lepší než brečet :D). Už 2x jsme tady narazily na Čechy! …Jednou v tom parku, teď v buse… slovíčko jsme s nimi ale neprohodili.

Amsterdam 2015_21

Poprvé ve zdejším autobuse 🙂

Zjistily jsme, že v Amsterdamu je taky metro. A ne tak ledajaké metro. Ale metro, které nejezdí jen v podzemí (jak jsme zvyklí u nás v Praze), ale i nad zemí…

Amsterdam 2015_23

Vystoupily jsme u nějakého stadionu, kde prý dle Ivčiných informací někdy hrála Sparta a pak jsme šli kolem Heineken koncertní haly, kde už čekali na nějakého svého oblíbence lidi zakrytí „alobaly“ :D… Byla fakt kosa… fakt… kdybych to věděla, asi bych se ještě víc oblékla…

Hostel jsme našli pomoci GPS… Příjemně překvapil. Asi se o něj starají jen černošky a černoši. Je moc hezky uklizený, vymalovaný, je tu i kuchyňka, wifi, WC, sprchy, prostě vše. Plán byl, že se umyjeme, najíme, na chvíli si odpočineme a budeme stopovat do Naardenu, což je vesnička poblíž, kde je pohřbený J.A.Komenský. Jelikož jsme ale byly šíleně hladové a unavené a já chtěla dopsat tenhle článek a upravit pár fotek, aby byly naše zápisky aktuální, trošku jsme to přeplánovaly. Naarden bude hezky vidět zítra za světla… teď se najíme, vyspíme a večer půjdeme někam na zajímavé místo do centra Amsterdamu…

Během kuchtění se nám podařilo v kuchyni natropit nepořádek – rozbily jsme si skleničku s olivami… :D… nevadí…

Amsterdam 2015_25 uvařily jsme si celý balík špaget s tím, že jsme ty porce málem nedojedly…+ jsme ještě měly čaj, který je zde zadarmo (je tu více věcí zadarmo, které tady někdo nechal… napsalo se na ně FREE a všichni je tak mohli používat a spotřebovávat 🙂 )

Amsterdam 2015_24

Jinak jsme v pokoji pro 6 ještě s dalšími 3 cizinkami. Spíme na palandách nahoře… (takto to v hostelu chodí, že vás spí více na jednom pokoji, klidně i tedy cizích lidí), máme svůj klíček se zámkem k malé skříňce na úschovu cenností, no a nemám ručník, tak snad mi tady někdo na recepci dá nějaký hostelový (Danielle, o které budu mluvit později, mi poradila, kde jej sehnat :), takže jsem se mohla v klidu a zadarmo po sprše osušit)…

… jinak už jsme poznaly naši jednu spolubydlící… je v pohodě… nějaké druhé Tamča roztříštila pudr, když lezla nahoru na postel (ty postele samozřejmě moc stabilně nevypadaly, ale spalo se na nich dobře)… už jsme jí to oznámily (s pudrem to brala v pohodě, jakoby se nic nestalo)… no a jinak na našich dveřích do pokoje nějak nefungovala klika, tak nám ji přišel opravit nějaký pán… byl to příjemný černoch svalovec, který nám slíbil, že nám poradí s místem, kde strávit večer.

Měla jsem úplně červené líce a hořela jsem, jak kdybych přijela z lyžování. Boty jsme si s Ivkou daly na balkon vyvětrat, kde nám samozřejmě zmokly… Tamča i Ivča na chvilku poležely pod dekou, Tamči byla zima, já psala a dělala pár fotek…zatímco holky si na chvíli zdřímly…Amsterdam 2015_27Amsterdam 2015_26

… Bohužel na nás ten pan s tipy kde strávit večer zapomněl, tak jsme se rozhodly prostě jet na večer někam do centra a jít se podívat třeba na Red Light District… což je taková čtvrť, kde jsou samé prostitutky, lehké děvy, plno sex shopů, muzeum prostituce, muzeum erotiky no a zkrátka tam jdete a míjíte desítky výloh se spoře oděnými děvami, které lákají kolemjdoucí muže svými ladnými křivkami a pohyby…některé z nich byly opravdu hezké, některé byly dost macaté, některé dosti mladé a některé toho měly dost za sebou… bylo to poprvé, co jsem viděla něco takového naživo a ještě v takovém množství… prostě jsme se potácely uličkami a okukovaly výlohy, jako ostatní turisté či muži, kteří to s těmi ženskými mysleli vážně a fakt si za ně zaplatili…no, bylo to něco šíleného… přihlížejících bylo mnoho, hlavně tedy mužů…. občas zaklepali na tu děvu, ta jim otevřela dveře, pověděla jim cenu (bylo kolem 50 eur)  a už si toho šťastlivce táhla dovnitř, kde už měla postel, umyvadlo, ubrousky apod. – zkrátka vše potřebné k onomu aktu… a pak už jen stačilo zatáhnout závěsy… no, prostituce je prý nejstarší řemeslo na světě… hm….

IMG_5985

Večerní procházka… konečně bez batohu 🙂 hned byl úsměv na rtech…

IMG_5988

Náměstí Dam se už blyští Vánocemi…

IMG_5989

Před Royal Palace…

IMG_5991

Celou dobu žiju v přesvědčení, že mě prostě obchody moc neberou a tak (holky jsou na to víc než já)… ale tady TENHLE obchůdek mě prostě okouzlil… super nádherné oblečky pro děti z vlny ❤ já se do nich prostě zamilovala…

Pak jsme se zase potácely ulicemi, tentokrát trošku slušnějšími, prošly jsme náměstí Dam, já snědla falafel, holky palačinku s bílou čokoládou, Ivka ještě dostala chuť na kousek pizzy…. no a cestou jsme ještě v metru snědly 2 jablka z domu…

Večer to v ulicích Amsterdamu dost žije… najednou je všude plno lidí, plno trávy… chvilku jsme si pohrávaly s myšlenkou, že bychom vyzkoušely marihuanové sušenky (prodávají je za 9 eur celou krabičku), pak že jenom jointa… (protože to prostě k Amsterdamu patří a je třeba vyzkoušet zdejší kulturu)… ale kdoví, jestli se k tomu vůbec odhodláme… uvidíme…možná zítra…

Teď už jsme zpátky v hostelu a půjdeme brzy spát, protože jsme po tomto celém dni dost zničené… aspoň budeme spát jako dudci :)))) Dobrou

 

Holandsko – den 1

Novinky, Výlety

19.11.2015 – cesta do Holandska (zaměřeno na Amsterdam a Naarden)

Tak je to tady. Zase jsem se vydala na cestu. Tentokrát to úplně nebyl nápad z vlastní hlavy… Napsaly mi spolužačky z gymplu – Tamara a Iva, se kterými jsem byla už během studia na pár krásných místech (s Tamčou v Anglii a s oběma holkami ve Francii na Azurovém pobřeží).

Výlet vlastně od cesty až po ubytování naplánovaly holky, takže na mě zbylo jen říct ano či ne…  Chvilku jsem rozmýšlela, zda do toho půjdu. Nevěděla jsem, jestli se mi podaří za sebe najít náhradu v práci, nevěděla jsem, zda mi na to budou stačit finance, no a rozmýšlela jsem taky, zda se mi do toho chce nebo nechce, protože co si budeme povídat, od minulého výjezdu s Pospou jsem zvyklá cestovat trošku jinak a vlastně nízkonákladově. Tady tento výlet mi trošku vysál peněženku…

No, ale protože jsem si přečetla super článek Návod na život podle Jaroslava Duška (ZDE), kde stálo „Nelituj ani času ani peněz na štěstí z poznávání světa“, bylo to jasné – jedu :D. Směny v práci se mi úspěšně podařilo rozdat – mí milí kolegové za to něco málo mají slíbeno…:D

Pár dní před odjezdem jsem zjistila, že se potýkám s třemi problémy. Prvním byl fakt, že nemám krosnu ani větší batoh (problém by vyřešen: Pospa mi půjčil svůj batoh), druhým, že jsem zjistila, že nemám nabíječku k foťáku a třetím, že nemám moc peněz, ale to se vyřešilo samo tak, že jsem si řekla, že to prostě vyjde :D. Budu rozmýšlet, za co utratit a za co ne…

Protože jsem toho teď měla docela dost, nabíječku jsem se rozhodla koupit na poslední chvíli někdy před odjezdem, nebo si ji nechat přivézt z Hněvotína (zůstala totiž u Pospy doma, tak mi ji mohl dovézt někdo, kdo se pohybuje na trase Olomouc-Brno), anebo si pro ni zajet sama.

No, spíše se mi jako časově výhodnější rýsovala varianta koupi nové nabíječky, ale v žádném kamenném obchodě nebyla k dostání a její objednání přes internet vyžadovalo tak 24 hodin, než by došla, minimálně (čemuž jsem byla skeptická – někdy jim to trvá déle). No a v Hněvotíně ji zprvu nikdo nemohl najít, takže jsem byla v pasti.

Nakonec se ale našla, tak jsem si ještě v den odjezdu prodloužila cestu o pár km zpátky…. 😀 do Olomouce na nádraží….pro nabíječku… která, jak se později ukázalo, nebyla kompletní :D… tedy nebyla použitelná…

Mám sbalenou Pospovu krosnu – v ní je takřka to nejdůležitější: doklady, peníze, jízdenka, mapka, minimum oblečení, 3 jablka z domu, kartáček, nějaké hygienické potřeby, diářek, malý batoh, deštník, foťák, nabíječka, notebook a tři čísla Pravého domácího časopisu 😀 (ano, všude ho beru s sebou, aby mi jeho čtení zkrátilo dlouhé chvíle).

A jak už to bývá s mou časovou organizací, zase jsem málem nestihla usušit prádlo a vložit do mobilu novou hudbu, ať vůbec mám v čem jet a ať mám tu cestu díky hudby příjemnější…Všechno sice dělám často na poslední chvíli, ale zatím to klaplo! I autobusy a vlaky, směnění peněz… no, řekla bych, že je to tak i lepší… člověk si pak ty chvíle na cestě tak nějak více užívá, než když je plánuje 10 dní až měsíců dopředu.

Tedy ráno jsem vstala asi v 9.00, umyla se, sbalila se a vyrazila do města, abych směnila koruny na eura a vložila nějaké koruny na účet, abych si koupila nějaký žvanec na cestu (ve zdravé výživě Brána ke zdraví – nějaká raw tyčinka, 2 kokosové muffiny, 2 sušenky) a ještě pozdravila Dobrou čajovnu, kterou mám po cestě. Jsem hotova, nastupuji do RegioJet autobusu do Olomouce – jedu pro tu nabíječku – jsem docela dost šťastná, že někam jedu. Píšu Pospovi nostalgickou SMSku, že mi ten batoh připomíná naše cesty 😀 … ano, v poslední době se řídím heslem – co na srdci, to na jazyku… tedy když chci něco říct, řeknu to … Já se Pospy taky ptala, jestli nechce jet, ale odmítl… věnuje teď čas jiným pro něj důležitým věcem…

Jupí, autobus neměl zpoždění. Na nádraží jsem potkala Michala Kaletu – spolužáka ze základky – čekajícího na vlak do Ostravy. Hodili jsme řeč a snědli trošku japonské směsi… té dobré s oříškami… a kešu (zakoupeny ve stánku na nádraží, pozn. kešu mi od nich moc nejely). Na nádraží jsem se měla setkat s bráchou od Pospy, který měl pro mě tu nabíječku. Předání proběhlo v pohodě… akorát celý výsledek měl menší zádrhel – té nabíječce chyběla šňůra do zásuvky (jak už jsem říkala v úvodu, nebyla kompletní!) 😀 Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo brečet. Neudělala jsem ani jedno. Poděkovala jsem Tomášovi a vygooglila, kde je nejbližší elektro (Tomáš mi poradil, že ten kabel koupím všude)… Vyhrálo to Elektro Linhart… Tam měli, co jsem potřebovala. Zachránili mě. Asi za 100 Kč jsem měla kabel dlouhý až na druhý konec světa :D.

LeoExpress do Prahy jsem stihla i s příspěvkem pro hippisáky… Přišel za mnou pán s čínskými mincemi… Sdělila jsem mu, že už jednu mám, že další nechci… Pak se mě ale zeptal, jestli přesto přispěju hippisákům. Nevím, na kolik procent či jestli vůbec to bylo pro hippisáky, ale protože s nimi sympatizuji, tak proč ne J. Pán mi řekl: „Jste hustá…“ 😀

Jedu LeoExpresem. Je na mě až moc takový sterilní (ani nevím, proč mě to slovo napadlo), až se v něm necítím dobře, ale potřebovala jsem být v té Praze fakt načas, nechtěla jsem, ať mi ten spoj do Amsterdamu ujede… stálo to dost peněz… (39 euro)

Leo taky neměl zpoždění…Vystoupila jsem hezky na nádraží… pršelo… přestoupila jsem na metro, pak jsem se asi 10 min motala na Florenci, než jsem našla východ-vchod na ÚAN. Přišla mi nějaká podivná SMS, že prý pojedeme modrým autobusem značky Umbrella. Přišel mi takový divný pocit – něco ve smyslu: ví o nás! někdo o nás ví! 😀 (později se ukázalo, že to byla normální věrohodná SMSka od společnosti FlixBus, se kterou jedeme)….

Chvíli jsem čekala na autobusáku na holky. Náš autobus vyjíždí v 18.15 ze stanoviště č.13, tak jsem to šla omrknout. Autobusové nádraží Florenc, na kterém stojí hlavně dálkové autobusy, má zvláštní atmosféru. Pohybuje se na něm spousta, spousta cizinců…

Sedím na sedačkách vevnitř areálu a čekám na holky. Poslouchám hudbu. Holky přichází kolem 18.00. Přivítáme se. Už jsem je dlouho neviděla, tak jsem byla ráda, že jsem nezapomněla jak vypadají :D. Pořád jim to sluší a jsou fajn J. Společně jsme vyšli ven čekat na autobus.

Žádný Umbrella autobus nikde nebyl… asi po 15 minutách od plánovaného odjezdu konečně přijel. 2 řidiči, Češi, načetli naše jízdenky, uložili nám do prostoru pro zavazadla batohy a tašky, no a pak jsme nastoupily. Přály jsme si sedět vzadu. Což se nám vyplnilo… Jeli jsme 2patrovým autobusem ještě s pár lidmi, přičemž bych řekla, že většina z nich byli cizinci…

Páni řidiči mluvili německy s českým přízvukem… představili se jako Karel a Mirek :D….Myslím, že to byli Němci, kteří se jim za ten přízvuk smáli… ale je to škoda… protože se fakt hezky snažili a byli milí…

Cesta probíhala fajn. Občas nás pan řidič přišel zkontrolovat, zda jsme připoutaní. S holkami jsem si toho dost řekly, např. co se událo za ten rok a půl, co jsme se neviděly. Zvláště mě pobavil jeden z Ivčiných příběhů, jak seděla v jednom „divokém nočním“ vlaku na své peněžence, aby si ji uchránila :D.

Tak jsme si říkaly, jak je cesta fajn. Každá jsme roztáhnutá přes minimálně 2 sedadla, autobus nezastavuje – WC je dole -… Kolem 23.hodiny nás začalo brát spaní… poslouchala jsem písničky …. zrovna hrál Umakart – A venku zase prší – což se hodilo… protože venku fakt pršelo…

Místo pohádky na dobrou noc nám na obrazovky pouštěli přímý přenos z cesty – u předního skla musela být nějaká kamera… zajímavé…

Na přejezdu ČR-Německo nás kontrolovali policisté. Přišli do autobusu a koukali se na pasy všech cestujících. V Německu se také zastavovalo za účelem přistoupení nových lidí. Někdo z autobusu vystoupil, někdo zase přistoupil… nejhorší to bylo v Hannoveru kolem 2.00 ráno…To přistoupilo do autobusu fakt hodně lidí, takže jsme se musely uskromnit a každá mít jedno sedadlo. Byla to hrozná jízda… pořád jsem se budila a usínala a vnímala jsem, jak mě všecko bolí. Asiatky sedící přede mnou si sklopily sedadlo tak, že pro nohy jsem měla jen minimální prostor… A bez optání! Prostě si to upravily podle sebe a já jsem je vůbec nezajímala… :‘( Tak jsem si sedadlo sklopila taky, abych mohla psát tenhle příspěvek, ale s tím, že jsem se pána sedícího za mnou zeptala, zda má dost místa. Řekl, že ano, ale později mě požádal, abych si sedadlo sklopila zpátky. 😦

Vedle nás seděla nějaká slečna, na které bylo vidět, že je na spaní v autobuse naprosto zvyklá. Zabalila se do spacáku, zabrala dvě sedadla a dala si masku na oči a spala a nevnímala, co se kolem ní děje….

No a pak to pokračovalo… chvilku spím, chvilku bdím, chvilku skučím bolestí oblasti za krkem, chvilku bolestí břicha z celkového zkroucení do vhodné polohy pro spánek, chvilku zase spím…

Měsíc v nás…(a já se zase zamyslela a něco jsem se o tom rozhodla napsat)

Novinky, Porodní asistence

Právě jsem zhlédla dokument Jany Fabiánové Měsíc v nás, který hovoří o ženském cyklu z různých pohledů (kouknout se na něj můžete ZDE  – zazní slovenština, angličtina, španělština…).

Hovoří v něm spousta lidí, kteří se na tento dar (dle mého názoru), dívají ze stejného pohledu jako já a taky lidé, kteří si myslí, že by tento přírodní jev, který nám vlastně připomíná naši prvotní sílu plodit, připomíná nám naše spojení s přírodou a s celým vesmírem, měl být potlačen, že je vlastně menstruace jako taková zbytečná (např. doktor, který zbavuje ženy tzv. zbytečného krvácení a mluví o tom, že třeba zvířata, která menstruují si vlastně podepisují ortel, protože svou krví, kterou uvolňují do přírody lákají predátory, kteří je zabijí…. no jo, ale to je přece potravní řetězec… a můj názor je, že kdyby se tady na světě žilo v harmonii – tzn. člověk jako všežravec by ani nemusel jíst maso – tedy zabíjet zvířata „pod sebou“ kvůli vlastně úplně pro život nepodstatné věci, neboť bez masa můžeme krásně žít a prospívat, … kdybychom cítili přírodu a vzájemně se respektovali, tak je všechno v pořádku…a zvířata silově nad námi – třeba medvědi v opuštěném lese, by nás ani nežrali, protože by cítili, že tam nejsme proto, abychom ohrozili jejich život.., ale že tam prostě žijeme harmonicky, tak by to tak prostě nebylo….  ale je to celé o respektu…a taky o respektu mezi mužem a ženou, mezi menstruující ženou a společností jako takovou).

V dokumentu se autorka ptá různých žen, zda by byly rády, kdyby pravidelně se měsíčně opakující menstruace nemusela být. Ženy by byly šťastné. Jenomže by tím jaksi byl narušen celý cyklus. Žena by bez menstruace nemohla plodit. Pan doktor, který řeší tento „problém“ žen pilulkou zřejmě neinformuje ženy o tom, co tento zásah způsobí za disharmonii v celém světě… stejně tak je to vlastně s hormonální antikoncepcí…

Vše je to o tom, aby žena přestala vnímat menstruaci jako něco, co jí bolí… taky je to o změně postoje většiny mužů… (jak je vidět v dokumentu, spousta mužům se menstruace nelíbí, nemají o tom patřičné informace a vidí to jako krvácení, špinavost, špatnou náladu ženy… a právě tento zarytý model je jednou z příčin, proč některé ženy svou menstruaci nenávidí…)

Všechno tohle tabu, pocit, že by o mé menstruaci nikdo neměl vědět a nebo ten hrůzný pocit, když si toho někdo nechtěně všimne, toho všeho je třeba se zbavit. Dělá se to těžko, když cítíme z druhých bytostí, že to vnímají negativně. Nebo si to možná namlouváme, že to cítí negativně. Ale to by třeba ani v tom dokumentu lidi nevystupovali, jak vystupovali. Třeba ale mají názor jiný, jenom se bojí odsouzení ze strany společnosti? Nevím…

Člověk si musí uvědomit, že menstruace je vlastně oslava plodnosti. Příroda nás vytvořila tak, že jsme schopni v našem určitém stádiu života plodit děti. Proto bychom příchod první menstruace měli vnímat jako příchod daru, oslavit to… a ne probrečet to na záchodě s hrůznou představou, že takto to už bude každý měsíc až do menopauzy…

Ženy menopauzu prožívají velmi emotivně, neboť si vlastně ztrátou menstruace uvědomí, že už nemají ten dar plodit…Je to velmi těžké se s tím srovnat. Ale je to zkrátka další životní období… Najednou si ale mnoho žen uvědomí, o co vlastně přišli (ono je to tak i jindy – máme něco, nevážíme si toho, pak zjistíme, jak nám to chybí… třeba lidé, určité možnosti…)

No a pak je v dokumentu také popisována ovulace a pocity ženy s ní spojené.

Celý cyklus je zkrátka dokonalý. V době ovulace, kdy jsme plodné, máme strašnou chuť na pohlavní styk, na milování jako akt lásky apod. … Pokud to ještě některá nezaznamenala, je třeba se do sebe trošku vcítit, více se otevřít poznání sebe sama… a přijde to… Asi vůbec není špatné si každý den zaznamenat, jak se cítíme…a pak si ty výsledky srovnat s tím, v jaké fázi menstruačního cyklu se zrovna nacházíme, protože zjistíme, že se ty naše nálady vlastně cyklicky opakují…

Je to jako s měsícem… Je to strašně geniální… Fáze měsíce jsou jako fáze menstruace. Všechno to dává smysl…

Klíč je v tom, osvobodit se od ve společnosti často řekla bych nešťastně zarytého názoru… nejít ve šlépějích žen, které menstruaci vnímají negativně, jako bolest, zvracení, negativní náladu (spíše se jim snažit pomoct, informovat je o tom, že to jde jinak… to je super)… Není řešením vzít si hormonální pilulku, aby nám v těle udělala zmatek, vpravila do nás nadbytečné hormony, vyvolala umělý cyklus… proč rušit něco, co je tak dokonale promyšlené?

Všechno je to o změně vlastního postoje… když budu vnímat menstruaci negativně, tak taky negativní bude… budu se cítit zranitelná, bude mě vše bolet, možná se budu i vyhýbat společnosti, která to taky vnímá negativně…

Ale když to začneme oslavovat, zpříjemňovat si to, cítit pochopení ze strany žen i mužů, cítit to, že to vnímají jako dar, že si jsou vědomi, že je to tak správně, tak vše bude v pořádku…Žena musí být respektována… je to ona, která v sobě bude nést dítě. Ale bez muže to nezvládne. Nikdo jiný než muž ji neoplodní. Muž je taktéž důležitý a měl by svou i ženinu důležitost v tomto aktu zcela chápat a ženu podporovat. Žena by jej taktéž měla informovat, pokud muž sám informován není a taktéž by ho měla respektovat…

Já sama na krásu tohoto cyklu přicházím až teď. Prošla jsem si obdobím, kdy jsem nevěděla, jak s touhle informací těla naložit. Nechtělo se mi tím nějak extra zabývat, prostě jsem to vzala, že to tak je, že si to musím protrpět, ale ono to o tom protrpění prostě není. Je to o uvědomení si toho, jak je to silný dar. Bez menstruace bychom ani nežili. Tak proč je to ve společnosti ještě takové tabu? Proč se setkávám s lidmi, kteří s ženami v tomto období neradi komunikují, s muži pro které ženina menstruace znamená, že teď prostě nic nebude, nebo s ženami, které si menstruaci chtějí nechat pro sebe, aby svět raději nevěděl, že ji mají…

Na druhou stranu jsou lidé přesně opační, kteří mě osobně připadají jako velmi inspirující a já je prostě beru… protože takoví lidi mě dokázali zbavit přesně těch negativní pocitů ohledně menstruace a pomáhají mi změnit celkové mé prožívání tohoto období. Je to prostě skvělé. Najednou vám z života prostě odchází určité utrpení a přichází pochopení a úleva.

Já sama se totiž nacházím ve své vlastní řekněme transformaci, protože jsem svůj cyklus kdysi vnímala přesně tak negativně, jak je popsáno výše. Tancovala jsem latinskoamerické tance, jezdila jsem po soutěžích a měla jsem panický strach z toho, že by někdo v těch šatech viděl, že menstruuji. Strašně jsem se toho bála. Pak přišel první kluk a otázka antikoncepce, kdy chodíte za gynekologem, on vám nabídne antikoncepci, aniž by vám řekl něco, co je na antikoncepci špatné (zároveň to vnímám jako své pochybení, protože jsem byla v pasivním postoji v tomhle tématu… ale vlastně si to jako pochybení nechci vykládat, protože je to vlastně něco, co vás donutilo dělat věci jinak, protože jste časem pochopili, že je něco špatně). Ujíždíte si na představě, že budete mít slaboulinkou menstruaci, ani o ní nebudete vědět, všechno bude strašně krásně pravidelné… a ono to tak bylo… a já tyhle vedlejší věci na hormonální antikoncepci vlastně ani prvotně nevyhledávala… spíše se mi líbilo, že neotěhotním v brzkém věku, protože jsem prostě sex tehdy s někým mít chtěla… ale ona je to taková rána, když vlastně zjistíte, že klíč k tady tomu všemu je úplně někde jinde, že není v tom, že si vezmete pilulky, jsou tím potlačeny vaše přirozené cykly, přirozené nálady, přirozená doba, kdy můžete otěhotnět a kdy ne…

Klíč je v tom, začít poznávat své tělo, vědět, kdy se cítím tak a tak, přizpůsobit se těmto dobám, kdy se tak a nějak cítím, důležité je sdílení – tzn. nežít ve strachu, co na to řekne třeba partner (protože já v tom takhle žila), klíč je mluvit o tom ve společnosti, prožít si to, udělat si na sebe chvilku, nechat proudit ty emoce a přijmout to, co právě je! Nepotlačovat emoce… Jedině tak budeme zdraví… psychicky i fyzicky…Musíme přijmout tyto jevy, protože jsou vlastně součástí lásky, na níž je postaven celý svět.

Je to o tomto uvědomování si… Možná to zní všechno strašně idealisticky nebo pro někoho jako strašná blbost, že to takhle řeším… ta myšlenka, že najednou celý svět bude chápat naši menstruaci, náš cyklus, naši ovulaci… ale pro mě je to docela podstatné, protože pořád hledám tu nejlepší variantu pro sebe samou, abych se cítila skvěle, abych nezatěžovala přírodu uměle vytvořenými hormony apod., odpadem, který je vlastně nepodstatný v dnešní době, kdy jsme přišli na různé alternativní metody (kalíšky, látkové vložky, tampony z mořských hub apod. místo chemikáliemi napuštěných tamponů apod.)…

Já sama si prošla dobou, kdy jsem brala hormonálku… Po jisté době ale zjistíte, tedy pokud se nad sebou začnete zamýšlet, nad svým životem, podstatou, že jste vlastně o něco ochuzeni, že vnímáte taky jinak svět… že hormony jsou velmi silné látky, které taky velmi, velmi ovlivňují vaše chování, že je dobré, se vrátit k přirozenosti, k tomu, jak nás příroda vytvořila, k tomu, že by měla žena být oslavována jako ta, která může ve svém lůně nosit dítě, stejně jako by měl být oslavován muž, který může oplodnit ženu. Jenže všechny tyto složky musí být v harmonii, musí se chápat, musí to přijmout, pochopit princip přírody… a důležité je HLAVNĚ NEZBAVOVAT SE TĚCHTO VĚCÍ MODERNÍMI VÝMYSLY MEDICÍNY (KDYŽ TO NEMÁ PODSTATNÝ DŮVOD, KTERÝ BY MOHL POMOCI CELKOVÉMU ZDRAVÍ ČLOVĚKA), které vznikly ani nechci vědět proč (asi byla poptávka a nabídka, ale ty vznikly z určitého konzumu dnešního světa, určitě taky z nových pracovních možností, uspěchaného světa založeném na spěchu, penězích, komfortu, apod.)….

No, asi bych všem ženám i mužům chtěla říct, aby se nad tím vším zamysleli, možná i přehodnotili některé své názory (poté, co by k něčemu novému – vlastně starému, prvotnímu – došli), uvědomili si, že ženám příroda menstruaci nenadělila jen tak, no a taky to, aby se to samy ženy snažily uvědomit a začaly to brát jako božskou věc… Není to lehké (aspoň pro mě… protože často z určitých lidí cítíte, že zrovna nejsou ve stejné rovině jako vy, aby se na vás dokázali naladit… možná se na ni naladí někdy jindy, možná je to vůbec neosloví, ale je třeba to nějak zjistit, zda by se jím samotným líbilo dívat se na tu věc jinak, protože třeba právě oni potřebují někoho, kdo je do toho zainteresuje…poznání je důležité, změna lidských názorů taky… a hlavně je důležité si říct, že nikdy nic není ztraceno… člověk si některé věci prostě může uvědomit až později, až přijde ten vhodný čas… a není dobré se odsuzovat za to, jak kdo žil ještě před pár dny, hodinami, sekundami, změny můžeme provést teď a tady, činy taky…nemusíme čekat na správnou dobu či si říkat, že už je pozdě, že už jsme to dlouho dělali nesprávně a vlastně tou novou změnou už nic nezlepšíme), pro někoho to je zase úplně lehké… ale člověk je tvor, který se neustále vzdělává, přichází na zapomenuté věci, vytvoří něco geniálního, občas něco natropí, co by měl napravit, a tohle si myslím, že je jedna z těch věcí – začít vnímat menstruaci jako dar… v rámci toho, že začneme vnímat svoje tělo…

Koneckonců, koukněte se na tento povedený dokument, myslím, že má hodně, co říct. Obecně o názoru společnosti, o názoru žen, které si uvědomily, co úžasného ve svém životě prožívají, o názoru mužů, kterým to připadá bezva… 🙂

MŮJ „NAROZENINOVÝ“ TÝDEN…

Novinky

Určitě se nesl ve znamení dlouhých směn v čajovně…  v pondělí, v úterý, Dobrou čajovnu navštívilo docela hodně lidí, takže směny byly dosti náročné…

V úterý 10. listopadu jsem se rozhodla poprvé se svými kolegy z Dobré po směně navštívit Utopii – čajovnu, kde teď pracuje Pospa… – v rámci narozenin, protože jsme končili něco před půl dvanáctou večer, tak už se ten můj slavný narozeninový den – 11.11. – blížil… Nejdříve se mi moc nechtělo, ale pak jsem si řekla, že mám docela chuť někam zajít a poznat nové bytosti… Dali jsme si červené víno… asi moje poslední :D, protože jsem si řekla, že už prostě nebudu pít, protože se mi moc nelíbí, co to se mnou dělá… se mnou, ani s ostatníma…

V Utopii jsem pozdravila Pospu – stará se o prázdné žaludky hostů Utopie J… moc hezky se o nás staral…

V Utopii mají klavír… a protože jsme všichni tři z Dobré uměli hrát na klavír, něco jsme každý v trošku omámeném stavu vědomí zahráli. Ještě nikdy jsem nehrála takto před lidmi, neplánovaně :D, bylo to zábavné, ale docela jsem se občas cítila trapně… Chopin se vůbec nedal zahrát bez chyb… prsty se motaly, motaly a motaly… Neumím moc hrát bez not… Pospa mi ale poskytl elektronické noty a hezky mi je na můj pokyn „obracel“, tak jsem mohla zahrát třeba Yanna Tiersena či Ludovica Einaudiho, mé oblíbence…. Dokonce Utopii ve stejnou chvíli navštívil pan Václav Kopta, český herec a muzikant, o kterém jsem to v té Utopii ani nevěděla, až později… no a představte si, pochválil mi společně ještě s některými hosty Utopie hraní…:) moc mě to potěšilo… Pak si sedl za klavír on a prostě to rozjel.. jazz, zpěv, zábava… bylo to super… 😀

V den svých narozenin jsem měla učit klavír… ale protože se to oslavování trošku „protáhlo“ a ještě jsem měla v plánu navštívit kolegy v Dobré a obdarovat je veganským dortíčkem z Rebia (no jo, jsem ostuda, neupekla jsem svůj… prostě nebyl čas :D), všecko jsem zrušila a rozhodla jsem se svůj narozeninový den prožít trošku netradičně. Pořádně jsem se vyspala, pak jsem šla zařídit dortík a na hoďku jsem se pracovně a pak i nepracovně s dortíkem stavila do čajovny 🙂 .

Ve čtvrtek jsem zase pracovala od rána až do večera … no a stala se úplně úžasná věc. Do práce za mnou přišel pán s tím, že si mě našel na internetu jako lektorku hry na klavír a že by své ženě k narozeninám (či k Vánocům, teď přesně nevím) chtěl dát poukaz na 10 lekcí hry na klavír… no a že si mě našel na LinkedInu, na který teda vůbec nechodím. Prý tam mám, že jsem tovaryš v Dobré čajovně, tak to zkusil a zastavil se za mnou do práce pohovořit. No jo, mám to tam… teď si říkám, že ten čas, kdy si vyplňujete profily na nějakých stránkách, za něco fakt stojí…

No a večer doma po směně jsem ještě zhlédla dokument Pět zrození (dokument z české porodnice v Praze Vinohrady o tom, jak se narodilo 5 dětí… jak? to už radši nebudu komentovat… snad na to brzo zapomenu), který mě úplně, ale úplně naštval a zhrozil a udělal mě smutnou a beznadějnou… Více o tom jsem psala na Facebook profil… taky jsem tam sdílela různé zajímavé názory lidí, co s tímto dokumentem mají co dočinění nebo se v tématu porody odborně vyznají či jen komentují jako laici…

V pátek jsem byla zase v práci (no teď chodím docela často…šetřím na výlet 🙂 )… posnídala jsem vegan muffina, při uklízení nám hrál Lou Reed, který mi rozsvítil den, no a večer jsem zažila traumatizující zážitek s uhlíkem a závěsem pod umyvadlem… nějak to trošinku chytlo, tak jsem pak po zavíračce měla schízu, že je někde schovaný nějaký další neuhašený uhlík či odpadek uhlíku… to vás tak chytne… když se něco takového stane…ale pak to přejde, když na to zase nemyslíte…  No a v rozjezdu jsem si vzpomněla, že jsem zapomněla zajít do knihovny… ha, takže 1. upomínka je na světě… Za knížku o józe…. no a taky mě tíží, že mi ještě neodpověděli na Couchsurfingu ohledně přespání v Amsterdamu…snad to vyjde… à to mi připomíná, že možná ještě nevíte, že ještě v listopadu se svými spolužačkami z gymplu navštívím Amsterdam…  tak zase bude nějaký cestopis

Mějte se krásně ❤

Víkend ve vlaku, na horách, v Praze, doma…

Novinky, Výlety

Tak jsem si to zase udělala zajímavé… 😀

Ve čtvrtek 5.11. jsem měla volno v práci a večer jsem chtěla zajít na první veřejnou jógovou lekci v Brně-Komárově. Už jsem si i sbalila oblečení a naladila se na jóga vlnu a konečně taky na nějakou tu přípravu k přijímačkám, ale v tom mi volal kolega z čajovny, že mu fakt není dobře, jestli bych ho nemohla zaskočit. No nemohla jsem ho nechat ve štychu, tak jsem vyrazila. Nestihla mi ale doprat pračka, takže jsem si ani nepověsila prádlo, tudíž jsem skoro neměla na druhý den v čem jet do Prahy a vlastně jsem neměla ani pracovní tričko s logem Dobré čajovny, tak jsem tu odpolední směnu odpracovala v mém novém indiánském ponču :D. Cítila jsem se fajn. Směna byl skvělá 🙂

Koupila jsem si Vůni bambusu, což je čínský druh černého čaje pueru, který je pěchován do bambusu. Normálně dostanete kus bambusu, ve kterém je utlačený čaj. Říkala jsem si, že tu noc ani nepůjdu spát, protože jsem na druhý den v pátek musela odjet v 5.45 vlakem do Prahy, tudíž tramvají v 5.00 a to už bych měla co dělat, abych vstala. Tak jsem přišla domů z práce, udělala si čaj a nonstop jsem psala o bakteriích, vlastně až do rána, kdy jsem se sbalila a vydala se na ranní tramvaj a ještě předtím do nonstop pekárny, kterou mám kousek od bydlení, abych něco málo posnídala, protože mi bylo fakt nějak divně. Snědla jsem nějakou stopro neveganskou mrkvovou buchtu, ale hodila se.

Cesta do Prahy překvapivě rychle uběhla. Jela jsem tam kvůli přednášky Markéty Pavlíkové, které se zabývá statistkou v porodní asistenci a teď pořádala přednášku s názvem Jak pracovat s výzkumy v oblasti péče v mateřství, což byla přednáška pro porodní asistentky, doktory, studentky apod. a byla tedy velmi podařená. Dozvěděla jsem se mnoho věcí, například o tom, jak by porodní asistentka (PA) měla pracovat, jak by měla být respektována přání rodiček, jak vypadá český a anglický postup při řešení různých komplikací porodu, jak se orientovat v různých statistikách, jak poznat, co je a co není objektivní, pak měla vsuvku i právnička a zkrátka, bylo to super 🙂 Musím poděkovat paní Klíčové (výkonné ředitelce UNIPY), že mi o tom řekla a taky že mě seznámila s důležitou osobou katedry porodní asistence na MUNI a taky s několika studentkami PA. V osazenstvu jsem si také všimla významný tváří porodní asistence – Ivany Königsmarkové (prezidentka UNIPY) apod.

Posléze jsem chtěla navštívit sestru, ale jelikož už byla v práci, tak jsem zůstala sama samotinka na pospas Praze (brácha je teď ve Vietnamu! což mu ohromně závidím a jsem na něj trošku naštvaná, že mi taky neřekl, o té super levné letence, když to zařizovali :() . Abych se přiznala, nemám Prahu moc ráda. Působí na mě hekticky, uspěchaně, je plná stresu, všichni mi připadají takoví „nafrnění“… ale je to určitě tím místem, po kterém jsem se toho odpoledne pohybovala… protože jsem si vědoma toho, že všichni nespadají do jednoho pytle a i v Praze může být za jistých okolností a na jistých místech a s jistými lidmi krásně.

Protože mi tedy odpadl odpolední program – návštěva sestry – rozhodla jsem se jet do Řepiště (domů) o pár hodin dříve. Protože jsem se ale špatně podívala na IDOS (místo Praha hl.n. jsem zadala ze zvyku Brno hl.n.), tak jsem si na Hlaváku ještě chviličku musela posedět v čokoládovně :D, kde jsem si dala čaj a jednu hořkou belgickou čokoládu bez mléka. Bylo to fajn. V 16:18 už jsem konečně seděla ve vlaku směr Ostrava (u jízdenek ČD je výhoda ta, že když nestihnete váš spoj, můžete jet dalším – pokud je to v ten samý den a pokud nemáte místenku či nějakou super akční jízdenku… u akčních a normálních to myslím nějak jde, že pojedete něčím jiným, ale raději bych to prodiskutovala předem s nějakým ČD pracovníkem… no jinak to teď zkouším s ČD, protože RegioJet už nějak přestávám mít ráda, mám pocit, že tam člověk nemá moc klidu, pořád za ním někdo chodí a něco po něm chce a nebo to vlastně myslí dobře, protože chce něco tomu cestujícímu nabídnout).

V kupé bylo fajn, požádala jsem pána, co seděl blízko takovému tomu kolečku, které řídí teplotu v kupé, aby ho otočil z modré části do části červené a pak jsme se malém v kupé všichni uvařili… Poprvé jsem neseděla ve vlaku navlečená až po uši, ale bylo mi spíše příjemně. Už se smrákalo a všichni měli náladu na spaní nebo na dělání něčeho na PC (když jsem ráno jela do Prahy a byla tma, moc příjemně a bezpečně jsem si nepřipadala, ale teď jo). No pak jsme ale někde 50 min čekali, protože se nám porouchala mašina. Tak se to trošku prodloužilo. V Ostravě mě vyzvedl taťka.

Ráno jsme měli naplánovanou Lysou horu. Zvažovala jsem, jestli ji vyšlápnu v těch mých nových barefoot botech. Nakonec jsem rozhodla, že jo. Že mám přeci tyto boty na to, abych v nich plně chodila a zdolávala vrcholy, tak jsem to riskla (i když si taťka myslel, že je zničím) a jsou neporušeny a ještě pohodlnější než předtím. Na Lysé mrholilo, takže počasí nic moc, ale všechno má něco do sebe. Bála jsem se, že budu mít problém horu vylézt (vzhledem ke své minulé zkušenosti ještě ze střední, kdy jsme na ni lezli v zimě). Ale nakonec vše dopadlo dobře. Možná jsem zvolila dobré oblečení. Teplé, zahřívalo svaly. Vylezli jsme na vrchol, vyfotili se klasicky u toho sloupu, kde se fotí prostě všichni a dali si nějaké občerstvení v takovém tom typickém horském podniku. Všichni namačkaní u dlouhé dřevěné lavice, horko, hodně lidí s alkoholem… dala jsem si špagety s kečupem a sýrem… má veganská část trošku trpěla… Ale nic lepšího tam pro mě neměli (možná jsem si nemusela dát ten sýr) a já měla hlad. No a pak ještě ovocný čaj.

IMG-20151107-WA0003

Povinná fotka – Lysá zdolána… 🙂

Ušli jsme něco kolem 18-19 km (šli jsme z Visalájí) a musím říct, že mi bylo skvěle. Ke konci už jsem si ale přála být v autě a jet domů.

V podvečer jsem navštívila maminku s babičkou, spapala u nich velmi výbornou dýňovou polévku no a vše, co pro mě ještě připravili. Maminka je skvělá, myslí na mé veganství, a vždycky mi připraví něco ryzího, dobrého, bez živočišných produktů… No taky jsem u ní snědla výbornou buchtičku, která už stopro vegan nebyla, ale byla prostě od maminky, takže byla nejlepší :). No a všichni jsme si poklábosili, koukli se na StarDance, udělali si to pěkné a já pak večer jela autobusem zase zpátky do Řepiště. No a v autobuse se mi stalo něco nevídaného. Po osmé hodině nahoru se vždy nastupuje předními dveřmi. To je jasné. Cvřepiakla jsem si jízdenku a řidič na mě volal, že tu jízdenku chce vidět. Asi jsem vypadala nějak „podezřele“ kvůli dredům, nebo nevím, co do něj vjelo. Opravdu nemám ráda lidi, kteří lidi soudí špatně kvůli vzhledu. Uvažovala jsem, co ho tedy dovedlo k tomu, aby mě kontroloval. Paní zralého věku, která nastoupila na další zastávce, kolem něj s cvaknutou jízdenkou prošla bez jeho povšimnutí a myslím, že ho ani nepozdravila. To já jo…

No a jedeme dál a vystupuje nějaká slečna mého věku, řidič otevře přední dveře a volá na ni, jestli jí teda ta smska došla. Ona na něj nechápavě koukala, tak jí připomněl, že mu říkala, že si koupí jízdenku přes smsku. Prý se ale nejednalo o ni, ale o jinou slečnu. No, pan řidič měl asi nějakou schízu. Nebo nevím, co to do něj vjelo. Tohle jsem ještě nezažila.

Zapomněla jsem u mamky šálu, tak jsme se na druhý den, kdy mě taťka odvážel do Ostravy na vlak, pro ni chtěla ještě stavit. Vyjeli jsme pozdě a skoro jsme nestihli vlak.

Vezla jsem si svůj malý batoh a plnou igelitku věcí, která div, že nepraskla. Nemám ráda igelitky, ale v tu chvíli jsem nic lepšího na zásoby z domova neměla. Ve vlaku mi průvodčí oznámil, že se v Hulíně přestupuje na náhradní autobusovou dopravu, kterou se pojede až do Brna. Fajn. V autobuse 2 lidé stáli a jedna starší paní seděla na schůdcích… Uvažovala jsem, že bych ji pustila, aby nestála, ale když si sedla na ty schůdky, říkala jsem si, že bude v pohodě. Na schůdcích se to taky dá. Z Hlaváku v Brně jsem měla namířeno na hodinu klavíru do Brna-Líšně. Čekala jsem na tramvaj, v tu chvíli přišel nějaký chlapík, jestli mu nedám peníze na jídlo. Řekla jsem mu, že ne, ale že mu dám jídlo. Odešel. 😦 Tak chápete to? Jsou prostě lidi, kteří by vás milovali za kousek jídla a jsou lidi, lháři, kteří to beztak mají na chlast a zkouší to. To mě mrzí… Pak jsem byla svědkyní nějaké divné hádky divnolidí, často feťáků a alkoholiků, kteří se tady na brněnském nádraží tak nějak normálně setkávají…Vždycky mě to úplně fascinuje, co ty věci s lidmi dokážou udělat, když to člověk nemá pod kontrolou.

Tramvaj měla taky výluku, tak jsme jeli zase nějakým náhradním autobusem. Dneska jsem docela ani neměla dobrou náladu, protože bylo teplo a já byla navlečená… no a v ruce jsem ještě táhla tu šílenou igelitku…

Náladičku mi spravily mé žačky, telefonát mé sestry a taky návštěva kolegů v Dobré… 🙂

No a to je ze zpráv asi všechno… jo a ještě malá novinka, která ještě není úplně 100%… –>možná má bytůstka uvidí Amsterdam! :))))

Mějte se krásně a mějte se rádi, mějte rádi svůj život, všechny ostatní 🙂

Pa

Výlet do Babího lomu

Novinky, Výlety

Tak jsem uskutečnila svůj plán… tedy úterní procházku do Babího lomu. Ta myšlenka, že někam musím vyrazit, už ve mně pučela dlouhou dobu a teď byla konečně realizována…

Chtěla jsem vstát už v 6.30, ale vzhledem ke včerejší směně a pozdnímu usínání jsem v onen čas, kdy zazvonil budík, jenom stěží otevřela oči, podívala se na krásný ranní rozbřesk zpoza mých nových indických závěsů (při jejichž věšení na židli podložené knížkami stojícími na psacím stole jsem se opravdu bála o svůj život, to jen tak by the way… kdybyste nevěděli, čím zkrášlit ta krásná stará vysoká městská okna, stavte se do Shanti, kde mají nádherné přehozy na postel, které se dají použít i na okna) a pak s troškou výčitek spala dál. Nezaspala jsem to na dlouho, vzbudila jsem se kolem deváté a hodila sebou, abych všechno stihla.

Venku krásně, bez mráčku, ale docela zima a větrno, takže jsem si vzala punčochy, mé oblíbené pohodlné nepálské kalhoty, teplé boty, tílko, tričko, svetr, šálu, kabátek a šátek… pak sluchátka, abych tomu výletu ještě dodala spirituální složku (poslouchala jsem Lisu Gerrard), mini batoh, který nosím všude…:D je tak malý, že do něho prostě nemůžete dát zbytečnosti a tím pádem šetříte záda, no a peněženku, doklady, nabitý mobil :D, PrDoČas, kdyby mě na „skalách“ náhodou přepadla chuť na čtení, no a ještě nějaké další věci…

Neměla jsem svačinku… ani termosku na teplý čaj… tak jsem ještě skočila do zdravé výživy na Semilassu, kde jsem koupila Hostětínský mošt, 1 veganský jáhlový muffinek a jablečnou bábovičku (mírně slazené, výborné – doporučuji – peče je Staňka Elšíková ve Vizovicích 🙂 ) a meruňkové sušenky. Sdělila jsem sympatickému obchodníkovi za kasou (tipuji, že to bude majitel podniku, pořád ho chudáka obtěžuji s dotazy ohledně jógy v Brně :D, ale to tak prostě je, když vám je někdo sympatický a pomůže vám z bryndy (když jsem byla nemocná, doporučil mi rakytníkovou šťávu, kloktání mořské soli a med… pomohlo to…), tak se ho prostě ptáte dál a dál…), kam mám namířeno, tak jsme prostě sdíleli své dojmy, usmáli se na sebe a pan mi popřál hezký výlet a daroval mi malou čokoládku, kdyby mi prý chyběla energie. Je moc milý. 🙂

Jo moc se omlouvám, že píšu tak složitými větami klidně i se dvěma závorkami…Mám toho moc, co bych vám ráda řekla… a ty myšlenky prostě přijdou, když si vzpomenu na určitou věc, tak tu prvotní myšlenku rozvinu a už z toho je zmatek :D, doufám, že se v tom dá aspoň trochu orientovat. Časem se snad polepším ;).

Pak jsem jela ze Semilassa autobusem č. 70 do Ořešína na konečnou. Nasadila jsem si sluchátka, pustila Dead Can Dance a užívala si krásného dne a ubíhající cesty za oknem. V mozku se mi odehrávalo: dál a dál, jedeme dál a dál od ruchu, jedeme si užívat přírodu a krásu dnešního dne, který byl fakt krásný, klid…

Jela jsem asi 15 min. Pak jsem vystoupila a šla přímo ze zastávky podle rozcestníku po modré trase. Cestička vedla vesnicí, pak nahoru do kopce, kde byla spousta spokojených koníku a restaurace Na ranči.

Babi lom_1

Přišli mě pozdravit 🙂

Už odtamtud byl krásný výhled na Brno a okolní přírodu. Město Brno pode mnou a já na čerstvém vzduchu osvícená předpoledním sluníčkem… nádhera…

Babi lom_2

Jsem na rozcestníku Horka… Volal taťka, měli jsme docela dlouhou konverzaci, i přes nekvalitnost hovoru, protože hodně fučel vítr. Taťka do mě zasel semínko strachu, za což jsem nebyla ráda (doufám, že nevyklíčilo a v budoucnu ani nevyklíčí… tedy strach sám o sobě je v pohodě, ale není podle mě v pohodě v situacích, jako je tato…). Upozornil mě, že bych neměla na blog psát o tom, kam půjdu a kdy tam půjdu, ale psát spíše zpětně o tom, kde jsem BYLA. V tu chvíli mi připadalo, že je to moc paranoidní, ale chápu, každý se bojí o své děti. A já sama žena v lese, na jednu stranu je to krásné a na druhou stranu, existují různí zlí lidé. Ale já myslím pozitivně! Aspoň z většího procenta! A když člověk věří v dobro, dobro mu taky bude dáno a nic se mu nestane.

Všude kolem jsou vidět barvy podzimu. Je krásný podzimní den. Já procházím žlutým lesem…

Babi lom_3

On ten podzim dodá listům takové krásné barvy! Připadáte si jak v pohádce.

Babi lom_4

Jdu lesní cestičkou k Útěchovu… některé listy jsou ještě namrzlé z rána.

Babi lom_5

Je hezky. Lesem prosvítají sluneční paprsky, všude kolem je ticho – ono, kdo by v úterý dopoledne chodil na procházky že jo…

Babi lom_6

To máte tak, když pracujete v čajovně a vedoucí vám to super volno v ten pravý den prostě umí dát! 😀 A taky, když nestudujete… To najednou objevujete úplně jiné rozměry života a bytí celkově :D, protože někdy fungujete i dopoledne. Teda aspoň já. Uvidíme, jaké to bude příští rok…

Babi lom_7

Babi lom_8

Babi lom_9

Protože mě neměl kdo vyfotit, využila jsem účinků poledního sluníčka. 🙂 Takže ahój :D…

Dávám si pauzu v lese. Chce se mi čůrat, tak skáču do nějakého houští. Pak si sedám do listí na kabátek a svetr. Bylo docela teplo a po tom stoupání do kopce se odhodit nějaký ten kus oblečení prostě hodilo. Svačím, fotím…relaxuju…

Babi lom_10

Hostětínský mošt … dobroučký, dodá plno energie a je zdravý!

Babi lom_11

A jeden z těch lahodných vegan muffinů… 🙂

Po cestě ke kostelu jsem narazila na tento oslí barometr … 🙂

Pak jsem se podle plánu (celý výlet jsem plánovala den předem – zkoukla jsem mapky, napsala jsem si na papírek orientační body – tzn. kde mám přejít na jakou značku, nějaké body po cestě – kostely, komunikace apod. protože můj orientační smysl zrovna není nej) měla vydat po zelené. Nějak jsem to minula a šla jsem do Vranova místo po zelené po žluté. Nicméně, do Vranova ke kostelu Narození Panny Marie jsem se nakonec dostala.

Babi lom_12

Po cestě ke kostelu jsem narazila na tento oslí barometr. 🙂

Babi lom_14

V plánku bylo, že se musím napojit na červenou. Jenomže Vranov je veliký a já nevěděla kam jít. Tak jsem se zeptala nějakého údržbáře u kostela, ten nevěděl, ale naštěstí za mnou poslal svého kolegu a ten mě k Penzionu Na Gruntě (kam jsem měla jít posléze) navedl. Měla jsem sejít schody a kouknout dole na rozcestník. Mě se ale z území kostela líbila víc než schody točivá cestička kolem dokola, tak jsem si to trošku prodloužila.

Babi lom_15

Šla jsem si to kolem krásné zídky…

Dále po červené jsem stoupala k penzionu. Pak přišla hezká lesní cestička, lesní školka a rozcestník U Jelínka.

A já zase skoro úplně sama. Jen nějaký lesník kolem mě projel na traktoru. Nevím, jestli mi úplná samota vyhovuje, občas bych si ráda s někým pokecala, ale to, že někam jdete sami, má taky své plusy. Nestěžujete si, jak vás bolí nohy, posvačíte a zastavíte se, kdykoli chcete,… no a já u toho buď poslouchám, dneska to byly 3 sety Dead Can Dance, takže jsem si připadala v přírodě prostě fajn… poslech zrovna této kapely prostě dodává celé té přírodě ještě větší sílu… no a chvíli jsem šla taky bez sluchátek a poslouchala šustění listí pode mnou a šustění korun stromů, padající listy, třepotající listy.

Babi lom_16

Za malou chvíli jsem došla lesem k takovému hezkému zajímavému místu. Byl tam hezký dřevěný altánek pro odpočinek,

Babi lom_21

nějaké informační tabule

Babi lom_17

a taky tzv. lelkovadlo, které vás prý zbaví takového toho „chytání lelků“ – tedy „nicnedělání a koukání do blba“ :D.

Babi lom_20

Lelkovadlo (past na lelky)… abyste se odlelkovali, museli jste vlézt dovnitř a pak se pro kontrolu podívat nahoru, jestli se tam ti lelci chytli… jo a funguje tady i Geocaching (tak jestli to někdo z vás dělá, tak se tam stavte… já do nedávné doby ani nevěděla, o co jde… naštěstí mě jeden kolega z čajovny – Radovan – zasvětil :D)

Babi lom_19

Babi lom_18

Jsou tam, chytli se, jsem odlelkována…

Jinak lelek je pták, takový zajímavý pták, který sedí na větvi, jako kdyby neměl nožky. Podívejte se sami. Pamatuji si, jak jsem o nich psala do biologie :D. No… tak jsem se odlelkovala a sedla jsem si do altánku, abych si odpočinula a dostala jsem do sebe další jablečnou bábovičku a čokoládku od pana ze zdravé výživy na Semilassu.

Babi lom_22

Hostětínský mošt je prostě bezva (není sice jako domácí, ale je prostě dobrej :)), tak jsem se mu rozhodla věnovat další fotku, protože cestovat s moštem ve skleněné lahvi je zábava :D…

Babi lom_23

A tady se mě podařilo zachytit samu sebe :D…ze 150 nepovedených selfiček zrcadlovku bez časového ovladače, dalo by se říct „vyšla“, aspoň jedna :D…

Foukalo a já se docela tou chůzí do kopce propotila, tak jsem se přioblékla…

U lelkovadla byl docela zásadní rozcestník, odkud se dalo jít dolů do Lelekovic a k mému cíli – Babímu lomu. Jednalo se docela o dosti vyvýšené místo, takže následovalo stoupání po lesní cestě.

Babi lom_26

Babi lom_27

Kolem Babího lomu se ocitáte v přírodní rezervaci 🙂

Babi lom_28

Bylo hezké koukat na žlutý les shora. Říkala jsem si, že by se tam mohla točit nějaká pohádka. Dead Can Dance mě úspěšně dostali až na vrchol ke skalám Babího lomu. Říkala jsem si, jestli je to všechno – protože mi přišlo, že je těch skal málo, ale bylo jich dost. Museli jste se jen rozhlídnout.

Babi lom_29

Babí lom je nejvýše položené místo toho celého skalního vrcholku.

Babi lom_33

Nebo spíše kamenatého, nebo nevím, jak to nazvat. Užívala jsem si toho, že už jsem nahoře. Prozkoumávala jsem ty skály, dávala si pozor, kam šlapu, protože ty narůžovělé kameny pod listím docela klouzaly. Blbě se šlo… A já ještě s foťákem na krku. Nevím, kdo by mě tam zachraňoval, kdybych někde sletěla. No já bych přežila, ale ten foťák asi ne. Takže ponaučení – na podzim, když je pod vámi hodně listí, dávejte si bacha, protože nevíte, kam šlapete.

Babi lom_30

Babi lom_31

Babi lom_32

Docela jsem si přála nikoho nepotkat. Semínko strachu se trošku rozrůstalo. Babí lom na mě působil trošku strašidelně a zároveň ve mně vyvolával pocit, že bych tu ráda byla s někým. Třeba jako na zamilované procházce :D. Jo prý tady byl i Petr Bezruč se svou partičkou, aby se zde inspiroval.

Babi lom_34

Babi lom_35

Děsivý útvar…

No, a jak jsem si přála, abych nikoho nepotkala, tak se koukám za sebe (občas kontroluju, jestli za mnou někdo nejde, protože se sluchátkama na uších toho moc nepostřehnete) a on tam nějaký pán zrovna schází asi dolů. V tu chvíli jsme si připadala jak vyrušená slepice, která seděla v klidu na vejcích, jela si to svoje a najednou ji někdo vyrušil. Radši jsem sundala sluchátka a měla oči na stopkách…  strach zas trochu povyrostl. No bála jsem se zbytečně… toho pána jsem už při zpáteční cestě ani neviděla. Prostě nějaký pán, co si udělal v úterý výlet na Babí lom…

Babi lom_36

Babi lom_37

Z Babího lomu jsem se vydala na rozhlednu. Na rozcestníku psali 500 m. Bylo to určitě dál. Navíc byla cesta velmi náročná – nebyla to pěšinka pro kočárky, ale fakt jste občas museli šplhat po kamenech…

Babi lom_38

Rozhledna… 🙂 asi tak po kilometru 😀

Konečně jsem došla k rozhledně. Na ní zase nikdo. Blížíte se, najednou na ní nápis: TADY STRAŠÍ… No neměla jsem dobrý pocit :D. V „přízemí“ rozhledny to vypadalo jako feťácké doupě :D….

Babi lom_39

Přízemí rozhledny… šílené doupě…

Babi lom_40

Všimněte si toho modrého ducha… měla jsem bobky…

Vydala jsem se tedy nahoru. Á… návštěvní řád …. asi bod 4 (přesně nevím) – nelezte na rozhlednu pod vlivem psychotropních látek :DDD. Nevím proč, ale pobavilo mě to.

Na rozhledně byl opravdu pěkný výhled. No, co jiného lze taky od rozhledny čekat. Ale mě se samozřejmě podařilo vybrat počasí :).

Babi lom_41

A máme tady krásné výhledy z rozhledny…

Babi lom_42

Babi lom_43

Podzim ❤

Babi lom_45

Pohled na Babí lom z rozhledny…

Najednou slyším pode mnou nějaké hlasy. Nejsem tu sama… Jupí? Nebo zase vyplašená slepice? Byl to nějaký pár, co si taky udělal výlet. Tak jsem je pozdravila a vydala se na cestu zpátky.

Posílám všem rodinným příslušníkům blízké rodiny SMS, že je zdravím z Babího lomu :D. To je u nás v rodině taková tradice, dát o sobě vědět, když jste někde na horách či na větší procházce.

Babi lom_46

A rozhledna ještě zdola během zpáteční cesty…

Podle plánu jsem sešla po lesní cestě do Lelekovic.

Babi lom_47

Lesní pohádka…

Pak jsem měla pokračovat na Mokrou Horu přes údolí Ponávky, ale jelikož mě těch přibližně 12 km docela zmohlo, dala jsem přednost autobusu č. 41 (podle celého plánu jsem měla ujít přes 20 km…no, asi bych to zvládla, ale nechtěla jsem se úplně zničit), který mě hodil až na Semilasso. No a tak jsem z výletu příjemně unavena jela „domů“.

No a tímto koncem vycházky mě radostný pocit z dnešního dne ještě neopustil. Protože, za prvé se mi podařilo ve městě koupit nový toner za super cenu (paní prodavačka byla moc hodná a udělala se mnou registraci a objednávku – dostala jsem 400 Kč slevu!), pořídila jsem si dlouho chtěné moje úplně první barefoot vegan české boty na zimu (z firmy Ahinsa Shoes) – byly poslední v mé velikosti a už ani nebudou :D… a přišel mi balíček z Olomouce od Zhulené hlavy – což jsou 2 šikovné „divoženky“, které dělají krásné náhrdelníky třeba z avokádových pecek, z přírodních materiálů a tak, vegan indiánská ponča, kabelky, lapače snů, peněženky a skvěle dělají RAW dorty (teda zatím soudím jen podle obrázků)! Na poště to teda bylo šílené, nikdy jsem tak dlouho nečekala, ale jedna paní mi darovala svůj čekací lísteček s číslem, takže jsem byla hotova dřív než kdyby mě neoslovila, což je hezké. Na oplátku jsem to ulehčila nějaké jiné paní taky já, protože jsem měla 2 lístky (zjistila jsem, že přijmou balík na listovní přepážce asi nepůjde, ale rozhodla jsem se to risknout… celý ta pošta na Nádražní byla zvláštní, strašně busy a hlavně měli přijímání balíků úplně mimo hlavní budovu….)… No a v balíčku od Zhulené hlavy byla skořice a anýz a pomerančová kůra —- skvělý tip na provonění oblečení…

No a pak jsem ještě navštívila kolegy a kolegyni v čajovně, kde bylo moc hezky. Měla jsem super speciální černý čaj a la Březinka a super kuskus a la Ctibor. Taky jsem krásně posdílela zážitky s Viki a s hostem čajovny Lenkou. A taky jsem volala mamince, se kterou jsem už dlouho nemluvila, tak jsem ji hned musela trochu vyšokovat mými plány do budoucna, velmi obraznými, kterými jsem ale nechtěla samozřejmě nikoho vynervovat, ale já už to tak asi někdy udělám automaticky. Ach jo… Ale mamča mě zná…Ví, že nikdy není všechno takové hrozné, jak to na první pohled vypadá či zní. Je moudrá. 🙂

No zkrátka to byl fajn den. Věřím v další takové krásné dny a hlavně v další procházky a výšlapy na hory.